Pokračujeme ve zprávě o sumerském popisu stvoření člověka »

Minulá část skončila Sitchinovou úvahou o tom, proč Starý zákon klade takový důraz na rozdíl mezi Noemem, „mužem spravedlivým, bezúhonným ve svém pokolení“ – a celou zemí, jež byla „zkažená a plná násilí“. Tím, že „bohové“ uzavírali sňatky s muži a ženami, kteří byli geneticky stále méně „čistí“, docházelo i u nich k degeneraci.

---

Biblický příběh poukazuje na to, že Noe jedi­ný zůstával geneticky čistý, a ospravedlňuje tak zdánlivý protimluv Hospodinův: na straně jedné je odhodlán smést vše živé z povrchu zemského, na straně druhé je rozhodnut zachránit Noema a jeho potomky a „všechna zvířata čistá“, suchozemské živočichy i ptactvo, „aby zůstalo naživu po­tomstvo na celé zemi“.

Hospodin (nebo spíše Enki? – pozn. red.) upozornil Noema na blížící se katastrofu; po­ručil mu, aby vystavěl archu, a podrobně mu popsal celý postup stavebních prací; archa měla unést lidi i živočichy, kteří měli být zachráněni. Na stavbu dostal pouhých sedm dní. Přesto se mu v přiděleném čase nějak podařilo loď po­stavit, vysmolit ji, opatřit si zásoby jídla a nalodit se s rodinou i všemi živočichy. „Po sedmi dnech pak pronikly na zemi vody potopy.“ Jak se to přihodilo, nejlépe vystihují slova Bible:

V ten den…
… se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně
a nebeské propusti se otevřely…
Potopa na zemi trvala čtyřicet dní,
vod přibývalo, až nadnesly archu,
takže se zdvihla od země.
Vody zmohutněly
a stále jich na zemi přibývalo.
Archa plula po hladině vod.
Vody na zemi převelice zmohutněly,
až přikryly všechny vysoké hory,
které jsou pod nebesy.
Do výšky patnácti loket vystoupily vody,
když byly přikryty hory.
A zahynulo všechno tvorstvo…
Od lidí až po zvířata, po plazy a nebeské ptactvo,
všechno bylo smeteno ze země…
Zachován byl pouze Noe,
a to, co s ním bylo v arše.
Potopa trvala sto padesát dnů, když Bůh…
Způsobil, že nad zemí zavanul vítr,
a vody se uklidnily.
Byly ucpány prameny propastné tůně
i nebeské propusti
a byl zadržen lijavec z nebe.
Když přešlo sto padesát dnů,
začaly vody ze země ustupovat a opadávat,
takže sedmnáctého dne sedmého měsíce
archa spočinula na pohoří Araratu.

Podle biblické verze začalo utrpení lidstva „v šestistém roce života Noemova, sedmnáctý den druhého měsíce“. Vzedmutí vod a jejich pozvolné „ustupování“ – jež stačilo k tomu, aby se hladina snížila a archa mohla spočinout na vrcholu Araratu – tedy trvalo plných pět měsíců. Poté „vo­dy ustupovaly a opadávaly až do desátého měsíce; prvního dne desátého měsíce“ – téměř o tři měsíce později – „se ob­jevily vrcholky hor“ nižších než čnící štíty Araratu.

Noe čekal dalších čtyřicet dní. Pak vypustil krkavce a holubici, „aby viděl, zda vody z povrchu země ustoupily“. Když tak učinil potřetí, holubice se vrátila s olivovou rato­lestí v zobáku; vody tedy opadly natolik, že se objevily ko­runy stromů. Po sedmi dnech Noe vypustil holubici znovu; „už se však k němu zpátky nevrátila“. Potopa skončila.

Tu Noe odsunul příklop archy
a spatřil,
že povrch země osychá.
Dvacátého sedmého dne druhého měsíce
byla již země suchá.

Byl to šestistý první rok Noemova života. Tvrdá zkouška trvala rok a deset dní. Noe a všichni, jež tam byli s ním, poté vystoupili z archy. Noe postavil Hospodinu oltář a obětoval mu zápalné oběti.

I ucítil Hospodin libou vůni
a řekl si v srdci:
„Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku,
přestože každý výtvor lidského srdce
je od mládí zlý.“

„Šťastný konec“ je plný rozporů stejně tak jako samotný příběh o potopě. Začíná dlouhou obžalobou lidstva za různé poklesky, včetně zprznění čistoty mladších bohů. Je učině­no závažné rozhodnutí nechat zahynout všemu tvorstvu, jež se zdá zcela oprávněné. Poté, o pouhých sedm dní poz­ději, zasáhne tentýž Hospodin ve velkém chvatu, aby zajis­til, že sémě lidstva a dalších tvorů nezahyne. Když je trau­ma u konce, Hospodin – omámený libou vůní pečeného masa – zapomene na své původní odhodlání skoncovat s lidstvem, nad celou záležitostí mávne rukou a zlé „výtvory“ lidského srdce omluví jeho mládím.

Tyto hlodající pochybnosti o věrohodnosti celého příběhu se rázem rozptýlí, jakmile si uvědomíme, že biblický záznam je zkrácenou verzí původního sumerského popisu. Podobně jako v jiných případech, i zde monoteistická Bible sloučila do jediného Hospodina postavy a role několika bohů, kteří nekonali vždy v úplné shodě.

Epos o Gilgamešovi a tajemství věčného života

Až do archeologických objevů mezopotamské civilizace a do rozluštění akkadské a sumerské literatury byla Bible jediným zdrojem příběhu o Potopě; podpíraly ji pouze útrž­ky starověkých mytologií roztroušených v různých koutech světa. Objevem akkadského eposu o Gilgamešovi získala Bible své místo i důvěryhodnou společnost, zejména když ji potvrdily pozdější nálezy starších textů a fragmentů sumer­ského originálu.

Hrdinou mezopotamského vyprávění o potopě byl sumerský Ziusudra alias akkadský Uta-napištim*, který byl po potopě přijat do nebeského shromáždění bohů, aby tam žil šťastně až navěky. Když do těch míst při svém hledání ne­smrtelnosti doputoval Gilgameš, prosil Uta-napištima o radu v otázkách života a smrti.

* Některé zdroje uvádějí také „Utnapištim“. Pozn. překl.

Příběh o potopě světa

Uta-napištim odhalil Gil­gamešovi – a jeho prostřednictvím celému lidstvu, jež pře­žilo potopu – tajemství věčného života, „slovo skryté, ta­jemství bohů“ – skutečný příběh (dá-li se to tak říct) o potopě světa.

Uta-napištim prozradil Gilgamešovi, že před příchodem potopy svolali bohové radu, na níž se usnesli, že zničí lid­stvo.

Hlasování i rozhodnutí se drželo v největší tajnosti. Ale Enki vyhledal šuruppackého vládce Uta-napištima a vyrozuměl ho o blížící se pohromě. Sešli se tajně a Enki k němu promlouval zpoza rákosové stěny: zpočátku v jino­tajích, poté nabyly jeho rady i varování zcela jasný význam:

Muži šuruppacký, synu Ubara-tutua,
odejdi z domu! Postav loď!
Zbuduj archu, abys život svůj zachránil,
majetek zavrhni, ale život zachovej!
Všechno živoucí sémě do lodi uveď!
A loď ta, kterou ty postavíš,
nechť vyměřeny jsou rozměry její,
nechť stejná je šířka i délka její!

Podoba s biblickým příběhem je více než zřejmá: Má přijít potopa, před kterou je varován jediný člověk; má se zachránit stavbou lodi zvláštního tvaru; s sebou má vzít „všechno živou­cí sémě“ a zachránit je. Babylonská verze je však věrohodněj­ší. Rozhodnutí o záhubě lidstva a úsilí zachránit je nejsou pro­tichůdnými činy jediného božstva, nýbrž skutky několika „bohů“. Rozhodnutí varovat a zachránit sémě člověka je navíc proje­vem vzdoru jednoho „boha“ (Enkiho), jenž tak činí tajně a v rozporu se společným usnesením ostatních „velkých bohů“.

Proč Enki tak riskantně vzdoroval ostatním „bohům“? Vedla ho k tomu pouhá starost o zachování jeho „skvostných uměleckých výtvorů“, anebo rostoucí řevnivost či zášť mezi ním a jeho bratrem Enlilem?

Že mezi oběma bratry vskutku panovaly napjaté vztahy, potvrzuje i příběh o potopě.

Uta-napištim položil Enkimu otázku, jež se přímo nabí­zela: Jak má on, Uta-napištim, vysvětlit obyvatelům města, aby postavili loď podivného tvaru a zavrhli všechen maje­tek? Enki mu poradil:

Takto budeš mluvit k nim:
„Zdá se mi, že Enlil ke mně nenávist pojal.
Nechci již bydlet ve vašem městě
a na půdu Enlilovu již nechci položit své nohy.
Sestoupím na moře širé,*
s Eou, svým pánem, bydliti budu.“

* V originále „do Apsú“. Pozn. překl.

Uta-napištim se měl tedy vymluvit, že jako Enkiho stou­penec již nemůže déle prodlévat v Mezopotámii a že si po­staví loď, na níž odpluje do Dolního světa (podle našich zjiš­tění do jižní Afriky), kde bude bydlet se svým pánem Eou/Enkim. Z následujících veršů lze usuzovat, že oblast právě sužovalo veliké sucho nebo hladomor; Uta-napištim měl (na Enkiho radu) ujistit obyvatele města, že když ho Enlil uvi­dí odplouvat, „on vám hojnost dá dštít… bohatou úrodu daruje vám“. Takovou omluvu obyvatelé města pochopili a přijali za svou.

Oklamané lidi z města tedy ani nenapadlo zpochybňovat stavbu archy, naopak – všichni přiložili ruku k dílu. Uta-napištim pro ně denně porážel býky a zabíjel ovce, naléval jim „mošt, sezamové víno, olej a bílé víno“ a pobízel je k rychlejší práci. Zapojil do ní dokonce i děti, které nosily asfalt na vysmolení lodi.

Sedmého dne „při západu slunce loď byla hotova. Obtížné bylo ji na vodu spustit. Prkny ji podložit musili shora i zdola, až do dvou třetin se na vodě [Eufratu] octla“.

Uta-napištim poté uvedl na loď celou rodinu a všechny příbuzné a naložil na ni „vše, co jsem měl z živého sémě“, jakož i „zvěř stepní a drobná zvířata stepní“. Opět zde nalézáme naprostou sho­du s biblickou verzí – včetně sedmi dnů stavby. Uta-napiš­tim však zajde dál než Noe a potají propašuje na loď všechny řemeslníky, kteří mu pomáhali při stavbě lodi.

Šamaš a sluneční mikronova?

On sám měl však na loď vstoupit až na určený signál, na jisté znamení, jež mu popsal Enki. Lhůtu mu měl určit Ša-maš, bůh ohnivých raket. Enkiho příkaz zněl takto:

Až Šamaš za soumraku hřmění nařídí
a déšť výbuchů sešle,*
do lodi vstup a utěsni za sebou dveře!

* Toto je překlad autorovy anglické verze; v českém překladu znějí příslušné verše trochu jinak: „Lhůtu mi určil bůh Šamaš: ,Až zrána ko­láče, večer déšť pšenice sešlu, do lodi vstup a utěsni za sebou dveře!“. Pozn. překl.

* Pozn. redakce: Podle zcela nových informací moderních zasvěcenců jako např. Corey Goode, bychom mohli a měli přehodnotit i tento verš. V první řadě si uvědomme, že Šamaš je bůh Slunce! A když už víme že Potopa světa byla přímým důsledkem sluneční mikronovy, která způsobila pootočení magnetických pólů Země » s následnou odpovídající prudkou změnou rotace zemské koule… tak můžeme daleko přesněji odhadnout, co se starověký písař pokoušel zaznamenat: Ne ne, zapomeňme na evidentně nesmyslné bláboly typu „zrána ko­láče, večer déšť pšenice“. Sluneční mikronova by vymrštila z povrchu Slunce nejen spousty elektromagnetické plazmy, nýbrž zcela jistě i nějaké ty šutříky, které by na Zemi dopadaly jako meteority – alias déšť výbuchů – a to byl také okamžik těsně před přepolóváním Země a následným vylitím oceánů ze svých koryt… tím zápisem nejspíše tedy nebyly míněny ani žádné rakety… chápete?

O spojitosti mezi Šamašovým odpálením kosmické rakety a vhodným okamžikem pro Uta-napištimův nástup do lodi [archy] se můžeme NEMUSÍME pouze dohadovat. Ale urče­ná doba nakonec nastala: Raketa SLUNCE „zahřmělo za soumraku“, snesl se „déšť výbuchů“. Uta-napištim „vstoupil do lodi a utěsnil za sebou dvéře“, a „lodivodu Puzur-Amurru svůj odevzdal palác i s jeho jměním“.

Bouře vypukla, „jakmile zazářil první třpyt jitra“. Za­blesklo se, zahřmělo, „ze základu nebes vystouplo černé mračno“. Bouře rozmetala domy, vytrhla stavidla, zbořila hráze; „veškeren jas v temnotu se mění. Širá země jak hr­nec se roztříštila“.
Po šest dní a sedm nocí běsnila „jižní bouře“ a foukal již­ní vítr:

Dul prudce a zkázu přivodil zemi.
Jak bitevní vřava napadal lidi…
A když sedmý nadešel den,
ustala jižní bouře, potopa i boj,
jenž jako rodička kol sebe tloukl.
Uklidnilo se moře, utišilo, bouře i potopa ustaly.
Na moře jsem pohlédl, všude zavládlo ticho
a všechno lidstvo se v bahno proměnilo.

Stalo se, jak si přáli Enlil a shromáždění bohů. O Enkiho spiknutí však neměli ani tušení – nevěděli tedy, že někde na rozbouřených vlnách pluje loď a na ní jsou muži, ženy, děti a všichni ostatní živí tvorové.

Když bylo po bouři, Uta-napištim „poklop otevřel a na mou tvář dopadlo světlo“. Rozhlédl se kolem: „Jak plochá střecha se prostíral močál.“ Sklonil hlavu a rozplakal se; „po mé tváři kanuly slzy“. Na obzoru moře vyhlížel břehy, ale marně. Pak se vynořil ostrov:

U hory Spásy přistála loď. Hora Nisir držela loď a zakolísat jí nedala. Šest dní pozoroval Uta-napištim opadávající vody z ne­hybné lodi, jež uvízla na hoře Spásy – tedy na biblických vrcholech Araratu. Pak, stejně jako Noe, vyslal holubici, aby našla pevninu, ale vrátila se. Poté „vylétla vlaštovka a vrátila se, neb vidět nebylo pevného místa“. Nakonec vzlétl krkavec (v českém překladu havran, pozn. překl.) a už se nevrátil, protože nalezl „pevné místo“. Uta-napištim vypustil všechny ptáky a vyvedl všechnu zvěř, která s ním byla na lodi, a nakonec vystoupil sám. Postavil oltář a „úlitbu vykonal“ – stejně jako Noe [zřejmě jde o různá jména, ale stejnou postavu, pozn. redakce].

Na tomto místě však opět vyvstává rozdíl mezi mono­teistickým a polyteistickým pojetím příběhu: Když nabídl zápalnou oběť Noe, „ucítil Hospodin libou vůni“; když tu­též oběť vykonal Uta-napištim, „čichali bozi vůni, čichali bozi vůni libou. Bozi jak mouchy kol obětníka se shromáž­dili“.

Podle Knihy Genesis to byl Hospodin, kdo se zařekl, že již nikdy nevztáhne ruku na lidstvo. Podle verze babylon­ské tak učinila „vznešená paní bohů“: „…v paměti budu mít tyto dny a navěky je nezapomenu!“

To však nebyl nejožehavější problém. Jakmile se totiž na scéně objevil Enlil, neměl ani pomyšlení na jídlo a doslova zuřil: „Což vyváz někdo životem? Ni jeden člověk neměl tu zkázu přežít!“

Jeho syn a následník Ninurta ukázal podezíravým prs­tem na Enkiho: „Kdo dovede něco stvořit kromě Ey? Jen Ea zná všechny věci.“ Enki obvinění vůbec nepopírá a pronese ohnivou obhajobu, za kterou by se nemusel stydět ani nej­výřečnější advokát: Nejdříve pochválí Enlilovu nekonečnou moudrost, vysloví pochybnost, jak by mohl Enlil seslat poto­pu „bez uvážení“, a nakonec mistrně smíchá popření viny s doznáním: „Já jsem to nebyl, jenž vyzradil tajemství vel­kých bohů. Jen přemoudrému jsem dal sen uzřít, tak se on dozvěděl tajemství bohů.“ A jestliže byl tento smrtelník tak moudrý a přišel na to tajemství sám, Enki navrhuje Enlilovi a dalším bohům, aby jeho schopností nějak využili: „Teď však vy pomozte svou radou!“

Úmysl zničit lidstvo potopou byl tedy podle eposu o Gilgamešovi oním „tajemstvím bohů“, jež Uta-napištim pro­zradil Gilgamešovi.

Nakonec mu vylíčil i poslední událost – když se Enlil nakonec nechal obměkčit Enkiho přesvědči­vými argumenty, vstoupil do lodi:

Chopil mne za ruce a vyved mne ven.
Vyved i ženu mou, pokleknout jí dal po mém boku,
dotkl se našeho čela a stoje mezi námi požehnal nám:
„Až dosud Uta-napištim jen člověkem byl,
nyní Uta-napištim a jeho žena ať podobni jsou nám bohům,
ať daleko při ústí řek teď Uta-napištim bydlí!“

Závěrem sdělí Uta-napištim Gilgamešovi, že poté co ho odvedli a „daleko při ústí řek usadili“, Anu a Enlil ho obda­řili životem věčným a pozvedli jej tak mezi bohy.

Ale co se stalo s lidstvem obecně? Biblický příběh končí ujištěním, že Hospodin lidem požehnal a vybídl je, aby se „plodili a množili“. Mezopotamská verze potopy také končí verši, v nichž se mluví o rozmnožování lidstva. Zčásti po­škozené texty mluví o založení jakýchsi lidských „tříd“:

Navíc ať třetí skupina je lidí,
kromě žen, jež rodí a nerodí.
Nechť mezi lidmi bývá Hubitelka!
Nechť děcko malé vyrve
z klína matčina!

Byly zřejmě vydány i nové „směrnice“ pro pohlavní styk:
Pravidla pro lidské plémě:

Nechť muž… k mladé panně…
Nechť mladá panna…
Mladý muž k mladé panně…
Když… lože bude přichystáno,
nechť ulehnou spolu žena a muž!

Enlil byl přelstěn a vyšachován ze hry. Lidstvo bylo za­chráněno a bylo mu povoleno rozmnožovat se. Bohové ote­vřeli Zemi lidem.

-pokračování-