Jsem ráda za den, kdy jsem si  objednala  Matrix a našla tam texty  Pavla Karpety. Vbrzku jsem se stala jeho „žákyní“ a absolvovala několik lekcí. Posuny a přesahy u mě byly asi podobné jako u  všech Pavlových studentů, avšak ráda bych zmínila poslední, který se týkal prožití si období svého prenatálního života s maminkou v bříšku.

Postup jsem aplikovala  hned následující den, co mi ho Pavel vysvětlil – jsem totiž velmi netrpělivá. Všechno jsem pečlivě udělala podle návodu. A začaly se dít věci. První den – po „aplikaci“  jsem cítila, že tam nahoře, kde jsou mí předci, je veliká radost, viděla jsem  je,  jak všichni přicházejí k sobě, objímají se a jejich radost  mě cukrovala  takovou blažeností, která se dá slovy  těžko popsat.

To však nebyl konec – den následující moje maminka a můj tatínek spolu tančili a objímali se (to teda za svého života nepamatuji),  pak se k nim přidali obě babičky a dědečkové a tančili v objetí nějaké radostné kolo – a já jsem byla uprostřed jako  malé dítě,  ze kterého se radují a  dávají mu radost.

To bylo moc pěkné, ale ještě to není konec.

Dnes  totiž  se mi zjevili mí rodiče,  poděkovali mi za „operaci“, kterou jsem provedla.  Každý z nich se mi za něco  „omluvil“,  a vysvětlili jsme si, že z malých omylů se nemá dělat věda, s odstupem je vše vidět jinak, zejména pak s nadhledem, ale pokud se na zemi urputně nemáme rádi, pácháme velké škody.

To podstatné byla harmonie, která mezi námi nastala. Řekli, že mi velmi děkují za rituál, který jim v „říši“, ve které jsou, umožní povznést  se dál a výš – díky tomuto rituálu budou konat  významnější dílo, než by konali bez něj. Tedy s tou výhradou, že onen rituál přinesl popsaný výsledek: harmonii, celistvost, propojení. Tímto „procesem“  či aktem se vyžehlila minulost, díky které oni mohou dělat lepší budoucnost, u  svých pokračovatelů, potomků, protože jsou vlastně stále s námi, ač jim naslouchat umíme či neumíme.

Akt neodpuštění, nevyrovnání a zlo vede nejenom ke stagnaci, ale ničí budoucnost našich potomků, o kterých vůbec nic nevíme, ale přesto i těm budoucím máme zodpovědnost – a to životem, jaký žijeme nyní.

Představa, že svými postoji a chováním mohu ovlivnit  život mého vnuka za sto let i vnučky za dvě stě let, mě vede ještě k většímu přemýšlení s konáním věcí, protože vše nejen souvisí se vším,  ale sahá do  budoucnosti s aktivitou, o které bych neměla tušení.

Přeji  všem podobné zážitky a podobná zjištění.

Studentka  Věra