Dobrý den pane Karpeta,

moc a moc Vám děkuji za  úžasné postupy při zvládání vlastní psychiky. Je to úplně super a jednoduché. Marcela s Marcelkou  docela dobře komunikují a mám z nich radost.

To víte, někdy Marcela zapomene s Marcelkou něco projednat, naštěstí si to uvědomí a pak je to OK. A někdy je  Marcelka nedůvěřivá, jakoby ještě stále nevěřila Marcele, že to myslí vážně  a napořád, tu svou pozornost, tu a svou lásku jí věnovanou.

Úsměv na tváři po ránu je úplně přirozený, žádné nucení, abych se na sebe po ránu usmívala do zrcadla. Funguje to úplně samo, nádherně a po celý den.

Ochranou bariéru jsem si začala dělat teď od soboty. Podle Vaší rady jsem dala tomu čas a pořádně na to Marcelku připravila.

Trochu se vyptávala, byl tam náznak strachu z uvěznění, probleskla taková myšlenka nevím odkud. Jakože si někdy stavíme ochranné zdi  /před světem, před lidmi/ a tím se odřezáváme od života a stáváme se vězni sami ve svém světě.

Všechno jsem jí vysvětlila a vím, že jsme obě rády, že si chráníme svůj domeček duše. Cítím ten rozdíl od soboty, tu úžasnou sílu a energii. Nádhera.

Konečně jsem pochopila, proč i když jsem celé léto chodila bosky, nabíjela baterky na sluníčku a v lese, jak jen  to šlo, energie nikdy jsem dostatek neměla.

Jednou se mi po ránu honily hlavou nějaké hloupé myšlenky a tak jsme šly čistit emocionální bazén. A si čistíme ho několikrát denně, jen někdy je to docela fuška. Jakoby se na chvíli uvolní a za chvíli je zase ucpaný. Při příštím kontaktu se pokusím od vás vyzvědět, zda by se s tím nedalo něco dělat.

Postupně čtu všechny vaše rubriky. Čtou se úžasně lehce, je to jako film s obrázky. Prožívám si to, je fajn, jak si  při vašem vyprávění o vztazích mezi „Já“ a „já“ můžu dosadit i reálné postavy.

Najednou vidím, že se v životě setkávám se situacemi, které jakoby jsou o jiných, nebo o vztazích nás s jinými, ale jsou vlastně o nás. o těch dvou v nás. Pochopila jsem, že mi venek jen zrcadlí vztahy těch dvou ve mně. Je to přesně o tom, jak u druhého vidíme tu třísku a nevidíme klacek ve vlastním oku.

Onehdá mi uvízla v mysli slova z jedné písničky. Tak nějak: “ … a ty neposloucháš, ty neslyší nebo spíš nechceš slyšet, nevidíš nebo spíš nechceš vidět…“ Jak to ve mně rezonovalo! Jak jsem byla šťastna, že pro ty dvě ve mně už to neplatí!

Teď už konečně vím, jak se dívat, jak naslouchat a co s tím dá dělat, aby to bylo pořád lepší.

Děkuji vám za vaše rady. Věřím, že mě dokážete naučit a pomoci mi i v dalších věcech. I když čistím pravidelně emoční bazén,  včera mě třeba přepadl pocit, že nic neumím, nic nedokážu, nejsem dost dobrá…

Dnes dopoledne jsem se stavila u přítele, chtěl mě pohladit a já nechtěla, zašpital jsem mu něco o tom, že neumím hladit. Já to chci konečně umět! Já už nechci si nevěřit! Myslíte, že to půjde ?

Děkuji moc!

M.R.