Máme všichni společně tentokráte štěstí na nádherně se vyjadřující a radostně píšící maminku dvou maličkých dětí. Přečtěte si něco o tom, jak lépe a dokonaleji — pouze změnou způsobu chování k sobě samé — začíná zvládat svůj vlastní život i život svých dětí a své okolí. Vzhledem k zajímavosti prožitků pisatelky textu přidávám barevně sladěné poznámky k určitým odstavcům.

Dobré dopoledne Pavle…

Tak. Udělaly jsme si s Leničkou čásek, abychom Vám napsaly, jak se nám daří od našeho minulého setkání… Lenička minulý Čt, co jsme spolu dopovídali, byla z toho všeho moc nadšená a moc se jí to líbilo. Ten rituál s myšlenkovými energiemi i bazén emocí, návštěva sklepa…

Naštěstí už s Leničkou máme obě opravdu nadhled, proto jsme se celkem musely usmívat tomu, jak zrovna v ten Čt večer i Pá ráno to bylo tak trochu vše naopak a přesně ty některé energie, které jsme předtím odstraňovaly, se jakoby projevily v plném světle a ve větší síle.

Jakoby si nás „to něco“, nebo ta naše vnitřní proměna samotná testovala… Takže ve Čt večer bylo např. Filipovo zlobení fakt neúnosné. Říkáme si s Leničkou, fajn… Příležitost otestovat ten náš bazén. Probíhalo to jeho zlobení a provokace a pak asi po dvacáté jsem Fildu upozornila (tichým hlasem — zatím pohoda), že se má sám svlíknout, že jde do sprchy. Nic… říkám Leničko, to už začíná být síla, cítíš to, jak se začínáme vytáčet? A jak rychle nám to stoupá ta nervozita, než vybuchnem? Tak šup, zkusíme tam mrknout do té naší roury, jak to tam vypadá… Jsme už dole ve sklepě, berem koště a násadou chceme uvnitř zakvedlat nebo to prošťouchnout ale nic. Trubka je skoro suchá, no šťoucháme v ní různě ale nic moc se neděje. Asi 4x, 5x to zkusíme znova a nic. Pak znovu Filipovo odmlouvání a žádná reakce na to, co po něm chci, a už se vidím, jak ho popadám za ramena a „hodím“ ho do té vany (no nehodím, že jo, nejsem tyran 🙂 ale bleskově tam skončil) a ještě mu zaječím do ucha…

Říkám Leničce, no, tak nic. Tak to nefungovalo nějak nebo co…Pak před usnutím mi došlo, že jsme s Leničkou tou násadou od koštěte nedosáhly až k ústí té roury k tomu bazénu, že přece tam logicky to bývá zašprajcnuté, ucpané. A smály jsme se tomu. Chybama a vlastní praxí se člověk učí, že?

Pátek ráno

1. neumím si udělat pořadí úkonů a dělám vše páté přes deváté… ale přitom se moc snažím a nahlas si říkám – Leničko – teď uděláme tohle, pak teprve tamto. Ale ne. Něco začnu dělat, šup, okamžitě jiná myšlenka, že budu dělat jinou věc, tu první nedokončím, vrhám se na tu druhou. A tak to bylo s desítkama myšlenek to ráno.

2. pozdní příchod do školky. Nejpozději, co jsme kdy přišli 🙂

3. učitelka říká – „MUSÍTE přijít dřív“ – a už jen to slovo MUSÍM mě popíchlo. Jakoby to byly jehličky do těla – MUSÍM… a pocit, „no aby ses nepo…“ říkám si v duchu samozřejmě (a přesně jsem si vybavovala a cítila, že jsem ta Lenička před léty, které když se řeklo NĚCO MUSÍŠ, tak to bytostně nesnášela 🙂 a o tom člověku nebo o tom výroku si myslela své…

4. zapomnětlivost, roztržitost – při odchodu ze školky jsem zjistila, že mám Fildovu čepici v kapse u bundy…

Tak jsme si o tom všem při cestě zpátky s Leničkou povídaly. A říkala jsem jí – Leni, to bude v pohodě, vždyť už to známe. S tou bariérou, když jsme se s ní teprve seznamovaly anebo když my dvě jsme k sobě nalézaly cestu – ty první dny také snadné nebyly. A dokonce se to zhoršovalo: tak to je Leničko určitě to samé. neboj. Až si to vše sedne a zažijem si to víckrát – ty naše nové energie, tak to bude skvělé. A pak už se Lenička také smála. Hodily jsme se do pohody, uvědomily si bariéru s božským světlem a zbytek dne byl, za dlouhou dobu, co se s Leničkou „známe“, nejúžasnější den!

Miluj bližního jako sebe sama!!

V Pá vyrábíme spolu s Leničkou 6 kartiček na naše zbrusu nové krásné energie (které už máme v našem sklepě pověšené od Čt, a které jsme si nechaly na zakázku vyrobit), v papírové podobě mají každá jinou barvu a píšeme si na ně ty úžasné výroky o nás samých. Páteční den se nese v duchu absolutní harmonie mezi mnou a Leničkou a je to fakt nádhera. A opravdu je to znát i na Filípkovi. Po vyzvednutí ze školky až do doby, než jde spinkat, ani jednou nepozlobil. Ochotný, vstřícný, k sestřičce se chová nádherně, pomáhá… To je síla, uvědomit si, že takto to mezi námi (Filipem a mnou (Leničkou) ) funguje. Je to 100% zrcadlo ten náš Filda. A děkuji mu za to. Protože také on mě „nutí“ chovat se k sobě neustále s láskou a zajímat se každou chviličku o sebe sama, povídat si radostně sama se sebou…

Pozn.: v pasáži uvedené autorkou vidíte letmou připomínku něčeho, co je pro vás, maminky a babičky, i pro vaše děti a vnoučata a jejich další život nesmírně důležité: Lenka s Leničkou jsou tváří v tvář konfrontovány se skutečností, kterou si do doby, dokud se nezačaly mít rády jedna druhou /ego ducha, duch ego/, nikdy neuvědomily: totiž to, jak neskutečně DOKONALE platí Kristův výrok „miluj bližního jako sebe sama“… pokud Lenka podléhá nervozitě, neobejme bezpodmínečnou láskou své vnitřní dítě a pozapomene na něj, okamžitě se objevuje tendence „páchat“ na Filípkovi /byť jen drobné, myšlenkové/, ale přece jen násilí… je-li mezi Lenkou a Leničkou harmonie, pak /jak vidíte v druhém modrém odstavci konstatováno/ Filda po vyzvednutí ze školky až do doby, než jde spinkat, ani jednou nepozlobil. A Lenka k tomu dodává: To je síla, uvědomit si, že takto to mezi námi (Filipem a mnou (Leničkou) ) funguje. Je to 100% zrcadlo ten náš Filda. A děkuji mu za to. Protože také on mě „nutí“ chovat se k sobě neustále s láskou a zajímat se každou chviličku o sebe sama, povídat si radostně sama se sebou… 

Večer, až děti definitivně spinkají, si s Leničkou sedáme v kuchyni, a říkám jí, že by bylo fajn jít se mrknout na ten její sklep, a ona souhlasí. Říkám jí, že se nemusí ničeho bát, že půjdu s ní bok po boku dovnitř, a že přece už ho má od Čt krásně vyčištěný ten sklep, vymalovaný a také úžasně osvětlený a na stěnách visí ty naše nádherné energie… Popisuji Leničce, jak a co budeme dělat, až otevřeme dveře našeho sklepa. Řekla jsem jí, že při té příležitosti zkontrolujeme rouru vedoucí z bazénu do našeho žlabu, jak asi vypadá.

A už vyrážíme. Leničku mám po levé straně těsně u sebe a držíme se za ruce. S takovou lehkostí a jasností prociťujeme, co právě děláme… Koukáme na dveře našeho sklepa a cítíme, jak dřevo na nich je čerstvé a čisté, jak hezky voní a vidíme, že na dveřích je mosazná klika. A mě napadá, že ke krásným dveřím budeme mít také krásný zlatý starobylý klíč do zámku. Říkám Leničce, že ten klíč budu mít vždy u sebe schovaný.

Přistoupíme ke dveřím, 2x odemkneme a po levé straně na zdi zapneme hned 2 vypínače (protože jsme strašpytlíci ve tmě, tak aby bylo hodně světla – to má Lenička ráda, nemá ráda šero a tmu) a hned vymýšlíme, kde všude ve sklepě /podvědomí/ to budeme mít osvětlené. 2x za sebou zase dveře uzamkneme.

Přes dřevěnou plochu nahoře přecházíme ruku v ruce ke schůdkům a po nich sestupujeme dolů do samotné místnosti sklepa. Už teď cítíme, jak nám to tam voní různými vůněmi a čistotou. Kousek dál od posledního schodu vidíme žlab, do kterého pramení klidným tempem malý potůček z roury, která je umístěna vlevo ve stěně na začátku místnosti.

Voda ve žlabu je křišťálově čistá a jiskřivě svěží. Pocítíme radost z té čistoty. Uprostřed celé délky žlabu je umístěna deska, abychom přešly do naší místnosti sklepa suchou nohou a také proto, abychom mohly na té desce stát, až budeme prošťouchávat v případě potřeby naši rouru od bazénu… 🙂

Už s Leničkou bosýma nohama stojíme na krásně světloučké čisté kamenné podlaze, a hned vpravo je umístěn dřevěný botníček, kde máme bačkory, aby nás nestuděly nožky, až se budeme procházet po místnosti a číst a prohlížet si ty naše „energie“. Leničku posadím na botník a nazuju jí trepky. Usmíváme se… a už stojíme pod cedulí č. 1 a čteme si, co tam máme pro nás napsáno.

To je nádhera. Takto se s Leničkou zastavíme pod každou cedulí až skončíme u cedule č. 6 na levé straně místnosti nedaleko roury od bazénu… S Leničkou si moc pochvalujeme ty cedule. Jsou také dřevěné, jelikož máme dřevo moc rády, a jsou natřeny sluníčkově žlutě. Nápisy máme vyvedeny černou barvou a krásným psacím písmem. Tím ve skutečnosti s Leničkou také píšeme moc rády… A z těch sluníčkových cedulí cítíme opět svěžest dřeva (jak jsou nově pro nás na zakázku vyrobené) a citrónovou či limetkovou vůni. Vůni radosti. No a tyto cedule se krásně vyjímají na čerstvě vymalované fialkové zdi – a ta zase pro nás pro změnu voní levandulí. Také s Leničkou milujeme vůni bylinek – a proto šup, už nám u stropu i sem tam na zdech visí na dřevěných tyčích sušené bylinky – šalvěj, levandule… Říkáme si s Leničkou – a co strop? Jak ten vypadá? Kouknem nahoru a vidíme temně modravou barvu, na které se lesknou a třpytí tisíce malých hvězd. Až to vypadá jako opravdová svěží noční obloha. Moc se nám to líbí. Nevíme, kde se ta představa takového stropu vzala ale je tam 🙂

Říkáme si, tak fajn, omrkly jsme důkladně ten náš sklepík a můžem se spokojeny vrátit po schodech nahoru. Otáčíme se čelem ke schodům a Lenička se lehounce obává, co by mohlo být v prostoru pod těmi schody. A rozhodneme se, že i tento prostor musí být každopádně osvětlený – prostě veškerá zákoutí, kde by mohlo být temno, musejí být dle Leničky prosvětlena. A už z prostoru pod schody vidíme, jak tento prostor září všemi možnými odstíny modravé barvy. Krásné… Tak, jsme spokojeny. Ještě nahlédneme do roury od bazénu a potěší nás, jak je čisťounká – už není oslizlá s nánosy nečistoty ale jaksi se vyčistila, voní a je světloučká, bílá… Vystoupáme po schůdkách, odemykáme, pozhasínáme a zase tím naším klíčem pečlivě dveře uzamkneme…

Tak Leničko, to byla dnes nádhera, viď? Říkáme si večer před usnutím a tulíme se k sobě. Mžouráme do tmy a zjišťujeme, že se tento večer vůbec ale vůbec při usínání ničeho neobáváme. Cítíme v sobě i všude kolem sebe mír, jsme beze strachu, plné lásky a vzájemné blízkosti a nic nás nemůže rozhodit ani zastrašit... A nato začínáme cítit i vidět, jak se jakoby přes nás, naše těla přelévá a obklopuje nás lehounký opar růžovo-bílého světla s tisíce diamantovými částečkami v sobě. Vůbec nás ta vrstva nezatěžuje, jen se krásně s námi jakoby mazlí 🙂 a přelévá se po nás. To je krása… Teda Leničko, takto v míru a klidu jsme snad nikdy ještě neusínaly!

Sobota

Co se týče So, ráno jsme s Leničkou ještě perfektně naladěny, pak se nám ale ten den nějak začíná strašně táhnout a my se nudíme. Děti jsou trochu nachlazené, tak víme, že celou So strávíme jen doma v bytě. Lenička je nějaká znuděná, snažím se ji povzbuzovat, je to asi celkem v pořádku (protože naše zrcadýlko Filípek je kupodivu až do večera také hodný i když je zavřený doma) ale přesto cítím, že se Leničce nedaří být už tak radostná a stojí ji to přemáhání. Je taková nijaká, znuděná a možná mi přijde, že i žárlí – na Kristýnku, na Filípka. Oni jsou jeden nebo druhý na mně nalepeni každičkou minutu z toho dne (ani na záchod neuniknu, abychom tam s Leničkou byly samy – už mi tam přichází něco povědět Filda 🙂 …snažím se ale pořád Leničce říkat, že oni jsou přece NAŠE děti, tedy i její. A můžem si hrát všichni dohromady. A nemusí se Lenička cítit vůbec odstrčená. No jo, chápu ji – vždyť v ten Pá, co byl Filda ve školce, jsme se jedna druhé věnovaly naplno a pořád… Tak po tom nádherném pátku jí to pochopitelně chybí a chtěla by to mít tak i tento den.

Pozn.: pokud dokážete číst tyto řádky nejen hlavou, ale i srdcem, jste právě svědky toho, že se Lenička chová jako samostatná svébytná bytost /jak jsem vás o tom již na mnoha místech informoval/… zde vidíte náznak její žárlivosti na Filípka a Kristýnku, fyzické Lenčiny děti… A jak se asi cítí ega vás, žen, které celý život své vnitřní dítě nepohladí, ba ani neosloví, natož aby mu poděkovaly za to, že se o vás stará! …a neděláte to, protože veškeré své úsilí obracíte /v souladu s církevnímu bláboly/ směrem ke svým bližním! …co myslíte, s jakým úsilím se asi pak vaše vnitřní dítě, ono ego, stará o zdraví vašeho těla? …vy byste uklízely od „vidím do nevidím“ domeček, když by váš muž pokaždé přišel z práce a vešel v botech do obyváku a dal si nohy na stůl? …a tak trpíte a nakonec mnohdy zjistíte, že děti se od vás distancují… nejsou totiž zvyklé si vás vážit!

Neděle

Neděle se nám také šíleně táhne a je to takový nijaký den, odpoledne jdem k mé mamce a taťkovi na návštěvu. Filip tam tak zlobí, neposlechne nikoho ani náhodou, tahá, kope mého tátu, Kristýnku bouchá, skáče tam po všem… radši dál popisovat nebudu, co dělá.

S Leničkou si musíme pročistit bazén. Už stojíme u roury, zajedem násadou až dozadu, zakvedláme a cítíme, jak se uvolňuje něco černého, šedého a odplavuje se to do žlabu. Jo jo, asi to funguje, naše naštvání se zmírňuje. Není to tedy z vteřiny na vteřinu ale je to znát.

Po příchodu domů je to už lepší, my jsme s Leničkou vyrovnanější a večer je to už super. Říkám, tak co Leni, půjdem se před spaním ještě kouknout do sklepa? Dnes jsme si ho ještě neprohlídly a nezkontrolovaly… Ale cítím, že Lenička moc nechce. Něčeho se bojí. Stojí mě to moc přemlouvání a laskavých slov, že se nemusí ničeho bát, že půjdu s ní samozřejmě… Ale Lenička se zmenšuje v menší a menší holčičku a má najednou v ruce medvídka nebo panenku a cítím ten její strach.

A jak tak sedíme v kuchyni u stolu, tak cítím, jakoby zprava mě lehce mrazilo po ruce, pak zleva a tak několikrát okolo mě jakoby něco chodilo, co nás chce zastrašit. A cítím to mrazení na různých částech těla. A také, když si chci představovat Leničku, aby mi podala ruku a otáčím dlaň vzhůru, tak mi, ač se tomu strašně bráním, přijde na mysl, že na mou dlaň dává ruku ne Lenička ale je to nějaká kostnatá ruka, taková černá, fuj. A židli, kterou jsem nabídla Leničce, aby se sedla proti mě, hned zasouvám, protože také cítím, že tam nesedí Lenička ale může tam sedět „něco“ jiného. Přesto zvládnu situaci a Leničku jakžtakž zklidním. A ona mi moc věří (to je super), protože ji malinkou beru i s jejím medvídkem či panenkou do náruče, sedí mi na levém boku a objímá mě a my jdem do toho našeho sklepa.

Když je takto na mně, přestává se bát. Projdem si sklep tak, jak jsme zvyklé, nic zvláštního nebo jiného (špatného) než minule tam není, tak fajn. Projdem si naše nápisy, energie a dokonce se mi Leničku podaří postavit na zem vedle sebe a už se nebojí… Je skvělé, že mi věří…

No a další dny až doteď jsou fajn, jsme vyrovnané, každý den si s Leničkou čteme z našich kartiček ty nádherné energie, povídáme si, kdykoliv můžeme. A užíváme si sebe. Jsme usměvavé, pohodové… takže víme, že určitě vše bude jen a jen lepší a my se budeme umět čím dál tím víc spolu radovat. A radovat se i v tom hmotném světě… A už teď se moc těšíme na další lekci s Vámi, Pavle.

Pozn.: o kousek výše vidíte, jak nádherně vyřešila Lenka strachy sebe samé, tedy Leničky, prakticky v téže chvíli, kdy ji přepadly… to, co se stalo jí, to se vám stává naprosto běžně, protože vaše ega a duše jsou ponořeny do pozemských a astrálních vibrací a běžně se mohou kolem vás vyskytovat buď přímo bytosti bez těla, nebo oživené živlové bytosti nízkých vibrací, ze kterých má vaše ego strach… Lenka tento sotva počínající a sílící strach Leničky /a tedy i svůj/ vyřešila naprosto perfektně… jako Lenka /duch/ svoji strachy se zmenšující Leničku objala, přitiskla k sobě a během minuty ji zklidnila… kteří nebo které z vás, milí čtenáři, si ve svých podmínkách nelásky k sobě troufne udělat s úspěchem totéž?  

Tak. Samozřejmě jsem Vám neplánovala napsat zase takovou „knihu“ ale nemůžu si pomoct. Psát bleskově všemi deseti je za trest 🙂 …a jak se rozjedu…

Mějte se krásně Pavle

Lenka a Lenička