Z tohoto mailu mám obzvláště radost. Už dávno jsem se u nikoho nesetkal s takovým podvědomým odporem a doslova nenávistí k sobě, jako u muže středních let, který je autorem níže uveřejněného mailu. Přečtěte si, jak dokázal, byť ho to stálo velké vnitřní úsilí, odložit z vlastní psychiky první kilogramy všudypřítomné negativity a „nasranosti“ na sebe a celý svět.
Čtěte prosím:
Dobrý den,
stále se pokouším o to, abych se dokázal skamarádit s tím pejskem v kuchyni, jak jste mne to učil. U vás mi to absolutně nešlo, byla to hrůza, jaký jsem měl odpor podívat se dovnitř do té kuchyně domečku svojí duše. Doma jsem na tom pracoval a nakonec se to podařilo.
Když jsem koukal jako ten duch ven z kuchyňského okna, tak se mi chtělo jít pryč z toho domku. Takovou krásu, kterou jsem si venku představil, to se hned tak nevidí. Po chvilce kochání se mi podařilo s velkou nelibostí otočit do kuchyně. Pod stolem byl skutečně ten pes.
Nebyl pořádně vidět, šel jsem k němu blíž a poklekl a podíval se mu do očí. Byl v nich smutek, ublíženost a nechuť koukat se mi do očí. Bylo to moc silné.
Dostavil se u mě pocit smutku a hlavně lítosti (i slza v oku byla) nad celou situací. Hlavou mi šly otázky jako „proč se tohle všechno vůbec děje?“, „proč je to tady udělaný tak, aby někdo ve mně (nebo i v jiných) trpěl“?
Uvědomil jsem si okamžitě, co je v tom skryto. Vždyť kolika bolestem by se mohlo předejít nebo je včas pochopit a zpracovat? Proč se tento kuchyňský úkol toho setkání s vlastním pejskem (egem) neučí už základní škole?
A po těchto otázkách se dostavila zlost na sebe i na celý svět. Ale rychle se vytrácela, když jsem si v té představě s tím pejskem hrál, hladil ho, drbal za ušima a po břiše a zkoušel k němu cítit lásku bez podmínek. I když měl pořád smutná očka, tak mu bylo asi lépe, protože se u mě dostavil pocit radosti.
Od té doby pejska jako duch navštěvuju, ale je to nevím proč, těžší a těžší udržet pozornost být s tím pejskem. Nejlépe se pozornost udrží, když si představuju, jak sedím v kuchyni na pohovce, on leží vedle mne, má hlavu v mém klíně a já ho hladím a zkouším k němu cítít lásku bez podmínek.
Už to není tak těžké k němu tu lásku cítit, jak to bylo dřív, Přichází to už tak nějak samo. Nevím, jestli je to správně, ale snažím se na konci času stráveného s pejskem nechat ducha a vědomí těla na pohovce a koukám se na ně z povzdálí jako duše.
Když z tohoto souznění ducha a vědomí těla zkouším vytvořit ochranu proti upírkům, tak se vytvoří téměř sama a kvalitnější než dříve. Navíc se mi zdá, že je mi i fyzicky lépe, mám víc energie a necítím se (jako poslední roky) nemocně. Je mi celkově líp.
Mějte se pěkně, pokud bude dáno, tak se časem opět ozvu, ale ještě musím zapracovat na souznění těch dvou ve mně, protože mám pocit, že bez jejich vzájemné spolupráce nemá cenu pouštět se do dalších věcí.
Děkuji vám!
O.B.