13. května máme výročí Fatimského zjevení. Již před nějakou dobou jsme podrobně analyzovali tuto stále aktuální Fatimskou kauzu, která poukazuje na události předpovězené před 2000 lety v Janově Zjevení »
Hlubší zkoumání tohoto fenoménu a poctivé hledání pravdy vede k jednoznačnému závěru: Žijeme v předpovězené době „konce věku“, v tzv. „posledních časech“.
Protože církev neustále sprostě lže o tom co se doopravdy stalo a tato První šelma Janova Zjevení » má navíc zajištěnou podporu i v masomédiích, musíme si znovu připomenout pravdu. Ocitujeme si kousek z webu ČT — a předem nutno říci že už první věta je naprosto lživá:
Přesně před sto lety, 13. května 1917 se třem malým pasáčkům zjevila v portugalské FátiměPanna Marie.
- http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/2116179-pred-sto-lety-se-pasackum-ve-fatime-zjevila-panna-marie-nyni-je-ceka-svatoreceni
Televizní výrok je lživý, jelikož Paní z Nebes se prohlásila za Boží matku, nikoliv Marii!
Navíc už dnes zcela jistě víme — díky důkazům, které jsme pro vás pečlivě sesbírali — existují pádné důvody domnívat se, že Vatikán nezveřejnil vše, co k obsahu třetího fatimského tajemství patří. Vatikán sprostě lže!
Pokračujeme v důkladné analýze tzv. Fatimského zjevení. Zdůrazňuji, že soudíme zcela nezávisle, při hledání pravdy se nenecháváme ovlivnit ani církví, ani povrchním materialismem. Nikde jinde nic komplexnějšího nenajdete. A pozor — ve hře je žhavá současnost!
Podívejme se nyní na podrobný popis tzv. Velkého Slunečního zázraku od vědce a skeptika: José Maria Proença de Almeida byl přímý svědek z Fatimy, jeden z mnoha přítomných antiklerikálně naladěných skeptiků… Pokud se zeptáte, proč mluvím o protinábožensky naladěných lidech přítomných při zjevení, odpovím vám, že je to velmi dobrá otázka. Odpověď přinese další díl seriálu…
Co se tedy církev dodnes zoufale pokouší skrýt, resp. proč nám Třetí Fatimské proroctví (tajemství) tak důkladně zazdila, zfalšovala a zatajila?
Co může být horší než předpovědi světové katastrofy?
Přemýšlejme, ptejme se důrazně a pátrejme důkladně, tady totiž přihořívá: Co může být horší než předpovědi světa zničeného ohněm a další podobné katastrofické vize? Tyto předpovědi, zdá se, nikomu ve skutečnosti nevadí… papežská hierarchie se bojí čehosi jiného…
Falsifikát zveřejněný v roce 2000 rozhodně neobsahuje nic, co by vysvětlovalo proč se Vatikán bál Fatimské proroctví zveřejnit před rokem 1960, jak Matka Boží PŘIKÁZALA!
Otázka tedy zůstává: Co je to, co se Vatikán bojí lidem prozradit?!
Přichází jeden ze svědků z materialistického tábora — nevěřící vědec a skeptik…
José Maria Proença de Almeida: Byl jsem svědkem velikého zázraku
Podám krátkou a přesnou zprávu o tom, co jsem viděl 13. října 1917 ve Fatimě, aniž bych zamlčoval pravdu.
Přišel jsem v poledne. Silný déšť, který od rána bez přestání padal, jako by chtěl spolu s prudkým větrem všechno zaplavit. Nebe mělo velmi tmavou barvu vzhledem k hojnému a dlouho trvajícímu dešti. Zůstal jsem stát na cestě blízko prostranství, o kterém mi řekli, že je to místo zjevení. Byl jsem vzdálen něco více než 100 m na výše položené části nad prohlubní a viděl jsem v širokém oblouku mnoho lidí s deštníky.
Po něco více než hodině přišly na toto místo děti, kterým svatá Panna oznámila den a hodinu zjevení. Bylo slyšet písně a zpěvy lidí na tomto místě.
Po určité době zástupy lidí deštníky zavřely, asi z úcty a respektu, a déšť jim padal na hlavu a byli brzy promočeni. Lidé klečeli v hlubokém blátě a začali na zvolání jednoho z dětí pomalu vstávat.
Muselo být půl druhé, přesně na místě, kde se nacházely děti, vystoupil sloup dýmu, štíhlý a modravý, asi do výšky dvou metrů a pak se rozplynul. Tento fenomén viditelný pouhým okem trval několik vteřin. Nedíval jsem se na hodinky, mohla to být více méně jedna minuta. To se opakovalo dvakrát nebo třikrát.
Zaměřil jsem tam svůj dalekohled. Neviděl jsem nic, jen stoupající dým, jako by něco hořelo. Ale nic tam nehořelo. Dvě velmi zbožné osoby mi potvrdily, že při předchozích zjeveních třináctého v měsíci se to vždy tak stalo.
Pozoroval jsem stále místo zjevení, bylo mi zima a pomalu jsem pocítil únavu, protože nic nebudilo moji pozornost. Slyšel jsem hluk tisíců hlasů a viděl jsem množství lidí na dlouhých polích u svých nohou. Uplynuly asi dvě hodiny.
Na místě slunce se objevil stříbrný kotouč s velmi jasnými barvami, nikoliv jako měsíc a nikoli jako normální slunce
Slunce, které bylo dlouho přikryto mraky, začalo pozvolna jasně a intenzivně zářit. Viděl jsem slunce, které přitahovalo k sobě všechny zraky, zářilo jako kotouč, ale neoslňovalo. Bylo to jako stříbrný kotouč s velmi jasnými, aktivními a bohatými barvami, nikoliv jako měsíc za jasné noci. To není banální přirovnání laciné poezie. Moje oči to tak viděly. Také se nedá přirovnat k slunci zakrytému mlhou, protože nebylo rozptýlené, zamlžené ani matné. Nebeská obloha byla pokryta mnoha lehkými cirusovými oblaky, tu a tam měla modrou průrvu a slunce se několikrát ukázalo na volném místě. Mraky táhly lehce od západu k východu, nezastiňovaly světlo a měly lehce růžově modrý nádech.
Nádherné bylo, že bylo možno zářící terč pozorovat dlouho bez bolestí očí a nebylo pozorovat blednutí sítnice.
Perlově zbarvený kotouč se se točil kolem sebe obrovskou rychlostí…
Tento jev byl dvakrát náhle přerušen a slunce vysílalo zářící paprsky, které nutily dívat se jinam. To trvalo přibližně deset minut. Tento perlově zbarvený kotouč se začal rychle pohybovat. Nebylo to otáčení souhvězdí v normálním smyslu, nýbrž slunce se točilo kolem sebe obrovskou rychlostí.
Náhle jsem uslyšel výkřik hrůzy všech přítomných. Slunce zastavilo svůj rotační pohyb, spustilo se z oblohy a hrozilo, že dopadne na zem a svou vahou všechno rozdrtí. Byly to okamžiky strašné hrůzy. Během tohoto nebeského divadla, které jsem právě podrobně popsal, nabývala atmosféra různých barev, nemohu přesně říci kdy, protože to jsou již dva měsíce a já jsem si tehdy nic nezapisoval. Vzpomínám si, že to nebylo na začátku, a myslím, že se to stalo na konci.
Když jsem pozoroval slunce, uvědomil jsem si, že se kolem mne zatmělo. Díval jsem se do blízka i do dáli a všechno mělo ametystovou barvu. Myslel jsem, že mám poškozenou sítnici, což však bylo málo pravděpodobné, protože v tom případě bych nemohl věci jasně rozeznávat. Protřel jsem si oči a držel jsem ruce před očima, abych je trochu chránil. Zavřel jsem oči a opět otevřel a poznal jsem, že všechny věci mají onu barvu jako dříve. Dojem nebyl stejný jako při zatmění slunce, které jsem zažil ve Viseu, které bylo tehdy úplné. Když měsíc zakrýval slunce, pomalu se stmívalo, až byla náhle tma. Teplota poklesla a člověk měl dojem, že život na zemi umírá. Ve Fatimě však byla atmosféra sice temná, ale transparentní až na kraj horizontu, neměl jsem pocit, že by se zastavila univerzální energie.
Když jsem dále pozoroval slunce, zjistil jsem, že okolí se rozjasnilo. Hned nato jsem slyšel, jak někdo vedle mne ohromeně říká: „Ta paní je žlutá!“ A skutečně, zblízka i v dálce všechno bylo jako žlutý damašek.
Po několika dnech jsem udělal pokus a podíval se krátce na slunce pouhým okem. I po rychlém pohledu jsem pak viděl krátký čas jen žluté fleky nepravidelného tvaru.
Všechny tyto fenomény, které jsem uvedl a popsal, jsem prožíval v naprostém klidu, bez vzrušení a emoce. Nakonec bych chtěl potvrdit, že jsem nikdy před 13. říjnem ani později podobné sluneční nebo atmosférické jevy neviděl.
José Maria Proença de Almeida byl profesorem přírodních věd na univerzitě v Coimbře.
Zdroj: Bettendes Gottes Volk 3/2012
http://www.lumendelumine.cz/index.php?page=svedek-velkeho-zazraku
Fyzikální vyhodnocení tzv. Fatimského „Slunečního“ zázraku
Jednoduchý závěr — z hlediska fyziky a podle velikosti oblasti, na které byl jev pozorován, lze říci následující — tzv. „Sluneční zázrak“ samozřejmě nemohl být „tancem“ skutečného Slunce — to by všem určitě spálilo zrak a efekt by musel být celosvětový… muselo se jednat o jiné těleso, zjevně ne-přirozeného původu a disponující obrovskou energií…
Víme totiž také zcela jistě, že fyzicky projevená energie tzv. „Slunečního“ zázraku vysušila nejen šaty promočených lidí, nýbrž i bahno na zemi… a to je zmaterializovaný efekt, který nemůže popřít ani ten nejvíce fanatický příslušník materialistického náboženství…
Vážení a milí prosím pěkně, tohle je podstatné: Představte si nakonec, co asi mohou znamenat svědecké popisy typu: „Perlově zbarvený kotouč se začal otáčet. Nebylo to otáčení souhvězdí v normálním smyslu, ale točil se kolem sebe…“ Lze z toho poměrně jasně usoudit, že svědek chtěl říci, že nešlo o běžnou dráhu Slunce (nebo jiných hvězd), kterou na Zemi pozorujeme jako součet otáčení našeho Slunečního hvězdného systému s rotací Země kolem své osy.
Dokážete si představit, jak by se KOULE slunce mohla točit „kolem sebe“ a „ne jako souhvězdí?“
Ten pán, co tohle řekl, byl materialista a skeptik! Myslím, že pro plné pochopení tohoto výroku je třeba vzít vážně výraz KOTOUČ. Někteří další svědci ono zázračné „slunce“ popisují jako TALÍŘ, např. takto: „Slunce připomínalo stříbrný talíř a mohli jsme se na něj dívat bez nejmenšího úsilí, aniž by pálilo do očí…“ Další fakta si ukážeme v pokračování tohoto seriálu.
Stříbrný KOTOUČ nebo TALÍŘ se samozřejmě může viditelně „točit kolem sebe“…
Je to školní fyzika a geometrie… Naše Slunce, samozřejmě také rotuje, podobně jako Země. Nicméně — díky jeho svítivosti a naší pozorovací vzdálenosti od něj — jej vnímáme jako v podstatě nepohyblivý kruh — za uvedených zhruba 10 minut žádný pohyb nelze pozorovat ani náhodou.
Pokusil jsem se dohledat nějaké grafické modely pro ty, co nemají vyvinutou prostorovou představivost…
-pokračování-