Navažme na předchozí část » V Tomášově evangeliu najdete i následující Kristův výrok, který již na první pohled podporuje informaci vloženou do těch dvou Kristových výroků výše…

Zde je:

Ježíš viděl malé děti, které pijí mléko. Řekl svým učedníkům: Ty děti, co pijí mléko,se podobají těm, kteří vcházejí do království. Řekli mu: Vejdeme, když jsme dětmi, do království? Ježíš jim řekl: Když z dvou uděláte jedno a vnitřní připodobníte vnějšímu a vnější vnitřnímu a to, co je nahoře, uděláte jako to, co je dole, a když to, co je mužské, a to, co je ženské, učiníte jedním jediným, aby mužskost nebyla mužskostí a ženskost ženskostí, když své oči budete mít na místě svých očí a ruce na místě rukou, nohy namístě nohou, obraz místo obrazu — pak vejdete do království. /Tomáš 22/

Nemá-li být mužskost mužskostí a ženskost ženskostí, má-li naopak být to, co je dole, nahoře a co je nahoře, zase dole a máte-li tohle vše učinit jedním jediným, pak pokud nejste zaslepeni nesmyslnou vírou nepřipouštějící diskusi o mylných  církevních dogmatech, jasně vidíte, že ty dosud zde uvedené citáty z Kristova díla na sebe zcela jasně navazují a dávají spolu logický smysl.

Oč tu hlavně běží?

Ve všech případech jde o to, udělat ze dvou jedno a dosáhnout tak rovnovážného stavu v sobě a tedy opětovného stavu Jednoty v sobě poté, kdy jste z ní před eony věků takzvaně vypadli. Protože vy jste skutečně dříve v Jednotě se sebou samými žili tzv. „na nebesích“, aby jste se pak rozdělili na muže /ducha/ a ženu /ego/ a vypadli tak především z Jednoty „sebe sama“ a až poté tím pádem i z Jednoty s Bohem /jak tvrdí církev/.

Kristu tímto opakováním podobného tedy nepochybně velmi záleží na tom, abyste tohle pochopili.

Ovšem na rozdíl od evangelistů Matouše, Marka, Jana a Lukáše. Jak se můžete níže přesvědčit sami, bibličtí evangelisté se nějakým souladem a logickou posloupností těchto tří výroků nezabývali a i z tohoto původního Kristova citátu udělali doslova paskvil. Zdá se, že jim jde hlavně o to, aby vy jste nepochopili pokud možno absolutně nic.

Tak například evangelista Marek blahé paměti vám tento Kristův výrok předkládá v dále uvedené pokřivené podobě. Zde je:

Tehdy k němu přinášeli malé děti, aby se jich dotkl, ale učedníci je okřikovali. Když to Ježíš uviděl, rozhořčil se a řekl jim: „Nechte děti přicházet ke mně a nebraňte jim — vždyť právě takovým patří Boží království! Amen, říkám vám, že kdokoli nepřijme Boží království jako dítě, nikdy do něj nevejde.“ Potom je bral do náručí, vkládal na ně ruce a žehnal jim. /Mk 10,13–16/

Také u Matouše naleznete jen ořezanou část originálu:

Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ /Matouš 18,2–3/

Pozn. redakce: Samozřejmě to neznamená být naivní, jak upřesňuje sv. Pavel: Bratři, ve svém myšlení nebuďte jako děti; ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí.“ /1. Kor 14,20 ČSP/ Co je u dětí pozitivní? Emoce! ZVÍDAVOST! Prostota, jednoduchost a upřímnost. Prožívají své životy naplno v radosti a pozitivních emocích. Žijí v přítomném okamžiku — negace jsou rychle odplaveny a zapomenuty! Nepřetvařují se, nepotlačují sebe — své emoce!

A tak jako byly v případě Tomáše 106 zlikvidovány v biblických evangeliích jakékoli zmínky o tom, že nutné v sobě učinit dva jedním — tak jsou i zde u Tomáše 22 opět vynechány věty a slovní obraty o tom, že je třeba ze dvou udělat jedno, o tom, že je nutné vnitřní připodobnit k vnějšímu a naopak… i o tom, že co je nahoře, udělat jako to, co je dole a naopak… a nakonec i to, že co je mužské, a to, co je ženské, máte učinit jedním jediným.

Jinými slovy, je v nich vynecháno všechno to, co se dnes při využití těchto informací v mé terapeutické praxi rekonstrukce lidské psychiky ukazuje jako klíčové pro úspěch, kdy je možno doslova dělat pro vaši psychiku poškozenou touto církví a jí zprasenou společností nemožné na počkání a zázraky do tří dnů.

Církevní falšování originálu

Opírám-li se tedy tady a teď tvrdě do zcela zřejmých zásahů církevní moci do skutečného Kristova odkazu doloženého v nezfalšovatelných a tedy proto i římsko-katolickou církví nezfalšovaných textech Tomášova evangelia /protože bezpečně ukrytých v džbánu v Nag Hammádí v egyptské poušti po ony dva tisíce kritických let, kdy církevní bafuňáři tiše a nepozorovaně likvidovali tento Kristův odkaz v biblických textech/, není to jen výsledkem zběsile probíhajících impulsů v mém případně chorém mozku, jak by mně mohl někdo obvinit.

Je to naopak podloženo dlouholetou praktickou zkušeností z dnes již nezanedbatelného počtu zdárně vyřešených případů hlubokých životních krizí, těžkých průběhů syndromu vyhoření, dlouhé řady případů likvidace obsesí, panických strachů a nejrůznějších závislostí na čemkoli.

Stojí za tím i získání schopnosti reálně a v reálném čase pročišťovat vlastní psychiku od zatěžujícího a velmi škodlivého emocionálního napětí a možnost hladce a dokonale přepisovat v mládí získaná nesprávná myšlenková schémata, podle nichž nevědomky řadu let žijete a pod jejichž vlivem mnohdy velmi, velmi trpíte.

Proti těmto doslova hmatatelným důkazům je jakákoli /falešná a v podstatě ničím nepodložená/ víra v to, že tyto z historického pohledu falšované biblické texty psal osobně Bůh nebo jsou inspirovány či dokonce přímo ohlídávány jím osobně, vírou k ničemu » Je to víra, která ve svých důsledcích vás samotné věřící neosvobozuje, ale bohužel brzy spolehlivě zabije nejen smrtí vašeho hmotného těla, ale i tzv. druhou smrtí vaší duše.

O čem Kristus nemluvil

Nyní se pro změnu podívejme na to, čemu Ježíš Kristus ve svých doopravdy nejpůvodnějších v Tomášově evangeliu dochovaných výrocích pozornost prakticky nevěnoval a z čeho římsko-katolická církev a její církve satelitní naopak udělaly vědu. A které se na rozdíl od Krista církve ve své bibli i v životní praxi velmi věnují.

Pravý význam křesťanského rituálu křtu

Řeč je o rituálu křestu, jinak řečeno o nutnosti polévání nemluvňat po narození či dospělých kdykoli obvykle smradlavou vodou v představě, že je tím do vás vyléván Duch svatý jako záruka vašeho budoucího spasení při druhém příchodu Ježíše Krista. Tento rituál je v západní civilizaci široce rozšířen a mnohdy na něj přistupují tzv. pro jistotu i ti, kteří křesťanskou víru jako takovou nepraktikují.

Z mého pohledu zde jde opět o hluboké nepochopení skutečné symboliky Kristova přínosu lidstvu ze strany těch, kteří křest v církvi zavedli a v praxi ho svým ovečkám po staletí nabízejí či rovnou vnucují.

Pro vás, kteří víte více, než ostatní kdy mohou tušit a více, než budou kdykoli ostatní vědět, jen připomínám — jde tady opět o zřetelnou snahu o zastření skutečného Kristova duchovního poselství. Křest vodou pro vás totiž ve skutečnosti neznamená výzvu k ponoření do kapaliny odpovídající živlové kvality v naší hmotné realitě, není to o kropení či sprchování údajnou tzv. „svěcenou“ vodou, i když otužování jako takové je jistě zdravé a nikdo rozumný včetně Krista by se nikdy nestavěl proti.

Ale akt ponoření do vody především je hlubokou symbolikou tajných nauk, dnes nejvíce přístupných z tohoto pohledu v běžné astrologii. Živel vody totiž představuje na úrovni  psýchy vaší duše lidské emoce, stejně tak jako živel vzduchu intelekt či živel ohně lidskou vůli. Intelekt a vůli ponechme pro tentokráte stranou a věnujme se právě emocím /živlu vody/.

Emoce jsou charakteristickou položkou poplatnou ženským energiím v člověku /v lidské duši/ a mají tedy co do činění s tou části lidské bytosti, která se svým vědomím ega /těla/ přichází z lůna Matky Země.

Emoce jsou přiřazeny fyzické bytosti v nás, jsou nízkovibrační částí našeho astrálního těla, naší duše. Naopak intelekt je položkou, kterou do naší duše vnáší duchovní část naší bytosti, tedy ona bytost přicházející od Boha Otce.

Teď sledujte prosím má slova, protože je to velmi důležité: Kristův křest v řece Jordánu je symbolikou pro děje platné ryze pro lidské nitro — ale přenesené do vnějšího světa. Je to tedy opět o záměně správné „úzké“ stezky směrem do vlastního nitra — za tu církevní stezku širokou, která podle Krista nevede nikam /a k Bohu už vůbec ne/.

Ve chvíli, kdy je vám vyprávěno, kterak člověk Ježíš vstupuje do vod Jordánu a kterak na něj /na člověka jako symbol nízkovibračního malého „zvířecího já“ vzešlého z „Matky Země“/ sestupuje Duch svatý z „Nebe“ — ve skutečnosti je tím symbolicky popisován děj, kteří již mnozí znáte z toho, co jste prožili sami na sobě při mých lekcích…

Neznamená to totiž nic více a nic méně než to, že vy jako ona součtová duše, jste již natolik byli připraveni na to, že zcela vědomě svým volním rozhodnutím vaší duše, vlastní božskou Jiskrou, tedy částí Ducha svatého ve vás, sestupujete „z nebe“ vysokých vibrací svého ducha k ponoření se do podstatně nižších vibrací emocí /vody/ svého ega a tedy k jeho opětovnému přijetí /po eonech věků odluky v důsledku vypadnutí z Jednoty sebe sama/.

Je to tentýž vnitřní děj, kterým jste prošli ve chvíli, kdy /jako dříve zcela toho nevědomý duch/ jste poprvé dobrovolně /byť na můj popud/ v oné pomyslné místnosti „kuchyně“ či „obýváku“ pod mým vedením vědomě sestoupili ke svému nižšímu „já“ /pejskovi nebo chlapci či holčičce/, objali jste je a přijali jeho /ji/ za svého. V tu chvíli vaše božská Jiskra /částečka Ducha svatého ve vás/ sestupuje ze svého „nebe“ /pátá, šestá, sedmá čakra/ skrze čakru číslo čtyři /láska/ do „vody“ hlubin té části vás samotných /ega/, která pochází z této Země. A to vaše „mám tě rád/a/“, které mu v té chvíli říkáte, je obdobou toho, co slyší podle biblického záznamu /v podobě onoho „tebe jsem si vyvolil“/ Ježíš ve chvíli, kdy se ono „nebe“ otevírá a sestupuje na něj ona holubice.

A v tomto okamžiku se také stává člověk Ježíš bohem Kristem, znovuzrozeným Bohem — podobně jako se vy vnořením vlastního ducha /božské Jiskry, částečky Ducha svatého/ do hlubin emocí vaší ženské části duše, stáváte podle Krista Syny člověka.

Ano, takto přece zní onen již v první části tohoto textu citovaný kristův výrok:

Ježíš řekl: Když dva učiníte jedním, stanete se Syny člověka. A když řeknete:“Horo, pohni se“, tak se pohne. /Tomáš 106/

Ať vás tedy nepřekvapuje fakt, že když ty dva v sobě učiníte jedním, stanete se Synem člověka. A je to právě to sjednocení obou vašich částí, které vám dává sílu pohnout horou. Ostatně nahlédněte do Bible. Kdy je v ní zařazena pasáž o tom, jak ďábel zkouší pevnost Kristova charakteru? Není to „náhodou“ právě poté, kdy jeho /a nyní ve vás váš/ duch se ponořil do vody-emocí sebe sama, začal mít rád sám sebe a přijal sám sebe /muž ve vás přijal ženu ve vás/? A nezažíváte podobná protivenství, která musíte následně překonávat i vy? A nezískali jste také /zcela nikoli náhodou/ sílu vábení toho chachara Satana odolávat?

1 Ježíš pak plný Ducha Svatého se vrátil od Jordánu. Duch ho vodil pustinou 2 čtyřicet dní a Ďábel ho pokoušel... 5 Ďábel ho vyvedl vzhůru, v jediném okamžiku mu ukázal všechna království světa 6 a řekl mu: “Všechnu tuto pravomoc a jejich slávu dám tobě, protože mně je dána, a komukoli chci, tomu ji dám. 7 Jestliže se tedy ty přede mnou pokloníš, všechna bude tvá.” /Lukáš 4/

-pokračování-