Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva, té co byla lidem záměrně zatajena »

Archeologické nálezy nezvratně dokazují, že Chetité uctívali bohy „nebeské i pozemské“, všechny vzájemně provázané a uspořádané podle rodopisné hierarchie. Někteří z nich byli slavní a „dávní“ bohové, kteří pocházeli z nebe.

Bohové, kteří přicházeli z nebe

Jejich znak, jenž v chetitském obrázkovém písmu znamenal „božský“ nebo „nebeský bůh“, připomínal ochranné brýle (obr. 30).

Často se objevoval na kulatých pečetítkách jako součást předmětu ve tvaru rakety (obr. 31).

Jiní bohové se zdržovali na zemi a u Chetitů vystupovali jako nejvyšší vladaři říše, jmenovali lidské krále a udělovali jim rady ve válečnictví, v uzavírání dohod a v dalších mezinárodních otázkách.

V čele fyzicky přítomných chetitských bohů stálo božstvo jménem Tešub, což znamenalo „rozfoukávač větru“. Byl to tedy bouřný bůh spojovaný s větry, hromem a bleskem. Rovněž se mu říkalo Taru („býk“). Chetité, podobně jako Řekové, zobrazovali a popisovali býčí kult; stejně jako později Jupiter byl i Tešub zobrazován jako bůh hromu a blesku, sedící na býku (obr. 32).

Chetitské texty, podobně jako řecké báje, vyprávějí o tom, jak je-jich nejvyšší bůh musel bojovat s příšerou, aby upevnil své vedoucí postavení. V textu, který vědci nazvali „Legenda o zabití draka“ *, vystupuje Tešubův sok jako bůh jménem Jánka. Tešubovi se ho nepodaří přemoci v bitvě, a tak prosí ostatní bohy o pomoc; na pomoc mu však přispěchá pouze jedna bohyně, která opije Janku na hostině.

Vědci, kteří v takových bájích rozeznali původ legendy o svatém Jiří a drakovi, označují soka, kterého přemůže „hodný“ bůh, za „draka“. Ale Janka ve skutečnosti znamená „had“ a starověké národy zobrazovaly „zlého“ boha právě v této podobě – jak dokládá i reliéf z jednoho chetitského naleziště (obr. 33).

Vždyť ani Zeus, jak jsme si již řekli, nebojoval s „drakem“, nýbrž s hadím božstvem. Jak si pozdě-ji ukážeme, tato starověká tradice boje mezi bohem větrů a hadím božstvem měla svůj hluboký význam. Na tomto místě se spokojíme s poznámkou, že o bitvách mezi bohy o božské království se ve starověkých textech mluví jako o událostech, jež se skutečně odehrály.

Zas a znovu se jasně mluví
o nebeském původu bohů

O tomto námětu – tedy o nebeském původu bohů – pojednává také dlouhý a dobře zachovaný chetitský epos „Království na nebi“ **. Vypravěč pradávných událostí nejdříve vybízí dvanáct „dávných mocných bohů“, aby mu naslouchali a dosvědčili, že jeho vyprávění je přesné:

Nechť naslouchají dávní bohové, kteří jsou v nebi,
i ti, kteří jsou v temné zemi,
nechť naslouchají mocní bohové…

* V Mýtech staré Mezopotámie se jmenuje „Boj Boha bouře s drakem“. Pozn. překl.

** V Mýtech staré Mezopotámie nazván „Vládci nebes“. Pozn. překl.

Tím je stanoveno, že nejstarší bohové byli nebeští i pozemští; epos dále uvádí jména oněch dvanácti „dávných mocných“, prapředků bohů. Když vypravěč upoutá jejich pozornost, pustí se do podrobného líčení, jak bůh, jenž byl „v nebi králem“, sestoupil na „temnou zemi“:

Kdysi, v dávných časech, byl Alalu v nebi králem.
Alalu na trůně sedí
a mocný An, první z bohů, stojí před ním,
k jeho nohám se sklání
a do ruky mu podává poháry k pití.

Devět souzených let byl Alalu v nebi králem.
V devátém roce proti Alalovi zvedl An boj.

Porazil jej, Alala, a on před ním utekl,
odešel dolů na temnou zem.

Odešel dolů na temnou zem
a na trůn usedl An.

Epos tedy zdůvodňuje příchod „krále v nebi“ na zemi mocenským bojem: bůh jménem Alalu byl (někde na nebesích) násilně svržen z trůnu, a když prchal, aby si zachránil život, „sestoupil na temnou zemi“. Ale tím to neskončilo. Text dále vypráví, jak i Ana stihl stejný osud a svrhl ho bůh jménem Kumarbi (podle některých výkladů Anův bratr).

Není pochyb o tom, že tento epos, napsaný tisíc let před vznikem řecké mytologie, je předchůdcem báje o svržení Urana Kronem a Krona Diem.

V chetitském textu nechybí dokonce ani detail o kastraci Krona Diem, neboť právě to provedl Kumarbi Anovi:

Devět souzených let byl Anu v nebi králem.
V devátém roce Anu zahájil boj proti Kumarbimu,

Kumarbi, potomek Alalův, zahájil boj proti Anovi.

Anu nevydržel pohled Kumarbiho očí
a Kumarbimu z rukou uprchl.
Utíkal, Anu, do nebes zamířil.

Za ním se hnal Kumarbi.
Chytil jej, Ana, za nohy, z nebe jej táhl dolů.
Zakousl se mu do slabin
a jeho mužství se Kumarbimu do nitra vlilo jako bronz.

Tešub, hlavní chetitský bůh

Podle této starověké báje bitva neskončila úplným a jednoznačným vítězstvím. Vykleštěnému Anovi se podařilo uprchnout zpět do jeho nebeského hájemství a Kumarbimu přenechal vládu na zemi. Mezitím Anovo „mužství“ zplodilo v Kumarbiho útrobách několik božstev, jež byl Kumarbi (stejně jako Kronos v řeckých bájích) nucen vypustit. Jedním z těchto božstev byl Tešub, hlavní chetitský bůh.

Než však mohl Tešub vládnout v míru, mělo dojít ještě k jedné velké bitvě. Když se Kumarbi dozvěděl, že v Kummiji („nebeském příbytku“) se objevil Anův dědic a následník trůnu, začne kout pikle a „Bohu bouře protivníka vymýšlí“. „Uchopil do ruky hůl a na nohy jako boty obul rychlé větry.“ Vydal se ze svého města Urkiše do příbytku „Paní veliké hory“ ***. Když k ní přišel…

…jeho duše se naplnila touhou
a on se skálou [Paní veliké hory]*** se vyspal,
jeho mužství proudilo dovnitř.

Zmocnil se jí pětkrát,
a znovu – zmocnil se jí desetkrát.

Byl Kumarbi prostě jen posedlý chtíčem? Máme důvod domnívat se, že v sázce bylo mnohem víc. Předpokládáme, že následnická pravidla bohů byla taková, že syn Kumarbiho a Paní veliké hory si mohl činit právoplatný nárok na nebeský trůn a že se Kumarbi „zmocnil“ bohyně pětkrát a desetkrát proto, aby si byl jist, že skutečně počala, což se i stalo: porodila mu syna, jemuž dal Kumarbi symbolické jméno Ullikummi („utlačitel Kummije“ – Tešubovy říše).

Kumarbi předvídal, že bitva o následnictví se bude odehrávat na zemi i na nebi. Svého syna předurčil k tomu, aby svrhl mocipány v Kummiji:

Ať pronikne k nebi, ke královské moci,
a ať zničí Kummiji, vzácné město!

Ať porazí Boha bouře,
ať jej rozdrtí jak plevu…
Ať všechny bohy z nebe jak ptáky smete!

Zdalipak se bitvy, jež sváděl Bůh bouře Tešub na zemi i v nebi, odehrály v době, kdy začal věk Býka, tedy kolem r. 4000 př. Kr.? Nebylo právě proto vítězi uděleno právo být zobrazován s býkem? A nesouvisely tyto události nějak s počátkem oné náhlé sumerské civilizace, který spadá právě do tohoto období?

 -pokračování-