Čím hlouběji nahlížím do temných duší manipulátorů s lidským vědomím u nás i v zahraničí, tím více cítím potřebu vám vedle jistě zajímavých informací k možnostem duchovního vzestupu připojit i alternativní politické a historické pohledy na určité aspekty událostí, které jsou vám pečlivě tajeny… jsem toho názoru, že máte právo /i povinnost/ být s nimi seznámeni, abyste mohli svoji svobodnou vůli v tomto světě napřít při rozhodovacích procesech k dějům ve vašem okolí správným směrem… dnes se spolu podíváme do temného zákulisí vzniku ideí spojené Evropy /EU/, abyste měli možnost si uvědomit, odkud ta idea pochází a proč ji právě tak intenzivně prosazují zejména němečtí politici… jistě si obraz o tom všem uděláte sami…

Existuje dokument, který je znám pod náznem zpráva Red House a který je podrobným záznamem o tajném setkání nacistických představitelů v hotelu Maison Rouge ve Strasbourgu dne 10. srpna 1944. Tam tehdejší nacističtí představitelé nařídili /v předtuše blížící se porážky německé vojenské mašinerie na obou frontách/ elitní skupině německých průmyslníků naplánovat poválečné zotavení Německa s cílem připravit návrat nacistů k moci a pracovat na příštím obnovení „silné Německé říše“.

Tento dokument je v originále starý a křehký, strojem psaná písmena pomalu blednou. Ale zpráva americké vojenské rozvědky EW-Pa 128 je mrazivá dnes stejně, jako byla v listopadu 1944, kdy byla pracovníky rozvědky ze zdrojů v nacistické Třetí říši napsána.

Zpráva americké rozvědky dokumentuje dění na tomto setkání špiček nacistické strany a ekonomických elit německého průmyslu. Za vedení nacistické strany se osobně angažoval šéf SS Heinrich Himmler, jemuž na druhé straně zdatně asistoval Max Faust, jedna z vůdčích osobností nacisty podporované společnosti I. G. Farben.

Třístránková hustě psaná zpráva podrobně popisuje, jak se němečtí průmyslníci dohodli o spolupráci s nacistickou stranou na přípravě poválečné obnovy německé ekonomiky pomocí peněz rozkradených v celé Evropě při nacistické agresi. Tyto prostředky byly do zahraničí předisponovány právě přes ono dodnes tak zářivě čisté prý neutrální Švýcarsko.

Bylo dohodnuto vytvořit síť tajných nastrčených společností v zahraničí, ve kterých budou tyto prostředky uloženy resp. proinvestovány, aby se pak v pravou chvíli tyto krvavé peníze poznamenané smrtí desítek milionů prostých lidí tohoto světa mohly ve vhodnou chvíli stát zdrojem znovuvybudování potenciálu budoucí německé Čtvrté říše.

K těmto průmyslníkům patřili tehdejší představitelé všech velkých německých firem, které tehdy /a samozřejmě i dnes opět/ něco v německém průmyslu znamenaly. Zástupci vedení Volkswagenu, Kruppa a Messerschmitta a dalších nechvalně známých německých firem, podílejících se v letech 1940 až 1944 vedle podpory válečného úsilí hitlerovských armád i na vraždách a totálním vykořisťování milionů židů a členů ostatních evropských národů pozavíraných v koncentračních táborech a nuceně nasazených na práci v říši, se radili, jak tyto krví potřísněné zdroje zachránit pro budoucí prosperitu. Nechyběla mezi nimi samozřejmě i známá I.G.Farben, vlastnící m.j. i patent na výrobu Cyklonu B, smrtícího plynu s obrovským využitím v nacistických koncentrácích.

Představitelé námořnictva a nacistického ministerstva pro zbrojení byli na setkání přítomni také, a s neuvěřitelnou předvídavostí se již tehdy společně s průmyslníky dohodli a do zápisu dali, že německá Čtvrtá říše, na rozdíl od své právě za cenu neuvěřitelných lidských ztrát na obou stranách fronty likvidované předchůdkyně, bude pro svoji pozici v budoucí Evropě spíše než na vojenskou sílu orientována na uplatnění německé síly ekonomické.

Nacistické Německo vyváželo obrovský objem kapitálu prostřednictvím neutrálních zemí. Německé podnikatelské kruhy vytvořily síť nastrčených společností v zahraničí. Německá ekonomika se po roce 1945 také brzy postavila na nohy.

Třetí říše byla poražena vojensky, ale mocní bankéři, průmyslníci a úředníci nacistické éry, přemalovaní na vzorové demokraty, velmi brzy prosperovali v novém Západním Německu. Tam pracovali pro novou věc: Evropskou ekonomickou a politickou integraci typu Čtvrté říše pod německým vedením. Čili pro totéž, oč usiloval Hitler, jenže tentokráte už ne na bodácích wehrmachtu.

Samotná zpráva Red House je dílem francouzského špiona, který byl v r. 1944 přítomen na onom setkání ve Strasbourgu… a při znalosti dnešní situace v Evropě nám vykresluje mimořádný obraz.

Průmyslníci se tehdy sešli v hotelu Maison Rouge a v očekávání čekali, až Obergruppenführer SS dr. Scheid setkání zahájí. Scheid zastával jeden z nejvyšších postů v SS, ekvivalent generálporučíka. Ve své na míru šité šedozelené uniformě a vysoké čepici se stříbrným lemováním vypadal impozantně. Venku byly postaveny stráže a místnost byla prověřena, jestli v ní nejsou mikrofony.

Než začal mluvit, zhluboka se nadechl. Německý průmysl musí pochopit, že válku nelze vyhrát, prohlásil. „Musí podniknout kroky v rámci příprav na poválečnou hospodářskou kampaň.“ Takové poraženecké řeči byly vlastizrádné – stačily na prohlídku sklepení Gestapa a následnou cestu do koncentračního tábora.

Ale Scheid dostal zvláštní povolení říct pravdu – v sázce byla budoucnost Říše. Nařídil průmyslníkům, aby „si vytvořili kontakty a aliance s dalšími zahraničními firmami a rozvíjely ty stávající. Bylo zdůrazněno, že to musí být prováděno tajně, aniž by to vzbuzovalo teď i po válce jakékoli podezření.

Průmyslníci si měli po válce vypůjčit od cizích zemí obrovské částky. Obzvláště měli využít finance těch německých firem, které již byly používány jako nastrčené společnosti pro ekonomické pronikání do zahraničí, řekl Scheid, a uvedl americké partnery ocelářského obra Krupp, jakož i Zeissu, Leicy a přepravní společnosti Hamburg-America Line.

Poté, co většina průmyslníků setkání opustila, pár jich bylo pozváno na další, menší, setkání, vedeného dr. Bossem a ministerstvem pro zbraně. S elitou elity bylo třeba se podělit o určitá tajemství. Bosse vysvětlil, že ačkoliv nacistická strana informovala průmyslníky, že válka je prohraná, bude odpor vůči spojencům pokračovat, dokud nebude dosaženo záruky pro opětovné německé sjednocení. Pak předložil tajnou třífázovou strategii pro Čtvrtou říši.

V první fázi se měli průmyslníci „připravit na financování nacistické strany, která bude nucena přejít do ilegality jako „makisté“. Zde si vypůjčili název od klíčové složky francouzského odboje proti fašismu.

Ve druhé fázi bude vláda poskytovat německým průmyslníkům velké částky na zajištění „bezpečných poválečných základů v cizích zemích“, zatímco „existující finanční rezervy musí být dány k dispozici straně, aby mohla být po porážce vytvořena silná německá říše“.

Ve třetí fázi bude německý podnikatelský sektor vytvářet „spící“ sítě agentů v zahraničí, prostřednictvím nastrčených společností, které budou krytím pro vojenský výzkum a rozvědku, dokud se nacisté nevrátí k moci.

„O jejich existenci bude vědět v každém odvětví jen velmi málo lidí a šéfové nacistické strany,“ oznámil Bosse.

„Každá kancelář bude mít styčného agenta se stranou. Jakmile se strana stane dostatečně silnou, aby obnovila svoji kontrolu nad Německem, dostanou za svoji snahu a spolupráci průmyslníci zaplaceno ve formě koncesí a objednávek.“

Vyvezené finance měly být zasílány prostřednictvím dvou bank v Curychu, nebo přes agentury ve Švýcarsku, která nakoupili ve Švýcarsku majetek pro německé koncerny za pětiprocentní provizi.

Nacisté tajně posílali finance přes neutrální země roky. Švýcarské banky, konkrétně Švýcarská národní banka, akceptovaly zlato ukradené v nacisty okupovaných zemích. Akceptovaly aktiva a majetkové nároky odebrané židovským podnikatelům v Německu a v okupovaných zemích a poskytovaly zahraniční měny, které nacisté potřebovali na nákup klíčového válečného materiálu.

Ekonomická kolaborace Švýcarska s nacisty byla sice pečlivě monitorována rozvědkou spojenců, ale přinejmenším tolerovány, ne-li přímo skrze kontakty amerického a německého průmyslu řízeny. Autor zprávy Red House poznamenává: „Dříve museli němečtí průmyslníci vyvážet kapitál do neutrálních zemí poměrně tajně a pomocí zvláštního vlivu.“ Nyní stojí za průmyslníky nacistická strana a vyzývá je, aby se zachránili tím, že dostanou finance mimo Německo a zároveň budou prosazovat plány strany na poválečné operace.“

Příkaz vyvézt cizí kapitál byl v nacistickém Německu technicky ilegální, ale v létě 1944 již na tomto zákoně nezáleželo.

Více než dva měsíce po dni D byli nacisté tlačeni spojenci ze západu a sověty z východu. Hitler byl zle zraněn při pokusu o atentát. Nacistické vedení bylo nervózní, neukázněné a rozkmotřené. Během válečných let si SS vybudovalo gigantické ekonomické impérium, postavené na plundrování a vraždění, a měli v plánu si ho zachovat.

Setkání jako v Maison Rouge potřebovalo ochranu SS, Dr. Adam Tooze z univerzity Cambridge, autor díla Provádění destrukce: Vytváření a likvidace nacistické ekonomiky, říká: „V r. 1944 byla jakákoliv diskuse o poválečných plánech zakázána. Bylo extrémně nebezpečné dopouštět se toho na veřejnosti. Ale SS uvažovalo dlouhodobě. Pokud se pokoušíte vytvořit funkční koalici po válce, jediným bezpečným místem pro to je dělat to pod záštitou aparátu teroru.“

Chytří vůdci SS, jako Otto Ohlendorf, již mysleli dopředu. Byl to tentýž Ohlendorf, který coby velitel Einsatzgruppe D /působila v zázemí východní fronty v letech 1941 až 1942/, byl osobně zodpovědný za zavraždění téměř 90,000 mužů, žen a dětí.

Jako velmi vzdělaný inteligentní právník a ekonom se Ohlendorf velmi zajímal o psychologický stav svých vyhlazovacích eskader. Znepokojovalo ho m.j. to, aby při deseticisících vraždách v Bělorusku, na Ukrajině a později i v Rusku netrpěli jeho muži psychickým stresem. Nařídil proto, že jich má na oběti střílet vždy několik najednou, aby se vyhnuli pocitu osobní zodpovědnosti a případným depresívním stavům z toho vyplývajícím.

V zimě 1943 byl převelen na ministerstvo hospodářství. Na venek byl Ohlendorfovým úkolem export stávajícího nacistického dospodářství, ale jeho skutečnou prioritou bylo zachování obrovské celoevropské říše SS po porážce Německa.

Ohlendorf, který byl později oběšen v Norimberku, se obzvláště zajímal o dílo německého ekonoma Ludwiga Erharda. Erhard napsal dlouhý text o přechodu na poválečnou ekonomiku po porážce Německa. To bylo nebezpečné, obzvláště když bylo jeho jméno zmíněno v souvislosti s odbojovými skupinami. Ale Ohlendorf, který byl také šéfem SD, domácí nacistické bezpečnostní služby, Erharda chránil, protože souhlasil s jeho názory na poválečnou německou ekonomiku. Sám Ohlendorf byl chráněn Heinrichem Himmlerem, šéfem SS.

Ohlendorf a Erhard se obávali hyperinflace, jako ta, která zničila německou ekonomiku ve dvacátých letech. Taková katastrofa by učinila ekonomické impérium SS téměř bezcenným. Tito dva muži se shodli, že poválečnou prioritou je rychlá monetární stabilizace, prostřednictvím stabilní měny, ale chápali, že to bude muset být vynuceno spřátelenou okupující velmocí, protože žádný poválečný německý stát by neměl pro zavedení měny, která by měla nějakou hodnotu, dostatečnou legitimitu.

Touto měnou se stala německá marka, která byla zavedena v r. 1948. Byl to ohromující úspěch a nakoplo to německou ekonomiku. Se stabilní měnou bylo Německo opět atraktivním obchodním partnerem. Německé průmyslové konglomeráty tak mohly rychle obnovit svá ekonomická impéria v celé Evropě.

Pozn.: pro vaši představu uvádím, že onen Erhard. o němž je zde v souvislosti s SS a nacistickou stranou a Himmlerovou podporou, je tentýž, o kterém Wikipedie píše: Ludwig Erhard (4. února 1897 Fürth – 5. května 1977 Bonn) byl německý ekonom, ministr hospodářství bavorské zemské vlády, spolkový ministr hospodářství a spolkový kancléř… tak tenhle člověk stál významně při přípravě základů dnešní Evropské unie… napadá vás, kde asi čerpal k těmto politickým krokům inspiraci?.. pokud ne, níže si to můžete přečíst…

Válka byla pro německou ekonomiku mimořádně výnosná. V r. 1948 – navzdory šesti letům konfliktu, bombardování spojenců a poválečné reparační platby – byl inventář aktiv, jako vybavení a budovy, větší, než v r. 1936, především díky zbrojnímu boomu.

Erhard přemýšlel o tom, jak by německý průmysl mohl expandovat na celý otřesený evropský kontinent. Odpovědí byla nadnárodní struktura – dobrovolné vzdání se národní suverenity jednotlivých států ve prospěch mezinárodního subjektu. Německo a Francie /a samozřejmě zejména Německo/ se měly stát tahouny stojícími za Evropským společenstvím, které se v první fázi zaměřilo na uhlí a ocel (ECSC). Tak vznikl předchůdce Evropské unie.

ECSC byla první nadnárodní organizací, založenou v dubnu 1951 šesti evropskými státy. Vytvořila společný trh pro uhlí a ocel, který regulovala. To vytvořilo klíčový precedent pro neustálou erozi národní suverenity, proces, který pokračuje dodnes ve stále narůstající míře dodnes. Proces, jak vytvořit Čtvrtou říši v rámci celé podrobené Evropy tentokrát bez tanků a bombardovacích letadel.

Ovšem než mohl vzniknout tento společný trh, museli být jeho hlavní aktéři, někdejší nacističtí průmyslníci a váleční zločinci, omilostněni a uvedeni znovu do provozu. Proto v r. 1957 John J. McCloy, americký vysoký komisař pro západní Německo, udělil amnestii průmyslníkům usvědčeným z válečných zločinů.

Dva nejmocnější nacističtí průmyslníci a tedy i dva představitelé koncernů hluboce se provinilých otrockou prací vězňů a nuceně nasazených, Alfred Krupp z Krupp Industries a Friedrich Flick, jehož Flick Group nakonec vlastnila 40% podíl v Daimler-Benz, byli propuštěni z vězení po odsezení pouhých tří let.

Tito vrazi ve společenských oblecích s krvavými pařáty se se svými společnostmi brzy stali opět z peněz nakradených v celé Evropě jedněmi z předních evropských průmyslových firem. Flick Group také rychle vybudovala nové celoevropské podnikatelské impérium. Friedrich Flick své záznamy z války nepopřel, ale odmítl se omluvit a odmítl zaplatit byť jedinou marku kompenzací postiženým či pozůstalým po těch, kteří zahynuli v jeho továrnách v totálním nasazení či jako vězni. V okamžik své smrti, kdy se dožil r. 1972 ďáblem požehnaných 90 let, zanechal po sobě maejetek převyšující 1 miliardu dolarů.

„Pro mnohé přední postavy z průmyslu, které měly blízko k Hitlerovi, SS a nacistické straně, se Evropa stala krytím pro prosazování německých národních zájmů po porážce ve druhé světové válce,“ říká historik dr. Michael Pinto-Duschinski, poradce bývalých židovských otrockých pracovníků. A pokračuje: „Kontinuita německé ekonomiky a ekonomik poválečné Evropy je zarážející. Právě čelní představitelé nacistů se stali hlavními architekty projektu dnešní Evropské unie.“

Nedivíte se tedy, že Merkelová jen navazuje na tradice, které ti před ní vybudovali, že ne? A že ten agresivní opilec a vyučený knihař bez vzdělání je po vzoru Hitlera připravován do úřadu kancléře? Co asi má být jeho úkolem? Myslím, že o tom nemusíme pochybovat!

Řada domácích značek využívala otroky a nuceně nasazené, včetně BMW, Siemens a Volkswagen, které vyráběly munici a raketu V1. Otrocká práce byla integrální součástí nacistické válečné mašinérie. Mnoho koncentračních táborů bylo u továren, ve kterých představitelé firmy spolupracovali ruku v ruce s důstojníky SS, dozorujícími v táborech.

Pozn.: Během plánování invaze do Československa a Polska, IG Farben úzce spolupracoval s nacistickým vedením na plánu zabavení a předání chemických závodů přímo IG Farbenu.

Vyšetřování po válce odhalilo tajný „sňatkový“ kartel mezi John D. Rockefellerovou firmou z USA Standard Oil Co. a IG Farben uzavřený v roce 1941 a fungující po celou válku. Prostě hyena k hyeně sedá! Rockefeller profituje na otrocké práci Evropanů a spolupracuje s Himmlerem a nacistickými vůdci, zatímco prostí Američané a Němci se navzájem zabíjejí v největších jatkách světových dějin.

IG Farben vybudoval továrnu (Chemický závod Buna) pro produkci syntetického paliva a gumy (z uhlí) v Auschwitzu, který byl počátkem aktivity SS a měl koncentrační tábory v této lokalitě během holocaustu. Na vrcholu v roce 1944 měla tato továrna 83 000 pracovních otroků (nevolníků). Insekticid Cyklon B, který měl IG Farben patentován, byl produkován společností Degesch (Deutsche Gesellschaft für Schädlingsbekämpfung). Tuto společnost IG Farben vlastnil ze 42,2 procent v akciích. IG Farben měl v této firmě své manažery.

Stejně jako Krupp a Flick, i Herman Abs, nejmocnější poválečný německý bankéř, za Třetí říše prosperoval. Hezký, elegantní a diplomatický Abs se připojil k představenstvu Deutsche Bank, největší německé banky, v r. 1937. Jak se nacistická říše rozrůstala, Deutsche Bank nadšeně „zárizovala“ rakouské a československé banky, které vlastnili židé.

V r. 1942 zastával Abs 40 ředitelských postů, z nichž čtvrtinu v zemích okupovaných nacisty. Mnohé z těchto zárizovaných společností používaly otrockou práci a do r. 1943 se bohatství Deutsche Bank zečtyřnásobilo. Abs také seděl v dozorčí radě I. G. Farben jako zástupce Deutsche Bank. I. G. Farben byla jednou z nejmocnějších společností nacistického Německa, vytvořenou sloučením BASF, Bayer, Hoechst a jejich poboček ve dvacátých letech.

Byla také hluboce propletena s SS a nacisty, takže provozovala vlastní pracovní tábor v Osvětimi, známý jako Osvětim III, kde zemřeli desítky tisíc židů a dalších vězňů při výrobě umělé gumy. Když ji nemohli pracovat, nebo byli „verbracuht“ (opotřebováni), byli přesunuti do Birkenau a definitivně vyřešeni.

Ale stejně jako všichni dobří podnikatelé i šéfové I. G. Farben si své sázky zajišťovali. Během války společnost financovala právě výzkum Ludwiga Erharda. Po válce bylo 24 ředitelů I. G. Farben obviněno z válečných zločinů kvůli Osvětimi III – ale pouze dvanáct z nich bylo shledáno vinnými a odsouzeno k trestům ve vězení od jednoho a půl roku do osmi let. I. G. Farben jako firmě hromadné vraždy prošly.

Abs byl jednou z nejdůležitějších postav poválečné rekonstrukce Německa. Z velké části právě díky němu, jak uvádí zpráva Red House, byla „silná německá říše“ skutečně obnovena, a byla a je základem dnešní Evropské unie.

Abs byl pověřen rozdělováním peněz na rekonstrukci v rámci Marshallova plánu německému průmyslu. V r. 1948 v podstatě řídil ekonomické zotavování Německa. Podstatné také je, že Abs byl rovněž členem Evropské ligy pro ekonomickou spolupráci, elitní intelektuální nátlakové skupiny, založené v r. 1946. Liga se věnovala zřízení společného trhu, předchůdce Evropské unie.

K jejím členům patřili průmyslníci a finančníci a vytvářela politiku, která byla zarážejícím způsobem podobná té dnešní – monetární integrace a společné dopravní, energetické a sociální systémy. Když se v r. 1946 moci ujal Konrad Adenauer, první kancléř Západního Německa, byl Abs jeho nejdůležitějším finančním poradcem.

Za oponou pracoval Abs tvrdě pro Deutsche Bank, aby jí bylo umožněno se po decentralizaci znovu sloučit. V r. 1957 uspěl a ke svému předešlému zaměstnavateli se vrátil.

Ve stejném roce šest členských států ECSC podepsalo Římskou smlouvu, kterou bylo založeno Evropské hospodářské společenství. Tato smlouva dále liberalizovala obchod a vytvořila stále mocnější nadnárodní instituce, včetně Evropského parlamentu a Evropské komise. Himmlerovy vize jsou více než důsledně naplňovány.

Takže německý ekonomický zázrak – tak klíčový pro myšlenku nové Evropy – byl postaven na hromadném vraždění. Počet otroků a nuceně nasazených, kteří zemřeli v době, kdy je zaměstnávaly společnosti v nacistické éře, činil 2,700,000.

Několik sporadických kompenzací zaplaceno bylo, ale německý průmysl souhlasil se závěrečným globálním vypořádáním až v r. 2000, kdy vytvořil kompenzační fond ve výši 3 miliard liber. Právní zodpovědnost připuštěna nebyla a jednotlivé částky v rámci kompenzace byly velmi nízké.

Otrok dostal 15,000 marek a nuceně nasazený 5,000. Každý, kdo tuto dohodu akceptoval, se musel zavázat, že již nepodnikne žádné právní kroky. Abychom dali celkovou částku do perspektivy, v r. 2001 jen Volkswagen samotný měl zisk 1,8 miliardy liber. Nemluvě o tom, jak mjsme vás informovali nedávno, ročně proudí z naší republiky předážně do Německa 300 miliard korun na dividendách.

KDO TEDY VLASTNĚ VYHRÁL DRUHOU SVĚTOVOU VÁLKU?

Příští měsíc bude 27 členských států Evropské unie hlasovat v největších nadnárodních volbách v historii. Evropa se nyní těší míru a stabilitě. Německo je demokracií, a opět domovem výrazné židovské komunity. Holokoust je vryt v národní paměti.

Ale zpráva Red House je mostem mezi světlou současností a temnou minulostí. Joseph Goebbels, Hitlerův propagandy, kdysi řekl: „Za 50 let již nikdo nebude přemýšlet v intencích národního státu.“

Prozatím národní státy přetrvávají. Ale tyto tři strojopisné stránky jsou připomínkou, že dnešní tlak na evropský federální stát je neúprosně spojen s plány SS a německých průmyslníků na Čtvrtou říši – spíše ekonomickou, než vojenskou říši.

Zdroj a další informace:

• http://orgonity-ocet.webnode.cz/news/britsky-tisk-odhaluje-tajna-zprava-ktera-ukazuje-jak-naciste-planovali-ctvrtou-risi-v-eu/
• http://topcz.net/ebooks/nkbeu.pdf
• http://www.ragauian.cz/skryte-priciny-vzniku-hitlerovskeho-fasismu/