Navazujeme na předchozí díl Wiesnerova hledání počátku Země »
Pozn.: Jako stěžejní zdroj pro hypotézu o vzniku Země, naší Sluneční soustavy a vzniku života na Zemi uvádí Ing. Ivo Wiesner „Knihu Dhyanů“, podle jeho informací uloženou u kněží tibetského kláštera Bonn-po. Jedná se údajně o nejstarší knihu na světě. Skládá se z několika tenkých kovových fólií s vyraženými idiomatickými grafémy, jež měly plný, ustálený význam, takže k jejich porozumění nebylo nutné znát původně použitý jazyk. Z těchto grafémů se později vyvinulo obrázkové, klínové a hieroglyfické písmo i čínské idiomatické znaky. Bohužel dnes je „Kniha Dhyanů“ nedostupná, takže tuto informaci nelze ověřit. Ing. Wiesner uvádí, že tato kniha podává nejpravdivější rámcový obraz událostí a jevů stvořením světa počínaje a stvořením člověka konče a dokládá to řadou tvrzení ve své knize „Stezka Draka“. Lze vysledovat i určité společné body se sumerskými záznamy, ze kterých vychází Z. Sitchin ve své 12. planetě »
Starobylé bonnské texty zaznamenávají, že před mnoha věky byl vzhled Země jiný než dnes. Země obíhala kolem Slunce mnohem blíže a také směr jejího otáčení kolem vlastní osy byl opačný. Proto kdysi Slunce vycházelo a zapadalo na východě. Dny byly kratší a podnebí bylo subtropické s bujnou florou i početnou faunou. Poměrně blízko Země obíhala další planeta, několikanásobně větší než Země, a byla obydlená vyspělou civilizací pocházející z oblasti Plejád.
Tir, Maldek, Malona
Tato planeta zářila zlatožlutým světlem, a tak byla nazvaná Zlatá planeta či Žlutá planeta. Měla ale další jména jako Tir, Maldek, Malona. O civilizaci, která tuto planetu původně obývala, není mnoho známo, snad jen to, že v čele byla bytost Og či Ogo, která je v esoterické tradici ztotožňována s Luciferem či Zářícím Hadem.
O civilizacích obývajících v téže době Zemi jsem se zmínil v předcházející kapitole. Starobylé báje vyprávějí, že Og se svým lidem se časem dostal do sporu s jinými skupinami bytostí žijícími na Zemi a spor se postupně vyostřil v dlouhé a úporné války v meziplanetárním prostoru. V těchto válkách byl lid Oga nakonec poražen a zatlačen zpátky na Maldek.
Krátce poté byla uskutečněna Lhay záměna sluncí a bezprostředně na to došlo k obrovskému výbuchu Tiru, který planetu Tir roztrhal a způsobil planetární kolaps. Příčina exploze Tiru není známa. Mohlo to být nezvládnutelné působeni slapových sil uvolněných při záměně sluncí, ale stejně dobře mohlo jít o důsledek selhání experimentů s novou zbraní připravovanou civilizací Tiru. Tir, který byl asi desetkrát větší než Země, byl roztrhán a největší troska byla vymrštěna do kosmického prostoru, ale Slunce ji svou gravitací udrželo v dosahu, takže troska začala obíhat kolem Slunce po velmi extrémní oběhové dráze, jejíž rovina svírá nyní s rovinou ekliptiky úhel přibližně 46°.
Nimiru, Nibiru, Marduk, Amanyam
Délka oběhu trosky kolem Slunce je odhadována na 700–800 let a vždy jednou za 6 115 ± 50 let se přiblíží velmi těsně k Zemi. Podle zlomových struktur dna Atlantického oceánu a intenzity působení na Zemi odhaduji hmotnost této trosky na 5,8–6×1027 g, takže je srovnatelná se Zemí, která má 5,9736×1027 g.
Starověké národy o existenci této nebeské nestvůry věděly a daly ji mnoho jmen: Nimiru, Nibiru, Marduk, Amanyam a další.
Tak se Nibiru stala osudem Země a lidstva, jehož existenci a evoluci determinuje opakujícími se ničivými cykly s intervalem 6 115 let (vypočtená střední hodnota cyklu). Kdy přesně došlo k destrukci Tiru, to není zatím možné zjistit, ale máme k dispozici poměrně přesný odhad prvého ničivého úderu, kterým Nimiru postihla Zemi v roce 113 519 ± 100 př.n.l.
