Vážení přátelé, rád bych navázal na své předchozí texty „rozhovorů s ragauianem“ a pro tentokráte konstatoval, že pro nás jako pro lidské bytosti v inkarnaci existují dva pravděpodobné vývojové scénáře, z nichž ani jeden nevypadá příliš vábně. Svět, jak jsme ho dosud znali, se se nyní na dávno světovou věšteckou elitou předvídaném konci věku rozpadá na kusy a není pravděpodobné, že se nějak vrátí k normálu, jak jsme ho znali dříve. Máme bezprostředně před sebou možnost totalitního zotročení lidstva mocnými tohoto světa, umocněnu případným propuknutím celosvětového atomového konfliktu, a dále pak alternativu božského zásahu vyšší moci s ukončením tohoto tzv. pátého věku ohněm z nebes, jak předvídají nejen Hopiové.
S člověkem jako fyzickou bytostí to prostě nevypadá nijak skvěle. Ale neztrácejme naději. Člověk není tímto fyzickým tělem, člověk je ve skutečnosti živou duší do fyzického těla ponořenou a žije i mimo inkarnaci ve fyzickém těle ve světech jiné vibrační úrovně. Světy těchto vibračních úrovní, v nichž žijí mezi inkarnacemi lidské duše, jsou umístěny vibračně v jemnohmotných vibracích, někde mezi vibracemi hrubé pozemské hmoty a vibracemi nejnižších duchovních světů.
Tyto vibrační úrovně jemnohmotných světů jsou ovšem kvalitativně velmi rozdílné v závislosti na rozdílných podílech uplatnění poměru vysokých vibračních energií ducha a nižších vibracích energií ega a lidské duše jsou v nich přísně separovány právě podle toho konkrétního podílu ducha /alias dobra/ a ega /alias zla/ tak, jak je má konkrétní lidská bytost nastavena vlastním přičiněním v rámci svého pobytu v hmotných tělech na této planetě.
Vaše jemnohmotná bytost, kterou ve skutečnosti jste, přichází na tento svět jako duše vtělená do lidského těla nikoli proto, aby usilovala o moc, o majetek či naplnění svých „zachtivek“ a „potřebuvek“ hmotného rázu, ale proto, aby v rámci svého plánu vývoje se jako duše pokaždé znovu a znovu naučila o něco více milovat své bližní a méně nenávidět své nepřátele. A to až do finální fáze, kdy konečně již milujete své bližní a ve které, jak hovoří Kristus, se naučíte milovat i tyto své nepřátele.
Pokud se této lidské duši konkrétními činy a projevy v hmotném světě po každé inkarnaci byť o chlup podaří milovat své bližní i své nepřátele o něco lépe než ve chvíli, kdy do dané inkarnace vstoupila, získává po odchodu z této inkarnace právo postoupit zase o nějaký ten krůček k životu ve vyšších světech jemnohmotných vibrací, než ze kterých sem o lidského těla sestoupila.
Samotná bytost duše je tedy něčím zcela jiným než hmotné tělo. Hmotné tělo je něco jako uniforma, kterou duše na sebe navléká při sestupu do tohoto skautského tábora lidských duší a snaží se v tomto duálním světě v konkrétních prožívaných vztahových situacích zvýšit své součtové vibrace duše postupným odmítáním zla a zesilováním dobra v projevech své vlastní svobodné vůle. Oproti tělu, které umírá a rozpadá se v prach, je duše svým způsobem po dobu svého vývoje v daném „kosmickém věku“ nesmrtelná a je sebe si vědoma i ve světech jemnohmotných vibrací.
Ptáte-li se, proč na rozdíl od křesťanského pojetí o jediném životě s odchodem do nebe či do pekla se lidská duše opakovaně vrací na planetu Zemi a pracně na sebe navléká opět uniformu lidského těla, pak odpověď je velmi jednoduchá. V jemnohmotných světech, kde duše tráví dobu mezi dvěma zrozeními, lidské duše segregovány v jednotlivých vibračních stupních /samostatných světech/ podle podílu ega a ducha tak, jak ho má nastaven ze svých pozemských životů uplatnění své vlastní svobodné vůle v řadě životních situací, které mu tato škola zde nabízí.
Váhový podíl ega, které se v pozemském životě člověka v tomto duálním světě projevuje a determinuje jeho chování na linii „zlé“ „méně zlé“ a dobré“ či „velmi dobré“, působí při odchodu duše do moře jemnohmotných světů podobně jako působí olůvka při nahození rybářského prutu do vody. Čím více uplatňuje člověk v rámci své svobodné vůle zde na Zemi v těle ego /projevy sobectví, zla/, tím člověk odchází do světů nižších jemnohmotných vibračních světů, a naopak, čím více ducha /lásky, dobra/ uplatňuje člověk v rámci své svobodné vůle zde na zemi již v těle, odchází do světů vyšších vibrací.
Chcete-li, pak v prvém případě je duše i mimo inkarnaci dále /a mnohdy hodně dále/ od Boha než v případě druhém, kdy je Bohu již blíž a případně hodně blízko.
Smyslem tohoto vašeho pozemského života i mnoha vašich pozemských životů předcházejících bylo a je co nejdříve systémem pokus – omyl, později pak stále více a více již vědomě pracovat za svého života zde na svých vztazích k bližním i případným pozemským nepřátelům na zvýšení podílu jednání a chování vedeného láskou k okolí a omezovat projevy svého ega s jeho neláskou a odsuzováním lidí v okolí. Právě to je smyslem lidského bytí zce na planetě Zemi, nic jiného!
Teprve poté, kdy vyrovnáte uplatněním vlastní svobodné vůle vibrace svých energií ega a ducha v blízkostí vibrací ducha, jste oprávněni se zrozovat na planetárních rovinách svými kvalitami podstatně blíže vibracím božským a na tuhle Zemi už nemusíte.
Křesťané to nazývají spasením a říkají vám, že spaseni už jste faktem smrti Ježíše Krista na kříži a že nemusíte ze své svobodné vůle dělat už nic, jen počkat, až si Kristus ve svém druhém příchodu pro vás přijde. Církev vás svými ničím nepodloženými dogmaty tedy motivuje k nicnedělání v rámci vaší svobodné vůle a k víře, že bude o vás postaráno bez vašeho vlastního přičinění. Je to podobné tomu, kdy vy třeba zkusíte svým dětem vysvětlovat, že nemusí v hmotném světě vyvíjet jakoukoli vlastní iniciativu a jen věřit, že jim budou pečení holubi lítat do huby.
Výsledkem bude totéž, tedy v prvém případě záhuba duše, v druhém záhuba těla.
Já vím, že i mnohé z vás, kteří občas či pravidelně nahlížíte do mého webu, tenhle pohled na smysl lidského života šokuje. Ale samotný fakt, že ho čtete, aniž byste po prvních větách odvrátili znechuceně oči a pomysleli si něco hodně nepěkného o autoru těchto řádků, vás kvalifikuje mezi tu menšinu, které už pochopila nebo má stále šanci pochopit, co udělat pro to, aby se v nastávajícím období historie planety Země mohla stát náplní boží sýpky jako v očekávané sklizni jako zrno a neskončila /jak říká bible/ jako koukol spálením či pádem do jezera plného síry.
V tu chvíli si, přátelé, vysvětleme rozdíl mezi duší zvířecí a duší lidskou. Je to velmi důležité, abyste si tento rozdíl ujasnili a znali ho. Aura zvířecí /a tedy i aura zvířecího člověka, předchůdce člověka dnešního/ je pouze dvousložková. Má tedy z pohledu své aury pouze enegii vajíčka hmotného těla a energii vajíčka jemnohmotného těla duše. Bytosti zvířecího typu mají tedy pouze tělo a duši a ta duše je navíc společná pro všechny jedince. To znamená, že po odložení hmotného těla zvířecí duše žije jako samostatná entita pouze poměrně krátce a pak celou svojí kvalitou přechází do společné zvířecí duše daného druhu zvířete.
Jako příklad si uveďme psí říši. Váš milovaný pes zahyne při nehodě, případně stářím, a jeho fyzické tělo je zničeno. Jeho duše s vámi ještě krátkou dobu setrvává a vy, kteří jste schopni astrálně zřít, ji můžete vidět ve své blízkosti ještě pod dobu dvou až tří měsíců. Pak psí duše mizí, odchází do sfér společné psí duše. Ta společná psí duše působí /zjednodušeně řečeno/ jako drtička duší psích jedinců a dokonale duševní materiál rodu „pes“ promíchává.
Dostane-li se na svět nové čistokrevné štěňátko u nás v Čechách, které má prokazatelně dlouhou rodovou linii z českých psích rodičů, může se vám stát, že pokud toto několikaměsíční štěně vezmete tajně pod kabátem do ZOO a u výběhu s ledním medvědem ho vytáhnete na světlo boží, vyděsí se a snaží se opět schovat. Jak asi toto štěně českého rodu získalo povědomí o tom, že lední medvěd je predátor, kterého je třeba se bát?
Ano, je to instinkt! A instinkt vzniká tak, že do štěňátka je vložena psí dušička zformována z rozdrcené a pomíchané duševní substance všech psích plemen, tedy i psů eskymáckých lovců, kteří zkušenost s ledním medvědem měli.
I vy, lidé, máte instinkt. Zůstal ve vás z období, kdy vaši ještě zvířecí předkové měli společnou duši. Dnes je již, jak sami víte, v mnoha směrech řádně oslaben, protože vaše duše se stala po manipulaci „bohů“ duší individuální a osobnost vaší duše je v rámci daného „věku“ nesmrtelná a v mnoha inkarnacích se stále vyvíjející.
Individualita byla do vás, tedy do vaší aury, vložena vnesením entity ducha právě zásahem oněch „bohů“ dávnověku. Ke dvěma energetickým vajíčkům hmotného těla a jím pronikající energie duše bylo do vaší aury vloženo i vajíčko energie ducha, čili to, co bylo vzato z mimozemské sekvence genů oněch „bohů“. A s ní jste vedle pudů a instinktů zvířete získali i schopnost inteligentního myšlení a stali jste se lidmi tak, jak se znáte.
Poznámka: mnohem podrobněji se věnuji vzniku dnešního člověka v rubrice Dvanáctá planeta také zde na webu… doporučuji k nahlédnutí…
Byli jste tedy kdysi stvořeni /či spíše upraveni/ z kvality zvířecího člověka k podobě svých „bohů“, tehdy přišlých z vesmíru na planetu Zemi. Taková je pravda. Jste tedy vícenásobnou bytostí, jste člověkem, který je z podvědomí ovládán svým zvířecím já, svými pudy a instinkty, a do něhož z jeho nadvědomí proudí dispozice k lásce, soucitu k jiným i pochopení pro ně.
Prostě vy jako součtová duše, pozemský člověk, máte v sobě reálně dualitu ega /zvířete/ a lásky /ducha/ a je vám dána od Stvořitele svobodná vůle, abyste při aplikaci těchto dvou protichůdných složek své psýchy ve svém jednání a chování zde na Zemi realizovali to, co je vám bližší.
Dnes, v rámci konce „věku“, je úděl každého člověka, který podstoupil cestu vývoje mnoha inkarnacemi na této planetě, v podstatě uzavřen. Na klíčové linii duálního vývoje od totální převahy ega /pračlověk/ k duchu /pozitivně vyladěný člověk dnešního typu/ každý postoupil za oněch pár desítek tisíc let ve svých inkarnacích podstatně blíže oné pozitivní duchovní variantě.
Vývoj jednotlivých lidí se samozřejmě neděje jako podle šablony. Proto tu dnes máme většinu lidstva složená z jedinců, kteří své jednotlivé životy věnovali více než čemukoli jinému žraní, sraní a souložení a jejich egoistické sobectví v příznivých podmínkách dneška dosahuje nebetyčných výšin.
A pak je tu poměrně malá menšina těch, kteří již vědí, i možná jen tuší, oč tady vlastně jde a hledají cestu, jak to udělat, aby došli k cíli.
Pokud patříte mezi ty druhé, mezi onu menšinu /pokud jste dočetli až sem, je to víc než pravděpodobné/, vrátím se v příštích vstupech k milníkům oné cesty, kterou musí člověk v sobě projít, aby se /jak zdůrazňuji/ dostal z toho ven. Aby tedy zůstal skutečným člověkem, nebyl ovládanou loutkou a součástí stáda, které světové elity již využívají a dále chtějí využívat tak, jak běžný zemědělec dnes zachází se svým stádem dobytka.