Vážení čtenáři stránek stránek tohoto webu, jsem jeden z těch, které zde autorem uváděné pohledy na svět zaujaly natolik, že jsem nakonec vyhledal i osobní kontakt s ním a prošel celým nabízeným kursem rekonstrukce vlastní psychiky. Rozhodně toho nelituji, mnohé mi to dalo a dospěl jsem k názoru, že bych se měl s vámi o své zkušenosti z této práce na sobě samém s odstupem několika let podělit.
Až do nějakých šestadvaceti let věku jsem žil zcela obyčejný a průměrný život. Zdraví celkem v pořádku, vztahy v rodině docela dobré, prošel jsem vzdělávacím systémem od základní po vysokou školu. Našel jsem si práci, vydělal nějaké peníze a později si pořídil i vlastní byt. Do vztahů jsem se nijak nehrnul. Práce byla fajn, k tomu spousta koníčků a pár dobrých přátel. Dá se říct, že můj život byl v pohodě a celkem nic mu nechybí.
Možná procházíte něčím podobným. Jak šel čas, čím dál tím více se mi do mysli vtíral pocit, že tohle není ono, že onen stereotyp všedních dnů naplněný neustálým opakováním stejných sekvencí denní rutiny mne neuspokojuje. Postupem doby jsem se dokonce zašal vysloveně děsit toho, že bych takto měl trávit další desítky let svého života.
Ne že by mi nepřicházely příležitostí ke změnám, ale bylo mnohem jednodušší zůstat v relativním pohodlí známého streotypu, než se pustit do neznáma nových výzev.
Opakovaně jsem přitom zažíval protichůdné pocity. Na jednu stranu jsem měl chuť pouštět se do nových věcí, zažívat nové situace a nelpět na tom současném. Na druhé straně byl zde sílící strach opustit hranice toho, co znám, strach z neznáma, které by tam někde na mne čekalo.
Výsledkem potom často byly pocity jakéhosi nevysvětlitelného rozpolcení, doprovázené zklamáním a frustrací ze sebe sama. Tento stav se stával pro mne čím dál víc omezujícím. To, že některé situace nezvládá desetileté dítě se bere téměř jako
samozřejmost. Když se něco nepovede v patnácti, tak se to bere také jako přirozené pro tento věk.
Ale ve dvaceti letech a později by ale už měl člověk fungovat a to, že určité životní situace nezvládá nebo pouze s krajními obtížemi, bylo pro mne velmi nepříjemné. O to horší je, když si tento stav člověk plně uvědomuje, ale přitom není schopen s tím cokoli udělat a ony se mu tyto stavy stále znovu opakují. I když na úrovni mysli člověk ví, že o nic nejde a pokud se určitá věc nepovede /zajít na pracovní pohovor, pozvat ženu na schůzku, jet na vodu s
partou převážně cizích lidí/, prožívání určitých stále se opakujících negativních emocí v těchto případech může být pro něj nepřekonatelný problém.
Vždy bylo jednodušší raději ustoupit, než začít tento problém řešit, a ještě když se to dalo navíc sobě samému vyložit jako skromnost nebo zodpovědnost. A já jsem skutečně ustupoval.
Až jsem dospěl do bodu, kdy jsem si uvědomil, že pokud s těmito svými problémy fungování ve společnosti ostatních nezačnu něco dělat, prožiju zbytečný život a jen obtížně se někdy dočkám prožívání pocitů štěstí a spokojenosti, které se mi stále více chyběly. Začal jsem proto zkoušet nové věci a život mi opravdu začal vycházet vstříc. Život sám mi začal postupně nabízet určité možnosti řešení a mne to oslovilo a začal jsem hledat cesty, jak se svích obtížných bloků zbavit.
Dělo se to postupně, od jógy a změny stravovacích návyků přes sport a novou práci. Zkoušel jsem i různé způsoby „hledání sama sebe“ podle rad, které mi nabízeli jiní v knihách, na seminářích či na internetu a ony kupodivu mnohdy fungovaly. Ale bohužel jen krátce. Časem jsem je všechny vyhodnotil spíše jako zahlcování smyslů a mysli věcmi, které sice na chvíli překryjí ten pocit, že mi v životě něco chybí, ale to, co mi chybí, mi nejsou schopny přinést. .
Až jednou jsem narazil na stránky webu ragauian.cz. Seriál článků „Dvě cesty životem“ mě hned zaujal. A přes počáteční nedůvěru /není to jen další svérázný výklad křesťanství, který opět nikam nevede/ jsem postupně zjistil, že tyto články mají skvělou logiku a naprosto zapadají do mé životní zkušenosti. Už mi začínalo být jasné, proč jsem byl nervózní u zkoušek, i když jsem věděl, že jsem dobře připraven. Už mi bylo jasné, proč mám občas špatnou náladu, i když je krásný den a nic špatného se mi nestalo. Už mi bylo jasné, proč jsem selhával v záležitostech, ke kterým jsem se donutil silou mysli. A takových příkladů bylo v mém životě nespočet.
Asi po roce hltání článků na webu a vlastního zkoumání tam prezentovaných pohledů na život jsem vyhledal i osobní kontakt. Pavel Karpeta byl vstřícný, trpělivý a také mě na rovinu upozornil, že on mi může dát pouze „návod“ ke změně, po které toužím, ale prsadit si tu změnu v sobě musím s jeho podporou já sám.
Od absolvování tohoto kurzu o zhruba šesti lekcích už uběhlo více než sedm let a mohu ho doporučit každému, kdo není se svým životem spokojen. Protože můj život se výrazně změnil k lepšímu a v současné době vedu život opravdu podle svých představ. Mám vlastní rodinu, dobře placenou práci, která mě baví, fungující zdraví a přiměřeně bohatý společenský život.
Něco z toho bych měl pravděpodobně i bez absolvování
Pavlova kurzu, ale pochybuji, že by to bylo až tak dobré. Za největší přínos ale považuji možnost řídit si svůj vlastní život. To, že chápu různé procesy ve vlastním nitru a jsem schopen je sám v sobě svou vlastní silou ovlivňovat, že neskutečně úžasné oproti dřívějšku, kdy jsem byl jen zmítán událostmi kolem mě a náladami lidí v okolí.
Stejně tak všechno negativní, co mě nyní potká /a to by nebyl život, aby se to občas nestávalo/, nyní beru v poklidu a vítám tu událost nikoli jako další akt nepřízně osudu, ale jako signál k potřebné změně vlastního chování a myšlení. Je nesmírně osvobozující vědět, že pomocnou ruku ve všech případech mohu hledat jen ma konci svého ramene. Prostě přijmu potřebnou vnitřní změnu některým z osvědčených postupů, který jsem se od Pavla nauči a to negativní se v nejkratší době z mého života vytrácí a vrací se klid a spokojenost.
Na závěr je třeba také říci, že osobní kontakt s Pavlem Karpetou a absolvování jeho kurzu automaticky neznamená, že se Vám samo od sebe začne vše dařit. Dostanete ale možnost pracovat
na sobě, chápat proč se Vám dějí věci,které se vám dějí, a převvezmete řízení svého života do vlastních rukou.
A to, myslím si, za nějaký čas a trocNu /málo/ peněz přece stojí..
Volba je na Vás.
