13. Cesta pokojného bojovníka aneb Cesta k sobě samému

Je vám ten nadpis povědomý? Pak se nemýlíte! Jde skutečně o název knihy Dana Millmana, ve které líčí svou cestu k sobě samému.

Když jsem ji před časem četla, nikdy bych si nepomyslela, že si vše prožiji sama na sobě. Mám totiž pocit, že moje cesta k sobě samé je té jeho velice podobná.

Narodila jsem se jako trochu nechtěné dítě. Moje matka byla po úraze vážně nemocná, táta měl těžkou práci v dolech se vším, co to obnáší.  Nevěry, alkohol, hádky.

Manželství mých rodičů bylo permanentně na pokraji rozvodu, ale nakonec to nějak ustáli. Ale byl to rozhodně slušný vklad do mého dospěláckého života.

Vdala jsem se, mám tři úžasné děti. To, že jsou děti úžasné, pochopíte až když jako matka lítáte v průšvihu a ony se kolem vás semknou a maximálně vás podpoří.

Ze svého dětství jsem si přinesla samozřejmě mnoho a mnoho vzorců chování odkoukaného od rodičů a z okolí.

A asi si proto, že jsem doma viděla tu hrůzu hádek a neshod, jsem se rozhodla na prvním místě ze všeho mít ráda a ctít muže, kterého jsem si pro společný život vybrala.

Proto mi připadalo normální mu sloužit do roztrhání těla, jemu i jeho matce.

Veškerou energii jsem vedle své práce vkládala do chodu domácnosti, aby vládl mír a spokojenost.

Třicet let jsem poctivě sloužila a měla jsem se ráda za iluzi vlastní dokonalosti, jak se mi to daří.

Manžel se o rodinu staral a dlouho to fungovalo. Připadalo mi to naprosto normální. Jezdili jsme na dovolené, postavili dům, pečovali o děti. Děkuji mu za to.

Ale pokud jsme navenek působili jako harmonická rodina, uvědomuji si dnes, že jen díky mým stálým ústupkům a mnohdy i sebeponižování v zájmu rodinného klidu.

Asi pře deseti lety nastala etapa, kdy se můj muž začal věnovat duchovnímu poznání.

Nejdříve jsem jako materialista, který musí všechno zvážit a změřit, naprosto nechápala, že něco takového také existuje. Ale tak jak to máme každý v životě nalinkované, i mne čekal den, kdy jsem na jednu takovou přednášku vyrazila.

Bylo to zajímavé. Šlo o kineziologii, která má svou logiku a docela mne zaujala. A já jsem začala tušit, že mezi nebem a zemí je asi přece jen něco bude. A tak jsem občas na nějakou přednášku zavítala.

Nejhorší ale bylo, že vždy když jsem přijela domů, nebylo mi dobře. Z přemíry těch energií mne bolela hlava a vůbec mi to nepřinášelo to, co o tom říkali ostatní.

Dost na mně také špatně působilo, jak někteří rádoby duchovní lidé na těchto přednáškách usínali.

A stále nechápu, jak se může dvacet lidí sejít a na povel a dané téma meditovat.

Meditace je pro mne naprosto soukromá a intimní záležitost, kterou provádím, kdy já chci a ne že zrovna nějaký guru měl čas přijet.

Někteří přednášející ale stále hřímali, jak musíme používat minerály, jak musíme navštěvovat místa energeticky výživná, jak máme využívat energii stromů, slunce a nevím čeho ještě všeho.

Jako kdybychom my, chudáci, za něco mohli. V současné době zase tito lidé využívají záhad kolem konce světa, protože to musí přijít, je přece rok 2012.

A tak využívají fenomén strachu, jen aby na sebe navázali co nejvíce lidí. Pro člověka je ale jednoduché zodpovědnost za své zdraví, za svůj život, rodinu, dokonce i nevěru hodit na někoho jiného.

A největší mazec je, když přijde guru a řekne jim, že to vše / včetně nevěry / mají posvěceno od Stvořitele.

Nechodím do kostela a málo se modlím, možná proto jsem málo pokorná a nedokážu sklonit hlavu.

Chudák Stvořitel, jak si asi vyrovná se svým svědomím, když podporuje vztah, který ubližuje jiným a rozbíjí rodinu, která by právě měla být tím místem, kam se člověk uchýlí, když mu je nejhůře.

Ještě když jsem o té nevěře posvěcené manželovi samotným Stvořitelem nic netušila, bylo mi již jasné, že tahle hromadná cesta ve stádě k duchovnímu povznesení pro mne nevede.

Nemůže přece fungovat to,  že vleže na gauči o něco prosím a něco si představuji a pak zahřmí a bude mi fajn. Jo, ono bude, ale jen chvilku, než procitnu.

Naprosto jasně jsem si po tomto pozorování dění kolem sebe uvědomila, že tudy tedy ne. Já musím makat sama na sobě. Ale jak ?

Jste nevědoucí, lítáte ode zdi ke zdi. A tak jak to bývá, život má vše přesně načasované. Do cesty mně poslal někoho, kdo o sobě říkal, že umí. Konečně, říkala jsem si.

Prý léčitel ! Šla jsem tam spíše ze zvědavosti. Nezklamal mne. Běhal kolem mne se spirálou, mám prý zasaženo snad úplně všechno, takže se to snažil vzápětí krystaly vyléčit.

Největší problém ale nastal, když po mně chtěl, abych stále něco cítila a pokud ne, tak je to blbý. Šla jsem domů s pocitem, že jsem k ničemu, prostě úplný pitomec.

Dost dlouho jsem se s tím vyrovnávala. Když vám někdo řekne, že z pohledu reinkarnace / o které něco vím díky četbě / jsem poměrně stará bytost a nemohu se dopouštět tak pitomých školáckých chyb, něco se ve mně vzpírá.

Zvláště když mi nebyl schopen poradit, co mám dělat, abych se těch pitomých školáckých chyb zbavila. Ale zdravě jsem se naštvala a řekla si : takhle ne !

Po takovémto zklamání pak opět nastoupí Váš životní plán, který jste si pro tuto inkarnaci připravili.

Do života Vám pošle sympatického chlapíka, který má sice do Allana Delona opravdu daleko, ale za to opravdu něco zná a umí.

Po přečtení Dvou cest životem Pavla K. jsem měla naprosto jasno. Jasno v tom, v čem asi jsem skutečně pitomá a naznačeno to, že se s tím tady v reálu, ne tam kdesi nahoře, dá něco dělat.

To je ono ! Nic nepřijde zvenčí samo, aby tě změnilo a žilo se ti líp ! Jdeme holka do sebe a budeme makat ! A tenhle pán tě tam zavede.

A tak plná očekávání jsem vyrazila v říjnu 2011 do Prahy. Ale jak jinak, pořád ještě přesvědčená o tom, že to bude procházka růžovým sadem.

Že to pan K. přece jenom za mně pěkně vyřeší, dá mi kuchařku, na to, jak žít spokojený život, jak chápat manžela a jeho duchovní cestu apod.

Už jsem se těšila, jak si tohle všechno budu užívat.

Chyba lávky. Po uvedení do skromného zahradního domku, což už je divné vzhledem k tomu, že jsem byla zvyklá na to, kolik si léčitelé, guruové a samozvaní učitelé berou za své lekce / a které mnohdy stejně problém člověka neřeší /, se začaly dít věci.

Už první otázka byla podle mne hodně mimo mísu. Prý koho mám nejradši.

S hrdostí sobě vlastní jsme prohlásila, že manžela a pak děti. Ještěže je na tyto odpovědi zvyklý. Neseklo to s ním.

Lehce se pousmál / tento jeho úsměv jsem si zamilovala / a konstatoval, že se dáme do práce. To jsem ale ještě netušila, co tím myslí.

Všechno si těžce znovu odžijete a projdete. Svlékne Vás z kůže. Pak ale zjistíte, že to je právě to pravé ořechové.

Většina toho, co je ve vás zabydlené, není vůbec vaše a za nic to nestojí. Nastrkali to do vás v dětství a v průběhu života jiní kolem vás i tato společnost.

Udělali si z vás prostě smetiště svých strachů a nesprávných vzorců chování. A proto to, co je ve vás zabydlené, musí ven.

A nastěhujeme tam nové věci. Takové, které vám k něčemu budou. Jinak se neosvobodíte.

Ufff ! A počítejte s tím, že úklid v sobě je někdy pěkně pracný a může i bolet, říkal mi. A makat podle mého návodu budete vy, já se budu jenom koukat, jak si s tím vším radíte a povedu vás.

Mým úkolem je na vás nebýt hodný, když chybujete. Rozumíte, dodal, a tak jsme začali.

Začali jsme s tím, že se musím naučit mít ráda nejdříve sama sebe. Odpustit rodičům, že mi dali jenom tolik lásky, kolik byli schopni dát.

Pak se zbavit strachu z nepřijetí, budovat si bariéru vůči negativním energiím a tzv.vysavačům, pracovat s emocemi a strnulými myšlenkovými strukturami a zásadně se dívat  vždy nejdříve dovnitř sebe, až potom směrem ven. Atd, atd.

Pomalu a jistě jsem se prokousávala těmito lekcemi za nesmírně trpělivého vedení mého průvodce. Nechci ho urážet slovy guru nebo učitel, je prostě jiný než ostatní, co jsem měla možnost poznat.

Jeho zájem o mne trval i tehdy, když jsem na něho mezi schůzkami u něj dorážela se svými problémy telefonicky či po internetu. Nikdy mne neodbyl, vždy se mi věnoval.

A hlavně : nechtěl mne na sobě učinit závislým. Od počátku mi říkal : už se těším, až to všechno zvládnete a budu vás moci vypustit zpátky do života.

No, a mezi tím můj manžel stále více a více zabředával do meditací, krystalů a do všeho toho duchovního, co z něj podle jeho slov činilo zdroj Světla, kterému já prý nikdy neporozumím.

A asi proto mi jednoho krásného dne oznámil po téměř třicetiletém manželství, že má o 11 let mladší přítelkyni.

A samozřejmě ta jeho Světlo přijímá a bere, s ním v tomto duchovnu také jede a rozumí mu. Nemluvě o souhlasu Stvořitele, který prý dostali prostřednictvím svého gurua k tomu, aby své původní rodiny vyřadili ze hry.

Proti tomu je třicet let manželství bohužel asi jen cár papíru. A já jsem byla jen ten člověk dole, který o těchto vyvolených a předurčených a co já vím ještě nic neví.

Já nejsem schopna se zasvěceně bavit o plejádách, astrálech, horoskopech. Já dokážu žít jen obyčejný život.

A to je asi zatraceně málo. Měla bych normálně jen dvě možnosti : buďto to nějak ustát nebo skončit na práškách na psychině. Ale nakonec všechno bylo jinak.

Zrekapitulujte si, co jsem napsala. Uvědomíte si tu skutečnost jako já, že život mne pomalu od října připravoval na tuto pecku ?

Bylo to zpočátku velice těžké, zhroutily se mi představy a iluze o mém harmonickém manželství, o mé dokonalosti manželky, které se tohle stát nemůže.

Přicházely otázky typu : budu sama, nebudu sama, co dělat, co nedělat…  atd. V hlavě vám to pěkně šrotuje.

A v tomto okamžiku při vás stojí úžasný člověk – Pavel K.. Jeho blízkost a podpora je pro vás obrovským darem.

Vysvětlí vám, co se vlastně s vámi děje. Pod jeho vedením identifikujete do vás kdysi vložené strachy, které se právě teď zcela zákonitě naplnily v praxi.

A vytyčí srozumitelně trasu, jak si s tímhle problémem nejen poradíte, ale vyjdete z něj silnější než dříve.

A vy makáte na svém nitru ze všech sil, protože nic jiného vám nezbývá.

Navíc je to člověk s nesmírným smyslem pro humor. A je kdykoli na příjmu, pokud je Vám blbě.

Je to člověk, který vše prošel sám na sobě, který se musel ze svého bahna vyhrabat a naprosto přesně ví, co se ve vás děje. A  své zkušenosti teď předává z jednoho prostého důvodu.

Chce totiž, abychom žili a ne přežívali či zoufali si v nefunkčních vztazích doma či v práci, kde nás buzeruje vedoucí apod.

S odstupem mohu říci, že mne provedl touto nelehkou životní etapou. Na rozdíl od léčitelů, kteří Vás skásnou a pak je rok nezajímáte, já cítím jeho podporu, kdykoli ji potřebuji.

Zavolám a ještě než začnu mluvit, hlásí mi,  v jakém rozpoložení se nacházím a v čem zase lítám. Není to úžasné ?

I když mě občas štve, protože já čekám, že mi bude foukat na bolístku. On mne ale hodí zpátky do reality  a vysvětlí mi, kde jsem zase ulítla a co musím napravit.

Všichni, kteří procházíte nějakou krizí jako já, byste se měli opravdu zamyslet nad tím, zda nepotřebujete odbornou pomoc. Ale opravdovou, ne plata s prášky od těch v bílých pláštích.

A třeba zjistíte, že tím, že ve vašem životě něco končí, něco jiného zase začíná.

Možná zjistíte, že jste žili v něčem zastaralém, nefunkčním, bez perspektivy. Že třeba jako žena jen proto, že je vám padesát, se nezhroutíte nevěrou partnera a uvědomíte si, že můžete v klidu a civilizovaně sama se sebou, s partnerem a bez újmy na psychickém zdraví vašich dětí situaci vyřešit a radostně žít dál.

A třeba si uvědomíte, že nepatříte do starého železa a začnete věřit jako já, že ještě budu mít možnost prožít krásné období života s někým, kdo se třeba zítra či pozítří objeví.

A hlavně : začnete si být jista, že tentokráte se už nedopustíte řady chyb, které byly vaším problémem kdysi.

Třeba si uvědomíte najednou tu nádhernou svobodu, že nemusíte stát v určenou hodinu u plotny, že nemusíte pečovat o stále nepříjemnou tchýni, můžete si jít, kam chcete a že atd. atd.

Že můžete udělat tlustou čáru za to, co bylo, a vydat se opět se vztyčenou hlavou vpřed.

A milé dámy, dějí se mi už jistý čas opravdu věci nevídané. Mé celoživotní strachy, deprese a úzkosti jsou pryč a já konečně naplno žiji.

Rozumím sama sobě, dokážu udělat radost sama sobě,  je mi se sebou samou skvěle. Jako nikdy předtím. Prostě život jedna báseň.

Představte si to : jdete ven, svítí slunce, je Vám nádherně. Najednou začnete z ničeho nic brečet, nemůžete popadnout dech, slzy nelze zastavit a Vy zjistíte, že to není bolest či lítost, ale množství nádherné lásky, které se na Vás řítí odevšad, od dětí, přátel, chcete-li i od vesmíru.

Pocit svobody a také odvahy s tím vším něco dělat.

A ve svém životě neděláte dále už celkem žádné chyby. Dojdete-li k rozhodnutí, které uděláte v jednotě své mysli se srdcem, nemůžete se zmýlit.

V jednotě, která je výsledkem vaší vnitřní práce na sobě samé ! Jednotě, kterou jste nikdy dříve neznala a neměla možnost prožít ! Úžasné, nádherné. Kdo to neprožije, neuvěří.

Zkuste to taky. I vy sami sobě za to stojíte.