Nastává ideální čas k připomenutí historie, která by neměla být promlčena. Většina masových médií mlčela či tvrdošíjně hájila stále neobhajitelnější verzi teroristických útoků proti obyvatelům Spojených států amerických z 11. září 2001. U nás, jako jeden z mála, odvedl poctivou novinářskou práci Milan Vidlák, bývalý redaktor Lidových novin, ZEN, Právo&Byznys z vydavatelství Mladá fronta, který nyní vydává svůj časopis Šifra. MV připravil o jedné z nejvýznamnějších událostí moderních dějin obsáhlý seriál.

Vybavíte si, kde jste byli v době útoků 11. září 2001? Aby ne, vždyť kdy jindy jsme do té doby sledovali podobnou hrůzu takřka v přímém přenosu? O to pikantnější je, že dodnes nevíme, co se vlastně s newyorskými Dvojčaty stalo. Jen tušíme, že to bylo něco jiného, než slýcháme z oficiálních míst.

Na ten den se prostě nedá zapomenout. Opakující se záběry dýmajících mrakodrapů, desítky lidí, kteří skáčou z oken čtyři sta metrů vysokých budov, jež se zanedlouho v důsledku nárazu letadel sesunou k zemi jako domeček z karet… Na lidský mozek toho zkrátka bylo ažaž, a tak jen konsternovaně hltal zpravodajství a jako houba nasával každičkou informaci, která mu byla servírována. Většinu mozků v té době vůbec nenapadlo, že by všechno mohlo být i jinak.

Kritičtější jedinci, i dnes označovaní za blázny nebo konspirační teoretiky, však začali postupně sýčkovat. Že to celé zrovna dvakrát nevoní a věže Světového obchodního centra, známé jako Dvojčata, nemohly spadnout kvůli nárazu letadel a požáru. Jinými slovy – že jim někdo pomohl, nejspíš trhavinami.

Uvědomělý občan pouštěl podobné „objevy“ jako naprostou fantasmagorii jedním uchem dovnitř a druhým ven, i když – úměrně s rozvojem internetu – utěšeně přibývaly. A to dokonce, či právě především poté, co vyšetřování událostí 11. září bylo uzavřeno a výsledné zprávy Federálního úřadu pro zvládání mimořádných situací (FEMA) a Národního institutu standardů a technologie (NIST) došly k závěru, že se budovy zřítily, protože ocelové nosníky budov oslabil oheň. Tedy žádné výbušniny, nýbrž požár.

Od těch dob se však situace změnila. Ona oficiální verze událostí dostává jednu zřetelnou trhlinu za druhou. Pomalu, ale jistě se to odráží i na veřejném mínění. Jestliže v prvních měsících po útocích připadaly většině lidí konspirační teorie jako produkt mozků stižených extrémním stihomamem, dnes je to právě naopak: automatické přijímání oficiální verze vypadá jako postoj extrémně naivní.

OFICIÁLNÍ VERZE KULHÁ

Časopis Právo&Byznys proto zkouší balancovat mezi paranoií a naivitou. Ve světle prvních dvou dílů našeho seriálu o souvislostech mezi válkami na Balkáně a al-Káidou, databází mudžáhidů najímaných na státní převraty od Kosova po Sýrii (www.pravoabyznys.cz), se zdráháme věřit historce o partičce supervýkonných teroristů, kteří s nožíky v rukou převezli všechny tajné služby i protileteckou obranu největší světové velmoci. Naopak považujeme za rozumné bez emocí předložit co nejvíc faktů a kvanta nepřímých, ale i přímých důkazů či příběhů lidí, jež – obvykle stranou zájmu nejdůležitějších médií – oficiální verzi podle našeho nejlepšího úsudku věrohodně odporují.

„Věže byly navrženy tak, aby odolaly nárazu plně naloženého Boeingu 707, to bylo největší letadlo své doby. Myslím ale, že by budovy odolaly i nárazu více letadel, protože tato konstrukce je jako síť proti komárům ve vašem okně. Je to hustá ocelová síťka a letadlo je jen tužka, která přes ni pronikne. Opravdu jí nijak neuškodí,“ vyprávěl Frank A. DeMartini, projektový manažer Světového obchodního centra (dále jen WTC), v dokumentu o WTC na History Channel v lednu 2001. Ironií osudu architekt o osm měsíců později zahynul v troskách hroutící se severní věže, kde měl kancelář.

Poté, co více než hodinu a půl, nic netuše pomáhal 50 lidem po nárazu letadla opustit budovu, mrakodrap udělal přesný opak toho, co od něj DeMartini očekával – rychlostí téměř se blížící volnému pádu se za 11 sekund z ničeho nic zřítil k zemi, a co víc, aniž by mu cokoli kladlo odpor.

Oficiální zpráva FEMA, první výstup rozsáhlého vyšetřování, který byl zveřejněn v roce 2002, zřícení budovy, jejíž jádro tvořilo 47 ocelových sloupů obklopených dalšími 236 externími nosníky a tisíci ocelovými pruty, přičítá ohni. „Tato mohutná síť ocele selhala, protože oheň zohýbal nosníky, a tak povolily šrouby. Když se nosníky ohnuly a povolily, patra spadla spolu s nimi, příliš velkou silou na to, aby byla udržena …“ Výsledkem byl podle vyšetřovací skupiny progresivní kolaps, kdy každé patro padá na to pod ním – tedy takzvaný palačinkový efekt, obvyklý například u kolapsu domů při zemětřeseních.

Hned po zveřejnění zprávy nastala mela. Místo aby byli kritici umlčeni, začalo jich tryskem přibývat. Nespokojeni byli především pozůstalí po obětech teroristických útoků, kteří si vytrvalým nátlakem vydupali vznik Komise pro 11. září a další vyšetřování a založili i takzvané Hnutí za pravdu o 11. září. K nim se postupně přidali i přední američtí experti ze všemožných technických oborů či univerzitní profesoři.

„Kam zmizelo jádro a jednotlivá na sebe naskládaná poschodí? Děláte si z nás blázny?“ začaly se ptát tisíce statiků, architektů či stavebních inženýrů, po většinou ignorováni médii. A s nimi také stovky milionů Američanů (84 procent), kteří jsou přesvědčeni, že vláda o tehdejších událostech lže.

Může 200 tisíc tun ocele najednou jen tak zmizet? Jestli ne, jak mohla Dvojčata spadnout?

Podíváte-li se totiž na jakékoli fotografie či televizní záběry, je z nich jasně patrné, že po mrakodrapech na místě zvaném Ground Zero zbyly jen polámané ocelové nosníky a malé kusy betonu. A údajně také pas jednoho z únosců, jak na CNN 12. září hlásil ministr spravedlnosti John Ashcroft.

Jinak ale nezůstal ani jeden stůl, počítač či věšák, nemluvě o 1100 tělech obětí, která se prostě někam „vypařila“ – všechno bylo rozdrceno téměř na prach. V dubnu 2006 dokonce proběhla deníkem New York Times nenápadná, o to však více šokující informace – na střeše nedaleké, 75 metrů vysoké budovy Deutsche Bank bylo nalezeno 700 nanejvýš centimetrových úlomků kostí obětí z WTC.

 

„Jednotlivá patra WTC byla trojrozměrnou sítí ocelových trámů, která měla asi 65 x 65 metrů a tisíce spojů skrz naskrz. Na to, aby patro mohlo spadnout, by se musely přerušit tisíce spojů v jediném okamžiku. Když se podíváte na rychlost, jakou WTC spadlo – mrknete okem a tisíce spojů jsou prostě pryč,“ kroutí hlavou v dokumentu s názvem Záhady 11. září: Demolice například odborník na řezání kovů Eric Hufschmid, autor knihy Bolestivé otázky: Analýza útoků 11. září. A dále dodává: „Jediný způsob, jakým to lze vysvětlit, je použití výbušnin, které musely být na všech patrech primárních spojů. Trosky nemohou padat skrz železobetonová patra stejně rychle, jako by padaly vzduchem, aniž by byly zpomaleny. Výbušniny musely trhat spoje v předstihu před padajícími troskami. Proto začala vrchní polovina kolabovat pomalu a pak to nabíralo rychlost.“ Ale nepředbíhejme.

Teorie palačinkového efektu byla nakonec opravdu označena za neplatnou a odvolána, přestože sloužila tři roky jako jediné oficiální vysvětlení. Ke cti úředníků FEMA nutno dodat, že nemohli zjistit pravdu, ani kdyby chtěli: jejich vyšetřovacímu týmu byl totiž odepřen vstup na Ground Zero. Členové vyšetřovacího týmu neměli dokonce ani přístup k detailním konstrukčním plánům WTC, navíc jim bylo zakázáno hovořit pod pohrůžkou vyhazovu s reportéry; o pomoc nemohli žádat ani veřejnost, například pro získání fotografií či videí.

FEMA tak v závěru své zprávy přiznává: „S informacemi dostupnými v tomto čase jsme nebyli schopni vysvětlit sekvenci událostí, která vedla ke kolapsu. Nejlepší hypotéza (tedy oheň, pozn. red.) je jen málo pravděpodobná a k vyřešení této otázky je třeba dalších analýz.“ Všechny nesrovnalosti a nevysvětlené okolnosti tak doporučila FEMA dořešit Národnímu institutu standardů a technologií, který od ní v roce 2002 převzal vyšetřovací štafetu.

DOUTNAJÍCÍ INFERNO

NIST však podal výkon ještě katastrofálnější. Zpráva, na níž pracoval do roku 2005, čítá sice okolo 10 000 stran, ale samotným kolapsem budov se – zcela nepochopitelně – vůbec nezabývá. Popisuje pouze kroky, které podle něj ke kolapsu vedly, ale neobtěžuje se řešením jeho průběhu, mechanismu či rychlosti.

Institut došel k závěru, že letadlo zničilo několik sloupů, ale zátěž se posléze rozložila mezi ostatní sloupy – dopad letadel tak nebyl nikterak důležitý. Následně však byly podle NIST porušeny protipožární nátěry a vysoké teploty způsobily změknutí sloupů a podlaží, tudíž se některá podlaží začala prohýbat a zapříčinila nestabilitu celé budovy.

Názor 36 procent Američanů: 11. září 2001 zosnoval kdosi zevnitř. Čtyřiaosmdesát procent Američanů je přesvědčeno, že vláda ohledně tehdejších událostí lže.

Dvojčata se tedy podle zprávy NIST bez bližšího vysvětlení stala prvními ocelovými budovami v historii, které kdy spadly kvůli požáru. Odpůrci oficiálního vysvětlení namítají, že požár výškové budovy s ocelovou konstrukcí vypadá úplně jinak. Například mrakodrap Windsor Tower v Madridu byl vystaven obrovským plamenům po 20 hodin (výmluvné srovnání najdete na You- Tube), tedy asi dvanáctinásobnou dobu. Přestože celý kompletně vyhořel, konstrukce budovu bez potíží udržela; mrakodrap Meridian Plaza ve Philadelphii zase přežil v metry šlehajících plamenech 18 hodin.

Naproti tomu dvě budovy WTC šly naprosto symetricky a totožným způsobem k zemi po hodině a půl, respektive 56 minutách, přičemž evidentně spíše tmavě doutnaly, nežli hořely – jinými slovy oheň zde neměl dost kyslíku. Zastánci naopak tvrdí, že do žádné jiné budovy nenarazilo letadlo s vysoce hořlavým leteckým palivem, takže srovnání není ani trochu namístě.

Hlavní otázka zní následovně: Je vůbec technicky možné, aby se po hodinovém lokálním požáru roztavilo najednou na 200 tisíc tun ocele? NIST provedl test, ve kterém zkoumal ocelové části konstrukce, jež pocházely ze zóny požárů a byly přímo vystaveny ohni. Měl k dispozici bohužel jen tři procenta všech obvodových sloupů a jediné procento sloupů jádra ze zasažených podlaží.

Dostupnost takto malého procenta sloupů byla způsobena tím, že vládní činitelé schválili namísto důkladného zkoumání 11 dní po útocích likvidaci a průběžný odvoz ocele na přetavení do Indie a Číny, aniž by k ní měli až do jejího zlikvidování a odvezení – i přes opakované naléhání – přístup experti.

I přesto NIST konstatuje, že jen „tři ze šestnácti zkoumaných obvodových sloupů dosáhly teploty alespoň 250 °C“. A žádný z nich nedosáhl teploty 600 °C, tedy bodu, při kterém ztrácí ocel polovinu své pevnosti, přičemž k úplnému roztavení potřebuje okolo 1500 °C.

Avšak i kdybychom teoreticky připustili, že teploty ocelových sloupů v místě nárazu se pohybovaly kolem 700 °C, jak tvrdí například profesor materiálového inženýrství a zastánce oficiálních teorií Thomas Eagar, ocel je přece výborný vodič, jenž teplo ve sloupu rychle rozloží do zbylé části a do všech dalších ocelových součástí, se kterými je spojen. Požáry by tak musely být na mnoha místech současně a dosahovat daleko větších teplot po daleko delší dobu.

Těch však ani zdaleka nedosahovaly. Podle závěrů FEMA většina leteckého paliva, které často slouží jako jeden z hlavních podpůrných argumentů teorie o vysokých teplotách vedoucích k roztavení či oslabení ocelového jádra, shořela v ohnivé kouli v okamžiku nárazu letadla do budovy; zbytek, který se dostal do budovy, zase podle NIST vyhořel během deseti minut, u jižní věže pak bylo 50 až 80 procent paliva boční stěnou vyvrženo z budovy.

Tvrzení o vysokých teplotách a hořícím pekle snadno vyvrací i fakt, že na fotografiích jsou přímo v díře způsobené nárazem letadla zachyceni lidé opírající se o stěny, svědectví hasičů, kteří byli uvnitř, či tisíce lidí, kteří byli z horních pater evakuováni po schodech. „Máme tu dvě oddělená ohniska. Měly by nám na to stačit dvě hadice. Odvysílejte to, 78. poschodí…“ hlásil do vysílačky náčelník hasičů, který se jako první dostal do letadlem zasažených pater jižní budovy.

„Když jsem se podíval dolů, žádné plameny jsem neviděl. Když jsme došli do 78. patra, poschodí bylo popraskané, ale stálo. Druhou stranu stěny olizovaly plameny. Nebylo tam žádné zuřivé inferno, tušil jsem, že oheň uvnitř asi nemá dost kyslíku,“ popisoval svůj únik z kanceláře v 84. patře jižní věže (jež byla zasažena právě mezi 77. a 84. patrem) manažer firmy Eurobrokers Brian Clark. „Pokračovali jsme dál a došli do 74. patra – normální stav, světla rozsvícená a odspodu proudil čerstvý vzduch.“

Aby NIST svou ohnivou hypotézu doložil (i když ji na některých místech zprávy protichůdnými tvrzeními sám popírá, například oněmi zmíněnými testy ocele), pověřil certifikační společnost Underwrite Laboratories vytvořením modelů poschodí, jaká byla ve WTC, a simulováním jejich požáru. „V srpnu 2004 jsme testovali modely podlah a ty testy nepotvrdily prvotní teorii o zřícení budov, nazývanou palačinková teorie,“ říká jeden z bývalých manažerů Underwrite Laboratories Kevin Ryan, který měl testování na starost.

PALAČINKOVOU TEORII O PŘÍČINÁCH PÁDU WTC NAKONEC PO TŘECH LETECH NAHRADILA TEORIE O VNITŘNÍM PRŮHYBU PLÁŠTĚ.

„Modely podlah se totiž ve zkouškách nezřítily, i když byly dlouhou dobu vystaveny vysokým teplotám v pecích. (…) Nejen že se poschodí nesesula, ale testy potvrdily, že teploty byly velmi nízké. Nebyly dost vysoké na to, aby ocel byť jen změkla. Přesto NIST vydal souhrnné prohlášení, že podlahy se zřítily a ocel změkla. Když výsledky ukázaly, že teplota požárů byla příliš nízká na to, aby oslabila ocel, poschodí nemohla spadnout jedno na druhé a protipožární obaly chránící ocel nemohly být výrazněji poškozené, NIST tyto výsledky prostě ignoroval – udělal počítačový model, který jim jednoduše vyplivl správné výsledky.“

Palačinkovou teorii nakonec nahradila teorie průhybu pláště dovnitř a Kevin Ryan žádal v dopise od NIST vysvětlení – namísto odpovědí byl za týden vyhozen z práce. Whistleblower Ryan navíc zjistil, jak NIST manipuloval s testovými parametry – například počítal se 13 tunami paliva, ačkoli ho v letadlech byla jen polovina, nebo zdvojnásobil čas, po který byly sloupy v počítačovém modelu vystaveny ohni. Zarážející je také skutečnost, že ačkoli model poschodí při maximální gravitační zátěži po hodině kritického požáru nespadl a hlavní části nosníků vykázaly jen minimální průhyb v rozsahu osmi centimetrů, NIST ve své klíčové simulaci použil prohnutí až 107 cm.

TERMITIŠTĚ

Pokud ale nezpůsobil pád budov oheň, co tedy? Dalším člověkem, který kvůli své práci přišel záhy o místo, byl profesor fyziky na univerzitě Brighama Younga v Utahu Steven Jones. Přestože byla teplota požárů tak nízká, že nemohla ocel ani změknout, natož se roztavit, v listopadu 2005 publikoval Jones pětadvacetistránkový dokument, kde mimo jiné upozorňoval na skutečnost, že ještě tři týdny po zřícení Dvojčat se v jejich troskách nacházel roztavený kov.

Vedoucí inženýr studie NIST John Gross se sice přítomnost roztaveného kovu ve WTC snažil popřít slovy, že „neví o jediném očitém svědkovi, který by to tvrdil nebo publikoval“, jeho tvrzení však můžeme s klidným svědomím ve svých úvahách pominout jako irelevantní, protože je lživé. „Ještě 21 dní po útoku stále hořely požáry a tekla roztavená ocel,“ řekl 5. října 2001 na Národní konferenci statiků Leslie Robertson, jeden ze stavebních inženýrů WTC. „Běžte tam dolů a uvidíte roztavenou ocel, jak stéká místnostmi dolů. Jako v nějaké slévárně. Jako láva,“ líčí zase s očima navrch hlavy skupinka hasičů těsně poté, co opustila ještě stojící budovy, v dokumentu o hrdinství newyorských hasičů s názvem 11/9. Lidí, kteří hovoří o roztavené oceli, jsou desítky, včetně například Marka Loizeauxe, šéfa společnosti Controlled Demolition.

„Kov se vyskytoval v jezírkách pod troskami obou věží a všichni vědci oprávněně souhlasí s tím, že požáry nebyly dost horké na to, aby roztavily ocel,“ říká profesor Jones a celkem logicky se ptá: „Takže odkud roztavený kov pocházel?“ A hned si taky poněkud překvapivě odpovídá: „Dnes už jsme si celkem jisti, z čeho ten roztavený kov pochází. Pochází z látky zvané termit.“ Neboli látky složené z práškového hliníku, oxidu železitého a síry, které spolu reagují a vytvářejí intenzivní teplotu.

Svá tvrzení Jones opírá o analýzu čerstvého prachu z trosek WTC, jehož vzorky dostal přes společné známé od osoby jménem Jeanette McKinleyová. Prach pokryl celý její byt přímo naproti WTC a Jones v něm našel kapičky roztaveného kovu a všechny zmíněné látky. Za pravdu mu dal i mezinárodní tým složený z devíti vědců z USA, Dánska a Austrálie, kterým se ve vzorcích podařilo vědecky prokázat obrovské množství zbytků vyhořelého i nevyhořelého materiálu termitového typu, a to navíc nikoli běžného, nýbrž v podobě nanomateriálu armádního stupně.

JAKO MONTHY PYTHON

O čem že je to vlastně řeč? Nanotermit může být smíchán s dalšími složkami, které ještě zvýší teplotu (při jejich hoření vzniká teplota mezi 2000 a 3000 °C), nebo být použit jako velmi efektivní výbušnina, která obsahuje více energie než dynamit. Jinými slovy: může vybuchnout a věci roztrhat, nebo věci roztavit, případně obojí. Tyto výsledky byly publikovány v roce 2009 v článku ve vědeckém časopise The Open Chemical Physics Journal. Jeden z autorů Niels Harrit, expert v nanochemii Centra pro molekulární filmy institutu Nielse Bohra na univerzitě v Kodani, rovněž dánské televizi TV2 i dalším stanicím poskytl poměrně rozsáhlý rozhovor; i s českými titulky jej najdete na YouTube. (Nikdy jste o tom neslyšeli ani nečetli? To je druhá věc; médiím a jejich roli v událostech 11. září Právo&Byznys věnuje v některém z příštích čísel celý text.)

Jonathan Cole – 9/11 Experiments:
The Great Thermate Debate – AE911Truth.org

9/11 Experiments:
The Mysterious Eutectic Steel

 

NIST i FEMA se ve svých vyjádřeních přesto dušovaly, že žádné výbušniny nebyly v troskách nalezeny. A opravdu nelhaly. Důvod je jednoduchý: ani je nehledaly. Investigativní novinářka Jennifer Abelová, píšící například pro britský The Guardian, se ptala NIST na přítomnost výbušnin. Následující rozhovor není vytržen ze scénky Monty Python ani České sody, ale opravdu se odehrál. Zveřejněn byl 29. ledna 2008. „Co lze říci o zprávě, v níž NIST uvádí, že to nevypadá na důkazy o přítomnosti výbušnin?“ Michael E. Newman, mluvčí NIST a jeden z autorů zprávy: „Jistě, vždyť žádné známky něčeho takového neexistovaly.“ Abelová: „Ale jak můžete vědět, že žádné známky neexistovaly, když jste po nich předtím nepátrali?“ Newman: „Pátráte-li po něčem, co neexistuje, plýtváte časem a penězi daňových poplatníků.“

V ČEM OFICIÁLNÍ VYSVĚTLENÍ PÁDU DVOJČAT KULHÁ:

William Rodriguez výbušniny také nehledal, zato je dost pravděpodobně našel. Rodriguez pracoval dvacet let jako údržbář v budovách Světového obchodního centra. Po útocích na WTC zachránil v budovách zhruba dvacet lidí a opustil je jako jeden z posledních přeživších. Za svou obětavost byl dokonce oceněn jako hrdina v Bílém domě přímo prezidentem Georgem W. Bushem.

Rodriguez se hlásil Komisi pro 11. září jako přímý svědek výbuchů v suterénu severní věže WTC, avšak ke svému rozčarování bylo jeho svědectví, stejně jako dalších klíčových svědků, beze slova vysvětlení ve vyšetřování ignorováno a nebylo zveřejněno. Tady je. „Byl jsem tam v 8.46 a najednou rána – výbuch tak silný, že nás to odhodilo. Než jsem stačil promluvit, tak za šest vteřin další rána, tentokrát seshora. A ve chvíli, kdy jsem si říkal, panebože, objevil se chlapík z jedné kanceláře a křičel exploze, exploze, exploze. Tenhle chlapík měl roztažené ruce a kůže z obou paží mu visela, jako kdyby se svlékala. Uvědomil jsem si, že mu chybí část obličeje,“ vyprávěl Rodriguez například na stanici CNN či v dokumentu Zero: Vyšetřování 11. září. A pokračuje: „Začal jsem odemykat schodištní dveře, aby lidé mohli utéct, slyšeli jsme rány, další výbuchy, tak jsem se ptal na hasičské stanici, co to je za výbuchy, a oni, že to jsou možná plynové bomby v kuchyních. To těžko, když byly na elektriku, to nedává smysl.“

„Z PŘÍZEMÍ ZNĚJÍ VÝBUCHY“

Stejně mluví i již zmiňovaný přeživší Brian Clark o jižní věži. „Zaslechl jsem hlasité výbuchy z přízemí. Zdálo se, že přicházejí z přízemí, na rozdíl od těch shora.“ Hasič Thomas Turilli hlásil, že „to znělo jako výbuch náloží, takové bum bum bum, sedmkrát nebo osmkrát“. Skupina hasičů, kteří mluvili o lávě podobné roztavené oceli, říká: „Začali jsme utíkat. Bum bum bum bum bum. Poschodí za poschodím začalo vypadávat ven. Znělo to, jako kdyby vybuchovala. Ano, vybuchovala.“ Reportérka Carol Marinová z televize CBS: „Šla jsem směrem k WTC a hledala svůj štáb. Zeptala jsem se hasiče, jestli ho neviděl, a z ničeho nic došlo k explozi a my jsme viděli sloup ohně valící se na nás, vysoký jako několik poschodí.“

Tomu, co se ve WTC opravdu stalo, jak ke kolapsu budov přispěly zmíněné exploze a proč je téměř jisté, že byly v objektech provedeny řízené demolice, se budeme podrobněji věnovat příště.