Zkoumáním historických artefaktů jsme došli k závěru, že rasa Nefilim byli synové „bohů“, kteří přišli na Zemi doslova z nebe. A Nefilové byli „lidé šemu“ – lidé raketových lodí. Od této chvíle jim budeme říkat jejich biblickým jménem…
JESTLIŽE TVRDÍME, že Zemi navštívily inteligentní bytosti odjinud, vycházíme nutně z předpokladu, že existuje nějaké hvězdné těleso, na němž tyto bytosti vytvořily civilizaci vyspělejší než naše.
Úvahy o existenci mimozemšťanů a jejich návštěvách na Zemi se v minulosti zaměřovaly na takové planety jako např. na Mars či na Venuši. Dnes však, když je již nade vší pochybnost jisté, že na těchto dvou planetárních sousedech Země není život, a tudíž ani žádná vyspělá civilizace, upírá se pozornost všech, kteří věří v mimozemšťany, k jiným galaxiím a vzdáleným hvězdám jako k jejich možnému domovu.
Výhodou takových domněnek je, že nemohou být dokázány, ale ani vyvráceny. Nevýhodou je, že tyto domnělé „domovy“ jsou od země fantasticky daleko a vyžadují nekonečné roky kosmického cestování rychlostí světla.
Pozn. redakce: Zde je nutno upozornit na logickou chybku, které se Sitchin dopouští, když prohlašuje, že „dnes však, je již nade vší pochybnost jisté, že na planetárních sousedech Země (Marsu či Venuši) není život… a tudíž se upírá pozornost všech, kteří věří v mimozemšťany, k vzdáleným hvězdám jako k jejich možnému domovu…“ Ta zásadní logická chyba spočívá v tom, že když oni ti „bohové“ sestoupili z nebe mezi lidi ve starověkém Sumeru – tak v té době např. Mars mohl být ještě obyvatelný! Nebo „bohové“ dokonce mohli mít mateřskou základnu na orbitě Země… Chápete ten vtip? Podrobněji se na tento problém podíváme později – v souvislosti se svědectvím Coreyho Gooda, kdy do sebe všechna fakta fascinujícím způsobem zapadnou jako dílky puzzle!
Sitchin pokračuje: Autoři tvrzení o příchodu „bohů“ z jiných hvězd se proto domnívají, že mimozemšťané přiletěli na Zemi a už se zpět nevrátili, že jejich kosmická loď možná odbočila z naplánovaného kurzu [zabloudila], stala se neovladatelnou a zřítila se na Zemi.
To však rozhodně neodpovídá sumerským představám o nebeském příbytku bohů.
Sumerové uznávali existenci takového „nebeského příbytku“, „přečistého místa“, „dávného sídla“. Zatímco Enlil, Enki a Ninchursag sestoupili na Zemi, která se stala jejich domovem, Anu zůstal v nebeském příbytku jako jeho vládce.
Bylo ono „přečisté místo“ ve skutečnosti velkou orbitální základnou? Co takhle Měsíc?
Odkazy v různých textech i podrobné „seznamy bohů“ dokládají, že na trůnu „přečistého místa“ se vystřídalo jedenadvacet božských párů z dynastie před Anem.
NASA/GSFC/JPL/Colorado School of Mines/MIT
Anu sám vládl velkému dvoru okázalé nádhery. Jak líčí Gilgameš (a potvrzuje Kniha Ezechiel), byla v něm umělá zahrada se stromy z drahokamů. Tam sídlil Anu se svou oficiální družkou Antum a šesti konkubínami, osmdesáti potomky (z nichž čtrnáct měl s Antum), s jedním ministerským předsedou, třemi veliteli „mu“ (raketových lodí), dvěma veliteli zbraní, dvěma velekněžími psané moudrosti, s jedním ministrem pokladny a se dvěma vrchními a pěti pomocnými písaři.
Mezopotamské texty často líčí nádheru Anova příbytku a zmiňují se o bozích a zbraních hlídajících jeho bránu. V příběhu o Adapovi se dočítáme, že bůh Enki vybavil Adapu „šemem“ [tj. raketou], a pak…
I vydali se na nebeskou cestu a k nebi stoupali. Když Adapa na nebesa vystoupil, k bráně Anově se přiblížil, tam u brány stál Dumuzi a Gizzida.
V Anově trůnní komnatě, kterou střežily božské zbraně ŠAR.UR („královský lovec“) a ŠAR.GAZ („královský zabiják“), se konala shromáždění bohů. Při takových příležitostech podléhaly pořadí vstupu i zasedací pořádek přísnému protokolu:
Enlil vstupuje do trůnní komnaty Anovy, na místě pravé tiáry usedá, po pravici Anově. Ea vstupuje [do trůnní komnaty Anovy], usedá na místě posvátné tiáry, po levici Anově.
Nebeští i pozemští bohové starověkého Předního východu nejenže měli původ v nebi, ale mohli se také do nebeského příbytku kdykoliv vracet. Anu občas přijel na Zemi na státní návštěvu; Ištar alespoň dvakrát vstoupila na nebe a navštívila Ana. Enlilovo sídelní město Nippur bylo zařízeno jako „svazek nebe a země“. Šamaš měl na starosti „orly“ a přístaviště raketových lodí. Gilgameš navštívil „místo věčnosti“ a vrátil se do Uruku; stejnou cestu vykonal Adapa a vrátil se, aby o tom mohl vyprávět – podobně jako biblický král z Týru.
Ptačí muži Apkallu
Několik mezopotamských textů se zabývá hrdiny zvanými Apkallu, což je akkadský pojem odvozený od sumerského AB.GAL („veliký, jenž vede“, nebo „mistr, jenž ukazuje cestu“). Studie Gustava Guterbocka (Die historische Tradition und ihre literarische Gestaltung bei Babyloniern und Hethiten) potvrzuje, že šlo o ony „ptačí muže“, zobrazované jako „orly“, o nichž jsme již mluvili. Texty líčící jejich hrdinské skutky uvádějí, že jeden z nich „přivedl Inannu z nebe, do chrámu Eanna přiměl ji sestoupit“. Tato i další zmínky naznačují, že Apkallové byli piloti kosmických raket Nefilů. Cesty do nebe a zpátky byly nejen možné, nýbrž se s nimi od začátku počítalo; když se totiž nejvyšší bůh rozhodl, že v Sumeru postaví Bránu bohů (Babili), vysvětloval ostatním:
Když z Apsú vystupovat budete k shromáždění poradnímu, zde všichni naleznete nocleh svůj. Když z nebes sestupovat budete k shromáždění poradnímu, zde všichni naleznete nocleh svůj.
Jakmile si Sumerové uvědomili, že bohové s cestami mezi svým nebeským příbytkem a Zemí dopředu počítali a běžně je uskutečňovali, došlo jim, že domov bohů nemůže být někde ve vzdálené galaxii.
Jak vyplývá z jejich literárního odkazu, věděli, že tím příbytkem je jedna z planet sluneční soustavy.
Podívejme se opět na Šamaše v jeho oficiální uniformě velitele „orlů“. Na obou zápěstích má předmět podobný hodinkám, připnutý kovovou přezkou. Z jiných vyobrazení „orlů“ [a sumersko-babylonských „bohů“ obecně] je patrné, že takový předmět nosili všichni, kdo byli pověřeni nějakým důležitým úkolem. Zda šlo o pouhou ozdobu, nebo přístroj sloužící konkrétnímu účelu, to nevíme. Ale všichni badatelé se shodují v názoru, že ty předměty představovaly rozety – kruhový shluk korunních plátků rozbíhajících se z ústředního bodu (obr. 86).
Rozeta byla ve starověkých zemích nejběžnějším ozdobným chrámovým symbolem; převládala v Mezopotámii, v západní Asii, v Anatolii, na Kypru, na Krétě i v Řecku. Má se za to, že rozeta jako chrámový znak byla [pravděpodobně] odvozeninou nebo stylizací nějakého nebeského úkazu – třeba Slunce obkrouženého svými satelity. Tuto domněnku potvrzuje i to, že rozetu nosili na zápěstí také starověcí astronauti.
Zobrazení Slunce a jedenácti planet. Kde je Anův „nebeský příbytek“?
Jeden asyrský nákres Anovy brány v nebeském příbytku (obr. 87) potvrzuje, že ve starověku měli docela slušnou představu o hvězdné soustavě podobné našemu Slunci a jeho planetám. Bránu střeží dva „orli“ na znamení, že ke vstupu do nebeského příbytku je zapotřebí jejich služeb. Brána je označená okřídleným kotoučem – nejvyšším božským znakem. Lemují jej nebeské symboly čísla sedm a půlměsíc, který (dle našeho názoru) představuje Ana, po jehož boku stojí Enlil a Enki.
Kde jsou hvězdná tělesa, která tyto symboly zastupují? Kde je Anův „nebeský příbytek“? Starověký umělec „odpovídá“ vyobrazením velkého hvězdného božstva, vyzařujícího paprsky k jedenácti menším hvězdným tělesům kroužícím kolem něj. Je to obraz Slunce, kolem něhož krouží jedenáct planet?
Že nešlo o ojedinělé zobrazení tohoto druhu, dokazují podobné výjevy na mnoha pečetních válečcích, např. na pečeti ve sbírce berlínského Museum of the Ancient Near East. (obr. 88).
Když zvětšíme ústředního „boha“ na pečeti (obr. 89), vidíme, že ztvárňuje velkou, zářivou hvězdu obklopenou jedenácti hvězdnými tělesy – planetami. Ty zase spočívají na řetězu čtyřiadvaceti menších koulí. Je to jen náhoda, že součet všech „měsíců“ neboli planetárních družic v naší Sluneční soustavě (astronomové vylučují měsíce s menším než 17kilometrovým průměrem) je rovněž dvacet čtyři?
Podle Sumerů kdysi existovalo ve Sluneční soustavě 11 planet
Tvrzení, že tato zobrazení Slunce a jedenácti planet představují naši Sluneční soustavu, má pochopitelně jeden háček:
Podle [dnešních] „vědců“ se naše soustava skládá ze Slunce, Země a Měsíce, a dále z planet Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn, Uran, Neptun a Pluto, tedy ze Slunce a pouze deseti planet (počítáme-li mezi ně i Měsíc).
Ale Sumerové byli jiného názoru. Tvrdili, že naše soustava se skládá ze Slunce a jedenácti planet (včetně Měsíce), a byli skálopevně přesvědčeni, že kromě nám známých planet existovala ještě jedna, dvanáctá planeta sluneční soustavy [počítáno vč.Slunce]. Byla to domovská planeta Nefilů. Nazvěme ji Dvanáctá planeta.
Pozn. redakce: Velice si vážíme Sitchinova odkazu a jeho poctivých analýz, ale než se vážený čtenář začte do jeho rozboru a hledání této planety, rádi bychom všechny upozornili na čerstvá, nedávná odhalení a svědectví Coreyho Gooda – jeho svědectví mluví o tom, že ona bájná planeta Tiamat resp. Maldek, odkud přišli oni sumerští „bohové“ se tenkráte nacházela ve sluneční soustavě na oběžné dráze, kde se nyní nachází tzv. pás asteroidů. Tento pás je právě pozůstatkem této mýtické planety, která byla velmi reálná, než z určitého důvodu explodovala – o tom se podrobně můžete dočíst v paralelním seriálu »
Sitchin je přesto velice blízko pravdě – a uvážíme-li, že musel vycházet jen z neúplných archeologických záznamů a čelit útokům neználků, údajných „vědců“… ale znáte to: Kdo se směje naposled… Každopádně Sitchinova práce v podstatě potvrzuje a doplňuje svědectví CG – začíná se zde rýsovat skutečná historie planety Země a lidské rasy! Držte si kloubouky vážení a milí!!
Kosmologie a geocentrický systém versus heliocentrický systém
Než si ověříme přesnost sumerských znalostí, zopakujme si dějiny našich poznatků o Zemi a vesmíru kolem ní.
Dnes víme, že za obrovskými planetami Jupiterem a Saturnem – ve vzdálenostech, jež jsou v kosmickém měřítku zanedbatelné, zato z lidského pohledu obrovské – patří do naší soustavy také dvě větší planety (Uran a Neptun) a třetí, menší (Pluto). Víme to však teprve krátce. Uran byl díky zdokonaleným teleskopům objeven teprve roku 1781. Když jej astronomové asi padesát let pozorovali, usoudili, že jeho oběžná dráha vykazuje vliv nějaké další planety. Matematickými výpočty byla poloha této chybějící planety – pojmenované Neptun – přesně určena roku 1846. Koncem 19. století bylo zřejmé, že i Neptun je vystaven vlivu nějakého neznámého gravitačního pole. Že by v naší soustavy existovala ještě jedna planeta? Záhada byla rozluštěna v roce 1930 pozorováním a přesným určením planety Pluto.
Tedy až do roku 1780 a mnoho staletí předtím se lidé domnívali, že naši sluneční soustavu tvoří sedm planet: Slunce, Měsíc, Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Země se jako samostatná planeta nepočítala, neboť se mělo za to, že ostatní planety obíhají kolem Země – nejvýznamnějšího nebeského tělesa, jež stvořil Bůh a na němž žije nejvýznamnější Boží výtvor – člověk.
Objev, že Země je pouze jednou z několika planet v heliocentrické soustavě, tedy se Sluncem jako jejím středem, se obecně připisuje Mikuláši Koperníkovi. Koperník se pro své zpochybnění geocentrické teorie natolik bál hněvu katolické církve, že svou studii (De revolutionibus orbium caelestium) zveřejnil teprve těsně před svou smrtí, roku 1543.
Pozn. redakce: Že Země není „středem vesmíru“ bylo ve starověku dobře známo, známe dokonce autory odborných pojednání na toto téma » Můžete zkusit hádat, kdo tuto znalost na počátku našeho letopočtu zlikvidoval a celý Temný středověk důkladně utajoval a potlačoval. To jistě neuhodnete 😀
Klaudios Ptolemaios (řecky: Κλαύδιος Πτολεμαῖος, zkráceně jen Ptolemaios), latinsky Claudius Ptolemaeus nebo v angličtině Ptolemy, který žil někdy v letech ca 85–165, byl řecký geograf, matematik, astronom a astrolog, který žil a pracoval v egyptské Alexandrii. Proto je znám i jako Ptolemaios Alexandrijský… lze tedy s velkou jistotou tvrdit, že měl přístup ke slavné starověké Alexandrijské knihovně 😉
Co je ale zajímavé nejvíce, to je především fakt, že ačkoliv Ptolemaios byl oslavován po celý církevní temný středověk, zdá se že on sám byl, spíše než skutečný vědec, pěkný zpátečník-temnář, jelikož byl zastáncem geocentrického systému a odmítl starší heliocentrické systémy Aristarcha ze Samu a Seleuka ze Seleukie.
Skoro to vypadá, že starověké, daleko pokročilejší, informace byly temnou drakoniánskou církevní mocí (vládnoucí celému tehdejšímu známému světu) záměrně potlačeny…
V encyklopediích se můžeme dočíst mj. že Aristarchos ze Samu (asi 310–230 př. n. l.) byl řecký matematik a astronom, tvůrce heliocentrického modelu vesmíru, který působil v Alexandrii, která se za vlády Ptolemaiovců stala hlavním centrem antické vědy a vzdělanosti. A TEĎ POZOR: Téměř všechny jeho spisy byly později „ztraceny“ nebo zničeny. „Ztratily“ se stejným stylem jako i Tomášovo evangelium » a vůbec všichni autoři, co se církvi „nehodili do krámu“. Jeho teorie proto známe jen z knih jiných autorů, kteří se o něm zmiňují.
Mohli bychom se dokonce s velkou pravděpodobností domyslet, že Koperník se natolik bál hněvu katolické církve, pro své zpochybnění geocentrické teorie právě protože věděl, že to sama Temná drakoniánská katolická církev tuto znalost záměrně zlikvidovala za účelem blokování vývoje lidstva…
-konec poznámky-
K touze prozkoumat zastaralé astronomické teorie podnítily Koperníka zejména navigační potřeby „věku objevů“, jakož i objevy Kolumbovy (1492), Magellanovy (1520) a dalších, že Země není plochá, nýbrž kulatá; opíral se přitom o matematické výpočty a odpovědi hledal ve starověkých spisech. Jeden z mála církevních hodnostářů, kteří Koperníka podporovali, kardinál Schonberg, mu roku 1536 napsal: „Doslechl jsem se, že nejenže ovládáte základy starověkých matematických teorií, ale že jste také vypracoval teorii vlastní, novou… podle níž je Země v pohybu, a základní, tudíž nejvýznamnější polohu zaujímá Slunce.“ Tehdejší vžité představy vycházely ze starořeckých a starořímských tradic, podle nichž se nad plochou Zemí klenulo vzdálené nebe poseté neměnnými hvězdami. Na hvězdné obloze se kolem Země pohybovaly planety (z řeckého slova „poutník“). (Obr. 90)
Tyto [temnářské] astronomické teorie čerpaly z děl a kodifikací astronoma Ptolemaia, který žil v druhém století po Kr. v egyptské Alexandrii. Podle jeho teorie obíhaly Slunce, Měsíc a pět planet v kruzích kolem Země. Dalších 1 300 let se astronomie opírala o Ptolemaiovu geocentrickou soustavu – až do chvíle, než Koperník do jejího středu umístil Slunce.
Zatímco někteří označují Koperníka za „otce moderní astronomie“, jiní ho pokládají spíše za badatele, jenž pouze oprášil a přeformuloval dřívější myšlenky. Pravdou je, že pečlivě studoval spisy řeckých astronomů před Ptolemaiem, např. díla Hipparcha a Aristarcha ze Samu. Aristarchos ze Samu tvrdil již ve třetím století př. Kr., že pohyby nebeských těles lze vysvětlit lépe, vyjdeme-li z předpokladu, že v jejich středu není Země, nýbrž Slunce. Vlastně již 2 000 let před Koperníkem určili řečtí astronomové správné pořadí planet směrem od Slunce a přihlásili se tak k myšlence, že ústředním bodem sluneční soustavy není Země, nýbrž Slunce.
Koperník tudíž jen nově objevil heliocentrickou teorii; zajímavé přitom je, že astronomové toho věděli více roku 500 před Kristem než 500 či 1 500 let po Kristu.
Vědci si dodnes lámou hlavu, proč se pozdější Řekové a po nich i Římané domnívali, že Země je plochá deska plovoucí na kalných vodách, pod nimiž leží Hádes neboli „peklo“, když podle některých důkazů řečtí astronomové z dřívějších dob již věděli své.
Pozn. redakce: Naši čtenáři už si hlavu lámat nemusí – s tím co dnes víme, je totiž už dost zřejmé, že Temné síly, které na Zemi vládnou od dob Babylonu, zcela záměrně implantují do kolektivního vědomí lidstva překroucené představy o kosmu, aby zablokovaly vývoj lidstva, udržely jej v nevědomosti a zabránily Vzestupu kristovských duší. Výborné svědectví o tomto kolosálním podvodu je obsaženo v dokumentu Above Majestic » Analogicky k podvodu s plochou Zemí temnáři do dnešní oficiální mainstreamové kosmologie propašovali onen kolosální podvod s temnou hmotou »
Hipparchos, který žil v Malé Asii v druhém století př. Kr., se zabýval „pohybem jarního a podzimního bodu (ekvinokciálních bodů) po ekliptice“, úkazem dnes známým jako precese bodů rovnodennosti.* Jenže tento úkaz lze vysvětlit pouze z hlediska „sférické astronomie“, podle níž je Země obklopena ostatními nebeskými tělesy jako koule uvnitř kulatého vesmíru.
*) Precese bodů rovnodennosti je posun bodů rovnodennosti – jarního k západu a podzimního k východu ve srovnání s hvězdami na pozadí. Je způsoben pomalým rotačním pohybem zemské osy jakoby po povrchu dvou kuželů stojících proti sobě na společné špičce, která je ve středu Země. Tímto pohybem se mění pozice zemského rovníku vůči ekliptice (ten je stále kolmý na zemskou osu), a tak se ekliptika a rovník protínají postupně v jiných bodech rovnodennosti – ze Země se jeví, že se body rovnodennosti vůči pozadí stěhují. Pozn. red.
Věděl Hipparchos, že Země je kulatá a provedl své výpočty z hlediska sférické astronomie?
Stejně důležitá je i další otázka. Precesi lze pozorovat ve vztahu pozice Slunce (pozorované ze Země) v daném zvířetníkovém souhvězdí a příchodu jara (tj. okamžiku, kdy se na své dráze po ekliptice dostává do jarního bodu). Ale posun pozice Slunce z jednoho zodiakálního domu** do druhého trvá 2 160 let. Hipparchos se rozhodně nemohl dožít tak vysokého věku, aby učinil takové astronomické pozorování. Odkud tedy čerpal své informace?
** Zodiakální domy jsou 30stupňové úseky zvířetníku (tedy pásu obsahujícího zvířetníková souhvězdí), dělené bez ohledu na dnešní smluvené hranice souhvězdí, měřené od nějak (úvah je mnoho) stanoveného počátku zvířetníku. U většiny autorů to je například bod na ekliptice, který je o 120 stupňů (měřeno proti pohybu hodinových ručiček) od stálice Regulus ze souhvězdí Lva. Tam se pak uvažuje počátek zodiakálního domu obsahujícího souhvězí Berana. Dalších 30 stupňů je zodiakální dům obsahující souhvězdí Býka, dalších 30 stupňů je dům se souhvězdím Blíženců atd. Pozn. red.
Eudoxos z Knidu, další řecký matematik a astronom, jenž žil v Malé Asii dvě století před Hipparchem, sestavil model nebeské koule, jejíž kopie byla v Římě přetvořena v sochu Atlanta podpírajícího svět. Motivy na kouli představují jednotlivá souhvězdí zvěrokruhu.
Ale jestli Eudoxos pojímal nebesa jako obrovskou kouli, kde ve vztahu k nebi byla Země? Cožpak si myslel, že nebeská klenba spočívá na ploché Zemi – tuze podivné uspořádání –, anebo [je pravděpodobnější že] věděl, že je Země kulatá a obklopuje ji kulatý vesmír? (Obr. 91)
Originály Eudoxových děl se bohužel nedochovaly; jeho myšlenky známe pouze zprostředkovaně, díky básním Aratovým, který ve třetím století př. Kr. „přetlumočil“ stěžejní body astronomovy teorie do básnické řeči.
Pozn. redakce: Vážení a milí čtenáři, uvažovali jste někdy nad nad těmi zázraky, jak se pravidelně „náhodou“ „ztrácí“ díla církvi nepohodlná? 😀 Zázrak za zázrakem. Po celou dobu vlády církve…
V této básni o nebeských jevech (kterou musel znát i svatý Pavel, neboť z ní citoval) jsou podrobně popsána všechna souhvězdí; k jejich seřazení a pojmenování prý došlo kdysi dávno: „Jistí muži pradávní vymysleli a sestavili názvosloví a nalezli příslušné tvary.“
Kdo byli oni „muži pradávní“, kterým Eudoxos přisoudil zásluhu na určení souhvězdí? Na základě jistých vodítek v básni dospěli moderní astronomové k závěru, že tyto řecké verše popisují nebeskou klenbu, jak byla pozorována v Mezopotámii kolem r. 2200 př. Kr.
-pokračování-