1 / Existují dvě cesty k životu: široká a pohodlná, kterou jdou mnozí a která nikam nevede… a pak ta úzká a obtížná, kterou nejde skoro nikdo a která přesto vede k cíli… je jen na vás, kterou z těchto cest zvolíte…

Úvodem

Ježíš Kristus jako proroky předvídaný syn boží. Fenomén táhnoucí se dnes již dvěma tisíciletími dějin západní civilizace a tohoto lidstva jako celku. Církev, která nese jeho jméno, natolik dnes a v kdykoli minulosti svými činy zpochybnila jeho odkaz lidstvu, že se jím dnes nikdo vážně nezabývá.

Tanečky nejrůznějších skupin a sekt kolem Kristova jména a strnulý a reálnému životu velmi vzdálený výklad jeho přínosu církevními autoritami diskreditoval vše, co do tohoto odkazu patří. Takže kdokoliv, kdo dnes mimo výše zmíněné skupiny touží být „in“, toto téma považuje za tabu.

A tak kromě teologických disputací a neustálého omílání stále stejných frází o Kristově božství, jeho utrpení a očekávaném druhém příchodu jsem se dosud nesetkal s žádnou skutečnou prací zabývající se rozborem obecně známých Kristových tezí a jejich možnými přínosy do oblasti lidského bytí tady a teď.

A to ani mezi autory stojícími na opačné straně spektra, kteří mnohdy originálně prosvěcují svým vhledem pasáže starých biblických i nebiblických textů a hledají v nich i jinde pochopení dalšího vývoje lidstva v souvislosti s děním kolem roku 2012.

Dovolím si proto přispět dnes svým pohledem právě do onoho podle mne dosud mylně stranou ponechávaného prostoru. Jako „osobnostní poradce“ podle živnostenského zákona spolupracuji se svými klienty při celkové rekonstrukci jejich psychiky a tím i instalaci a uvedení v život jejich  multidimenzionální síly zde na Zemi. Poznání i těch nejtemnějších zákoutí hlubin lidské duše, které tuto práci provází, mi umožňuje představit vám nezvyklý pohled na naši lidskou existenci zde.

V mých řádcích nehledejte vědecky přesnou terminologii či případně odkazy na písemné či jiné podklady odjinud. Jsou postaveny na osobním poznání a vlastní zkušenosti. Osobně věřím, že tyto texty některým z vás ukážou směr, kterým se mohou vydat.

Nahlédněme spolu do oblasti, která je a vždy byla obestřena závojem tajemství a která právě dnes nabývá pro nás všechny na obzvláštní důležitosti. Podívejme se bez zbytečných iluzí na to, kým vlastně tady na Zemi skutečně jsme, proč je něco v našem životě tak, něco zase jinak a proč se nám tady na Zemi děje to, co se nám děje.

Pojďme spolu pochopit něco, co ve svých důsledcích bude mít a taky má pozitivní význam pro náš každodenní život a jeho kvalitu. A řekněme si, zda vůbec a jaké máme možnosti my osobně právě teď a tady pro zvýšení kvality našeho života nejen v této inkarnaci něco udělat.

Ke svým závěrům jsem dospěl uplatněním opakovaných poznatků a zkušeností z vlastní práce s lidmi, které za ta léta představují bohatý  reprezentativní vzorek a přímo vybízí k hlubšímu zpracování a zevšeobecnění. Pohledy, které vám předkládám, si nekladou za cíl polemizovat s tím či oním nebo jinak zpochybňovat cokoli, co bylo v dané oblasti řečeno jinými.

O úloze životních krizí v našich životech

Jen málo kdo z nás v pozici člověka této země neprožil či právě neprožívá nějaký typ životní krize. Vy, kdož jste snad měli dosud to štěstí a životní krizi jste dosud nepotkali, se pravděpodobně k té nejbližší již blížíte mílovými kroky. Životní krize jsou svým způsobem kořením života a neměli bychom z nich být vůbec smutní.

Chci vás hned v úvodu ujistit, že ani ta sebevětší životní krize z pohledu mých praktických zkušeností není skutečnou hrozbou pro existenci kohokoliv z nás. Je jen signálem z okolního světa, že bychom se měli zastavit a zamyslet nad směřováním a cíli, ke kterým směřujeme. Je signálem o tom, že něco v nás brání / a možná už po léta / našim vlastním životním energiím volně proudit.

Každá osobní krize by se měla proto stát pro nás výzvou k hledání toho, co bychom ve svém životě měli pochopit a změnit. Rozhodně bychom ji neměli vnímat jako něco, z čeho bychom si měli zoufat.

Dovolme jí, aby se pro nás stala velikou a nádhernou příležitostí k práci na sobě. Protože vždy jen prací na sobě uvnitř a změnou vlastních  energetických strukturních vzorců je možno jakoukoliv krizi zdolat jednou provždy. Každé jiné řešení je jen iluzí a působí dočasně.

Možná již jste slyšeli o tom, že je dnes lze ze zárodečných kmenových buněk vypěstovat jakýkoliv orgán lidského těla a jednou se jím snad podaří nahradit ten právě vadný v našem fyzickém těle.

Něco od prvopočátku podobně prostého leží i u základů zvládání krizí lidské psychiky. Existují poměrně jednoduchá neměnná základní pravidla, při jejich dodržení je možno jakýkoliv problém ve sféře lidské psychiky otevřít a postupně se dobrat jeho řešení.

Pro jejich uplatnění je však zapotřebí zapomenout na moudrost lidské „vědy“, která v téhle oblasti prostě „neví“ a bohužel většinou absolutně selhává. Je třeba něco zcela jiného :  vzpomenout na mnohé, co je v nás zasuto naším civilizačním vývojem a strhnout závoj iluzí a mylných představ o sobě a o tom, čím lidský život tady na zemi je.

Pojďte si mnou cestu vedoucí k poznání řešení krizí lidské psychiky prohlédnout. Právě na ní totiž v sobě máte šanci objevit sílu, která je zcela určitě ve vás skryta a s její aktivací získáte nečekanou moc si se svou krizí poradit.

Zjednodušený model tohoto stvoření

Prosím, pro účely mého výkladu si představme ve velikém zjednodušení model tohoto stvoření. Nikoli model jen tohoto vesmíru, ale stvoření jako celku. A udělejme to tak, aby to bylo zcela jasné nám jako člověku této Země, kterým právě nyní tady a teď jsme. Protože jen to, co můžeme pochopit, můžeme také přijmout, aniž bychom se toho báli.

Představme si tedy toto zjednodušené stvoření pro náš případ jako prostorový útvar velikého vejce, v jehož spodní široké části na samém dně tohoto vejce umístíme pevnou kouli zemského globu obklopenou rovnoměrně jedním tisícem metrů vody světového oceánu – obr. 1:

Na vrcholu tohoto vejčitého útvaru stvoření  / ve vzdálenosti dejme tomu shodné se vzdáleností středu Slunce od zemského povrchu / umístěme něco jako bílou díru, kterou do našeho zjednodušeného modelu stvoření proudí oživující energie z vibračně o jeden stupeň vyššího, pro nás božského prostoru.

Neuvažujme prosím o žádných jiných hvězdách, planetách či měsících a kometách v tomto modelu zjednodušeného stvoření. Jen ona bílá díra a jí proudící oživující energie, prostor mezi onou bílou dírou a hladinou oceánu, samotný oceán a pevná zemská koule.

Spojíme-li střed zemského globu „D“ s oním bodem „A“, kudy vniká do fiktivního vejce našeho stvoření shora oživující energie vyššího vesmíru, pak průsečík úsečky této spojnice s hladinou pozemského oceánu si nazvěme „B“ a průsečík úsečky s povrchem globu pak „C“.

Pak prostor mezi body „A“ a „B“ v celé jeho délkové / a přeneseně tedy i vibrační / vzdálenosti nazvěme „duchovními světy“. Duchovní světy v tomto případě zcela až na úzké rozhraní atmosféry modelu s hladinou oceánu stojí mimo oblast naší pozornosti a proto si o nich řekněme jen to, že v bodě „A“ nahoře jsou energie duchovních světů nejjemnější a tudíž nejžhavější, v bodě „B“ pak nejhrubší a nejméně žhavé.

Prostor mezi body „B“ a „C“, tedy hladinou oceánu a  dnem oceánu nazvěme „jemnohmotnými světy“. Pro upřesnění ale uveďme, že v tomto případě se jedná jen o tu část jemnohmotných světů, z níž je dovoleno jednotlivým duším se vtělovat na současnou planetu Zemi. Těchto jemnohmotných světů si budeme naopak všímat hodně. Dole je přirozeně prostor pro svět hrubohmotný, tady pevnou zemi.

K dalšímu výkladu vyslovme pro jednoduchost předpoklad, že na každičkém metru hloubky oceánu / jemnohmotných světů / existuje jeden samostatný kompletní svět na dané vibrační rovině jemnohmotnosti. Samostatný svět se vším všudy, přesně podle zásady „jak dole, tak nahoře“.

Právě v těchto jemnohmotných světech naprostá většina nás, kdož žijeme zde jako pozemští lidé, tráví dobu mezi svými inkarnacemi zde na Zemi. Řekněme si proto v tomto přiblížení, jaké zákonitosti platí pro to, ve kterém z těchto světů ten či onen člověk svůj pobyt mezi dvěma zrozeními realizuje.

Člověk v inkarnaci

K tomu je důležité, abychom si nejdříve přiblížili fakt, že pro člověka v inkarnaci jsou klíčová  tři základní energetická těla. Tělo vibračně nejníže umístěné, tedy tělo hmotné, dále tělo energeticky umístěné uprostřed ve vibracích, to nazvěme tělem jemnohmotným, a poté tělo umístěné ve vibracích nejvýše, které nazvěme tělem duchovním.

Pro vaši představu doplňme, že tělo hmotné je tvořeno z živlových energií sféry pevné země / zemského globu /, duše pak z živlových energií sféry jemnohmotné / tedy v našem případě vody / a duch z živlových energií nejnižšího duchovna / tedy ze vzduchu nad hladinou vody /.

Jen pro srovnání: pokud se podíváte na své vlastní tělo, analogicky v něm objevíte pevnou kostru, orgány naplněné vodou v části břicha i vzduchem naplněné plíce. Jak u ruské panenky matrjošky vše do jednoho těla zasunuto.

Platí tedy, že člověk tady na Zemi žije z pohledu našeho případu jako samostatně zformovaná jednotka vody onoho oceánu jemnohmotnosti / duše /, která má v sobě rozpuštěného svého ducha / ze vzduchu těsně nad hladinou oceánu /. To vše je vloženo do pevné skořápky hmotného těla.

Jako životní zónu oněch dnes už téměř sedmi miliard lidí v inkarnaci si označme v rámci našeho zjednodušeného modelu stvoření dno onoho oceánu obklopující zemský globus. A nyní si ujasněme, co se stane ve chvíli, kdy někdo z oněch dnes již téměř sedmi miliard lidí přijde o své tělo / odhodí svou skořápku /.

Člověk mimo inkarnaci

Pružná stříbrná páska spojující jeho duši s fyzickým tělem se definitivně přeruší a jeho vědomí přejde do duše. A duše je v pozici samostatné / proto od ostatní vody izolované / jednotky na dně oceánu. Ale v této samostatné jednotce je rozpuštěn vzduch ducha, který činí tuto jednotku vody mnohem lehčí než je okolní voda oceánu jemnohmotnosti.

Takže ona samostatná jednotka duše se chová na dně onoho fiktivního oceánu jako korková zátka na dně sudu. Prosycena vzduchem ducha je hnána vztlakem vody směrem vzhůru. Výše, kam až v oceánu / tedy v jemnohmotných světech / vystoupá, je ovšem limitována.

Je limitována tím, že proti vztlaku vody působí tíha několika mála, více či mnoha drobných rybářských „olůvek“, která v našem pohledu představují ať již hříchy, karmu, nevyrovnané žádosti a potřeby či cokoli jiného, co daná duše v sobě ještě nemá v rovnovážném stavu.

A protože oněch olůvek může být a samozřejmě individuálně bývá různý počet, dochází k tomu, že každá duše nakonec doputuje do jednotlivého konkrétního světa v takové hloubce oceánu, do které přesně svojí tíží náleží. Prostě každá jednotlivá duše se zastaví tam, kde se síla vztlaku a tíha olůvek vyrovnává.

Vezměme jako předpoklad, že vrstva jemnohmotnosti / oceánu vody / je 1000 metrů. Z tohoto pohledu si řekněme, že například v jemnohmotném světě na úrovni mínus deset metrů pod hladinou oceánu budou žít všichni ti, kdož na sobě po odložení svého hmotného těla mají pouhých deset olůvek. A například v jemnohmotném světě na úrovni mínus tří set metrů budou zase žít všichni ti, kdož mají na sobě pěkně zatěžujících tři sta olůvek.

Přirozeně podobně platí pro celou hloubku oceánu, že všichni ti, kdož odešli z inkarnace a mají totožný počet na své duši zavěšených „olůvek“, se spolu dostanou do téhož jemnohmotného světa. Obecně platí, že čím vyšší je stupeň probuzení ducha ponořeného v duši, tím výše ve vibracích a tedy blíže k  hladině oceánu / a duchovním světům vůbec / duše člověka v jemnohmotnosti směřuje – obr. 2:

Pro dokreslení představy o kvalitě života v daných jemnohmotných světech si uveďme tento příměr:

Představme si, že v onom světě mínus deset metrů panují podmínky k životu, které můžeme přirovnat úrovni moře deset metrů pod hladinou v Chorvatsku. Poměrně nízký tlak vody, hodně světla, ještě hodně proteplená voda, plovoucí ryby a mořská flóra. Jinak řečeno: krásný jemnohmotný svět, úrodná půda, příjemné klima, optimální podmínky k životu.

K posouzení podmínek k životu v onom světě mínus tři sta metrů si představme odpovídající úroveň pod hladinou oceánu v Atlantiku. Drtivý tlak vody, málo světla, chlad. Jinak řečeno : nehostinný hornatý kraj a obtížné podmínky k životu.

Takže bytost žijící mezi inkarnacemi v onom řádově vyšším světě prožívá více kvalitní existenci v příjemné společnosti bytostí jí podobných, v jemnohmotných tělech, ve kterých je již téměř naplno projeven duch a jeho pozitivní stránky / láska, světlo, radost /.

Bytost z onoho řádově nižšího světa prožívá svou existenci  v problematické společnosti jí podobných bytostí, které jsou všechny ještě jsou značně málo skrze těžké záhaly prosvětlovány duchem, v prostředí, kde je málo úrodná půda a kde si tu trochu plodin pěstovaných k vlastní obživě musí před okolo žijícími chránit klackem.

Takže shrnuto: na rozdíl od Země, kde žijí po přijetí lidského fyzického těla všichni ze všech jemnohmotných světů dohromady a mohou se vnímat a stýkat se a na sebe působit ve společné realitě, tam nahoře tomu je zcela jinak. Tam je vše seřazeno podle stupně pročištění ducha v duši a bytosti různých sfér jsou od sebe zásadně dokonale izolovány.

Takže proto se možná dočtete ve starých textech, že tato Země je koncipována jako místo střetávání civilizací. A že je proto něčím jako skautským táborem pro výchovu duší. Tam v onom jemnohmotném světě, kde je vám dáno žít mezi inkarnacemi, žijí s vámi jen duše stejných vibrací jako vy. Ale jen tam. S příchodem na Zemi se to radikálně změní. To má pro vaši existenci tam i tady dalekosáhlé důsledky.

Pobyt v inkarnaci jako škola hrou

Za prvé vezměte v úvahu, že tady dole zapomínáte při příchodu do těla, jak to vypadá nahoře, stejně tak po příchodu „nahoru“ zapomínáte, jak to vypadá dole. Zůstává vám jen ve vaší duchovní části duše stále existující silná touha jít dále výše ve vibracích k Bohu, do duchovních světů, směrem „domů“ do světů duchovních.

Za druhé vezměte jako fakt, že „tam“ nahoře mezi těmi, kteří vám jsou svými vibracemi rovnocenní, příležitost k dalšímu podstatnému duchovnímu pročištění nenajdete. Vezměte to prostě tak, že vás tam nikdo neštve, nikdo neprovokuje, nikdo nezlobí. Prostě se tam nemusíte učit milovat své bližní ani své nepřátele.

A to zejména proto, že vaši bližní a vy se rádi máte a nepřátelé tam nemáte žádné. Takže šance na další pročištění vaší duše a její vyšší prosvětlení vaší duchovní podstatou je tam nahoře velmi nízká. Proto jste si vědomi jediného: když toužíte jít dále vzhůru, musíte nejdříve sejít dolů. Dolů na Zemi, kde budete na sobě pracovat při odkládání zbylých olůvek.

Možná se ptáte, proč bychom měli na sobě pracovat ? To je snadno pochopitelné. Hmotné tělo a sílu ega v něm si pro život tady na zemi utváříte k obrazu svému. Tedy k obrazu toho, kým jste, tedy k obrazu svého ducha. Ovšem důležitou úlohu zde hraje stupeň ponoření se do jemnohmotných záhalů vašeho ducha, který udává pozici vaší duše v rámci jemnohmotných světů.

Jste-li z jemnohmotných světů odpovídajících mínus deseti metrům pod hladinou oceánu, tvoříte si ke svému obrazu tělo s přiměřeně nízkým egem. Jste-li z oněch mínus tří set metrů, tvoříte si k tomu ke svému obrazu tělo s egem mnohem silnějším.

Jinak řečeno, jako člověk této země, pokud přicházíte z vysokých světů, uchováváte si díky nízkému egu v sobě schopnost i tady na zemi všechny milovat, touhu všemi být milován a obrazně řečeno, na každém kroku máváte před sebou mírovou ratolestí lásky tak, jak jste tomu zvyklí z pobytu tam „nahoře“.

A zcela zákonitě tvrdě narážíte na odpor těch třeba z oněch mínus tří set metrů a hloubek ještě větších, kteří jsou zvyklí si to své tam nahoře / a tudíž i to zde dole / chránit pomocí úderů klacku a proto tímto klackem tlučou i tady na zemi každého, kdo jim šlápne do teritoria, které považují za své.

A tak spolu ti shora i ti zdola svázáni rodinnými, partnerskými, pracovními či obecně lidskými svazky neustále na Zemi zápolí a vyučují se navzájem.

Vy shora, kdož přicházíte z výšin jemnohmotných světů,  se máte učit / podle Kristových slov / ty své méně duchovně dokonalé „bližní“ i ty docela málo duchovně dokonalé „nepřátele“ milovat a odpouštět jim jejich přístup k sobě i ke světu, protože / opět řečeno slovy Kristovými / dosud nevědí, co činí.

Prostě ještě nedorostli ve svém poznání do výšin vibrací, ve kterých jste vy už doma. A ti z těch spodních světů zase až tady na Zemi třeba právě v souvislosti s vámi prožijí opakovaně zkušenost, že existují lidé, kteří neodpovídají na úder klackem rovněž násilím.

Když vše dobře půjde a vaše zápolení povede k žádoucímu cíli, může se vám podařit, že při návratu do jemnohmotných světů jako duše odhodíte pár „olůvek“ a pak při výstupu vzhůru samozřejmě minete bránu do vibračního světa, ze kterého jste do inkarnace odešli. A budete uvedeni do světa o řád, dva či tři vyššího.

Čímž samozřejmě naplníte smysl svého pobytu zde na Zemi. Že se vám to ovšem nemusí podařit pokaždé, to je nasnadě.

Toto je duální svět

Již jsem se zmínil o tom, že člověk žijící na Zemi má tři základní energetická těla. Hmotné tělo / ego /, jemnohmotné tělo / duši / a duchovní tělo / ducha /. Po příchodu zde a po přijetí hmotného těla jste se dostali částí sebe sama do hrubohmotného světa, který je postaven na bázi duality / dvojnosti /.

A ta je zde obsažena ve všem / obr. 3 /. Vše tady na zemi má svůj opačný pól. Počínaje těmi póly zeměpisnými, přes póly magnetické až po dualitu dne a noci či dualitu muže a ženy. Nebo třeba lásku a nenávist, akce a reakce, sucho a vlhko. Další možné dvojice si jistě doplníte sami.

Je-li ale tady na zemi pravidlem dualita /dvojnost /, co to pro nás osobně znamená? Máte-li za to, že by bylo nenormální, kdybychom my jako člověk této země byli zde jako jediná a tudíž jednolitá bytost, jste na správné stopě. Protože člověk této Země  skutečně jednolitou bytostí není. Jen si vzpomeňte na biblický výrok o tom, který přichází shora, aby se spojil s tím, kdo přichází zdola! Má životní praxe naprosto dokonale potvrzuje, že člověk skutečně dvojnou bytostí je.

Jsme-li tedy dvojnými bytostmi, vynořuje se zde řada otázek. Kdo jsou ti dva v nás, o kterých mluví bible? Kdo jsou ti dva v nás, kteří by podle všeho měli žít v jediném těle po dobu našeho pozemského života? Kdo je ten, kdo přichází shora a kdo je ten, kdo přichází zdola? A co to znamená, že se spolu spojují?

Podívejme se na to blíže

Definujme si, že samostatná bytost v našem pojetí je organizovaná energetická entita určitého pásma vibrací, která je schopna samostatné existence v dané vibrační realitě a vyznačuje se samostatným vědomím. Již výše jsme konstatovali, že v nás jako v oné ruské matrjošce jsou do sebe vložena celkem tři těla, tedy ego, duše a duch. Podívejme se, která z nich a jak vyhovují naší definici samostatné bytosti.

Všimněme si hmotného těla. Ano, u svého hmotného těla skutečně můžeme reálně identifikovat konkrétní samostatné vědomí. Bývá spojováno s oblastí sluneční pleteně a třetí čakrou jako takovou.

Sluneční pleteň je silně prostoupena nervovými uzlinami, které jsou vývojově příbuzné s nervovým centry ostatních tvorů živočišné říše. Toho nervové centrum tvoří základ jakéhosi živočišného počítače, jehož počítačová síť se v podobě nervových vláken vine celým naším fyzickým tělem do jeho každičké buňky. A dohromady tvoří dokonalý počítač spravující životní funkce fyzického těla.

Kdo řídí procesy trávení, přechodu živin do krve a poté vyživování buněk a orgánů vašeho těla ? Kdo řídí procesy vylučování, složení krve, dýchání či chod srdce ? A kdo se, milé dámy, postará o to, že ze spojení dvou pohlavních buněk ve vašem těle se nakonec po devíti měsících narodí nádherné dítě ? Vy ?  Městský úřad v místě vašeho bydliště ?

Určitě ne. O to se stará právě vědomí vašeho fyzického těla, živočišné vědomí, jinak také esoteriky zvané malé „já“ a psychology zvané „ego“. Protože „já“ či „ego“ jako dokonalý počítač řídící dokonalý biologický subjekt fyzického těla je si přirozeně „vědomo sebe“, je samostatnou bytostí v nás v pásmu vibrací hmotného světa a jeho vibrační úroveň a inteligence jeho vědomí odpovídá těmto vibracím.

Nyní duchovní tělo / „Já“, duch /. Ano, u svého duchovního těla můžeme rovněž reálně identifikovat konkrétní samostatné vědomí. Bývá spojováno s oblastí srdce a čtvrtou čakrou jako takovou.

Vědomí ducha je odvozeno od působení božské jiskry v nás. Z praktického pohledu si představce jiskru božského světla jako individualizovanou část původně celistvého oceánu Světla dané sféry vibrací, která odpovídá svojí svítivostí etapě vývoje oceánu božského světla, ve které daná entita vešla do individuálního bytí.

Tato jiskra božského světla je umístěna ve vysokých vibračních sférách lidského srdce a vyzařuje svojí duchovní sílu do krve, která jím prochází. Krev tak získává něco, co nazvěme „duchovním vyzařováním krve“. Prostřednictvím tohoto duchovního vyzařování je do nás vložen program lásky.

Srdce jako zdroj onoho duchovního vyzařování proto představuje jakési centrum „duchovního“ samostatného počítače, jehož počítačová síť se v podobě cév, cévek a krevních vlásečnic dostává opět až do každičké buňky našeho fyzického těla.

Dohromady i zde tvoří dokonalý počítač spravující duchovní funkce bytosti zvané člověk. A jeho jádrem je vysoké vědomí „Já“, jedině skutečné vědomí v nás.

Duše jako součtová bytost

Právě jsme si řekli, kdo jsou ony dvě skutečné bytosti v nás. Jsou to tedy hmotné tělo se svým vědomím ega / „já“ / a duch se svým vědomím ducha / „Já“ /.  Řekli jsme si ale taky, že člověk má ještě třetí, jemnohmotné tělo / duši /. A duše je právě to místo, v němž se podle vyjádření klasiků křesťanství spojuje ten, který přichází shora, s tím, který přichází zdola.

Už ze samotné podstaty tohoto zjednodušeného zobrazení skutečnosti vyplývá, že jemnohmotné tělo / duše / je středním tělem propojujícím ve vibracích tělo ona dvě skutečná těla s dalším, jakýmsi součtovým vědomím v nás. Řekněme si také, že právě proto je tohle jemnohmotné tělo / duše / se svým tzv. denním vědomím“ námi samotnými tak, jak zde na Zemi myslíme, cítíme a vnímáme sebe i naše bezprostřední okolí.

Ono „denní vědomí“ / tedy vědomí duše / je možno označit jako jakési vědomí sice fiktivní, součtové, ale současně naprosto reálné. Není tedy původní, není ze sebe sama samostatné jako ty dvě ostatní, je tvořeno v každém okamžiku prolínáním se programů obou těch skutečných vědomí v nás.

Proto to, jak tady na Zemi myslíme, cítíme a chováme se, jak vnímáme tento svět, sebe i ostatní kolem nás v něm, je dáno tím, nakolik se v našem „denním vědomí duše“ prosazují programy oněch dvou skutečných vědomí v nás, tedy vědomí těla a vědomí ducha / obr. 03 /.

Vědomí duše je prostě ve chvíli narození něco jako téměř prázdný počítač, jež je vybaven schopností přijímat, zpracovávat a poté do svého hmotného i jemnohmotného okolí emitovat takto namixované citové a myšlenkové podněty oněch dvou dříve zmíněných skutečných počítačů v nás.

Takže vědomí duše je jakýmsi průsečík sil ducha a ega v nás a proto jsme každý naprosto jedinečný a svůj již od prvních dnů svého života zde na Zemi.

Pro základní pochopení toho, jakým způsobem vědomí duše mixuje citové a myšlenkové podněty v nás, jsou důležité ještě dvě základní informace.

Tou první je upozornění na existenci jakéhosi „filtru“, který si s sebou do dané inkarnace přinášíme z inkarnací předchozích a který je ukazatelem produchovnění duše narozeného člověka v závislosti na úspěších v tomto směru v předchozích inkarnacích.

Úplně zjednodušeno, tento filtr prostě nastaví v naší duši a tedy v celém životě v této inkarnaci to, nakolik v ní jako v součtovém počítači / denním vědomí / budeme přijímat programy ega a nakolik programy ducha.

Druhou věcí, kterou musíme vzít v úvahu, jsou vlivy okolí, které spolupůsobí na onu součtovou duši z našeho okolí. Tady si zatím poznamenejme jen to, že tyto vlivy okolí dnes jednoznačně v nás podporují naše vlastní ego.

Po tom všem, co jsme si výše nastínili, se jistě nebudete divit tomu, když vás nyní ujistím o tom, že váš vlastní život, jak ho denně prožíváte s jeho chvilkami pohody a mnohdy s dlouhými chvílemi nepohody, závisí nikoli na vnějších podnětech okolí, ale na vnitřní reakci těch dvou ve vás na tyto vnější podněty.

Obě skutečné bytosti ve vás reagují na vnější podněty po svém a jejich reakce jsou obvykle s výjimkou skutečně krátkých okamžiků souznění plny rozporuplného prožívání strachu, depresí a hmotně laděných tužeb ega a nechuti ducha se těmito problémy týkajících se hmotného těla, vlastního života a tohoto světa vůbec zabývat.

Proto se obvykle mimo oněch vzácných chvilek oboustranné pohody těch dvou ve vás děje to, co se vám děje : jste vnitřně rozpolceni, rozhodujete se a o svých rozhodnutích vzápětí pochybujete, uděláte něco a vzápětí toho litujete, jste nejistí a lavírujete mezi pocity víry a nevíry v sebe, život a tento svět.

Napadlo vás někdy zajímat se o příčiny toho, proč je váš život v čase podoben vlně sinusoidy s vysokými stavy euforie a hlubokými propady beznaděje ? Tohle vše se děje ve vás podle toho, které z těch dvou skutečných ve vás „Já“ a „já“ právě teď a tady prosadilo svůj program do součtového vědomí vaší duše.

Možná se zeptáte: dá se s tím něco dělat? Má odpověď zní: ano! Možná se zeptáte jak? Rád odpovím. Čtěte proto prosím další texty v seriálu.

– pokračování –