Zecharia Sitchin: DVANÁCTÁ PLANETA

Poznámka Zecharia Sitchina úvodem:

Hlavním zdrojem z bible v knize Dvanáctá planeta jsou původní hebrejské texty Starého zákona. Je nutné mít na paměti, že všechny překlady, z nichž čerpám, jsou uvedeny na konci knihy, jsou právě tím a ničím víc: pouhými překlady i výklady. V konečném rozboru platí především to, co říká původní hebrejský text.

Citace ze Starého zákona ve Dvanácté planetě jsou tedy výsledkem zevrubného srovnání dostupných překladů mezi sebou, s hebrejským zdrojem i s příslušnými sumerskými a akkadskými texty a legendami, aby bylo možné podat co nejpřesnější výklad.

Výkladem sumerských, asyrských, babylonských a chetitských textů se již více než století zabývá celá řada vědců. Po rozluštění písma a jazyka se tyto texty opisovaly, přepisovaly a překládaly. V mnoha případech se z rozdílných překladů i výkladů dal vybrat ten nejpřesnější pouze po ověření mnohem ranějších opisů i přepisů. V jiných případech vrhl osvícený nápad současného badatele nové světlo na nějaký dřívější překlad.

Seznam zdrojů textů ze starověkého Předního východu, uvedený na konci této knihy tudíž sahá od nejstarších po nejnovější a obsahuje také vědecké publikace, v nichž byla nalezena cenná vodítka k pochopení textů.

PROLOG: GENEZE

Starý zákon byl mým průvodcem, společníkem i rádcem od útlého dětství. První semínko této knihy bylo zaseto bezmála před padesáti lety; tehdy jsem neměl ani zdání o právě probíhajících zanícených debatách na téma „evoluce versus bible“.

Ale když jsem se jako mladý student seznamoval s texty Genesis v hebrejském originále, směle jsem se pouštěl do sporů o výkladu bible. Jednoho dne jsme v VI. kapitole četli o tom, že když se Bůh rozhodl zničit lidstvo potopou, byli na Zemi „synové Boží“, kteří si brali za ženy „dcery lidské“.

V hebrejském originále se jmenovali nefilim; pan učitel nám vysvětlil, že to znamená „obři“, ale já s tím nesouhlasil. Cožpak to neznamená doslova „ti, kdož byli sesláni dolů“, kteří sestoupili na Zemi? tázal jsem se. Učitel mě pokáral a doporučil mi, abych přijal tradiční výklad.

Když jsem v následujících letech studoval jazyky, dějepis a archeologii Předního východu, „nefilové“ mi doslova uhranuli. Archeologické nálezy a rozluštění sumerských, babylonských, asyrských, chetitských, kanaánských a dalších starověkých textů a epických bájí znovu a znovu potvrzovaly přesnost biblických odkazů na království, místa, panovníky, chrámy, obchodní stezky, artefakty, nástroje a zvyky dávnověku.

Není tedy načase přijmout slovo nefilim z týchž starověkých záznamů ve významu „návštěvníci Země z nebes“? Starý zákon opakovaně tvrdí: „trůn Hospodinův jest na nebesích“. Nový zákon mluví o „našem Otci, jenž jest na nebesích“.

Věrohodností bible však silně otřásl nástup a obecné přijetí evoluční teorie. Jestliže se člověk vyvíjel, pak ho přece nemohlo najednou stvořit nějaké božstvo, jež si vše důkladně promyslelo, a poté se rozhodlo: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Všechny starověké národy sice věřily v bohy, jež sestoupili z nebe na Zemi a mohli na ně zase vstoupit, kdykoliv se jim zachtělo, jenže těmto pohádkovým příběhům se nepřikládala ani špetka věrohodnosti a vědci je od samého počátku bagatelizovali jako pouhé mýty.

Starověké písemnosti Předního východu, jež zahrnují množství astronomických textů, jasně mluví o planetě, z níž tito astronauti nebo „bohové“ přišli. Když však vědci před sto padesáti lety rozluštili a přeložili starověké seznamy nebeských těles, tehdejší astronomové ještě neznali planetu Pluto (objevenou teprve v roce 1930).

Jak se tedy od nich dalo očekávat, že přijmou důkaz o dalším členu naší sluneční soustavy? Ale proč bychom dnes, když už – stejně jako naši starověcí předci – víme o planetách za Saturnem, nemohli přijmout ony starověké důkazy o existenci Dvanácté planety? Jelikož se vydáváme na daleké výpravy do vesmíru, je více než příhodné znovu se začíst do starověkých písemností a přijmout jejich výklad.

V dnešní době, kdy astronauti přistávají na Měsíci a kosmické lodi bez posádky zkoumají další planety, není již tak těžké uvěřit tomu, že nějaká civilizace, mnohem vyspělejší než naše, z jedné daleké planety byla kdysi dávno schopna vyslat své astronauty k planetě Zemi a přistát na ní.

A vskutku: celá řada populárně vědeckých publikací se zabývá spekulacemi o tom, že starověké artefakty, například pyramidy nebo obrovské kamenné skulptury, musí být nutně dílem vyspělých návštěvníků z jiné planety, neboť náš primitivní prapředek nemohl přece sám disponovat požadovanou technikou.

Anebo uveďme jiný příklad: jak se mohlo stát, že před bezmála 6 000 lety tak náhle, bez jakékoliv předzvěsti, rozkvetla civilizace Sumeru?

Ale jelikož autoři těchto publikací obvykle neprokážou, kdy, jak a především odkud tito pravěcí astronauti přiletěli, zůstávají jejich zneklidňující otázky pouhými nezodpovězenými spekulacemi. Třicet let jsem bádal a zkoumal starověké zdroje, opakovaně se k nim vracel a postupně přijímal jejich doslovný význam, než mi v mysli vykrystalizoval souvislý a věrohodný scénář prehistorických událostí.

Dvanáctá planeta se proto pokouší nabídnout čtenáři příběh,
jenž dává odpovědi na specifické otázky kdy, jak, proč a odkud. Mými důkazy jsou zejména starověké texty a obrázky.

Ve Dvanácté planetě jsem se pokusil rozluštit tajenku důmyslné a důkladně propracované kosmogonie, jež vysvětluje – možná stejně dobře jako moderní vědecké teorie –, jak mohla vzniknout sluneční soustava, do jejíž oběžné dráhy vnikla ještě jedna planeta a uvízla v ní, a jak poté vznikla Země a další části sluneční soustavy.

Jedním z důkazů, jež nabízím, jsou mapy hvězdného nebe pojednávající o kosmických letech z Dvanácté planety na Zemi.

Poté v časovém sledu následuje vyprávění o tom, jak nefilové na Zemi zakládali první osady a jmenovali své vůdce, jsou popisovány jejich vztahy, lásky, řevnivost i žárlivost, úspěchy a zápasy, je vysvětlována povaha jejich „nesmrtelnosti“. A v neposlední řadě si Dvanáctá planeta klade za cíl vystopovat závažné události, jež vedly ke stvoření člověka, i vyspělé metody, jimiž toho bylo dosaženo.

Kniha dále rozebírá spletitý vztah mezi člověkem a jeho bohy, vrhá nové světlo na význam událostí v rajské zahradě, kolem babylonské věže i potopy světa, a popisuje, jak konečně člověk – štědře obdařen svými tvůrci biologicky i materiálně – nakonec vytlačí své bohy ze Země.

Tato kniha vyjadřuje názor, že nejsme v naší soustavě sami. To však nemusí oslabit víru v nějakého univerzálního Všemohoucího, nýbrž ji naopak posílit. Jestliže totiž nefilové stvořili člověka na Zemi, možná tím pouze plnili rozsáhlejší plán někoho Vyššího.

Zecharia Sitchin, New York únor 1977

 -pokračování-