Navazujeme na předchozí díl Wiesnerova hledání počátku Země »
Pozn.: Jako stěžejní zdroj pro hypotézu o vzniku Země, naší Sluneční soustavy a vzniku života na Zemi uvádí Ing. Ivo Wiesner „Knihu Dhyanů“, podle jeho informací uloženou u kněží tibetského kláštera Bonn-po. Jedná se údajně o nejstarší knihu na světě. Skládá se z několika tenkých kovových fólií s vyraženými idiomatickými grafémy, jež měly plný, ustálený význam, takže k jejich porozumění nebylo nutné znát původně použitý jazyk. Z těchto grafémů se později vyvinulo obrázkové, klínové a hieroglyfické písmo i čínské idiomatické znaky. Bohužel dnes je „Kniha Dhyanů“ nedostupná, takže tuto informaci nelze ověřit. Ing. Wiesner uvádí, že tato kniha podává nejpravdivější rámcový obraz událostí a jevů stvořením světa počínaje a stvořením člověka konče a dokládá to řadou tvrzení ve své knize „Stezka Draka“. Lze vysledovat i určité společné body se sumerskými záznamy, ze kterých vychází Z. Sitchin ve své 12. planetě »
Starobylé bonnské texty zaznamenávají, že před mnoha věky byl vzhled Země jiný než dnes. Země obíhala kolem Slunce mnohem blíže a také směr jejího otáčení kolem vlastní osy byl opačný. Proto kdysi Slunce vycházelo a zapadalo na východě. Dny byly kratší a podnebí bylo subtropické s bujnou florou i početnou faunou. Poměrně blízko Země obíhala další planeta, několikanásobně větší než Země, a byla obydlená vyspělou civilizací pocházející z oblasti Plejád.
Tir, Maldek, Malona
Tato planeta zářila zlatožlutým světlem, a tak byla nazvaná Zlatá planeta či Žlutá planeta. Měla ale další jména jako Tir, Maldek, Malona. O civilizaci, která tuto planetu původně obývala, není mnoho známo, snad jen to, že v čele byla bytost Og či Ogo, která je v esoterické tradici ztotožňována s Luciferem či Zářícím Hadem.
O civilizacích obývajících v téže době Zemi jsem se zmínil v předcházející kapitole. Starobylé báje vyprávějí, že Og se svým lidem se časem dostal do sporu s jinými skupinami bytostí žijícími na Zemi a spor se postupně vyostřil v dlouhé a úporné války v meziplanetárním prostoru. V těchto válkách byl lid Oga nakonec poražen a zatlačen zpátky na Maldek.
Krátce poté byla uskutečněna Lhay záměna sluncí a bezprostředně na to došlo k obrovskému výbuchu Tiru, který planetu Tir roztrhal a způsobil planetární kolaps. Příčina exploze Tiru není známa. Mohlo to být nezvládnutelné působeni slapových sil uvolněných při záměně sluncí, ale stejně dobře mohlo jít o důsledek selhání experimentů s novou zbraní připravovanou civilizací Tiru. Tir, který byl asi desetkrát větší než Země, byl roztrhán a největší troska byla vymrštěna do kosmického prostoru, ale Slunce ji svou gravitací udrželo v dosahu, takže troska začala obíhat kolem Slunce po velmi extrémní oběhové dráze, jejíž rovina svírá nyní s rovinou ekliptiky úhel přibližně 46°.
Nimiru, Nibiru, Marduk, Amanyam
Délka oběhu trosky kolem Slunce je odhadována na 700–800 let a vždy jednou za 6 115 ± 50 let se přiblíží velmi těsně k Zemi. Podle zlomových struktur dna Atlantického oceánu a intenzity působení na Zemi odhaduji hmotnost této trosky na 5,8–6×1027 g, takže je srovnatelná se Zemí, která má 5,9736×1027 g.
Starověké národy o existenci této nebeské nestvůry věděly a daly ji mnoho jmen: Nimiru, Nibiru, Marduk, Amanyam a další.
Tak se Nibiru stala osudem Země a lidstva, jehož existenci a evoluci determinuje opakujícími se ničivými cykly s intervalem 6 115 let (vypočtená střední hodnota cyklu). Kdy přesně došlo k destrukci Tiru, to není zatím možné zjistit, ale máme k dispozici poměrně přesný odhad prvého ničivého úderu, kterým Nimiru postihla Zemi v roce 113 519 ± 100 př.n.l.
Zbytek rozdrceného Tiru se pohybuje po původní dráze Tiru a část provází Nimiru na její cestě kosmickým prostorem. Při přiblížení Nimiru k Zemi je pak její vlečka kamenné suti zdrojem krupobití žhavých meteoritů, které zasahuje Zemi. Po tomto prvním ničivém kataklyzmatu, kterým Nimiru postihla Zemi, následovalo ještě 18 ničivých cyklů a poslední dvacátý byl vypočítán k roku 2 666 n.l.
Historické mapy Země
Pro posouzení destrukčních účinků cyklů Nimiru na Zemi bylo nutné zjistit pokud možno přesně, jak vlastně vypadala tvář Země před rokem 113 519 př.n.l. Dlouho se zdálo, že je to nemožné, až v roce 1510, tedy 18 let po Kolumbově objevu Karibských ostrovů, vydal Henricus Glareanus mapu východní a západní polokoule.
Mapa Henrica Glareana z roku 1510, o které Wiesner tvrdí že zobrazuje stav kontinentů před zhruba 115 000 lety — přesvědčivé důkazy pro toto tvrzení ale chybí.
Tato mapa je dodnes kartografy považována spíše za dobový artefakt, který nemá žádnou kartografickou hodnotu. Když jsem se s Glareanovou mapou seznámil, udivilo mne, že mapa zobrazuje i takové oblasti Země, které byly ve skutečnosti objeveny až mnoho let po vydání mapy.
Jde například o Brazílii, jižní a západní Afriku, které Portugalci objevili v letech 1488–1500, ale až do poloviny 16. století tyto objevy úspěšně tajili před Francouzi, Španěly, Holanďany a Italy. Oblast Mexického zálivu, Floridu a mezoamerickou pevninskou šíji objevil Ponce de Leon až v letech 1512–1513. Labrador objevil J.Cartier až v roce 1534, Svalbordu se dostal na dohled Barents při výzkumné plavbě v roce 1596.
První objevitelské plavby Pacifikem se odehrály až v roce 1521 (Magalhaes, El Cano). Tato situace ovšem vyvolávala otázku, odkud Glareanus čerpal znalosti, podle kterých své mapy kreslil?
V komentáři ke svým mapám Glareanus poznamenává, že měl k dispozici mapy velmi starého původu, ale jejich autory neznal. Podobný problém provází i původ podkladů, z nichž při kreslení svých map vycházel admirál a kartograf Piri Reis, Orontcus Finaeus a další autoři středověkých portulánů. Při pátrání po možném původu pramenů, z nichž zmínění kartografové vycházeli, končí cesta povětšinou u Alexandrijské knihovny z dob Ptolemaiovců.
Pozn. redakce: Když jsme ověřovali informace o Glareanově mapě, ukázalo se, že se věci mají poněkud jinak… nejnovější výzkumy specialistů na historii kartografie ukázaly něco, co Wiesner nevěděl. A v rámci objektivity musíme dodat, že díky tomu se Wiesner zřejmě dopouští velké nepřesnosti. Uvedeme si teď několik citací, zdrojem byla Wikipedie a další velmi podrobný odborný zdroj. Zjednodušeně to bylo asi takto:
Glareanus vycházel podle všeho z mapy Martina Waldseemüllera z r. 1507
Martin Waldseemüller [Hylacomylus] měl jako zdroj zřejmě Caverio Map (Caveri Map nebo též Canerio Map), ca 1506
Dalším starším zdrojem byla mapa Cantino planisphere, která byla do Itálie propašována z Portugalska roku 1502 — zdá se tedy, že portugalské objevy jsou u Glareana zcela přirozeně zakresleny také — a mohli bychom uvažovat dále v tom smyslu, že v té době bylo poměrně přesně zmapováno východní pobřeží Jižní Ameriky, ale nikoliv to západní — nabízí se tedy možnost že dotyční kartografové prostě předpokládali, že jde o velký ostrov a podle toho i kreslili přibližný obrys západního pobřeží Ameriky…
Ještě starší jsou slavné Ptolemaiovy mapy z Alexandrie, na kterých se ovšem Amerika vůbec nevyskytuje…
Universalis Cosmographia Secundum Ptholomei Traditionem e Et Americi Vespucci Aliorum Lustrationes, 1507
Martin Waldseemüller [Hylacomylus]
… existing map by Glareanus of about the year 1510, on which Glareanus asserts that in the making of his map he had followed Waldseemüller, …
The passage in the Cosmographia Introductio, which bears most strongly on the problem of the identification of the map, is as follows:
The purpose of this little book is to write a description of the world map, which we have designed both as a globe and as a projection [tam in solido quam plano]. The globe I have designed on a small scale, the map on a larger. As farmers usually mark off and divide their farms by boundary lines, so it has been our endeavor to mark the chief countries of the world by the emblems of their rulers. And (to begin with our own continent) in the middle of Europe we have placed the eagles of the Roman Empire (which rule the Kings of Europe) and with the key (which is the symbol of the Holy Father), we have enclosed almost the whole of Europe, which acknowledges the Roman Church. The greater part of Africa and a part of Asia we have distinguished by crescents, which are the emblems of the Sultan of Babylonia, the Lord of all Egypt, and of a part of Asia. The part of Asia called Asia Minor we have surrounded with a saffron-colored cross joined to a branding iron, which is the symbol of the Sultans of the Turks, who rules Scythia this side of the Imaus, the highest mountains of Asia and Sarmatian Scythia. Asiatic Scythia we have marked by anchors, which are the emblems of the great Tartar Khan. A red cross symbolizes Prester John (who rules both eastern and southern India and who resides in Biberith); and finally on the fourth division of the earth, discovered by the kings of Castile and Portugal, we have placed the emblems of those sovereigns. And what is to be borne in mind, we have marked with crosses shallow places in the sea where shipwreck may be feared. Herewith we close. …
- http://cartographic-images.net/Cartographic_Images/310_1507_Walds.html
- https://en.wikipedia.org/wiki/Waldseem%C3%BCller_map
- https://en.wikipedia.org/wiki/Cosmographiae_Introductio
- https://www.loc.gov/resource/g3200.ct000725C/
Caverio Map, ca 1506
This undated map was one of the primary sources used to make the Waldseemüller map in 1507. On the basis of this it is mostly dated to c. 1506. The map is signed with „Nicolay de Caveri Januensis“. It was probably either made in Lisbon by the Genoese Canveri, or copied by him in Genoa from a Portuguese map very similar to the Cantino map, if not the Cantino map itself. The Cantino map was in Genoa toward the end of 1502 and presumably the following few years, when Caveri could have used it as the basis of his map. …
Cantino planisphere, 1502
The Cantino planisphere or Cantino world map is the earliest surviving map showing Portuguese geographic discoveries in the east and west. It is named after Alberto Cantino, an agent for the Duke of Ferrara, who successfully smuggled it from Portugal to Italy in 1502. The map is particularly notable for portraying a fragmentary record of the Brazilian coast, which the Portuguese explorer Pedro Álvares Cabral explored in 1500, and for depicting the African coast of the Atlantic and Indian Oceans with a remarkable accuracy and detail. …
Klaudios Ptolemaios Alexandrijský a jeho mapa
Klaudios Ptolemaios (řecky: Κλαύδιος Πτολεμαῖος, zkráceně jen Ptolemaios), latinsky Claudius Ptolemaeus nebo v angličtině Ptolemy, který žil někdy v letech ca 85–165, byl řecký geograf, matematik, astronom a astrolog, který žil a pracoval v egyptské Alexandrii. Proto je znám i jako Ptolemaios Alexandrijský. …
Lze tedy s velkou jistotou odhadovat, že Ptolemaios k Alexandrijské knihovně přístup měl 😉 Co je ale zajímavé, to je především fakt že ačkoliv byl oslavován po celý církevní temný středověk, zdá se že on sám byl, spíše než skutečný vědec, pěkný zpátečník-temnář, jelikož byl zastáncem geocentrického systému a odmítl starší heliocentrické systémy Aristarcha ze Samu a Seleuka ze Seleukie.
Skoro to vypadá, že předchozí pokročilejší informace byly temnou církevní mocí (vládnoucí celému tehdejšímu známému světu) záměrně potlačeny, jelikož se v encyklopediích můžeme dále dočíst mj. že Aristarchos ze Samu (asi 310–230 př. n. l.) byl řecký matematik a astronom, tvůrce heliocentrického modelu vesmíru, který působil v Alexandrii, která se za vlády Ptolemaiovců stala hlavním centrem antické vědy a vzdělanosti. A TEĎ POZOR: Téměř všechny jeho spisy byly později „ztraceny“ nebo zničeny. „Ztratily“ se stejným stylem jako i Tomášovo evangelium » a vůbec všichni autoři co se církvi „nehodili do krámu“. Jeho teorie proto známe jen z knih jiných autorů, kteří se o něm zmiňují.
Máme-li být objektivní, tak podle nových výzkumů bychom si podobu výše uvedených map dovolili přisoudit spíše nepřesnostem, nebo možná hrubému odhadu jejich autorů — teď máme na mysli především západní pobřeží Ameriky, ke kterému se tenkrát Evropané ještě nedostali.
Atlantis
Pokud jde o tvar kontinentů v dávné prehistorii Země, v době Atlandidy, tak to bychom už spíše mohli věřit následujícím mapám, které pocházejí z knihy Story of Atlantis and Lost Lemuria, autor W. Scott-Elliot.
http://www.gutenberg.org/files/21796/21796-h/21796-h.htm
Atlantida před první katastrofou před ca 800.000 lety.
Source: Theosophical Publishing Society
Atlantida po první katastrofě před ca 800.000 lety do příchodu druhé katastrofy před ca 200.000 lety. Source: Theosophical Publishing Society
Země v době před ca 200.000 lety až ca před 80.000 lety. Source: Theosophical Publishing Society
Před 80.000 lety z původní Atlantidy zůstal již jen ostrov Poseidonis. Tento ostrov se potopil v roce 9.564 před n. l. Source: Theosophical Publishing Society
Následuje pokračování Wiesnerova textu, který je bohužel založen na nepřesných informacích o zde výše popsaných antických mapách — což bohužel znehodnocuje i další úvahy, které jsou zákonitě rovněž nepřesné až nesprávné. Spekulace, které spoléhají na nešťastnou mapu Glareana z roku 1510, je prostě nutné brát z rezervou. Nicméně celkový rámec Wiesnerových úvah souhlasí s dalšími zdroji…
Když byla Alexandria v roce 642 dobyta muslimy, byl obrovský poklad znalostí starověku zaznamenaný ve statisících svitků použit jako otop v lázních. Takové barbarství však není spojeno jen s expanzí islámu, protože již v roce 296 byly z příkazu císaře Diokleciána zničeny všechny písemné artefakty pojednávající o alchymii a v roce 389 z podnětu arcibiskupa Theofila byly ničeny další písemné záznamy. Jediné, co bylo uchráněno od zničení, byly starověké mapy, protože kartografické dokumenty mají vždy značnou strategickou hodnotu pro dobyvatele i obchodníky. Je tedy velmi pravděpodobné, že nejen Glareanus, Reis, Finaeus, ale i Kolumbus, Vasco de Gama, Cabras, Bartolomeo Diaz a další ze středověkých objevitelů, měli k dispozici informace pocházející ze zničené alexandrijské Bibliothéky.
Mapa Piriho Reise dobře odpovídá portugalským objevům té doby, které její autor zřejmě znal
Piri Reis‘ Chart of the Ocean Sea 1513. Left: South America displaying a cynocephalus (dog-headed man), a blemmya (man with his face on his chest) and new world animals. Right: Northwest African coast. NOTE: The fact that half of each of lines is missing is the clearest proof of the map’s having been torn in two.
Zpět k mapám Henrica Glareana, které zakreslují rozložení pevnin na západní a východní polokouli.
Obě mapy se však od dnešních map značně liší, proto je současní geografové nebrali vážně. Povšimneme si alespoň největších odlišností. Mapa západní polokoule podává zcela odlišný obraz americké pevniny, kterou zde zastupují dva relativně malé subkontinenty oddělené mořem přibližně v oblasti Panamské šíje. Nejsou zakresleny Andy, ale ani Skalisté hory. Ostrovy Karibského moře jsou mnohem větší, početnější, neexistuje oblast kanadské pevniny ani Aljaška. Africký kontinent je mnohem větší než dnes, a to o území jižně od rovníku, kde je v současnosti Guinejský záliv. Tato „nadbytečná“ část západoafrické pevniny však velikostí i tvarem odpovídá jednak největšímu z ostrovů Atlantidy, jednak ztracené pevnině prakontinentu Gondwany, rekonstruované podle Wernerovy teorie. Výrazné odlišnosti jsou však i v oblasti jihovýchodní a východní Afriky. Dnešní Madagaskar je ještě součástí kontinentu, neexistuje Adenský záliv a na místě Rudého moře je pouze skupina jezer. Oproti současnosti je zakreslena několikanásobně větší rozloha Perského zálivu. V oblasti severní Evropy je Británie spojena se Skandinávií (Norsko, Švédsko), jejíž zbytek tvoří rozsáhlý ostrov. Severně od tohoto ostrova vidíme, dnes neexistující subkontinent zaujímající přibližně rozlohu šelfu od Svalbardu po Novou Zemi, zasahující do blízkosti dnešního severního pólu. Oblast Středomoří v podstatě odpovídá dnešní situaci, takže se domnívám, že tuto část mapových podkladů Glareanus upravil podle soudobých zkušeností.
Mnohem zajímavější je však mapa východní polokoule, kde zcela chybí subkontinent Indie a komplex Himaláje. Protoindie je zde velkým ostrovem obklopeným početnou družinou menších ostrovů, ale překvapivě jsou zakreslena řečiště Indu a Gangy. V jižní části je zakreslen velký podkovovitý ostrov Ruta a skupina dnes obtížně identifikovatelných ostrovů. Dva rozsáhlé subkontinenty zasahující hluboko na jih jsou identifikovány jako mýtické kontinenty Sundá a Sachul. Východně od ještě neexistující Austrálie leží početná skupina velkých ostrovů, o nichž staré tradice hovoří jako o souostroví Arquinesia či Ka Houpo o Kane či Kaskara. Konečně při východním okraji leží další velký ostrov uváděný v tradicích jako mýtická země California. Zatím nelze zjistit přesně období, které Glareanova mapa zakresluje, ale domnívám se, že to bylo období před prvním kataklyzmatickým kontaktem Nimiru se Zemí, tedy před cca 115 000 lety.
V souladu s texty Bonn-po a dalšími prastarými prameny jsem došel k názoru, že Glareanova mapa je obrazem tváře Země v době, než došlo ke katastrofickým změnám vyvolaným kontakty s Nimiru. Tento názor se postupně pokusím dokázat, ale závěr nechť si čtenář udělá sám.
Pozn. redakce: Nejnovější poznatky ohledně výše zmíněných map bohužel ukazují že tyto s prehistorií Země nemají nic společného. To už lze spíše brát v potaz W. Scott-Elliota…
Změny klimatu
Významné informace o změnách pozemského klimatu za uplynulých 160 000 let získal R.A. Kerr při výzkumu ledovců v Grónsku (obr. 6).
Lze konstatovat, že v tomto období nastalo několik etap náhlého zakolísání klimatu, při čemž řada z těchto výkyvů se kryje v dobré shodě s vypočtenými středními daty cyklu Nimiru. Mezi 140 000–160 000 lety bylo poměrně stabilní chladnější období doznívání glaciálu riss, který začal asi před 200 000 lety. Prudké rozkolísání klimatu mezi 136 000–115 000 lety souvisí pravděpodobně s událostmi provázející záměnu sluncí a se zánikem Tiru. Prudký pokles teploty začínající kolem roku 115 000 je v dobré shodě s vypočítaným datem prvého kataklyzmatu, při kterém došlo ke srážce Nimiru se Zemí (113 519 př.n.l.). Mohutné teplotní skoky v období mezi 136 000–115 000 let nasvědčují tomu, že záměna sluncí nebyla nic jednoduchého ani pro Lhae. Poměrně nízká hodnota průměrné roční teploly v období konce rissu ukazuje na nedostatečný příjem energie z vyhasínajícího Slunce v období, které Kot-Sunové ve svých mýtech pojmenovali jako „období tmy“.
Odhad této průměrné roční teploty je 8–10 °C. Období prudkého vzrůstu průměrné roční teploty začínající asi před 119 000 lety je pravděpodobně i obdobím působení Shanů a dalších obřích božských entit na Zemi. Pokud je tento odhad správný, trvala éra Shanů přibližně 3 000 let. Je samozřejmé, že složitý klimatický vývoj Grónska může vést ke zkreslení a následně k dílčím chybným závěrům.
Obdobné závěry jako z výzkumů Kerra lze učinit i z prací S. Lehmana a řady dalších vědců, kteří zkoumali změny klimatu v oblasti Atlantiku (obr. 7) metodou zkoumání složení globigerinového bahna z úsady na mořském dně. Bohužel zatím podobné výzkumy nejsou provedeny na více místech Země, což by dovolilo získat podstatně jasnější obraz a výmluvnější důkazy.
Zničení Tiru a zrod Nibiru — Planety X
Bezprostřední souvislost mezi zničením Tiru a zrodem Nimiru (Nibiru) je pravděpodobná, proto se domnívám, že Nibiru je největší troskou Tiru o hmotnosti 5,8–6×1029 g (hmotnost Země je 5,9736×1027 g), obíhající kolem Slunce v rovině svírající s ekliptikou úhel 45–46°. Odhad délky jednoho oběhu Nimiru kolem Slunce (sluneční rok) činí přibližně 765 let, ale kolísání délky tohoto oběhu zatím nelze odhadnout. Vypočtená střední doba cyklu Nimiru 6 115 let má odhadovanou systémovou chybu ± 50 let, i když některé indicie naznačují nižší hodnotu kolísající mezi 2–20 roky. Můžeme tedy říci, že i přibližně vždy po uplynutí 6 115 pozemských let, které odpovídají 8 oběhům Nimiru, dojde ke kontaktu, nebo alespoň těsnému přiblížení Země a Nimiru. Podle různých zpráv lze soudit, že k setkání většinou dochází uprostřed léta, přičemž Nimiru nejprve učiní otočku kolem Slunce a pak se k Zemi přiblíží zhruba od jihovýchodu. Můžeme tedy Nimiru považovat za desátou planetu naší soustavy.
V roce 1972 navrhl americký astronom M. Owenden hypotézu o existenci desáté planety a pojmenoval ji Astex. Podle Owendena se Astex v dávné minulosti pohyboval po oběžné dráze mezi Marsem a Jupiterem. Hmotnost Astexu odhadl na přibližně devádesátkráte větší hmotnost, než má Země (5,9736×1027 g).
J. Anderson z JET Propulsion Lab z Pasadeny vypočítal, že Desátá planeta s velkou pravděpodobností existuje a pohybuje se po značně výstředné oběhové dráze s délkou oběhu kolem Slunce asi 800 let. Přibližně o dva řády vyšší hmotnost Astexu oproti mému odhadu může spočívat v tom, že Owenden odhadoval hmotnost nejen Astexu, ale i oblaku kamenné sutě a ledu, který za sebou vleče. V dané situaci je existence desáté planety – Nibiru – téměř jistá, známe odhad její hmotnosti i základní oběhové parametry. Je zřejmá souvislost mezi zničením Maldeku a příletem Nimiru, ale zatím chybí důkazy pro to, že Nimiru je velkým zbytkem zničeného Tiru, přestože mnohé indicie to naznačují.
Jaká je hmotnost Planety X podle moderních výpočtů?
Pozn. redakce: Jakkoliv fantasticky vám to může znít, moderní astronomové začínají myšlenku o existenci Planety X brát čím dál vážněji. (Z nějakého důvodu ji ale nazývají Planeta 9.) Např. Konstantin Batygin a Mike Brown z Kalifornského technologického institutu Caltech, kteří 20.1.2016 oznámili „objev“ Planety X, uvádí, že toto vesmírné těleso má zhruba desetinásobek hmotnosti naší Země a je pětsetkrát těžší než Pluto. Své poznatky zveřejnili v odborném časopise The Astronomical Journal (PDF). Brown dokonce výslovně řekl že Planeta X má gravitační pole silnější, než ostatní planety! Důkladný přehled zpráv a vědeckých prací na téma Planeta X jsme připravili zde »
Traktáty a letopisy z klášterů Bonn-po hovoří o prvním kataklyzmatu, které postihlo Zemi, velmi zasvěceně, což svědčí o bezprostřední účasti jejich autorů na těchto tragických událostech. Zmíněné texty vyprávějí, že entity obřích bohů sídlících na Zemi i na Tiru (Žluté planetě) se v některých otázkách nemohly shodnout a začaly mezi nimi různice, které přerostly v nepřátelství. Jednoho dne došlo mezi planetami ke gigantickému výbuchu, který otřásl Zemí a změnil poněkud směr jejího pohybu. Z vnějšího prostoru ožehlo Zemi plamenné moře a obloha se zatáhla směsí kouře a prachem. Po několika měsících se znenadání k Zemi blížila z prostoru velká rozžhavená planeta, která šikmo narazila do Země. Hrozný náraz provázený gigantickým bleskem vyvolal velmi silné zemětřesení, přičemž vznikala horstva, vynořovaly se pevniny a jiné pevniny zaplavovalo moře. Obrovská vlna mořské vody několikrát oběhla Zemi od jihu k severu a ničila vše živé. Slunce se na řadu dnů zastavilo uprostřed dne na obloze a šlehaly z něj obrovské různobarevné plameny. Střídaly se rychle žhavé i mrazivé vichřice a celou Zemi nakonec zahalila hustá tma. Z planety na Zem pršel hustý déšť meteoritů provázený bahnitým přívalem vody a ledu se štěrkem. Po několika dnech se mraky prachu a sazí začaly usazovat a opět se ukázalo Slunce, ale bylo malé a stále se vzdalovalo. Země se znovu začala otáčet kolem své osy, ale opačným směrem než dříve, kdy Slunce vycházelo na západě a zapadalo na východě (západ-východ v dnešním pojetí). Po čase se oběh Země stabilizoval a Slunce se již více nevzdalovalo. Na Zemi nastalo mrazivé období a trvalo tři roky.
Až do času kataklyzmatu neměla Země Měsíc, proto ani neexistoval na mořích příliv a odlivy. Podle bonnských textů začal kolem Země její Měsíc obíhat až po odeznění kataklyzmalu, což by nasvědčovalo tomu, že se jedná o jednu z dalších větších trosek Tiru, kterou si Země podržela.
To nahoře není Měsíc, ale kosmická loď
Podle ság Dogonů však Měsíc byl „archou“ (kosmickou dopravní lodí), na které převezla bytost Nommo předky Dogonů z planety Po-tolo v systému Siria na Zemi. Některé mýty entit z Altiplana se zmiňují o tom, že v dávných časech měla Země dva Měsíce, ale jeden z nich po čase zmizel. …
Pozn. redakce: Informaci o tom, že Měsíc je uměle vytvořený satelit uvádí i známý David Icke nebo také Corey Goode, jehož informace se potvrzují jako spolehlivé. Proto můžeme brát tento údaj vážně…
O dvou Měsících Země se zmiňuje i H.P.Blavatská, ale bez bližších podrobností.
Trvalo mnoho let, než se živly uklidnily, skončilo zemětřesení a poklesla sopečná činnost. Oproti období před kataklyzmatem se den téměř dvojnásobně prodloužil, citelně se ochladilo a daleko kolem polární oblasti vznikaly ledovce a držel se mnoho měsíců sníh. Na nebi se objevily nové hvězdy i dosud neznámá souhvězdí, která nikdo z těch, co přežili, neuměl pojmenovat. Podobně vyznívá vyprávění, které Lobsang Rampa vyslechl od svého učitele.
Podle výsledků systémové analýzy odhaduji, že místo tangenciálního kontaktu Nimiru se Zemí leželo přibližně v oblasti Východokarolinské pánve, jak to naznačuje její nepravidelný kruhový obrys o průměru asi 1500 km s hloubkami kolem 7 000 m. Z fyzikálního hlediska šlo vlastně o klasický šikmý náraz dvou nepružných kouli stejné hmotnosti a různé rychlosti. Po srážce Nimiru se Zemí pak nutně muselo dojít ke změně rychlostí i směru pohybu obou planet, což ostatně záznamy bonnských textů udávají.
Tyto texty se však zmiňují ještě o jedné události, kdy v důsledku srážky byl vyrván značný kus země a zůstal po něm kráter mající dnes jméno Západosibiřská pánev. Během tisíciletí byl kráter této pánve vyplněn sedimenty a dnes je obrovskou bažinatou oblastí tvaru nepravidelného oválu s delší osou ve směru jiho-východ-severozápad. Přesně v tomto směru leží předpokládané místo kontaktu (Východokarolinská pánev), tak i Západosibiřská pánev. Je tedy pravděpodobné, že důsledkem šikmého rázu a poměrné křehkosti horních vrstev zemské kůry, bylo vystřelení rázového kužele hornin, který s sebou odnesl i značnou část energie planetární srážky…
Představa o postupné změně vektoru gravitačního pole Nimiru a poloha odpovídajících kolizních zón je uvedena na obrázku 8. O událostech a důsledcích této planetární srážky se zmiňuje i svatá kniha buddhistů Visuddhi magga, která mimo jiné tvrdí, že hory pohoří Sineru se rozdrobily a zmizely v obloze, poté plameny vystoupily vzhůru a obklopily nebe (Warren). Pohoří Sineru bylo zřejmě západní části Sibiřské vrchoviny a jeho západním zbytkem je pohoří Ural. Bilance důsledků planetární srážky byla zřejmě hrozivá.
H.P.Blavatská se odvolává na staré prameny, které vyprávějí o srážce Země s velkým nebeským tělesem. Důsledkem srážky prý bylo překocení Země provázené změnou směru otáčení. Byly zničeny a zatopeny dva velké kontinenty i s jejich obyvateli v počtu 60 milionů lidí.
O srážce Země s nebeským tělesem se zmiňuje i Hésiodos v Théogonii. Skutečně zmizely oba velké subkontinenty Sundá a Sachul a po nich zůstala řada souostroví ve východní části Indického oceánu a v západní části Pacifiku. Gigantická příbojová vlna se přelila přes Sibiři Asii a dodnes se v těchto oblastech nacházejí obrovské bludné kameny, či spíše skaliska, jejichž mateřské horniny se nacházejí tisíce kilometrů daleko. Původ takových reliktů nelze vysvětlit zavlečením ledovci během kvartéru, protože se zde nikdy ledovce nevytvořily (Geikie).
Většina těchto skal byla prokazatelně zavlečena z tropické oblasti. Dalším důsledkem planetární kolize bylo naražení Protoindického ostrova do kontinentu Asie v území původního přímořského Tibetu, ležícího mezi řekami Indus a Ganges. Vytvořil se subkontinent Přední Indie a jako buldozer před sebou hrnul vrchní část litosférické desky Asie, která se měnila v horský komplex Himaláje.
Tak se stal mírně zvlněný přímořský Tibet během několika desítek hodin, nebo nejvýše dnů, vysokohorskou zemí se studeným drsným klimatem. Analogicky byly uvedeny během kolize do pohybu i oba protiamerické subkontinenty a hrnuly před sebou litosférickou desku pacifické oblasti, čímž se vytvořily horské komplexy And, Sieny Madre, Rocky Mountains, mezo-americká šíje a původněostrovní kontinent California se spojil se Severní Amerikou.
Geologické vědy tvrdí, že podle stáří hornin se komplex Himaláje vytvořil ve čtyřech etapách orogeneze asi před 40–60 miliony let. S tím je v rozporu skutečnost, že stáří říčních koryt Indu, Ganges i Brahmaputry je větší, než stáří Himaláje, ale ne větší jak 200 000 let. Podle stupně eroze usuzuji geologové H.dc Terra z Camegie Institutu a I. Petersen z Harwardu, že Himálaj (ale také Andy) vznikly nejpozději před 200 000 lety, patrně již v době existence lidské rasy. Problém spolehlivého určení stáří horského masivu spočívá v tom, že masiv je obvykle tvořen soustavou hornin různého stáří, přičemž i ta nejmladší hornina je obvykle mnohem starší, než je stáří vyvrásnění (orogeneze). Dobu orogeneze lze určit pouze v případě, že trhliny jsou vyhojeny mladšími horninami, či hydrotermální mineralizací určitelného stáří. Jen výjimečně lze pro dataci orogeneze využít MC metodu, pokud v trhlinách byly nalezeny organické zbytky (kmeny stromů, rašelina atd.). Ale i v takových případech nelze určovat stáří vyšší jak 50 000 let, což je hranice použitelnosti datace dle metody C4.
-pokračování-