Toto je opět výtah z povídání jednoho pána, který u mne začal žít zcela nový život. Promiňte, pokud občas zazní silnější výraz. Muži už jsou takoví. Nechť k vám hovoří jeho slova…

Pane Karpeto, rád bych se s vámi podělil o zkušenost z toho, jak se mi daří pracovat na lásce k sobě. Rád bych také znal váš názor na to, co případně nedělám podle vašeho návodu či podle vašich představ.

Píšu vám sice až s odstupem několika dnů, ale od samotného počátku se děly věci zajímavé.

Dělali jsme u vás první lekci, tu lásku k sobě. Pokusím se o to, byť jistě kostrbatě, svými slovy poukázat na to, jak jsem to prožíval a dále prožívám.

Díky této první lekci od vás jsem opravdu pochopil že mám v sobě toho druhého parťáka, kamaráda, pomocníka, přítele, prostě bráchu Petříka. A pochopil jsem to ne rozumem, ale srdcem.

Procítit jsem to v sobě v tom okamžiku, kdy jsme se my dva, já jako Petr / duch, Já / a on jako Petřík / ego, já /, poprvé ve svém společném životě vědomě a oboustranně dobrovolně objali.

A já udělal něco, co bych ještě předevčírem považoval za nemožné, za totální nesmysl. Prostě jsem mu v tom vzájemném mentálním objetí řekl, že ho mám rád a byl jsem v šoku z toho, že se mi tlačí slzy do očí.

Se zaujetím jsem si uložil celý váš výklad a vaše konkrétní rady, jak dále v komunikaci s tímto svým vnitřním dítětem spolupracovat a nemeškal jsem a začal s tím hned na cestě zpátky domů.

Z počátku byla ta vizualizace taková spíše víc jako abstraktní, ale co mě překvapilo, bylo to, že se mi již během cesty od vás začalo dít něco úžasného.

Vedl jsem s Petříkem vnitřní monolog a věci se začaly více a více vyčišťovat a vyjasňovat. Všichni „doma v duši“, tedy já jako duše, já jako Petřík a Já jako duch, jsme došli ke shodě, jak se budeme oslovovat a vzájemně k sobě chovat a bylo to provázeno úžasně krásnými pocity sblížení, chvílemi přecházejícími až v euforii.

Po cestě od Vás najednou se mi vizualizace začínala prolínat do obrazu z hmotného světa. Dříve jsem to míval jen někdy a náhodně, ale přijde mi, že to teď je víc řízenější a té náhody je v tom méně.

Myslíte, že je to možné ? Normálně jsem vnímal, jako že jdu já a vedle mě je malý barevný pes rasy Jack Russel teriér, prostě jako živý (na nějaké zřejmě astrální hladině). Povídali jsme si, blbnuli, prostě jak se psem…

Pak ale při cestě ve vlaku mi sedělo na klíně malé dítě a dívalo se na lesy kolem a cítil jsem velikou radost a takové to vnitřní „odfouknutí“ a i slast jako achhh…. Dochází tu ke spojování a to je fakt moc krásné.

Věk toho dítěte tak co já vím 4 – 5 let. Byl jsem to zase já, to dítě, dokonce se mi i přesně vyjevuje fotka ze starého alba s touto tváří.

Tak mi to nedalo a obou jsem se zeptal natvrdo : „Kdo jsi?“ Páč jsem v tom měl trochu chaos a čekal, co se bude dít…. Přišla mi zajímavá odpověď : ten pes říká doslova : „no ty vole, to jsem přece já, ty mě nepoznáváš? Jsem tvůj malý Petřík.“

Říkám : no to je super, měl jsem takové tušení že jsi to ty, ale jistej jsem si předtím zcela nebyl. Zavolal jsem potom to malé dítě a udělal to stejné.

A ono mi v odpověď říká : „no to mě podrž, to jsem přece taky já, tvůj malý Petřík“ Říkám mu : „taky mi to tak přišlo, ale proč pořád měníš ty futrály ?“ :o)

A on mi na to říká : „no to máš asi tak nějak. Futrál malého dítěte mám rád ze všech nejvíc, cítím se v něm fajn a je to něco jako sváteční sako :o)

Prostě futrál do významnější, jemnější společnosti. ale když někam letíš jak splašený třeba pěšky, jako malé dítě ti prostě nestačím v kroku a tak si nahodím tepláky (to je ten futrál psa), protože uznej, že pes je rychlejší a mrštnější než malé dítě, které se zrovna za čerstva naučilo chodit :o))

Ale na jiné hrubší práce se umím i zvětšit a nebo i zmenšit. prostě podle toho jak se mi situace jeví tak se oblíknu. To přece není nic nenormálního .. :o))

Byl jsem prostě z toho, co se dělo před mým vnitřním zrakem, úplně v šoku. Ale vše plynulo tak přirozeně a bylo provázeno příjemnými až euforickými pocity, jaké jsem dosud ještě v téhle míře nepoznal.

A dohodli jsme se asi takto : já jako duše mám ten dar, že jsem se uvolil a souhlasil s tím, že v této inkarnaci na Zemi v sobě vytvořím prostor jim, těm „dvěma volům“ ( egu a duchu ), aby si tu mohli něco odsloužit a vyzkoušet, když tedy asi o to tolik stáli, protože jsme dnes všichni tady.

A řekl jsem jim, že mne už nebaví být tím hromosvodem jejich vzájemného soupeření a případného mlácení se válečkem na nudle navzájem, kdykoli se jim zachce.

Řekl jsem jim, že využívám své síly vůle jako duše / tedy oné podle vás součtové bytosti, vlastně člověka této Země /, a rafl jsem svého ducha / Já / za límec a řekl jsem mu, že už nestrpím, aby mé vědomí těla / ego, Petříka / jakkoli buzeroval, opomíjel či jinak na něho s prominutím házel bláto.

A pak jsem se postavil do role svého ducha Já, toho nesmrtelného, vševědoucího a všemocného a zastyděl jsem se za své dosavadní chování k Petříkovi a slíbil jsem, že svůj letitý postoj k Petříkovi změním.

Jako onen nesmrtelný duch jsem si uvědomil, že jsem se k němu dosud choval docela jako prase. On mne tady po tomto světě nosí, živí, šatí, půjčuje mi ruce, nohy i hlavu, abych na ní mohl nosit účes / jak vy říkáte / a já ho za to nemám rád a pořád ho jenom buzeruji.

Jednou, že zase přibral / teď jsem pochopil, že je to proto, že on, Petřík, má stres z toho, že ho nemám jako duch rád /, jindy se mi na něm nelíbí to či ono.

Prostě za všechno může on, jen já jsem ten krásný tam nahoře, kterému se to tady dole všechno příčí ! Do prdele, jak jsem mohl být takový vůl !

A uvědomil jsem si jako duch / Já /, že když už jsme se spolu pro tento život svázali životním poutem, že bych se měl mnohem víc snažit využít svého potenciálu a pomáhat mu, tomu klukovi malému a dosud tak nešťastnému a opomíjenému.

A nenechávat ho bez pomoci. Že mu to dlužím a když to nedělám, pak já jako duše / člověk / často prožívám jeho smutky, pláč a stesky na své vlastní chování ducha.

A rozhodl jsem se, že už nikdy nebudu takový blbec a řekl jsem sám sobě jako duši, že se na ni vůbec nezlobím za to, že mi vynadala a žádá, abych se změnil.

Uvědomil jsem si, že chudák Petřík byl do dnešního dne ten „otloukánek“, který tady v tom futrálu, ve kterém všichni žijeme, dělal bez nároku na odměnu správce, uklízečku, topenáře, zásobovače a co já vím co ještě….

Když se ve mně jako duši oba objali a poplakali si spolu, odpustil jsem jim oběma a požádal jsem je, aby už nikdy tohle nedělali. A oni, duch a ego, ego uznali veškeré svoje plusy a mínusy a usmířili se.

Nejdůležitější z toho vnímám z pohledu sebe jako duše to, že oba se identifikovali jako existující bytosti nebo entity, které tu jsou proto ne aby se žrali navzájem mezi sebou, ale aby si navzájem pomáhali a spolupracovali a tu společnou „káru“ duše táhli dál, aniž by se z nich a jejich vzájemné nevraživosti zbláznila.

Uznali svoje plusy i mínusy a teď si tak postupně opilovávají hrany a usmiřují se. A co je skvělé, začínají spolu vést čím dál častěji mentální rozhovory na různá témata, co a tak atd…

A užívají si emocionálně nádherné chvíle jeden s druhým, z čehož mám já jako duše obrovský plezír ! Prostě vykročili pomalu po stejné cestě, zvykají si na sebe a začínají se mít víc a víc vzájemně rádi, spolupracují a pomáhají si. Konečně se našli ! Halelujá !!!

Jsem šokován, jak je jednoduché najít stále sílící vnitřní klid a pocit sjednocení a jakéhosi naplnění v sobě. Celá léta jsem dělal nejrůznější duchovní veletoče, popíral sám sebe / Petříka /, nadával jsem mu, jak je blbý a hnusný.

Uvažoval jsem, jak se ho zbavit, ať mne nestahuje dolů, ať nebrzdí moji touhu být tam nahoře, čistý ve světle !

A nikdy jsem nedosáhl ani stín toho, co mám po několika dnech již teď. Slibujeme si, Petr, Petřík i já, že už nikdy to nebude jinak, jen spolu a v lásce. Díky vám za světlo poznání dříve nepoznaného !