Pokračujme prosím ve výkladu v předchozím stejnojmenném textu s pořadovým číslem /1/.
Převaha prožívání negativních pocitů ega v součtové duši nad prožíváním pozitivních citů za účasti ducha je dána právě onou výše zmiňovanou vyšší tíží negativních vibrací, které stahují automaticky prožívání celé duše a tedy vás jako člověka směrem dolů.
Osobně vždy zájemcům o poznání uvádím jako příklad toto: Vyhrajete-li v Sazce tři sta milionů, popadne vás na dvacet minut euforie z pocitu štěstí z oné výhry. Po těch dvaceti minutách převládnou pocity strachu ega z toho, aby vám ty prachy nikdo neukradl. Je tedy možno právem říci, že právě tento jev v naší duši způsobuje to, že pocity štěstí jsou v lidském životě tak zřídkavé a velmi pomíjivé.
Podobně je tomu u lidí na „široké“ cestě k duchu skrze tolik oblíbené meditace. Při koncentraci na vstup a prožívání energetických sfér vyšších rovin vědomí se dostáváte do stavu vědomí, kdy je ego pacifikováno a neutralizováno, tedy jeho vědomí je potlačeno. Radost, kterou prožíváte, je čistou radostí vašeho ducha a prožíváte ji převážně pouze na „duchovní“ rovině své duše. O jistém stupni odpojení ega se snadno přesvědčíte: Vaše tělo je po dobu meditace naprosto nehybné a radost prožívaná v duši se projevuje řečí těla jen okrajově a rychle se po východu z meditace vytrácí.
Dá se tedy bez obalu říci, že si sice pořizujete příjemné chvíle, ale jejich přínos do všedního soužití ducha a ega rozhodně nevede ke zlepšení vztahů mezi nimi v prožívání všedních dnů. Byly doby, kdy jsem experimentoval s meditacemi a v pauzách o kuřáckých přestávkách vyzvídal po děvčatech všeho věku v tzv. chvílích normálního stavu vědomí, jak dlouho jim ta nádhera v duši, o které hovoří tak zapáleně při výstupu z meditace, vydrží v normálním životě. Odpovědi se od sebe moc nelišily a vy je jistě uhodnete sami.
Meditace nebo afirmace nic neřeší!
Meditace jsou nástrojem řízeného úniku ducha od obvykle problematického soužití s egem a absolutně nic neřeší. Podobně je to i se stejně problematickými a přitom tolik falešně doporučovanými „duchovními“ postupy, jako jsou například tzv. afirmace.
Pravda je taková, že když vy máte problém v psychice, tak ten problém má vždy vaše ego.
Vy ale nic nevíte o tom, kdo vlastně ve skutečnosti jste a kdo ve vás je kdo » a tak se např. rozhodnete pro memorování určité fráze, která má napravit něco nevyhovujícího ve vašem podvědomí, tedy ve vědomí vašeho ega. Ale funkčnost takového postupu je minimální a krátkodobá.
Obrazně řečeno: Z vaší nelásky a ze stálého zanedbávání skutečného partnerství je ego /žena ve vás/ tak otrávena, že prostě vaši snahu /muže-ducha/ jí pomoci ignoruje a změna se nedostaví. Chcete-li příměr, zkuste si tuto situaci s afirmací představit takto: Ego-žena vnímá snahu ducha-muže jí pomoci, ale hluboce zklamána nedostatkem lásky a pocitem, že s ní on chce opět pouze manipulovat, jedná podle vzorce ty „debile, když mne nemáš rád, já ti na tvoji snahu mi pomáhat se*u“.
Nepochybuji o tom, že přijetí mého pohledu na nitro člověka a spolupráci jeho částí resp. samostatných bytostí v něm není pro vás jednoduché. Pro ještě hlubší pochopení podstaty oné „úzké“ cesty do vlastního nitra k egu a rozdílu oproti nic neřešící tzv. „široké“ cestě, vám dám k dispozici ještě jeden paralelní pohled. Sami si pak vyberte, která verze vašemu pochopení vyhovuje lépe.
Pro pochopení dějů v nitru člověka na duchovní cestě si uveďme další možný výklad, který má ke skutečnému dění velmi blízko:
Pozemský člověk ponořený do hmoty nemá žádnou potřebu prosvítit svůj život světlem. Za prvé o možnosti žít jinak než v zajetí hmoty a s temnem v emocionální části své duše nic netuší a je rovněž touto společností od možných informací na toto téma důsledně izolován. A za druhé jeho ego /mající v málo produchovněné duši dosud převažující vliv/ o ono světlo a pomoc ducha nijak nestojí. Jeho egu se nelíbí ani představa, že by mohlo přijít o svou rozhodující roli v duši jako takové a tedy i v životě člověka. S poukazem na to, co bylo napsáno výše, ego v tomto případě podobně jako duch kontroluje „přepážku“ na čtvrté čakře a má eminentní zájem na tom, aby světlo směrem dolů pokud možno nepouštělo.
Pozn.: Tato skutečnost je odpovědí pro ty z vás, kteří si lámete hlavu nad tím, že ač při svém prozření k vyššímu poznání rozhazujete pro vás prokazatelné perly toho poznání těm „sviním“ kolem vás, ony o ně naprosto nejeví zájem a před vašima očima je rozdupávají /a často by nejradši rozdupaly i vás/. Výraz „svině“ je převzat z Bible — představuje poukaz na dosud „zvířecí“ nastavení duší těchto lidí a je zde na místě.
1 Nesuďte, abyste nebyli souzeni. 2 Neboť jakým soudem soudíte, takovým budete souzeni, a jakou měrou měříte, takovou vám bude naměřeno. ... 6 Nedávejte psům, co je svaté, a neházejte své perly před svině, aby je snad nohama nepošlapaly, neotočily se a neroztrhaly vás.
V určitém stadiu vývoje v mnoha inkarnacích je ovšem ego neustálým střetáváním s egy jiných lidí již tak unaveno a zraňováno, že přestává věřit ve svoji schopnost prosadit své sobecké potřeby mezi ostatními egy svojí silou a může dojít v lidské duši k zásadní změně: Nešťastné a rozbolavěné ego začíná řešit odpověď na otázku „proč?“ a „co s tím mám dělat?“. Bývá zvykem, že mu v dané inkarnaci napomůže nějaký druh životní krize. Ego, sevřeno ze všech stran strachy a depresemi a neschopno to řešit, volá o pomoc.
Šťastný je ten, kterému se tohle stane. Brutální tlak ega na sobecká řešení života a situací v něm je minulostí a duše osvobozena od tohoto útlaku se začíná rozpomínat na to, že existují i jiné dimenze bytí. Její trvalá touha po změně po určitém čase probudí k nové aktivitě hmotný orgán v těle zvaný brzlík-thymus, jež se nachází v horním anterioru hrudní dutiny mezi hrudní kostí a srdcem — jeho umístění se nikoli náhodou shoduje s lokací 4. čakry. Brzlík podle obecného mínění na přelomu dětství a dospělosti zakrňuje a je nadále nečinný.
Což je ovšem omyl, protože brzlík zastavuje svoji činnost společně se zákonitým odklonem mladého lidského jedince od prožívání ducha v dětství a jeho vstupem do aktivity ega prvních fází dospělého života.
Trvalá touha po „něčem jiném“ však probudí po nějakém čase brzlík opětovnému životu a ten začne vysílat do lidského těla /a aury jako celku/ něco jako světelný „hormon“. Je to logické, když to nejde „hot“, druhá možnost je jen „čehý“. Nelze-li tedy jít dále cestou ega, musí být aktivována cesta druhá. Tento „hormon“ po dosažení určitého „kritického množství“ vyrazí na onu „širokou“ duchovní cestu tím, že začíná proudit a obíhat v horní části krevního oběhu na trase k mozku. Koluje horní částí krevního oběhu hezky dlouho a člověk pod vlivem jeho působení se začíná postupně otevírat novým obzorům.
V člověku se prohlubuje touha po světle a té touhy se uchopí lidská mysl… je to tedy mozek člověka, speciálně jeho přední část, do té doby zcela zahlcena podněty ega k realizaci sobeckých plánů a představ o vlastním bytí zde na Zemi. A přední mozek, sídlo lidského intelektu, začíná využívat takto egem uvolněné kapacity — člověk hodně čte, studuje, hledá a zkouší, pokouší se ve spolupráci se zadním mozkem o meditace, diskutuje se stejnorodým okolím. Hledá vzory, přimyká se tu tam a tu onam… právě o této fázi hovoříme jako o pouti po oné „široké cestě“ k Bohu.
Proudění světla horním krevním okruhem postupně zesiluje až ke svému maximu. Pojetí duchovní cesty však stále zůstává plně v režii pouze mentální části duše a často se stává, že přední mozek, který jinak pracuje ve shodě s egem /a to je logicky do tohoto dění na mentální rovině zataženo/, ve své omezenosti dosaženou úroveň poznání zveličí ad absurdum a to se mnohdy projevuje stavy, které ve svých textech označuji jako duchovní pýchu. V praxi se to projeví tak, že se lidské ego naprosto zmocní vlády nad výdobytky procesu osvícení dosažené na oné „široké cestě“ k Bohu a lidé často ve jménu ducha začínají konat zlo, aniž by si to uvědomovali. Na své cestě za poznáním jste se jistě už s podobnými lidmi nejednou setkali.
Velmi často se projevuje v psychice lidí, kteří již delší dobu kráčí po duchovní „široké stezce“, také pád do tzv. syndromu vyhoření. Makáte na sobě „duchovně“ jak „broci“ a pořád nic. A jste u zdroje jedné z nejhlubších lidských krizí. Tento stav vyhoření na duchovní „široké stezce“ je pro vás ale darem z nebes, protože člověk pochopí, že tudy cesta nevede. Chvíle duševních životních krizí, které jsou zákonitě provázeny hluboce prožívanými negativními emocemi, obrací člověka od pohledu do okolního světa /kde nic pořádného nenašel/ k světu vnitřnímu, který si ve své bolesti z „pádu na čumák“ začíná silněji uvědomovat. A začíná toužit po skutečných hodnotách, nikoli těch programovaných mu světem a jeho jistě milými a laskavými vládci v v mainstreamových médiích, reklamách apod.
Onen tzv. světelný „hormon“ putuje samozřejmě i do spodního krevního oběhu, tedy do části těla patřící hmotnému člověku v nás. A tam existuje jeden zásadní problém. Nemilované a tolikrát zraněné ego prostřednictvím jater a sleziny vyhodnocuje tento „světelný hormon“, tedy Světlo již pronikající do spodním krevním oběhu ega jako nežádoucí a cizorodý prvek a z krevního oběhu ho odebírá.
Okruh tedy nemůže být uzavřen a spodní část fyzického těla s přilehlou emocionální částí duše je stále ve tmě.
Tento stav je charakteristický pro stav lidské mysli, která dosud nezná či neuznává své lidské vědomí — ego — jako sobě rovnocenného partnera. Teprve ve chvíli, kdy člověk začíná praktikovat skutečnou lásku k sobě samému, tedy vědomé přijetí svého ega správným způsobem, začíná se stavět na počátek „úzké cesty“ k Bohu prostřednictvím snahy o postupné dosažení harmonie obou těchto svých základních vědomí /harmonie mužských a ženských energií/.
Skutečný problém praktického života
Tato likvidace světelného hormonu v játrech a slezině /jako důsledek nelásky k sobě samému a nepřijetí sebe-sama/ je skutečný problém.
Bez účinného vedení někým zkušeným je však cesta k faktické realizaci skutečného nástupu na „úzkou stezku“ dlouhá a trnitá, protože ego, vědomí zvířecího člověka, byť už je ochotno ke spolupráci, je po letech nevšímání si a hrubého zacházení ze strany svého partnerského ducha silně nedůvěřivé a zatrpklé /asi jako žena, kterou chlap podvede/. Taky velmi těžko odpouští, pokud vůbec.
A to je tak velký problém, že ho dnešní člověk již prakticky není schopen svými silami zvládnout. Právě o řešení tohoto problému se cítil povinován říct prorok první poloviny minulého století Abd-ru-shin ve svém „Poselství grálu“ to, co už ode mne znáte, ale čemu stále pravděpodobně nevěnujete pozornost. Sděluje vám, že dnešní člověk je tak připoután na všechny ty jemu předkládané omyly, že nebude moci dokončit svůj vzestup /rozuměj prosvětlení spodního krevního oběhu/, dokud se mu nedostane vysvětlení v rámci pravého Kristova učení, které v době „času konce“ přináší Syn člověka »
K překonání bariéry jater a sleziny musí duch člověka /muž/ získat dobrovolný souhlas ega /ženy/. A k tomu musí sáhnout od nevědomého posílání světla do spodního krevního oběhu k posílání světla vědomému. A protože platí, jak jsem už dříve poznamenal, že světlo = láska, musí začít vědomě milovat své ego a přijmout ho do svého života. Teprve za těchto podmínek je ego připraveno postupně blokádu světla v játrech a ledvinách uvolnit a proces „osvícení“ člověka může být uzavřen.
Kdo ještě teď není v obraze a říká, že neví, jak se to dělá a nač se především zaměřit, ten ať se věnuje pro sebe něčemu užitečnějšímu, například intenzivnímu sledování pořadů maistreamových masových médií např. o výhodách pravidelného nošení náhubků, digitalizace ekonomiky a Velkého restartu » či o výhodách etnického míšení stárnoucí evropské populace skrze „potentní vysokoškoláky“ z jihu a následně pak už může vesele se zavřenými očima sledovat autogenocidu svého národa »
A nebylo by špatné, kdyby si koupil v drogerii trochu síry /chemická značka „S“/ a rozpustil si ji doma v lavóru. A může si pomaličku po večerech přivykat na budoucí koupel v jezeře síry tím, že začne postupně máčet nejdříve palečky u nohou a pak i další části těla. Kdo je připraven, není překvapen.