O posledním lednovém víkendu jsem měl příležitost přednášet na Esoterickém festivalu v Písku na téma Dualita lidského bytí. Samotný festival probíhal v opravdu velmi příjemném prostředí Kulturního domu a z mého pohledu patří organizačně i jinak mezi to nejlepší, co je možno u nás v této oblasti vidět.

Přednášky se i třeba na rozdíl od podobných pražských akcí  zúčastnilo příjemných asi padesát lidí a mnozí projevili poté zájem o kontakt na můj web. Rád v této chvíli využívám toho, že mezi zprávami na mé mailové adrese po návratu do Prahy právě v den přednášky přišla zajímavá studie prvních zhruba sedmi dnů rekonstrukce vlastní psychiky od paní Lenky ze severních Čech.

Mladá maminka mi v něm sděluje své zkušenosti z prožívání každodenního kontaktu se svým vnitřním dítětem Leničkou tak, jak si ho denně zaznamenávala do svého deníčku poté, kdy jsme spolu přes internet prošli první z celkových šesti lekcí s důrazem na osvojení si skutečné lásky k sobě samé a k přijetí sebe sama.

Předpokládám, že pro případné účastníky mé přednášky / ale samozřejmě i pro vás ostatní / může tento popis konkrétního prožívání vztahu k sobě samé nabídnout inspirující pohled do zákulisí toho, co pro paní Lenku zkušenost s počátkem přijímání sebe sama znamenala.

Čtěte prosím:

Dobrý den, pane Karpeta.

Konečně mám trochu času napsat vám teď, když malý spinká. Jinak to s rok a půl starým prckem moc nejde. Psala jsem vám už předevčírem, ale malý se ke mě tak dobýval, chtěl na klín a podařilo se mu dokonce hrábnout do klávesnic, takže původně napsaný text mi jedním šmahem smazal.

Tak to zkouším znovu. Cítím potřebu se podělit  a vypsat se trochu z toho, co se děje od soboty minulého týdne, kdy jsme  spolu pracovali přes internet na té první lekci. Podle vašeho návodu malou Leničku od té chvíle „kontaktuji“ / a ona mne pořád /, každičký den a nesčetněkrát. O tom, co spolu prožíváme, si vedu celý týden krátký záznam v deníčku.

Začalo to hned v sobotu : vidím Leničku / má asi čtyři až pět ročků /, jak chodí všude se mnou po bytě a úzkostlivě dbá na to, abych se jí nikam neztratila. Nejeví vyloženě ještě zájem o těsný kontakt, udržuje si jistý odstup a zatím ji stačí a vidím na ni, že také moc uspokojuje, že jsem jí vědomě nablízku a povídám si s ní.

Nechce zatím vyloženě jít do kontaktu či se dokonce objímat, prostě touží dělat se mnou všechno, co dělám já. Vyloženě jí dělá dobře, že může být v mé bezprostřední blízkosti ve chvílích, kdy se starám o syna Filípka.

Je zřetelně šťastná a nijak to neskrývá ve chvílích, kdy je mnou přijímána a neustále brána s láskou na vědomí. Říkám jí : Leničko, teď půjdeme udělat tohle a teď tamto, teď si budeme hrát s Filípkem a jestli máš náladu, pojď si hrát s námi. Ale k ničemu ji nenutím, když náhodou nemá náladu a chce sedět opodál.

Jen ji neztrácím z dohledu a občas ji oslovím, aby věděla, že na ni myslím. Taky jí říkám, že můj byteček je i její byteček, že jsme tu obě doma a může si tu dělat, co chce.

Vím, že je zvědavá, ale teď ještě stále cítím, že se ode mne nechce hnout, chce být všude se mnou, neopouští mne ani na chvilku. Jako by měla obavu, aby mne zase neztratila.

Pokukuje po Filípkovi a má ho ráda. Je pro mne občas těžké věnovat svoji pozornost fyzickému dítěti Filípkovi a vnitřnímu dítěti Leničce, ale od chvíle, kdy to dělám, je mi nějak mnohem líp. Ale stává se, že když se věnuji Filípkovi, popadnou mne obavy, aby si Lenička nemyslela, že ji zanedbávám. A když si to uvědomím, zase se na okamžik obracím k ní.

Je to zpočátku trochu náročné udržet současně pozornost vnějšímu i vlastnímu vnitřnímu světu, ale uvědomuji si, že chvíle, kdy vidím Leničku v pohodě, jsou to i chvíle, kdy jsem v pohodě já sama. A naopak, když je někdy méně veselá, trochu se odtahuje, je i mně hůře.

Tohle jsem nikdy netušila a je krásné, když ke svému příjemnému prožívání všedního dne mohu sama sobě pomoci aktivně láskou k Leničce.

Seděli jsme takhle s Filípkem na zemi, hráli si a koukali se na televizi. Cítila jsem, že Lenička sedí vedle nás, kouká se na to, co děláme a líbí se jí, že tam může být tak bezprostředně s námi a že ji do hry přijímáme. Občas jsem ji objala, ale pořád zatím cítím, že je opravdu moc ráda, když může trávit čas v naší blízkosti, ale ještě ji příliš těsný kontakt nesedí.

Jakoby mi ještě zcela nedůvěřovala, jestli můj zájem o ni není jen přechodný a jistila se proti případnému zklamání. Chápu ji a vím, že je to v pořádku. Má na to po těch letech, kdy jsem si jí nevšímala, své právo.

Moc se taky zatím ještě nesměje, všechno pozoruje, ale stále častější jsou okamžiky, kdy se jí podaří pousmát a v očích jí zahlédnu jiskřičky zvědavosti, ale i radosti a štěstí. Věřím , že jí to půjde líp a líp a začínám tušit, že máte pravdu, když říkáte, že čím více se jí budu věnovat a ona bude na tom z hlediska radosti a prožívaného štěstí lépe, tím se budu já tady za všedního dne cítit klidnější, radostnější a spokojenější.

A další záznam : s holčičkou Leničkou si povídáme, co by ráda dělala a ona mi „říká“, že by ráda nějaký pohyb. Prý by si zatančila, nějak se aktivně hýbala, cvičila … něco takového. Tak si na ni dělám čas a jdeme na to spolu. Jdeme si zacvičit jógu a já se nestačím divit, jak jí to krásně jde. Chválím ji, jak je šikovná.

Naše přátelské dialogy se už rozrůstají. Už cítím, jak se bojí stále méně a méně a zvykla si na mně a náš kontakt začíná považovat za samozřejmost.

Začíná mne brát jako parťačku a doslova mi radí, když jsem nejistá s něčím a zeptám je jí. Je prostě úžasná, ta moje holčička. Taková krásná, malá a tolik toho ví !

Třeba se jí vůbec nelíbí násilí v televizi. To chce hned přepnout na jiný program. Cítím, jak se násilí bojí a je jí nepříjemné. Tak se jí snažím s těmi věcmi vyhovět a více ji beru k počítači.

Večer si třeba sednu k počítači a říkám jí, ať si třeba klidně hraje, že si jen něco pročtu a tak. Ale klidně ať si mi sedne na klín a čte si se mnou, že budu ráda. A ona souhlasí, ráda sedá se mnou, dám okolo ní ruce  a čteme si spolu. Cítím, jak je spokojená. Spokojená z toho, že jsme spolu i z toho, že o ni jevím zájem. Cítím její přátelství, je to hodinu od hodiny silnější.

Myslím, že mi už začíná věřit, že to se svým zájmem o ni a svojí láskou k ní myslím vážně. Vedeme hezké dialogy, při všem, co děláme. A to nahlas, když jsme samy nebo s Filípkem, nebo jen v nitru. Při vaření, mytí nádobí, prostě při všem. Domlouvám se s ní, že spolu pojedeme nakoupit a co by bylo do domácnosti potřeba.

Onehdy s velikou radostí reagovala na moji nabídku, že půjdeme do obchodu a bude ona sama moci vybrat dárek – oblečení pro miminko, které se právě narodilo příbuzným. Těší se na to. A také jí slibuji medovník. Má na něj táááákovouhle chuť…

V neděli jsme byly dohodnuty, že jdeme do cukrárny a spolu s Filípkem si ten den užijeme. Krásný pocit, věřte. Jenže už se nám do toho míchalo něco, co nás obě, ale hlavně ji, vyvádí stále trochu z míry. V neděli večer vždy odjíždí přítel do Prahy do práce a už s námi nebude usínat bok po boku.

A Lenička se osamělá v noci bojí. Vzpomínám si, jak jste říkal, že ji mám uklidňovat. Tak ji pořád uklidňuji, že bude všechno v pořádku, že jsem s ní, že ji ochráním a nemusí se ničeho bát. Že není sama, že má mne a já že ji nikomu nedám. Že už by měla spát. Filípek už taky spinká v postýlce.

Už třeba ležíme, jen lampička svítí nad námi. A strachy ze zhasnutí, ze tmy, z něčeho tam ve tmě se přece dostavují. Pak provádím vámi doporučený myšlenkový posun, kdy se stavím se do pozice toho svého ducha, který se ničeho a nikoho nebojí. Je přece nesmrtelný a vysoko nad tímhle světem, tak proč by se bál ?

A dávám svoji jistotu najevo Leničce. Ještě stále svítíme a já se snažím Leničku hodně uklidnit. Říkám jí, ať se pevně přitulí, že ji budu chránit, že ji nic neublíží, když budu s ní.

A ono to funguje ! Lenička po chvíli nabude pocitu klidu a sama se divím, když zhasínám, že nepříjemné pocity, které zhasínání vždy provází, jsou náhle pryč. Ještě si potmě povídáme a spolu mluvíme, ale najednou se stále a víc opět vynořují její strachy, přestože ji tulím, cítím, že se začíná bát.

Znovu má ty obvyklé obavy z usnutí, že nás / a tedy vlastně ji, Leničku / někdo či něco bude strašit. A znovu ji uklidňuji a znovu ustupuje a za čas se opět dostavuje strach.

Takhle na střídačku to trvá tak hodinu a půl. Pak usínáme a najednou bác. Něco jakoby mi přeletí přes obličej, vzbudíme se strachem a já ji začínám opět uklidňovat a tisknu ji k sobě.

Pak ležím na zádech, mám založené ruce pod hlavou a usínám … a nevím po jaké době, ale najednou cítím, že mi nějaké černé stíny střídavě zleva i zprava přelétávají nad obličejem … to vnímám a přitom se nemohu pohnout, zachvacuje mne strach a panika … ach jo, jsem z toho zoufalá. Pak se konečně mohu pohnout, ale jsem jak paralyzovaná, svítím a bojím se i s Leničkou. Do půl čtvrté rána čučím po pokoji a nemohu usnout … usnu a o půl osmé vstávám k Filípkovi.

Tyhle stavy s nočními můrami mívám častěji a jsou velmi nepříjemné. Tady se mi zatím nedaří Leničku uchránit a věřím, že mi postupně s tím pomůžete.

A věnuji se Filípkovi … ach jo, ta únava ! Říkám si, kde je asi Lenička, co dělá ? Snažím se s ní komunikovat, volám ji a hledám a nevidím ji. Kde je ? Někde se schovává ? Najednou ji vidím, jak pololeží a polosedí v křesle a je hrozně vyčerpaná s touhou spinkat … takže její pocity jsou i mými pocity. Je to fakt psycho, tohle vidět !

Napínám vůli a vyvíjím úsilí starat se o Filípka, ale nepřestávám komunikovat ani s Leničkou. Omlouvám se jí za to, že ji ještě nezvládám ochránit, ale že se o to budu snažit a jistě se to brzy naučím. A že si zase popovídáme s vámi a vy nám jistě ukážete, jak to zvládnout, abychom se těch můr úplně zbavily.

A že se nemusí bát, že ve všem jsem s ní a nikdy už ji neopustím, nenechám ji v tom samotnou. Cítila jsem, jak váhá, že jak je unavená a rozhozená, neví opět pořádně, čemu má věřit a jak to vlastně všechno je. Ale vidím, jak postupně pookřívá a začíná se cítit líp. A čím více se lépe cítí ona, tím lépe se cítím i já. únava ze mě padá a zase funguji, jak je třeba. Je to úžasné !

Další dny spolu pořád mluvíme i o tom, co se děje v noci a já se ji snažím povzbudit. A jedna noc je lepší, druhá je horší v tomto směru. Nevyspání se kumuluje a je to na mně znát.

Proto jsem tak šťastná, že v noci na dnešek jsem už spala konečně spokojeně. Klidné usínání, žádné buzení, nic. Před usnutím jsem opět říkala Leničce o tom, jak ji mám ráda, že ji ochráním, že ty zlé duchy nebo co to je posílám do prdýlky a omílala jsem to stále dokola. Ona mi dávala najevo, že to ví, že ji mám ráda. A zdá se, že už mnohem lépe přijímá situaci takovou, jaká je. A že stále více a více věří, že to bude lepší a lepší a že se celkově uklidňuje.

Ráno bylo úžasné. Jsme konečně vyspané, zpíváme si, tančíme, krásné si povídáme, prociťujeme hudbu, na kterou tančíme. Až z toho dojetí začínáme obě trochu plakat. Říkám Leničce, že jsou to slzy štěstí, že děláme, co milujeme, že je štěstí být spolu.

Jo a během těch povídání si s Leničkou, kdy spolu intenzívně prožíváme všechny denní situace, vnímám, že Lenička už povyrůstá. Jak kdy, ale někdy se mi jeví už jako osmi devítiletá, když je jí hůř, pak je ještě pořád maličká. Říkám jí, že už je vlastně velká slečna a že až vyroste, vezmeme se spolu za ruce a pak půjdeme životem spolu a bude nám krásně a nebudeme se bát vlka nic.

Těším se na příští lekci.