A jak to pokračuje v praxi?
Muž /duch/ je na tom hůř. Slib ho váže a on už nemůže odejít. Ona žena, její chování, i chování okolního hmotného prostředí, ho děsí, ale on zůstává. Ale nemiluje ji, prostě to nedokáže. Žije s ní sice ve společném domečku duše, ale pokud možno se snaží ji ani nevidět. Nekomunikuje s ní, vyhýbá se manželským povinnostem, odmítá jí být oporou a dát ji podíl na řešení rodinných záležitostí.
Tedy dokonale nefungující manželství. On je takový, jaký je, ona si není vědoma svých chyb /žijí tak přece všechna ega kolem ní/, ale přesto ji k němu něco přitahuje — ráda by, aby jím byla milována! A když se toho nedočká, staví se proti němu a vždy mu úmyslně brání v tom, čeho chce on dosáhnout. A tak tu spolu žijí život za životem, rozloučí se jen při umírání, aby se znovu setkali v novém těle…
V nekonečném koloběhu inkarnací, kdy duch stále opakuje stejnou chybu: Nedokáže ji milovat bez výhrad takovou, jaká je. Což je jediná cesta, jak z toho nekonečného kola ven!
Buďte k sobě upřímní, ať jste muž či žena, a řekněte mi, zda byste dokázali za těchto podmínek onu ženu v sobě milovat?
A vůbec, vážení čtenáři: Je tomu dva tisíce let, kdy vám Ježíš Kristus přinesl informaci o tzv. bezpodmínečné lásce, která by se měla pro vás stát samozřejmostí »
…ovšem partička lumpů a agresivních hlupáků v čele s vatikánskými sluhy božích protivníků » se za ty dva tisíce let postarala o to, abyste na tzv. bezpodmínečnou lásku zapomněli.
Přeorientovali vás na tzv. lidsky podmíněnou lásku, kterou dnes /pokud vůbec láskou žijete/ ve svých životech realizujete. Ale podmíněná láska po zajících skáče!
Podmíněně například milujete svého partnera. Milujete ho, protože máte za to, že vyhovuje vašim požadavkům. Kdyby jim nevyhovoval, vybrali byste si za partnera někoho jiného. Své rozhodnutí s někým žít tedy podmiňujete určitým souhrnem představ a požadavků, přes které vlak nejede. Kdo je nesplňuje, nemá šanci.
Průser nastává, když partner na pár okamžiků vaše podmiňující představy o tom, jaký by měl být, krátkodobě či déledobě zklame. Podmíněná láska a její vyšší vibrace během několika okamžiků ustupují, případně zcela mizí a vaše zklamání vás z pozitivity vrhá do negativity výčitek, pocitů zrady a případně touhy toho, kdo vás zklamal či zradil, prostě zardousit. To podle intenzity zklamání vašich podmíněných představ o něm.
Jak tenká je ona hranice, kdy ještě ve vztahu k partnerovi prožíváte pozitivní energii „lásky“, pocit sjednocení s ním a za kterou už se /pod vlivem vnějších okolností a případného nepochopení jeho chování/ propadáte hluboko do ďábelské energie „sobectví“ a oddělujete se od něj?
Jak tenká je ona hranice, kdy vaše podmíněná láska k vlastním dětem náhle vyhoří pod vlivem vaší neschopnosti vyrovnat se s jejich chováním? Kolikrát současně s okamžitým /byť třeba kratičkým/ propadem vaší nálady do hlubin sobectví /tak já nevím, kam dřív a oni tohle!/ vás zaplavuje vztek /přiznejte si to!/ a vaše trestající ruka dopadá na zadečky nešťastných dětí.
Lidé kolem vám zrcadlí stav vašeho nitra
A vy, kteří tohle čtete, přitom velmi dobře znáte základní esoterickou poučku, že vám lidé kolem vás zrcadlí stav vašeho nitra. A děti jsou nejcitlivějším indikátorem vašeho vnitřního stavu, nervozitu vašeho nitra z obvyklého nesouladu ducha a ega vám vrací s nedětskou důsledností a snaží se vám takto pomoci a vás vyučit.
A vy je takto na oplátku za jejich pomoc svým chováním vybavujete mohutnými bloky v souvislosti s nedostatkem lásky do jejich dospělého života.
Pozn.: Jedna z maminek, se kterou jsem pracoval, se mi svěřila po úplném zvládnutí bezpodmínečné lásky k sobě: mám holčičku půl roku a chlapečka dva roky… od prvních chvil návratu z porodnice jsem měla s malým potíže… žárlil na malou a já ho s ní nemohla nechat bez dozoru, protože se jí pokoušel ubližovat… dokonce příšerně vyváděl, kdykoli jsem malou kojila, dokonce na mne fyzicky útočil… tohle vše spolu s ostatními vlivy okolí mne vedlo do depresí, ve kterých jsem vás vyhledala… teď už se mám ráda a všechno je jinak… moje vnitřní nervozita je pryč a malý je v naprosté pohodě… přestal na malou útočit a respektuje bez připomínek to, když se věnuji jí a ne jemu… Je to úžasné, jak to všechno funguje…
A co vaše vztahy k členům rodiny, dospělým dětem a kamarádům či kamarádkám?
Vy vůbec netušíte, že vaše ego, nemilované vlastním duchem, pracuje ve vaší součtové duši na tom, abyste obětovali svůj čas, svoji energii a případně i své peníze ku pomoci tomu, tamtomu, onomu a vůbec všem, na které narazíte a kteří mají problémy.
Na této široké cestě, která nikam nevede, se vlastně snažíte si kupovat lásku jiných. Ego ve vás lásku bez podmínek /a lásku jako takovou vůbec/ ze strany svého ducha ještě nepoznalo a je z nedostatku lásky zoufalé.
A v tom zoufalství uvažuje asi takto: Když pomůžu tomu, tamtomu či onomu, zavážu si je k tomu, aby ke mně cítili vděčnost a oni mne pak budou mít rádi. A když mne budou mít rádi, konečně budu milováno a budu se cítit dobře!
Chyba lávky. Tím, že se intenzívně vměšujete /byť v dobrém a s nejlepšími úmysly/ do života lidí ve svém okolí, omotáváte je svou starostlivostí a spoutáváte je a jejich svobodnou vůli činit chyby pro své vlastní poučení. Tím, že za ně pokud možno vše řešíte, bráníte naplnění jejich potřeby na vlastní kůži se vše naučit a zvládnout. A jednou nutně přijde chvíle, kdy se takto obdarovávaní lidé postaví proti vám a řeknou vaší péči /často dost hrubě/ dost.
A vy jako duše — díky tomu, že vůbec netušíte, že jste v těle dva a kdo si myslí ve vás tohle a kdo zas tohle — společně se svým egem končíte v kotrmelcích a vůči těm, kteří vám vaši dřívější lásku odmítají vracet, počínáte cítit docela solidní nelásku.
Pokud je vám něco z tohoto výše uvedeného popisu vztahových situací povědomé a při dobré vůli nežít v iluzích o sobě se s popisovanými situacemi ztotožníte, pak vězte, že jste jako duše zachyceni stále v hlubinách ďábelských energií ega a o lásce vašeho ducha k egu absolutně nemůže být řeči.
Vyhovuje vám to?
-pokračování-