PŘÍBĚH O PRVNÍM OSÍDLENÍ Země inteligentními bytostmi je strhující ságou, stejně podnětnou jako objevení Ameriky nebo obeplutí zeměkoule. Byl však mnohem významnější, neboť v důsledku tohoto osídlení existujeme dnes my i naše civilizace. Podle Sitchinova bádání byl Enki „bohem“, který v Mezopotámii založil první města. Enki – nazývaný též ,,Nudimmud“ („ten, kdož činil věci“).
Mýtus o Enkim a Eridu
Dvě jména tohoto boha – EN.KI („bůh pevné země“) a E.A („jehož dům je voda“) – byla více než příhodná. Eridu, jež zůstalo Enkiho sídlem moci a kultovním střediskem po celou dobu mezopotamských dějin, bylo vystavěno na umělém terénu, vyvýšeném nad hladinu bažin. Důkaz o tom podává text, jejž S. N. Kramer nazval „Mýtus o Enkim a Eridu“:
Vládce hlubin vodních, král Enki…
chrám svůj vystavěl…
V Eridu Chrám vodního břehu vystavěl…
Král Enki… chrám vystavěl…
Eridu jako horu ze země vyzdvihl,
na dobrém místě vystavěl je.
Tyto a další, převážně útržkovité texty naznačují, že jeden z prvních úkolů těchto „osadníků“ na Zemi se týkal mělkých jezer či vodnatých bažin: „přinesl…, dal vyčistit malé průplavy jako…“. Prohloubením koryt řek a přítoků zmohutněl jejich tok, díky čemuž se odvodnily bažiny, získala se čistší, pitná voda a zavedlo se řízené zavlažování. Tento sumerský text také naznačuje nějaké vršení půdy či stavění hrází na ochranu prvních obydlí před všudypřítomnými vodami.
Enki a řád světa
Mýtus, který badatelé nazvali „Enki a řád světa“, patří z těch dosud nalezených mezi nejdelší a nejlépe dochované sumerské epické básně. Jeho text sestává asi ze 470 řádků, z nichž je 375 dokonale čitelných. Začátek (asi 50 řádků) je bohužel ulomený. Následující verše jsou chvalozpěvem na Enkiho a popisují peripetie jeho vztahu s nejvyšším bohem Anem (jeho otcem), se sestrou Ninti a bratrem Enlilem.
Po tomto úvodu se ujímá slova sám Enki. Třebaže to zní fantasticky a neuvěřitelně, text je vlastně vyprávěním v první osobě, v němž Enki líčí své přistání na Zemi:
„Sotva (mé slovo) k nebi se přiblíží, padá z nebe déšť hojnosti, *)
sotva se k zemi přiblíží, s vodou množství kaprů připluje.
Na rozkaz můj vrší se hromady a kopce obilí.
Svůj dům, svatyni, na místě čistém jsem postavil…
Až k bažinám užovek můj dům stín svůj vrhá…
kapři se tam rákosím prodírají a ocasy vodu čeří…
Báseň poté ve třetí osobě popisuje a zaznamenává Enkiho zásluhy a úspěchy. Zde je několik vybraných veršů:
K bažině promluvil a dal jí vousaté ryby,
promluvil k rákosišti a dal mu červené palice a zelené stvoly.
Enbilula za dozorce řek
Enki tam dosadil…
Z jeho sítě žádná ryba neunikne,
z jeho pasti neunikne žádné (zvíře),
z jeho oka neulétne žádný pták.
Nannara, jenž ryby miluje, **)
Enki tam dosadil.
Enkimdua, pána příkopů a kanálů,
Enki tam dosadil.
Kadlub, jejž položil, přichystal…
Kullu, muže veškerých cihel země,
tam Enki dosadil.
*) V angl. verzi zní toto dvojverší jinak: „Když jsem se k zemi přiblížil, hojností vod pokryta byla.“ Pozn. překl.
**) V angl. verzi: „…syna…, boha, jenž ryby miluje.“ Pozn. překl.
E.ABZU – „dům hlubiny“
Báseň vyjmenovává i další Enkiho zásluhy, například vyčištění vod Tigridu a propojení Eufratu a Tigridu kanálem. Jeho dům u břehu vod přiléhal k přístavu, v němž kotvily a z nějž vyplouvaly rákosové vory a čluny.
Dům se výstižně jmenoval E.ABZU („dům hlubiny“). Enkiho posvátná čtvrt v Eridu byla pod tímto názvem známá ještě celá tisíciletí.
Enki a jeho společníci, s nimiž přistál na Zemi, nepochybně prozkoumali krajinu kolem Eridu, ale zdá se, že nejraději cestoval po vodě. V jednom textu říká, že jeho nákladní člun „Koruna, kozoroh Abzu… v mé velké bažině, na místě vyvoleném, pro mne pluje rychle“. V dalších textech Enki popisuje, jak se plavil bažinami ve své lodi jménem MA.GUR (doslova „člun k otáčení“), tedy v jakési výletní lodi. Vypráví, jak „kormidelníci v rytmu správném veslaře řídí, zpívají písně sladké a skýtají řece radost“. V takových chvílích prý jeho „vodní hlubinu naplňují písně svaté a kouzelné“. Je zaznamenán dokonce i takový podružný detail jako jméno kapitána Enkiho lodi (obr. 128).
Enki byl podle záznamů skutečný pionýr a průkopník na Zemi
Sumerské královské listiny naznačují, že Enki a jeho první skupina Nefilů pobyli na Zemi sami docela dlouhou dobu – uplynulo osm šarů (28 800 let), než byl jmenován druhý velitel neboli „náčelník osady“.
Zajímavé světlo na tuto záležitost vrhají astronomické důkazy. Badatelé si například lámou hlavu, proč se Sumerové podle všeho neuměli rozhodnout, který dům zvěrokruhu mají přiřadit Enkimu. Byl s ním patrně spojován znak „rybokozy“, jenž zastupoval znamení Kozoroha (což může vysvětlovat přídomek zakladatele Eridu – A.LU.LIM, jenž lze překládat jako „ovce třpytivých vod“). Jenže Ea/Enki byl často zobrazován s číšemi, z nichž vyvěraly vody, tedy jako prapůvodní nositel vod čili Vodnář; také byl nepochybně bohem vodních živočichů, byl tudíž spojován se znamením Ryb.
Astronomové neumějí uspokojivě odpovědět na otázku, jak to, že starověcí hvězdopravci v nějaké skupině hvězd skutečně rozeznávali obrysy řekněme ryb či nosiče vody (vodnáře). Nabízí se odpověď, že znamení zvěrokruhu nebyla pojmenována podle tvaru souhvězdí, nýbrž podle přídomku či hlavní činnosti boha primárně spojovaného s dobou, kdy se bod jarní rovnodennosti nacházel v příslušném souhvězdí.
Jestliže Enki, jak se domníváme, přistál na Zemi na počátku věku Ryb, byl svědkem precesního posuvu k Vodnáři a zůstal tam celý Velký rok (25 920 let) až do počátku věku Kozoroha, pak byl jediným velitelem na Zemi oněch předpokládaných 28 800 let.
Uvedený časový interval také potvrzuje náš dřívější závěr, že Nefilové, přistáli na Zemi uprostřed doby ledové.
Do namáhavého stavění hrází a průplavů se pustili ještě za drsných klimatických podmínek. Ale během několika šarů po přistání (asi před 430 000 lety) začala doba ledová ustupovat teplejšímu a deštivějšímu podnebí. Tehdy se Nefilové rozhodli, že se přestěhují hlouběji do vnitrozemí a rozšíří své osady. Anunnakové (řadoví Nefilové) dali druhému veliteli Eridu příhodné jméno: „A.LAL.GAR“ („ten, kdož období dešťů přinesl ostatním“).
Ale zatímco Enki překonával úskalí průkopníka na Zemi, Anu a jeho další syn Enlil pozorovali vývoj z Dvanácté planety [nebo možná spíše z oběžné dráhy? pozn. red.]. Z mezopotamských textů jasně vyplývá, že skutečným velitelem výpravy na Zemi byl Enlil; jakmile se rozhodlo, že se Nefilové na Zemi usadí, sestoupil na Zemi sám Enlil. Zvláštní osadu neboli základnu jménem Larsa pro něj postavil EN.KI.DU.NU („Enki kope hluboko“). Když Enlil převzal správu nad Larsou, dostal přezdívku ALIM („beran“), což časově odpovídalo s „věkem“ znamení Berana.
Založením Larsy zahájili Nefilové novou fázi osidlování Země
Potvrdili tím své odhodlání pustit se do úkolů, kvůli nimž na Zemi přišli – ty vyžadovaly přepravu většího počtu „pracovních sil“, nástrojů a vybavení na Zemi a návrat cenného nákladu na Dvanáctou planetu.
Takovým těžším nákladům již nevyhovovalo přistání na moři. V důsledku klimatických změn se zpřístupnil terén i ve vnitrozemí a tak bylo načase přemístit přistávací plochu do středu Mezopotámie. V této kritické chvíli sestoupil na Zemi Enlil a začal z Larsy budovat „kosmické řídicí středisko“ – technicky vyspělé velitelské stanoviště, z něhož mohli Nefilové na Zemi koordinovat kosmické lety na domovskou planetu i přílety z ní, navádět přistávající raketoplány a dohlížet na jejich starty i spojení s mateřskou lodí kroužící kolem Země.
NIBRU.KI alias Nippur – „křižovatka Země“
Místo, jež Enlil pro tento účel vybral, celá tisíciletí známé jako Nippur, pojmenoval NIBRU.KI („křižovatka Země“). (Připomeňme si, že kosmický bod, v němž se Dvanáctá planeta nejvíce přiblížila k Zemi, se jmenoval „místo nebeské křižovatky“.) Tam Enlil zřídil DUR.AN.KI, „svazek nebe a země“.
Šlo pochopitelně o úkol nesmírně složitý a časově náročný. Enlil zůstal v Larse šest šarů (21 600 let), zatímco se stavěl Nippur. Nippurský podnik byl také zdlouhavý, jak dokazují Enlilovy přezdívky inspirované znameními zvěrokruhu. Během pobytu v Larse byl přirovnáván k beranovi (znamení Berana), později spojován s býkem (znamení Býka). Nippur byl tedy dostavěn ve „věku“ Býka.
O Nippuru se můžeme hodně dozvědět z „Hymnu na Enlila předobrotivého“, z oslavné skladby opěvující Enlila, jeho družku Ninlil, jeho město Nippur a E.KUR, „svatyni vznosnou“. Enlil tam totiž měl k dispozici dokonalé přístroje, pomocí nichž „zvedá oči a přehlíží země“ a „zvedá světlo a proniká srdcem všech zemí“. Nippur, jak dále stojí v básni, byl chráněn strašlivými zbraněmi: „svým zjevem nahánějí hrůzu a úctu“; „zvenčí se nepřiblíží ni jediný mocný bůh“. Jeho „rámě“ bylo jako „veliká síť… z ok jejích nenechá ujít zločince, ničemu“ a v jeho středu se krčil „rychlonohý pták“, jehož „paži“ neunikl „bezbožník, zloduch, tyran“.
Z odstupu to vypadá jako by byl Nippur chráněn nějakým smrtícím paprskem, nějakým elektronickým silovým polem… jako by měl ve svém středu nějakou přistávací plochu pro vrtulník, „ptáka“ tak rychlého, že mu nemohl nikdo utéct…
Enlilovo řídicí středisko
Uprostřed Nippuru, na uměle vyvýšené plošině, stál Enlilův hlavní stan KI.UR „místo kořenů Země“, místo „svazku mezi nebem a Zemí“. Bylo to komunikační jádro řídicího střediska, kde se Anunnakové na Zemi dorozumívali s kolegy, s IGI.IGI („těmi, kdož se otáčejí a vidí“) v kosmické lodi kroužící kolem Země.
V tomto středisku, jak dále líčí starověký text, stál „vysoký pilíř k nebi sahající“. Pomocí tohoto nesmírně vysokého sloupu, pevně zasazeného v zemi, jako základna, jež nikdo nepřevrhne“, Enlil „pronášel slovo své“ k nebesům. To je prostý popis vysílací věže. Jakmile „slovo Enlilovo“ – jeho příkaz – „k nebi se přiblíží, padá z nebe déšť hojnosti“. Vskutku jednoduchý a výstižný popis přísunu materiálu, zvláštních potravin, léků a nástrojů, jež přivážel raketoplán, jakmile bylo z Nippuru vysláno „slovo“.
Toto řídicí středisko na vyvýšené plošině, Enlilova „svatyně vznosná“, v sobě ukrývalo tajuplnou komnatu označovanou jako DIR.GA:
Tajemná jako vody vzdálené,
jako obzory nebeské.
Mezi jejími… odznaky,
odznaky hvězd.
ME dokonalým činí…
Její slova jsou modlitby…
Její slova výrokem jsou drahocenným.
Co byla tato DIR.GA? Poškozená místa na starověké tabulce nás obírají o cenné údaje, ale již sám název mluví sám za sebe: Znamená „temnou komoru ve tvaru koruny“, místnost, kde byly uloženy hvězdné mapy, vypracovávaly se předpovědi a přijímaly či vysílaly se me (zprávy a vzkazy astronautů). Když čteme její popis, vybavuje se nám řídicí středisko NASA v texaském Houstonu, jež monitorovalo astronauty během letů na Měsíc, zesilovalo jejich komunikace, určovalo jejich dráhu vůči hvězdné obloze a navádělo je pomocí „výroků drahocenných“.
Připomeňme si epos o bohu Zuovi, který vtrhl do Enlilovy svatyně a ukořistil tabulku osudů; v důsledku toho „zmlkly povely… svatyni odňata byla její zář… hrůza se rozhostila a zavládlo ticho“.
V „Eposu o stvoření“ byly oním „osudem“ planetárních bohů jejich oběžné dráhy.
Lze tedy logicky usuzovat, že tabulka osudů, jež byla tolik nezbytná pro fungování Enlilova „řídicího střediska“, také řídila oběžné a letové dráhy kosmických lodí, jež udržovaly „svazek“ neboli spojení mezi nebem a Zemí. Možná že to byla ona klíčová „černá skříňka“ s počítačovými programy, jež naváděly kosmické lodi a bez nichž bylo přerušeno spojení mezi Nefily na Zemi a jejich domovskou planetou.
Většina badatelů překládá jméno EN.LIL ve významu „pán větru“, „bouřný bůh“, což odpovídá teorii, že starověké národy „personifikovaly“ přírodní živly, a tudíž pověřily jednoho z bohů správou větrů a bouří. Přesto však již někteří učenci poukázali na to, že v tomto případě výraz LIL neznamená vítr před bouří v přírodě, nýbrž „vítr“ vycházející z úst – proslov, příkaz, ústní dorozumívání.
Světlo na celou věc vrhají opět archaické sumerské piktogramy pro výraz EN – zejména v kontextu s Enlilem – a pro výraz LIL. Díváme se totiž na stavbu s vysokou věží a vysunutými anténami a na něco, co silně připomíná obrovité radarové sítě, jež dnes zachytávají a vysílají signály – onu „velikou síť“ popisovanou v textech (obr. 129).
V Bad-Tibiře, vybudované jako průmyslové centrum, dosadil Enlil na trůn svého syna Nannara/Sína; v seznamech měst je označován jako NU.GIG („ten z noční oblohy“). Tam dle našeho názoru přišla na svět dvojčata Inanna/Ištar a Utu/Šamaš; na památku této události bylo jejich otci Nannarovi přiděleno další znamení zvěrokruhu – Blíženci (Dvojčata). Jako „bohu“ vycvičenému v raketové technice bylo Šamašovi přiřknuto znamení GIR (což znamená „raketa“ i „račí klepeto“, tedy znamení Raka); poté následovala Ištar a lev (znamení Lva), na jehož hřbetě byla tradičně zobrazována.
Nezapomnělo se ani na Enlilovu a Enkiho sestru, „ošetřovatelku“ Ninchursag (SUD): Enlil ji pověřil správou Šuruppaku, zdravotnického střediska Nefilů; na památku této události bylo její znamení zvěrokruhu pojmenováno „Panna“.
Kosmodrom Nefilů na Zemi
Zatímco se zřizovala tato střediska, po dokončení Nippuru byl dostavěn kosmodrom Nefilů na Zemi. Z textů vyplývá, že Nippur byl místem, kde byla „pronášena slova“, tedy udělovány příkazy. Když tam „Enlil zavelel: „K nebi!“, „to, co zářivě svítí, vzneslo se jako nebeská raketa“. K tomu však docházelo tam, „kde vychází Šamaš“; oním místem – jakousi analogií „Kennedyho mysu“ Nefilů – byl Sippar, město pod správou náčelníka „orlů“, kde byly ve speciálním areálu, v „posvátné čtvrti“, uskladněny několikastupňové rakety.
Když Šamaš dospěl, převzal velení nad „ohnivými raketami“; časem se také stal bohem spravedlnosti a byla mu přidělena znamení Štíra a Vah.
Posledním na seznamu prvních sedmi měst bohů je Larak, jehož správou Enlil pověřil syna Ninurtu. V seznamech měst se Ninurta jmenuje PA.BIL.SAG („veliký ochránce“); stejný název dostalo znamení Střelce.
Bylo by nereálné domnívat se, že města „bohů“ vznikala nahodile. Tito „bohové“, kteří ovládali vesmírné lety, vybírali polohu prvních osad podle konkrétního plánu sloužícího základní potřebě: Přistání na Zemi a odletu ze Země k vlastní planetě.
-pokračování-