Pokračujeme ve zkoumání skutečné historie lidstva — klíč k jejímu pochopení leží ve starověkém Sumeru a Babylonu »

PŘÍBĚH O PRVNÍM OSÍDLENÍ Země inteligentními by­tostmi je strhující ságou, stejně podnětnou jako objevení Ameriky nebo obeplutí zeměkoule. Byl však mnohem vý­znamnější, neboť v důsledku tohoto osídlení existujeme dnes my i naše civilizace. Podle Sitchinova bádání byl Enki „bohem“, který v Mezopotámii založil první města. Enki – nazývaný též ,,Nudimmud“ („ten, kdož činil věci“).

---

Mýtus o Enkim a Eridu

Dvě jména tohoto boha – EN.KI („bůh pevné země“) a E.A („jehož dům je voda“) – byla více než příhodná. Eridu, jež zůstalo Enkiho sídlem moci a kultovním střediskem po celou dobu mezopotamských dějin, bylo vystavěno na umě­lém terénu, vyvýšeném nad hladinu bažin. Důkaz o tom po­dává text, jejž S. N. Kramer nazval „Mýtus o Enkim a Eridu“:

Vládce hlubin vodních, král Enki…
chrám svůj vystavěl…
V Eridu Chrám vodního břehu vystavěl…
Král Enki… chrám vystavěl…
Eridu jako horu ze země vyzdvihl,
na dobrém místě vystavěl je.

Tyto a další, převážně útržkovité texty naznačují, že je­den z prvních úkolů těchto „osadníků“ na Zemi se týkal mělkých jezer či vodnatých bažin: „přinesl…, dal vyčistit malé průplavy jako…“. Prohloubením koryt řek a přítoků zmohutněl jejich tok, díky čemuž se odvodnily bažiny, zís­kala se čistší, pitná voda a zavedlo se řízené zavlažování. Tento sumerský text také naznačuje nějaké vršení půdy či stavění hrází na ochranu prvních obydlí před všudypřítom­nými vodami.

Enki a řád světa

Mýtus, který badatelé nazvali „Enki a řád světa“, patří z těch do­sud nalezených mezi nejdelší a nejlépe dochované sumerské epické básně. Jeho text sestává asi ze 470 řádků, z nichž je 375 dokonale čitelných. Začátek (asi 50 řádků) je bohužel ulomený. Následující verše jsou chvalozpěvem na Enkiho a popisují peripetie jeho vztahu s nejvyšším bohem Anem (jeho otcem), se sestrou Ninti a bratrem Enlilem.

Po tomto úvodu se ujímá slova sám Enki. Třebaže to zní fantasticky a neuvěřitelně, text je vlastně vyprávěním v prv­ní osobě, v němž Enki líčí své přistání na Zemi:

„Sotva (mé slovo) k nebi se přiblíží, padá z nebe déšť hojnosti, *)
sotva se k zemi přiblíží, s vodou množství kaprů připluje.
Na rozkaz můj vrší se hromady a kopce obilí.
Svůj dům, svatyni, na místě čistém jsem postavil…
Až k bažinám užovek můj dům stín svůj vrhá…
kapři se tam rákosím prodírají a ocasy vodu čeří…

Báseň poté ve třetí osobě popisuje a zaznamenává Enki­ho zásluhy a úspěchy. Zde je několik vybraných veršů:

K bažině promluvil a dal jí vousaté ryby,
promluvil k rákosišti a dal mu červené palice a zelené stvoly.
Enbilula za dozorce řek
Enki tam dosadil…

Z jeho sítě žádná ryba neunikne,
z jeho pasti neunikne žádné (zvíře),
z jeho oka neulétne žádný pták.
Nannara, jenž ryby miluje, **)
Enki tam dosadil.

Enkimdua, pána příkopů a kanálů,
Enki tam dosadil.

Kadlub, jejž položil, přichystal…
Kullu, muže veškerých cihel země,
tam Enki dosadil.

*) V angl. verzi zní toto dvojverší jinak: „Když jsem se k zemi přiblížil, hojností vod pokryta byla.“ Pozn. překl.
**) V angl. verzi: „…syna…, boha, jenž ryby miluje.“ Pozn. překl.

E.ABZU – „dům hlubiny“

Báseň vyjmenovává i další Enkiho zásluhy, například vy­čištění vod Tigridu a propojení Eufratu a Tigridu kanálem. Jeho dům u břehu vod přiléhal k přístavu, v němž kotvily a z nějž vyplouvaly rákosové vory a čluny.

Dům se výstižně jmenoval E.ABZU („dům hlubiny“). Enkiho posvátná čtvrt v Eridu byla pod tímto názvem známá ještě celá tisíciletí.

Enki a jeho společníci, s nimiž přistál na Zemi, nepochyb­ně prozkoumali krajinu kolem Eridu, ale zdá se, že nejraději cestoval po vodě. V jednom textu říká, že jeho nákladní člun „Koruna, kozoroh Abzu… v mé velké bažině, na místě vyvoleném, pro mne pluje rychle“. V dalších textech Enki popisuje, jak se plavil bažinami ve své lodi jménem MA.GUR (doslova „člun k otáčení“), tedy v jakési výletní lodi. Vyprá­ví, jak „kormidelníci v rytmu správném veslaře řídí, zpívají písně sladké a skýtají řece radost“. V takových chvílích prý jeho „vodní hlubinu naplňují písně svaté a kouzelné“. Je zaznamenán dokonce i takový podružný detail jako jméno kapitána Enkiho lodi (obr. 128).

Enki byl podle záznamů skutečný pionýr a průkopník na Zemi

Sumerské královské listiny naznačují, že Enki a jeho první skupina Nefilů pobyli na Zemi sami docela dlouhou dobu – uplynulo osm šarů (28 800 let), než byl jmenován dru­hý velitel neboli „náčelník osady“.

Zajímavé světlo na tuto záležitost vrhají astronomické důkazy. Badatelé si například lámou hlavu, proč se Sumerové podle všeho neuměli rozhodnout, který dům zvěrokruhu mají přiřadit Enkimu. Byl s ním patrně spojován znak „rybokozy“, jenž zastupoval znamení Kozoroha (což může vysvětlovat přídomek zakladatele Eridu – A.LU.LIM, jenž lze překládat jako „ovce třpytivých vod“). Jenže Ea/Enki byl často zobrazován s číšemi, z nichž vyvěraly vody, tedy jako prapůvodní nositel vod čili Vodnář; také byl nepochyb­ně bohem vodních živočichů, byl tudíž spojován se zname­ním Ryb.

Astronomové neumějí uspokojivě odpovědět na otázku, jak to, že starověcí hvězdopravci v nějaké skupině hvězd skuteč­ně rozeznávali obrysy řekněme ryb či nosiče vody (vodnáře). Nabízí se odpověď, že znamení zvěrokruhu nebyla pojmeno­vána podle tvaru souhvězdí, nýbrž podle přídomku či hlavní činnosti boha primárně spojovaného s dobou, kdy se bod jar­ní rovnodennosti nacházel v příslušném souhvězdí.

Jestliže Enki, jak se domníváme, přistál na Zemi na po­čátku věku Ryb, byl svědkem precesního posuvu k Vodnáři a zůstal tam celý Velký rok (25 920 let) až do počátku věku Kozoroha, pak byl jediným velitelem na Zemi oněch před­pokládaných 28 800 let.

Uvedený časový interval také potvrzuje náš dřívější zá­věr, že Nefilové, přistáli na Zemi uprostřed doby ledové.

Do namáhavého stavění hrází a průplavů se pustili ještě za drsných klimatických podmínek. Ale během několika šarů po přistání (asi před 430 000 lety) začala doba ledová ustu­povat teplejšímu a deštivějšímu podnebí. Tehdy se Nefilové rozhodli, že se přestěhují hlouběji do vnitrozemí a rozšíří své osady. Anunnakové (řadoví Nefilové) dali druhému veli­teli Eridu příhodné jméno: „A.LAL.GAR“ („ten, kdož obdo­bí dešťů přinesl ostatním“).

Ale zatímco Enki překonával úskalí průkopníka na Zemi, Anu a jeho další syn Enlil pozorovali vývoj z Dvanácté pla­nety [nebo možná spíše z oběžné dráhy? pozn. red.]. Z mezopotamských textů jasně vyplývá, že skutečným velitelem výpravy na Zemi byl Enlil; jakmile se rozhodlo, že se Nefilové na Zemi usadí, sestoupil na Zemi sám Enlil. Zvláštní osadu neboli základnu jménem Larsa pro něj po­stavil EN.KI.DU.NU („Enki kope hluboko“). Když Enlil pře­vzal správu nad Larsou, dostal přezdívku ALIM („beran“), což časově odpovídalo s „věkem“ znamení Berana.

Založením Larsy zahájili Nefilové novou fázi osidlování Země

Potvrdili tím své odhodlání pustit se do úkolů, kvůli nimž na Zemi přišli – ty vyžadovaly přepravu většího počtu „pracovních sil“, nástrojů a vybavení na Zemi a návrat cen­ného nákladu na Dvanáctou planetu.

Takovým těžším nákladům již nevyhovovalo přistání na moři. V důsledku klimatických změn se zpřístupnil terén i ve vnitrozemí a tak bylo načase přemístit přistávací plo­chu do středu Mezopotámie. V této kritické chvíli sestoupil na Zemi Enlil a začal z Larsy budovat „kosmické řídicí stře­disko“ – technicky vyspělé velitelské stanoviště, z něhož mohli Nefilové na Zemi koordinovat kosmické lety na do­movskou planetu i přílety z ní, navádět přistávající raketo­plány a dohlížet na jejich starty i spojení s mateřskou lodí kroužící kolem Země.

NIBRU.KI alias Nippur – „křižovatka Země“

Místo, jež Enlil pro tento účel vybral, celá tisíciletí zná­mé jako Nippur, pojmenoval NIBRU.KI („křižovatka Země“). (Připomeňme si, že kosmický bod, v němž se Dvanáctá pla­neta nejvíce přiblížila k Zemi, se jmenoval „místo nebeské křižovatky“.) Tam Enlil zřídil DUR.AN.KI, „svazek nebe a země“.

Šlo pochopitelně o úkol nesmírně složitý a časově nároč­ný. Enlil zůstal v Larse šest šarů (21 600 let), zatímco se stavěl Nippur. Nippurský podnik byl také zdlouhavý, jak dokazují Enlilovy přezdívky inspirované znameními zvěrokruhu. Během pobytu v Larse byl přirovnáván k beranovi (znamení Berana), později spojován s býkem (znamení Býka). Nippur byl tedy dostavěn ve „věku“ Býka.
O Nippuru se můžeme hodně dozvědět z „Hymnu na Enlila předobrotivého“, z oslavné skladby opěvující Enlila, jeho družku Ninlil, jeho město Nippur a E.KUR, „sva­tyni vznosnou“. Enlil tam totiž měl k dispozici dokona­lé přístroje, pomocí nichž „zvedá oči a přehlíží země“ a „zvedá světlo a proniká srdcem všech zemí“. Nippur, jak dále stojí v básni, byl chráněn strašlivými zbraněmi: „svým zjevem nahánějí hrůzu a úctu“; „zvenčí se nepři­blíží ni jediný mocný bůh“. Jeho „rámě“ bylo jako „veliká síť… z ok jejích nenechá ujít zločince, ničemu“ a v jeho středu se krčil „rychlonohý pták“, jehož „paži“ neunikl „bezbožník, zloduch, tyran“.

Z odstupu to vypadá jako by byl Nippur chráněn něja­kým smrtícím paprskem, nějakým elektronickým silovým polem… jako by měl ve svém středu nějakou přistávací plochu pro vrtulník, „ptáka“ tak rychlého, že mu nemohl nikdo utéct…

Enlilovo řídicí středisko

Uprostřed Nippuru, na uměle vyvýšené plošině, stál Enlilův hlavní stan KI.UR „místo kořenů Země“, místo „svaz­ku mezi nebem a Zemí“. Bylo to komunikační jádro řídicího střediska, kde se Anunnakové na Zemi dorozumívali s ko­legy, s IGI.IGI („těmi, kdož se otáčejí a vidí“) v kosmické lodi kroužící kolem Země.

V tomto středisku, jak dále líčí starověký text, stál „vy­soký pilíř k nebi sahající“. Pomocí tohoto nesmírně vysoké­ho sloupu, pevně zasazeného v zemi, jako základna, jež ni­kdo nepřevrhne“, Enlil „pronášel slovo své“ k nebesům. To je prostý popis vysílací věže. Jakmile „slovo Enlilovo“ – jeho příkaz – „k nebi se přiblíží, padá z nebe déšť hojnosti“. Vskut­ku jednoduchý a výstižný popis přísunu materiálu, zvlášt­ních potravin, léků a nástrojů, jež přivážel raketoplán, jak­mile bylo z Nippuru vysláno „slovo“.

Toto řídicí středisko na vyvýšené plošině, Enlilova „sva­tyně vznosná“, v sobě ukrývalo tajuplnou komnatu označo­vanou jako DIR.GA:

Tajemná jako vody vzdálené,
jako obzory nebeské.
Mezi jejími… odznaky,
odznaky hvězd.
ME dokonalým činí…
Její slova jsou modlitby…
Její slova výrokem jsou drahocenným.

Co byla tato DIR.GA? Poškozená místa na starověké tabul­ce nás obírají o cenné údaje, ale již sám název mluví sám za sebe: Znamená „temnou komoru ve tvaru koruny“, místnost, kde byly uloženy hvězdné mapy, vypracovávaly se předpo­vědi a přijímaly či vysílaly se me (zprávy a vzkazy astro­nautů). Když čteme její popis, vybavuje se nám řídicí stře­disko NASA v texaském Houstonu, jež monitorovalo astronauty během letů na Měsíc, zesilovalo jejich komunikace, určovalo jejich dráhu vůči hvězdné obloze a navádělo je pomocí „výroků drahocenných“.
Připomeňme si epos o bohu Zuovi, který vtrhl do Enlilovy svatyně a ukořistil tabulku osudů; v důsledku toho „zmlk­ly povely… svatyni odňata byla její zář… hrůza se rozhosti­la a zavládlo ticho“.

V „Eposu o stvoření“ byly oním „osudem“ planetárních bohů jejich oběžné dráhy.

Lze tedy logicky usuzovat, že tabulka osudů, jež byla tolik nezbytná pro fungování Enlilova „řídicího střediska“, také řídila oběžné a letové dráhy kosmic­kých lodí, jež udržovaly „svazek“ neboli spojení mezi ne­bem a Zemí. Možná že to byla ona klíčová „černá skříňka“ s počítačovými programy, jež naváděly kosmické lodi a bez nichž bylo přerušeno spojení mezi Nefily na Zemi a jejich domovskou planetou.

Většina badatelů překládá jméno EN.LIL ve významu „pán větru“, „bouřný bůh“, což odpovídá teorii, že starově­ké národy „personifikovaly“ přírodní živly, a tudíž pověřily jednoho z bohů správou větrů a bouří. Přesto však již ně­kteří učenci poukázali na to, že v tomto případě výraz LIL neznamená vítr před bouří v přírodě, nýbrž „vítr“ vycháze­jící z úst – proslov, příkaz, ústní dorozumívání.

Světlo na celou věc vrhají opět archaické sumerské piktogramy pro výraz EN – zejména v kontextu s Enlilem – a pro výraz LIL. Díváme se totiž na stavbu s vysokou věží a vysunutý­mi anténami a na něco, co silně připomíná obrovité radaro­vé sítě, jež dnes zachytávají a vysílají signály – onu „veli­kou síť“ popisovanou v textech (obr. 129).

V Bad-Tibiře, vybudované jako průmyslové centrum, dosadil Enlil na trůn svého syna Nannara/Sína; v seznamech měst je označován jako NU.GIG („ten z noční oblohy“). Tam dle našeho názoru přišla na svět dvojčata Inanna/Ištar a Utu/Šamaš; na památku této události bylo jejich otci Nannarovi přiděleno další znamení zvěrokruhu – Blíženci (Dvoj­čata). Jako „bohu“ vycvičenému v raketové technice bylo Šamašovi přiřknuto znamení GIR (což znamená „raketa“ i „račí klepeto“, tedy znamení Raka); poté následovala Ištar a lev (znamení Lva), na jehož hřbetě byla tradičně zob­razována.

Nezapomnělo se ani na Enlilovu a Enkiho sestru, „ošet­řovatelku“ Ninchursag (SUD): Enlil ji pověřil správou Šuruppaku, zdravotnického střediska Nefilů; na památku této události bylo její znamení zvěrokruhu pojmenováno „Pan­na“.

Kosmodrom Nefilů na Zemi

Zatímco se zřizovala tato střediska, po dokončení Nippuru byl dostavěn kosmodrom Nefilů na Zemi. Z textů vyplý­vá, že Nippur byl místem, kde byla „pronášena slova“, tedy udělovány příkazy. Když tam „Enlil zavelel: „K nebi!“, „to, co zářivě svítí, vzneslo se jako nebeská raketa“. K tomu však docházelo tam, „kde vychází Šamaš“; oním místem – jakousi analogií „Kennedyho mysu“ Nefilů – byl Sippar, město pod sprá­vou náčelníka „orlů“, kde byly ve speciálním areálu, v „po­svátné čtvrti“, uskladněny několikastupňové rakety.

Když Šamaš dospěl, převzal velení nad „ohnivými rake­tami“; časem se také stal bohem spravedlnosti a byla mu přidělena znamení Štíra a Vah.

Posledním na seznamu prvních sedmi měst bohů je Larak, jehož správou Enlil pověřil syna Ninurtu. V seznamech měst se Ninurta jmenuje PA.BIL.SAG („veliký ochránce“); stejný název dostalo znamení Střelce.

Bylo by nereálné domnívat se, že města „bohů“ vznikala nahodile. Tito „bohové“, kteří ovládali vesmírné lety, vybí­rali polohu prvních osad podle konkrétního plánu sloužící­ho základní potřebě: Přistání na Zemi a odletu ze Země k vlastní planetě.

-pokračování-