Pradědové Keltové

Víme, že část populace Hyperborejců se před kataklysmatem zachránila a odešla ve dvou kolonách na jih, ale kam ve skutečnosti odešli? Mapa nás poučí, že Lomonosovův hřbet (pravděpodobně Hyperborea) jedním koncem svého oblouku se dotýká Novosibiřských ostrovů a druhým koncem Ellesmerova ostrova, sousedícího s Grónskem.

Hyperborejci tedy mohli odcházet nejspíše přes Ellesmerův ostrov do Grónska a podél jeho východního pobřeží měli možnost přeplout na Island a odtud dále na Britské ostrovy nebo do Skandinávie. Postupovat z Ellesmerova ostrova západ ním směrem bylo zřejmě nemožné vzhledem k existenci kanadského ledovce. Druhá kolona po dosažení Novosibiřských ostrovů měla možnost volby postupu západním směrem, nebo jihozápadním směrem podél Leny, přes Sibiřskou plošinu a dále podél horských masivů Sajan a Alatau.

Západní směr byl pravděpodobně již v té době neprůchodný, protože v cestě stála hustá bažinatá tajga Západosibiřské nížiny. To vše jsou pouze předpoklady vycházející z reálné situace.

Skutečnost je taková, že od počátku 3. tisíciletí př. n. l. se po obou kolonách Hyperborejských vyhnanců slehla zem. Nedlouho po zániku země Hyperborejců se na Euroasijské pevnině takřka náhle vynořují dvě nové entity: Keltové a Árjové, přičemž Keltové se vynořují v západní Evropě a Árjové na východě v podhůří Hindúkuše.

Domnívám se, maje pro to dobré důvody, že Keltové i Árjové jsou přímými potomky oněch dvou zmizelých kolon hyperborejských utečenců.

Nejprve se věnujme otázce Keltů

Etnogeneze Keltů je dodnes pro historiky velkou záhadou. Z ničeho nic se v Evropě objevuje početný lid s vysokou kulturou materiální i duchovní a nelze identifikovat oblast formování této kultury. Přijímá se dosud teze, že Keltové se vyvinuli v Evropě, patrně v oblasti vymezené severní Francií, jižním Německem, Čechami až po západní Slovensko.

Za protokeltské etnikum se považuje lid tzv. „popelnicových polí“, žijící v této oblasti údajně již kolem roku 1500 př. n. l. Tuto kulturu popelnicových polí však podle archeologických nálezů překrývá mladší již velmi vyhraněná keltská tzv. „halštatská kultura“ z období kolem roku 800 př. n. l.

Halštatská kultura má znaky vyspělé keltské kultury a nebyly nalezeny žádné artefakty dokazující postupný vývoj kultury popelnicocvých polí do vyspělé halštatské kultury. Z toho vyvozuji, že halštatské etnikum přišlo do Evropy již jako rozvinutá kultura a muselo tedy vzniknout jinde, ale kde? Podle posledních výzkumů se ukazuje, že již v období halštatské kultury představovala Praha významné centrum, zejména pak Vyšehrad a oblast dnešního Pražského hradu, kde byly významné keltské nemethony a pravděpodobně i menší sídliště.

Nejmladší keltskou vlnu představuje tzv. „laténská kultura“, kterou přinášejí vojenské kmeny Bojů, ale i Volk-Tektoságů a Kotinů. Bojové obsazují Českou kotlinu, Volk-Tektoságové Moravu a Kotinové Slovensko.

Je zajímavé, že tato vlna laténské kultury nepřekrývá mnohem starší halštatskou kulturu, ale usazuje se především v Poohří, Polabí a Povltaví, dále na jižní Moravě a v oblasti Slovenského Rudohoří. Tyto vojenské kmeny jsou koncem 1. tisíciletí vytlačeny germánskými kmeny Markomanů a Kvádů, takže Bojové se ocitají až v oblasti Černého moře. Markomani v Čechách obsazují pouze bývalé území Bojů, a to ještě jen zčásti, ale Kelty halštatské kultury se jim nepodařilo vytlačit, protože byli usídleni v nepropustných lesních a podhorských oblastech, které byly pro Markomany nedobytné.

Podobně na Moravě obsazují Kvádové především jižní pomezí Moravy. Markomani se v Čechách však dlouho neudrželi. V roce 17 n. l. byli poraženi cheruským knížetem Arminem a o dva roky později rozprášeni gottským knížetem Katwaldem a museli hledat ochranu pod křídly Říma.

Tak již od roku 20 n. l. jsou Čechy prosté Germánů, přičemž halštatští Keltové zůstávají. Z Moravy odcházejí Kvádové poněkud později, asi kolem roku 50 n. l., ale nikdy se jim nepodařilo ovládnout území Moravy od Brna na sever, ba ani na západ a východ, protože Volk-Tektoságové byli stateční a velmi urputní bojovníci. Vraťme se však k problému původu halštatských Keltů.

Kultura této entity je řazena k indoevropské kultuře, ale jejich vzájemný vztah je zcela nejasný. Dodnes je přijímán názor, že indoevropská kultura vykrystalovala přibližně v jižním předhůří Kavkazu a odtud se šířila západním a východním směrem. Zřejmě tomu tak není a pokusím se to alespoň částečně prokázat.

Německý jazykovědec P. Thiem pomocí srovnávací jazykovědy se pokoušel určit rozsah slovní zásoby původního praindoevropské ho jazyka (vlastně prasanskrtu). Došel časem k závěru, že Indoevropané nepřišli do Evropy z východu, ale naopak ze západu. Základní teze jeho výzkumu je na pohled logická a jednoduchá:

Předpokládá, že slovo vyskytující se ve známých indoevropských jazycích, muselo existovat i v praindoevropském jazyce. Pro výzkum volil Thiem taková slova, která se bezprostředně dotýkala zájmu obyčejného člověka, jako například jména stromů, zvířat a předmětů denní potřeby.

Nalezl areál rozšíření i hustotu frekvence slov a v konfrontaci s archeologickými výzkumy pak stanovil areál působení Praindoevropanů do oblasti západní a severozápadní Evropy. Období, kdy Praindoevropané vstoupili do Evropy, odhadl přibližně kolem 3. tisíciletí př. n. l., především na základě archeologických nálezů pozůstatků domestikovaných zvířat, zejména kozy, koně a psa, pro které již Praindoevropané měli jména. Thomovy závěry dále rozvinul S. Kadner, který posléze formuluje tezi tzv. „bílého klínu“, tedy směr šíření bílé rasy do Evropy a to v širším směru Grónsko – Island – Britské ostrovy.

Když to vše dáme dohromady, je bez diskuse, že Praindoevropané = Hyperborejci = Protokeltové, jsou skutečnými předky halštatských Keltů a samozřejmě i mladších vln laténské kultury.

Čtenáře jistě napadne zcela jasná a logická otázka: jak se tedy dostaly indoevropské kmeny do Asie? Ale tím se budeme zabývat v další kapitole.

Pradědové Arjové

Etnogeneze indoevropského kmenového svazu Árjů (Árijců) je podobně jako etnogeneze Keltů a Slovanů zahalena tajemstvím. Dosud je přijímán názor, že Árjové se zformovali v etnikum buďto v jihoruských stepích, nebo v hornatém území jižně od Kavkazu. Odtud se měli kolem roku 2000 př. n. l. vydat do Afghanistánu a Indie, ale i na západ do Evropy.

Árjové jsou považováni za předky nejen bílého plemene, ale i některých etnik v Asii a severní Africe.

Árjové (v překladu to znamená „vznešení“) mají neobvykle rozsáhlé prastaré písemné záznamy o původu, historii, etice i náboženství Árjů, z nichž některé prý pocházejí již z 3. tisíciletí př. n. l. Současní historikové však takové stáří popírají a dochované písemné záznamy datují do doby mnohem pozdější, nejčastěji do 1. tisíciletí n. l.

Zřejmě jde o nedorozumění, protože dodnes dochované a dostupné  písemné záznamy jsou zjevně několikanásobné opisy původních záznamů.

Tyto původní písemné záznamy, psané v prasanskrtu, vešly do povědomí moderního člověka jako „Védy“, což v překladu znamená „vědění“ či „znalosti“.

Pozn. redakce: Zřejmě nikoliv náhodou je v tomto výrazu nápadná podobnost s tzv. gnózí, neboli poznáním!

Védy jsou podle tradice čtyři: Rg Véda, Atharva, Jadţur a Sáma. Historické události popisuje především pátá Véda, zvaná „Purány“, dále eposy Mahábhárata a Pančavátra.

 

K Védám bývá zařazována někdy i Rámajána, což je epos zachycující životní osudy Rámy, který má pro Árje podobný význam jako Kristus pro křesťany. Védy představují obrovský písemný poklad staré civilizace Árjů a přeložena i prostudována byla pouze malá část Véd. Obtížnost zvládnutí tohoto problému lze odhadnout z toho, že například Rg Véda obsahuje 1017 hymnů, Mahábhárata na 110 tisíc dvojverší a osmnáct hlavních Purán obsahuje několik tisíc veršů.

Mahábhárata pojednává o událostech z rané historie Indie, o válce Pánduovců s Kuruovci a jejich spojenci Dánavy a Daitji. Podle mínění mnoha vykladačů jde pravděpodobně o historickou událost z období přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l., která se udála poblíž dnešního Dillí, na místě zvaném Kurúk šétra (kuruovské pole), které je dodnes pro Indy posvátným místem.

Po vítězné bitvě, která se prý ode hrála před 5000 lety (tedy kolem roku 3000 př. n. l.), vstupuje Šrí Kršna u vesnice Vrndáván na půdu Indie, aby lidské bytosti vedl do duchovního království. Podle některých pramenů se tato událost odehrála v roce 3150 př. n. l. a v podstatě popisuje vítězný příchod brahmánských Árjů do Indie a její ovládnutí.

To by znamenalo, že Árjové vstoupili do Indie nejméně o 1500 let dříve, než se dosud předpokládalo. Védská písma obsahují zmínky o tom, že Árjové přišli z daleké severní země předků, která byla rozdrcena ledem. Vzpomínky obsahují i zmínky o příjemném mírném klimatu vlasti, nad níž slunce nezapadalo.

Z četných historických zmínek vyplývá, že nejméně ve 3. tisíciletí př. n. l., či spíše již kolem přelomu mezi 3. a 4. tisíciletím př. n. l., žili Árjové v mocné říši Árii, která se rozkládala v podhůří Hindúkuše a Pamiru. V hlavním městě Artakoanu byl i mohutný kamenný královský hrad. Ária byla rozložena zčásti na území sev. Iránu, sev. Afghanistánu a zejména v nížině Turkestánu, tehdy velmi úrodné.

Dnes je to povětšinou poušť. Říše Árjů leží přímo na trase, na které bychom mohli očekávat hyperborejské vyhnance, kteří nemohli postupovat jinak než jihozápadním směrem podél pohoří Sajan, Alatau, Tien Shan, Pamir a ukončit cestu v úrodné Turánské nížině pod Hindúkušem. S ohledem na to, co bylo již řečeno, jsem přesvědčen, že Árjové jsou potomci oné druhé zmizelé kolony Hyperborejců, prchajících před předpověděným kataklysmatem.

Některými historiky jsou Árjové mylně považováni za volný svazek primitivních vojensko-pasteveckých nomádských kmenů, které přejímaly vyšší kulturu porobených národů. Jenže skutečnost je přesně opačná.

Árjové do Orientu přicházejí s hotovou vysokou materiální i kulturní úrovní a díky kvalitní výzbroji a organizaci snadno porážejí domorodé kmeny převážně primitivních nomádských pastýřů koz a ovcí. Jedním z nejdůležitějších kriterií kulturní úrovně je úroveň etických zásad a úroveň myšlení.

O etice Árjů hovoří jejich Védy dostatečně jasně a je zřejmé, že žádný z porobených národů (či spíše etnik) neměl nic podobného, čím by se jim mohl přiblížit  Zde má také asi počátek tvrdý kastovní systém organizace obsazené Indie, kdy dodnes nejvyšší kastou jsou brahmáni, odvozující svůj původ přímo od Árjů.

Historici zdůrazňují na svou dobu neobvyklé a velmi účinné zbraně árijské armády, používající zbraně z rudého kovu zvaného „ájás“, což byla nejspíše měď či její slitina zvláštním způsobem legovaná k dosažení tvrdosti a pružnosti ocelí. Tímto problémem jsem se zabýval v předcházející knížce (Světlo z dávných věků) v souvislosti s problémem kujných skel.

Védy se rovněž zmiňují o používání zvláštních bořících strojů k dobývání hradeb, válečných vozů, zápalných raket, ale také o vysoce utajovaných zbraních, jako byl „Oheň Bharavy“, „Brahmašíras“, „Brahmadanda“, „Pašupata“ a další.

Oheň Bharavy byla zbraň mající účinek podobný řeckému ohni, či spíše současnému napalmu. Ostatní „božské“ zbraně i dnes můžeme účinkem řadit mezi zbraně hromadného ničení, přičemž jejich technickou podstatu nejsme s to jednoznačně dešifrovat.

Účinky zbraně brahmašíras, popisované v Mahábháratě, jsou velmi podobné explozi jaderné zbraně. V Mahábháratě je však obsažen i vysoký etický kodex související s používáním „božských“ zbraní.

Pro použití těchto zbraní platila „astrávidja“, což lze chápat jako soubor předpisů k použití, který vylučoval její zneužití proti lidem. Podle Mahábháraty se Ardžuna, vojevůdce a hrdina eposu, učil pět let astrávidje pod vedením takových učitelů, jako byli bohové Varuna, Agni a další.

Když byl výcvik úspěšně ukončen, ovládal Ardžuna patnáct „božských“ zbraní a uměl je použít pěti různými způsoby. Bohové učitelé mu však opakovaně kladli na srdce, že tyto zbraně může použít pouze proti Asurům, ale nikdy proti lidem.

Podstatu zbraní, jimiž vládl árijský vojevůdce Ardžuna, nejsou schopni odhalit ani nejzkušenější konstruktéři dnešních supermoderních zbraní. Můžeme si být jisti, že podobnými etickými principy by se řídili i vojevůdcové řady dnešních států, když by necítili hrozbu tvrdé odvety?

Ostatně použití chemických zbraní proti kurdským vesnicím, masové zapálení ropných vrtů v Kuvajtu a masové nasazení raket SKAT proti civilnímu obyvatelstvu Izraele je jen malá ukázka toho, co by mohlo lidstvo očekávat od některých států, jejichž generálové se shlédli v neomezeném superterorismu.

K tomu porovnejme etiku a kulturní i duchovní úroveň Árjů, jak ji podávají stará védská písma a zejména 6. kapitola Mahábháraty, zvaná „Bhagavadgíta“, kterou čtenáři vřele doporučuji k prostudování. Když pak současní historikové přezíravě o Árijcích mluví jako o nomádských pastevcích dobytka a vojácích s velmi nízkou civilizační úrovní, pak takový pohled v kontextu dnešní doby je přinejmenším pochybný a obskurní.

O příchodu Árjů do Indie podávají informace dva prameny tak odlišného původu, že lze vzájemné ovlivnění vyloučit. Jedním z pramenů je Mahábhárata, druhým je starořecký mýtus o Dionýsovi. Obě dominantní postavy: Ardžuna a Dionýsos patří k „héroům“, což jsou synové nesmrtelných bohů se smrtelnými pozemskými ženami.

Původ po otci jim dává do vínku významné předpoklady k vyniknutí nad ostatními lidskými bytostmi, ale pozemská matka jim s tělem zároveň dává „dar“ smrtelnosti, který může změnit pouze božský otec.

Árijský i řecký význam termínu „bůh“ má poněkud jiný význam, než stejný termín v křesťanských a islámských náboženstvích. Árjové i staří Řekové považují bohy za nesmrtelné bytosti podobné lidem, mající i mnohé nectnosti jako lidé.

U Árjů a Keltů však nad těmito bohy neomezeně vládne Nepoznatelná či Nepojmenovatelná Bytost, kterou staří Řekové neurčitě chápou jako „prasílu Vesmíru“ či Universum, přirozeně nadřazenou všem Olympanům.

Tito árijští, keltští i řečtí bohové jsou pak jakousi výkonnou mocí Nepojmenovatelné Bytosti (Universa).

-pokračování-