Následující text vychází z práce Zecharia Sitchina a jeho knihy „Dvanáctá planeta“. Kniha je na obálce vystižena tímto sloganem: „Radikální teorie o původu země a nebeských předcích člověka“.
Ze všech důkazů, jimiž dokládáme své závěry, je dokladem nade vše významným sám člověk. Z mnoha hledisek je současný člověk – Homo sapiens – cizincem na planetě Zemi.
Od chvíle, kdy Charles Darwin šokoval vědce i teology svou vývojovou teorií, odvozuje se život na Zemi od člověka přes primáty, savce a obratlovce, dále pak přes stále nižší formy života až k onomu osudovému okamžiku před miliardami let, kdy údajně život vznikl. Ale učenců, kteří se propracovali až k těmto začátkům a začali zkoumat pravděpodobnost života v jiných částech naší sluneční soustavy, se zmocňovaly stále silnější pochybnosti; čím více hloubali, tím více se jim zdálo, že život se na Zemi jaksi nehodí.
Jestliže započal sérií spontánních chemických reakcí, proč má jediný zdroj, a ne množství nahodilých zdrojů? A proč všechna živá hmota na Zemi obsahuje tak málo chemických prvků, jimiž Země oplývá, a takové množství těch, jež jsou na naší planetě vzácné? Nebyl tudíž život na Zemi dopraven odjinud?
Záhadné postavení člověka ve vývojovém řetězci
Celou záhadu umocňuje postavení člověka ve vývojovém řetězci. Vědci, kteří tu nalezli úlomek lebky, tam zas kus čelisti, se zpočátku domnívali, že člověk vznikl asi před 500 000 lety v Asii. Ale když byly nalezeny starší zkameněliny, bylo zřejmé, že evoluční mlýny melou mnohem, mnohem pomaleji. Vznik opice, předchůdce člověka, se dnes datuje do doby před závratnými 25 miliony let. Nálezy ve východní Africe dokládají přechod na člověku podobné opice (hominidy) asi před 14 miliony let. Asi o 11 milionů let později se tam objevil první lidoop hoden klasifikace Homo.
Australopithecus asi před 2 000 000 lety,
Homo erectus před 1 000 000 lety,
Homo sapiens před 300 000 lety,
Neandrtálec před 100 000 lety
(Uváděná datace je samozřejmě pouze přibližná.) První lidoop, jenž byl člověku skutečně podobný – „vyspělý Australopithecus“ –, se vyskytoval v týchž částech Afriky asi před dvěma miliony let. Trvalo další milion let, než vznikl Homo erectus. Nakonec, po dalších 900 000 letech, se objevil první primitivní člověk; podle místa prvního naleziště jeho ostatků dostal jméno Neandrtálec.
Přestože mezi rodem Australopithecus a neandrtálcem uplynuly více než 2 miliony let, hlavní nástroj obou těchto skupin – pazourek – se prakticky nezměnil (obr. 1); velice podobné si koneckonců byly obě skupiny i zevnějškem (podle dnes rozšířené domněnky o jejich vzhledu).
Člověk cromagnonský asi před 35 000 lety
Poté, asi před 35 000 lety, se náhle, záhadně a nevysvětlitelně objevil nový lidský druh – Homo sapiens („člověk rozumný“), který smetl člověka neandrtálského z povrchu zemského. Tento veskrze moderní tvor, též zvaný člověk cromagnonský, nám byl natolik podobný, že kdyby byl oblečený jako my, ztratil by se v davu leckterého evropského či amerického města.
Pro úchvatné jeskynní umění, jež vytvořil, se mu zpočátku přezdívalo „jeskynní člověk“. Toulal se po zemi svobodně a bez potíží, neboť si uměl stavět obydlí – domy z kamene a stany z kůží a kožešin. Miliony let byly nástroji člověka obyčejné kameny užitečných tvarů. Cromagnonští lidé však uměli zhotovit specializované nástroje a zbraně ze dřeva a kostí. Nebyli již „nahé opice“, protože si dovedli ušít oděv z kůže.
Žili v organizovaných společenských jednotkách – v kmenech s patriarchální nadvládou. Jejich jeskynní malby svědčí o uměleckém mistrovství i hloubce citů; kresby i sochy nesou stopy jisté formy „náboženství“, patrné zejména v uctívání pramatky, kterou občas ztvárňovali se znakem půlměsíce.
Pohřbívali své zemřelé, museli tudíž mít jisté abstraktní představy o smyslu života a smrti, možná dokonce i o posmrtném životě. Ať už se nám příchod cromagnonského člověka jeví jakkoliv záhadný a nevysvětlitelný, celá hádanka je ještě složitější.
Když byly totiž objeveny další ostatky pračlověka (jejich naleziště zahrnují Swanscombe, Steinheim a Montmarii), vyplynulo z nich, že cromagnonský člověk pochází z ještě dřívějšího druhu Homo sapiens, který žil v západní Asii a v severní Africe asi 250 000 let před člověkem cromagnonským.
Pozn. redakce: Je zajímavé, že realita odporuje Darwinově evoluční teorii… Správná otázka zní: Jak to že fyzicky lépe vybavený neandrtálec, s VĚTŠÍM MOZKEM byl převálcován cromagnoncem? Jde tu o velmi pozoruhodný jev, který Sitchin komentuje ještě v následujícím odstavci…
Výskyt současného člověka pouhých zhruba 700 000 let po Homo erectus a asi 200 000 let před neandrtálcem je zcela nepravděpodobný. Je navíc jasné, že Homo sapiens představuje natolik výraznou odchylku od jinak pomalého vývojového procesu, že mnoho našich znaků, například schopnost řeči, nemá vůbec žádnou návaznost na dřívější primáty.
Vynikající autoritu na tomto poli, profesora Theodosia Dobzhanského (Mankind Evolving), zarazila především skutečnost, že k tomuto vývoji došlo v době, kdy Země procházela dobou ledovou, tedy obdobím tak nepříhodným pro vývoj a pokrok. Poukázal na to, že Homo sapiens zcela postrádá některé zvláštnosti nám známých předchůdců a že naopak vykazuje jiné, jež se před ním nevyskytovaly; svůj postřeh shrnuje autor slovy: „Současný člověk má mnoho pradávných souběžných příbuzných, zato však nemá prapředky; původ Homo sapiens se tudíž stává hádankou.“
Jak je tedy možné, že předchůdci současného člověka se objevují asi před 300 000 lety – a nikoliv o 2 nebo 3 miliony let později, v souladu s dřívějším pomalým tempem evoluce? Byli jsme na Zemi importováni odjinud, anebo nás – jak tvrdí Starý zákon a další starověké zdroje – stvořili bohové? Dnes víme, kde se civilizace zrodila a jak se poté rozvíjela.
Nezodpovězenou otázkou však zůstává proč; proč civilizace vůbec vznikla? Neboť – jak dnes rozmrzele připouští většina vědců, podle všech údajů by člověk dodnes neměl žádnou civilizaci znát.
Neexistuje žádný pádný důvod, proč bychom měli být civilizovanější než primitivní kmeny z amazonských džunglí či odlehlých končin Nové Guiney. Tradičně se život těchto kmenů jako vystřižený z doby kamenné vysvětluje tím, že žijí izolovaně. Ale izolovaně od čeho? Jestliže žili na stejné Zemi jako my, proč si neosvojili tytéž vědecké a technické znalosti jako my – a sami, tak jako údajně i my?
Opravdovou záhadou však není zaostalost Křováků, nýbrž naše vyspělost; neboť dnes se již obecně uznává, že kdyby byl vývoj probíhal neměnným tempem, typickým představitelem člověka by dosud byl Křovák, a ne my. Člověku trvalo přibližně dva miliony let, než ve svém „nástrojovém vybavení“ pokročil od použití kamenů, jak je nacházel, k nápadu, že by je mohl osekávat a tvarovat, aby lépe vyhovovaly danému účelu. Proč tedy netrvalo další dva miliony let, než jsme se naučili používat jiné materiály, a dalších deset milionů, než jsme zvládli matematiku, inženýrství a astronomii?
A přece: od neandrtálce neuplynulo ještě 50 000 let, a už posíláme lidi do vesmíru a přistáváme na Měsíci. Další otázka se přímo nabízí: opravdu jsme my i naši předci ve Středomoří dospěli k tak vyspělé civilizaci sami, vlastními silami?
Ačkoliv cromagnonský člověk nestavěl mrakodrapy a neznal kovy, jeho civilizace byla nepochybně náhlá a převratná. Jeho pohyblivost, zručnost, schopnost stavět obydlí, šít oděvy, zhotovovat nástroje, jeho umělecké nadání – to vše bylo náhlou vyspělou civilizací, jež představovala převratný průlom v nekonečně pomalém začátku kultury člověka, vlekoucím se miliony let.
Naši učenci sice neumějí vysvětlit příchod Homo sapiens a civilizaci cromagnonských lidí, zato jsou zajedno, kde tato civilizace vznikla: na Předním východě. Hornatá oblast táhnoucí se v půlkruhu od pohoří Zagros na východě (dnes tvoří hranici mezi Iránem a Irákem) přes masivy Araratu a Taurusu na severu až k pahorkatinám Sýrie, Libanonu a Izraele na západě a na jihu, se nazývá „úrodný půlměsíc“. Je posetá jeskyněmi, v nichž se dochovaly důkazy o pravěkém, přesto však veskrze současném člověku (obr. 2).
Jedna z těchto jeskyní, Šanidár, se nachází v severovýchodní části onoho půlkruhu civilizace. V okolních jeskyních hledají dodnes útočiště před zimou divoké kurdské kmeny se svými stády. Tak tomu bylo i jedné mrazivé noci před 44 000 lety, kdy se v jeskyni Šanidár ukryla sedmičlenná rodina. Byli zřejmě zasypáni a rozdrceni padajícím kamením; jejich ostatky nalezl roku 1951 užaslý Ralph Solecki, který se do oblasti vydal hledat důkazy o pračlověku.
Nález předčil všechna jeho očekávání. S odstraňováním dalších a dalších vrstev úlomků a sutin bylo stále zřejmější, že jeskyně obsahuje výmluvné záznamy o lidském
osídlení oblasti v období před 100 00 až 13 000 lety. O čem tyto záznamy svědčily, bylo stejně překvapivé jako samotný nález.
Lidská kultura totiž vykazovala nikoli pokrok, nýbrž regresi. Každá následující generace nežila na vyspělejší, nýbrž zaostalejší úrovni civilizovaného života. A v období let 27 000-11 000 př. Kr. se tato stále zaostalejší a rozpadající se populace prakticky vytratila.
Z důvodů nejspíš klimatických pračlověk z celé oblasti zhruba na 16 000 let zmizel. A pak, asi před 11 000 lety, se znovu vynořil „člověk rozumný“ – s novým elánem a na nevysvětlitelně vyšší kulturní úrovni. Jako by nějaký neviditelný trenér, sledující umdlévající lidský zápas, vyslal na hřiště čerstvý a trénovanější tým a vystřídal vyčerpané hráče.
Po dlouhé miliony let nekonečného začátku lidstva byl člověk dítětem přírody; živil se sběrem divoce rostoucích plodů, lovem divokých zvířat a chytáním divokých ptáků a ryb. Ale právě v době, kdy lidská obydlí řídla a člověk je opouštěl, právě když začínal ztrácet svou řemeslnou zručnost i umělecké mistrovství – právě tehdy, náhle, bez zjevné příčiny a aniž by nám bylo známo nějaké přípravné období, jež tomu předcházelo – se z člověka stal zemědělec.
-pokračování-