Pokračujeme v hledání pravdy o fenoménu tzv. reinkarnace duší, které jsme začali v předcházejících kapitolách. Ukázali jsme si, že před nástupem tzv. cézaropapismu tato skutečnost byla v církvi ještě známa. Jedno z mála děl, které se nepodařilo nepřátelům lidstva zlikvidovat, jsou teologické práce Órigena z 3. století — především spis Περί ἀρχῶν (Peri archón „O základech“, De principiis), který obsahuje nejstarší křesťanský teologický systém. Órigenés tento spis napsal v Alexandrii v letech 202–203.
Pokračujeme teď s obhajobou Órigena a dokážeme si pomocí oficiální církevní literatury, že on byl dokonale poctivým a všeobecně uznávaným křesťanem své doby… skutečnost, že se stal později trnem v oku církevním ideologům, nespočívá v tom, že by snad nebyl v souladu s původním Kristovým učením — nýbrž v tom, že stále větším deformováním a pokrucováním svého učení se sama církev odchýlila od svých kořenů.
Pokud mám být k vám čtenářům upřímný, musím na rovinu přiznat, že sama církev se stala největší herezí — definujeme-li herezi jako odchylku od původního učení.
Ohledně dostupných literárních důkazů velmi trefně píše historik Josef Češka: Při práci se spisy křesťanských autorů je ovšem nutno mít stále na zřeteli jejich tendenčnost a postupovat s vědomím, že se až na malé výjimky ztratila díla tzv. heretiků a vůbec příslušníků všech neortodoxních směrů; jejich názory musíme tedy většinou rekonstruovat z toho, co o nich — často zkresleně — uvádějí jejich ortodoxní odpůrci. Rovněž v každém jednání a usnesení církevních sněmů hledáme především to, co měly teologické formulace zastřít: politické pozadí a materiální motivaci. Proto křesťanské prameny navzájem konfrontujeme a všude, kde je to možné, hodnotíme jejich údaje v širších souvislostech, známých z ostatních pramenů. (viz Češka, Josef. Římský stát a katolická církev ve IV. století.)
Jak nám se vší vědeckou důkladností potvrzuje Josef Češka, spisy oponentů církve se většinou tzv. „ztratily“ 😉 Je to eufemismus pro církevně-státní likvidaci a pálení těchto spisů.
První důkazy pro obhajobu Órigena najdeme v církevně uznávané knize s titulem Církevní dějiny (Ecclesiastica historia), jejímž autorem je Eusebius Pamphili. Tato kniha se „neztratila“, jelikož její autor je fanoušek Konstantina I., de facto prvního cézaro-papeže. Eusebius je vlastně jeden z kamenů v základech církevní propagandy, která se snaží obhájit legitimitu pokřiveného heretického učení současné církve.
Už jsme si také řekli, že Órigenovo dílo se „neztratilo“ jen šťastnou náhodou, díky latinským překladům jeho nadšeného žáka Rufina.
Mimochodem: Úplně stejným způsobem se „ztratily“ také např. Tomášovo evangelium nebo evangelium Ebionitů, která vrchní cenzor ne-svatý Jeroným prokazatelně znal a která byla evidentně rozšířená mezi křesťany té doby.
Tomášovo evangelium se nám díkybohu nedávno v těchto „posledních časech“ znovu dostalo do ruky — jak jsme si už rozebírali — díky zásahu shora bylo zachráněno na papyrových kodexech z křesťanského pachomiovského kláštera v Nag Hammadi v Egyptě »
- http://www.ragauian.cz/vznik-noveho-zakona-tomasovo-evangelium-z-nag-hammadi-v-egypte-nejblize-k-jezisi/
- http://www.ragauian.cz/vznik-noveho-zakona-kym-byl-pisatel-tomasova-evangelia-muzeme-mu-verit/
Eusebius Pamphili: Církevní dějiny (Ecclesiastica historia), Praha: Česká katolická charita, 1988
Následují citace z knihy nejstaršího církevního historika Eusebia, který nám dosvědčuje kvalitu a bezúhonnost Órigenovu:
Přístavní město palestinská Caesarea — nyní Kesari na izraelském středomořském pobřeží poblíž Jaffy. Sídlo římských prokurátorů, odkud se v Kristově době Pontius Pilát každoročně o velikonocích vydával se svými vojáky do Jerusaléma » Město známé ze životopisu sv. Pavla (SK 9,30;18,22;21,8). Zde pobýval evangelista sv. Filip (SK 8,40;21,8). Zde měl sídlo římský setník Kornelius, v jehož domě kázal sv. Petr (SK 10). Město se po rozboření Jerusaléma stalo hlavním městem území „Palestina Prima“ a záhy také sídlem biskupa.
Někde zde nebo v okolí města se narodil kolem r. 263 Eusebius, který položil základy církevní historiografie.
Když císař Caracalla připravil r. 215 krvavou lázeň filozofům a jejich školám, uchýlil se tehdy Origenes do Caesaree, kde na přání tamního biskupa založil katechetickou školu. V době, kdy vyrůstal Eusebius, panoval v této oblasti náboženský mír a mladý Eusebius, dychtivý hlubšího poznání a vědění, prožíval studijní léta v této Origenem založené škole pod vedením učeného kněze Pamphila.
Kniha VI.
2. ORIGENOVA HORLIVOST V JEHO MLÁDÍ
[Origenes se narodil kolem r. 185 pravděpodobně v Alexandrii. Zemřel r. 253/54.]
Od dětství se učil znát Písmo svaté, a to byl dobrý základ jeho víry. Tomu Origenes věnoval nemalé úsilí, poněvadž jeho otec vedle výuky obvyklým školním předmětům právě na znalost Písma kladl velký důraz. Otec jej povzbuzoval, aby především před řeckou vědou se věnoval výuce náboženství. Origenes se musil každý den naučit několika místům z Písma svatého a je nazpaměť odříkat. Pro chlapce to nebylo nic obtížného a s radostí tak činil. Nespokojil se prostě s povrchním čtením svatých Písem, ale chtěl ještě víc. Hledal v nich hlubší smysl, takže dokonce svého otce častoval otázkami, co tím chce Bohem dané Písmo říci. Otec mu to naoko sice vytkl a napomenul jej, aby nepátral po tom, co je nad jeho věk, sám se v tichosti radoval a velmi za to děkoval Bohu původci všeho dobrého, že mu dal milost stát se otcem takového dítěte. …
Toto a jiné se vypráví o Origenovi, když byl ještě chlapcem. Když však nyní jeho otec zemřel jako mučedník, zůstal ještě ani ne sedmnáctiletý se svou matkou a šesti mladšími sestrami. Jmění jeho otce připadlo císařské pokladně a on se svými nejbližšími se ocitl v bídě. Bůh se však postaral. Origenes byl přátelsky přijat bohatou a zároveň vznešenou paní a u ní nalezl obživu. Tatu paní se také starala o velmi známého muže patřícího tehdy v Alexandrii k heretikům. Ten pocházel z Antiochie. Uvedená paní jej považovala jako za svého syna a věnovala mu obzvláštní péči. Origenes byl přinucen s ním žít.
To byla doba, kdy podal nejpádnější důkaz své pravověrnosti. U Pavla — tak se jmenoval ten muž —, který slul svou učeností, se scházelo velmi mnoho nejen heretiků, ale i našich. Origenes se však nikdy nedal pohnout k tomu, aby se s ním společně modlil.
Již od mládí totiž dbal na předpisy církve, a jak jednou sám říká, ošklivil si heretické učení. Poněvadž od svého otce byl již uveden do řecké vědy a po otcově smrti se jí horlivě věnoval, získal ne nevýznamnou znalost v oborech gramatiků. Tím si pak také nedlouho po otcově smrti vzhledem k svému věku získal velmi bohaté živobytí.
3. ORIGENES JIŽ OD MLÁDÍ VYUČOVAL BOŽÍMU SLOVU
Při tomto zaměstnání přicházeli k Origenovi, jak sám jednou ve svých spisech řekl, někteří pohané, aby slyšeli Boží slovo. V Alexandrii tehdy nebylo nikoho, kdo by vyučoval křesťanským pravdám, poněvadž všichni uprchli před hrozícím pronásledováním. … Origenovi bylo 18 let, když se stal představeným katechetické školy. V době pronásledování za alexandrijského místodržícího Aquily sklízel v tomto úřadě velké úspěchy. Svou ochotou pomáhat všem svatým mučedníkům známým i neznámým si získal u všech věřících velké jmého. Stýkal se totiž se svatými mučedníky nejen když byli ve vězení a dosud nebyl nad nimi vynesen ortel smrti, nýbrž i když byli vedeni na smrt. Za velkou svou odvahu hrozilo mu velké nebezpečí. … Ano, ponenáhlu začali jej tak pronásledovat…
Jeho život, jak se říká, odpovídal totiž tomu, čemu učil. Spolupůsobením Boží moci přiváděl nespočet lidí, aby jej napodobovali.
Poněvadž nyní Origenes viděl, že mu stále přibývá žáků a pouze jemu že biskup křesťanské obce svěřil katechetickou školu, považoval vyučování gramatických oborů za neslučitelné s vyučováním božských věd. Bez rozmyšlení se vzdal vyučování v gramatických oborech, které nyní považoval za neužitečné, a věnoval se posvátným vědám. …
Origenes svým velkolepým příkladem moudrého života přirozeně sváděl mnohé ze svých žáků, aby jej napodobovali. Ano, sami pohané, a to muži vzdělaní a filozofové se účastnili jeho vyučování. Prostřednictvím něho uvěřili upřímně v Boží Slovo a v době tehdejšího pronásledování se tak vyznamenali, že někteří z nich byli zatčeni a zemřeli mučednickou smrtí. …
16. ORIGENOVA HORLIVOST PRO PÍSMO SVATÉ
Origenes se věnoval studiu svatých Písem velmi horlivě a svědomitě. Naučil se i hebrejsky, takže s židovskými původními texty zacházel jako s vlastními.
Mimo texty, které se nacházely u Židů a mimo texty sedmdesáti mužů, kteří přeložili svatá Písma (Septuaginta), pátral i po jiných vydáních. A skutečně našel některé jako překlady všeobecné známého Aquily, Symmacha a Thehodotiona. Vypátral je na několika neznámých místech, kde byly již dlouho ukryty, a přinesl je na denní světlo. …
21. SLAVNÍ BISKUPOVÉ TEHDEJŠÍ DOBY
… Císařem římské říše po jeho čtyřleté Antoninově vládě se stal Alexander Severus (222-235). V této době se nástupcem Asclepiadovým v Antiochii stal Philetus.
Mezitím se pověst o Origenovi všude tak rozšířila, že se dostala až k sluchu císařovy matky Mamaei, jedné z velmi zbožných a bohabojných žen. Tato si velmi přála spatřit tohoto muže a vyzkoušet si jeho obdivuhodné znalosti božských věcí. Když byla v Antiochii, dala si jej přivést v doprovodu vojenské tělesné stráže. (Jednak aby mu vzdala úctu, jednak aby jej chránila před arabskými nomády.)
Origenes u ní pobyl nějaký čas a k oslavě Pána poskytl jí důkazy o síle božského učení. Potom se vrátil zpět k svému obvyklému zaměstnání.
23. ORIGENOVA HORLIVOST ŽÁDÁ KNĚŽSKÉ SVÉCENÍ [a jeho popularita a úspěchy vzbuzují nenávist ze strany egoistických neschopných členů církevní hierarchie]
V této době začal Origenes psát také své komentáře ke svatým Písmům, k čemuž jej všemi možnými námitkami velmi horlivě vybízel Ambrosius (Ambrož). Ambrosius se neomezil jen na slova a prosby, ale také mu pomáhal i finančně. Vždyť Origenes diktoval více než sedmi stenografům, kteří se po určité době střídali. Nemenší počet byl i těch, kteří to předpisovali na čisto, krom několika dívek cvičících se v krasopise. V tom všem mu velmi bohatě finančně pomáhal. Ano, dokonce sám s nepopsatelnou horlivostí se účastnil na této namáhavé práci na svatých Písmech a tím Origena obzvlášť nutil k napsání komentáře.
Mezitím po Urbanovi, který 8 let spravoval biskupství v římské církvi, nastoupil Pontianus. V Antiochii pak Fileta vystřídal Zebenus. V jejich době přijal Origenes … kněžské svěcení v Caesarei od okolních biskupů. Vylíčit pobouření, které kvůli tomu nastalo, a rozhodnutí, která představení církví při tom vydali, jakož i všechno ostatní, co Origenes ve svém mládí pro božské slovo udělal, to by si vyžadovalo vlastní knihu. V druhé knize své Apologie, kterou jsem napsal kvůli němu, jsem to dostatečně vyložil. …
Pozn. redakce: Biskup Demetrios z Alexandrie svolal synodu biskupů proti Origenovi. Origena zbavil duchovní hodnosti a exkomunikoval jej… Toto byl okamžik, kdy byl Origenes poprvé nespravedlivě obviněn ze strany neschopných členů církevní hierarchie, kteří sami byli ve své duši ještě plně pod vládou zvířecího ega… Nemohli ovšem svou závistí zlikvidovat silného Origenova ducha, který zůstal až do své smrti uznávaným pravověrným křesťanem!
27. BISKUPOVÉ SI VÁŽÍ ORIGENA
Firmilianus byl Origenovi tak nakloněn, že nejen jej povolal ku prospěchu církví do své provincie, nýbrž také sám k němu cestoval do Judeje a strávil u něho nějaký čas, aby se zdokonalil v božských vědách. Rovněž jeruzalémský biskup Alexander a caesarejský biskup Theoktistos považovali jej takřka celou dobu za svého jediného učitele a dovolili mu, aby vykládal Písmo svaté a učil i ostatním církevním vědám.
Socrates Scholasticus: Církevní dějiny, Česká katolická charita, I. svazek 1989, II. svazek 1990
Pokračování Eusebiových Církevních dějin od dalšího starověkého autora (Socrata Scholastica), který na Eusebia navázal. Tato dodnes církevně uznávaná kniha popisuje vývoj církve v dalším období a i v ní nalezneme potvrzení o důvěryhodnosti a pravdivosti Órigenově…
Kniha VI.
25. KAPITOLA SLEPÝ DIDYMUS
V téže době vynesl Bůh na světlo jiného věřícího muže, jehož prostřednictvím víru velmi oslavil. V té době vynikal totiž Didymus, muž vskutku obdivuhodný a literárně velmi činný. Když byl Didymus ještě velmi mladý a naučil se základům psaní, stihla jej těžká oční choroba a zcela oslepl. Bůh však místo zraku jej bohatě obdařil bystrou inteligencí, neboť co nemohl poznat zrakem, tomu se naučil sluchem. Již v dětství byl velmi nadaný a daleko převýšil nadané a velmi bystré. Rychle se naučil gramatice a ještě rychleji rétorice. Začal studovat filozofii a v krátké době v ní obdivuhodně pokročil. Nejprve se naučil dialektice, potom aritmetice, krásnému umění (musiké), nakonec i ostatním oborům souvisejících s filozofií. Tak to ovládal, že se mohl utkat i s těmi, kteří viděli. Písmo svaté Starého Zákona i Nového Zákona znal tak dobře, že k němu napsal komentáře. Napsal též 3 knihy o Trojici.
Dále vyložil Origenovy knihy „Základy“ (De principiis) a napsal k nim komentáře, ve kterých dokázal, že Origenovy knihy jsou dobře napsané. Vysmíval se těm, kteří nemohli porozumět Origenovým knihám a snažili se Origena napadat a jeho knihy pomlouvat.
Didymus (313–398) oslepl asi v pěti letech. Jeho žákem byl s. Jeroným a Rufinus. Většina jeho spisů se „ztratila“. V r. 1941 se nalezl blízko Kaira papyrus, který obsahuje vedle Origenových spisů i něco ze spisů Didymových.
-pokračování-
Literatura:
- Socrates Scholasticus: Církevní dějiny, Česká katolická charita, I. svazek 1989, II. svazek 1990
- Eusebius Pamphili: Církevní dějiny (Ecclesiastica historia), Praha: Česká katolická charita, 1988
- Češka, Josef: Římský stát a katolická církev ve IV. století.