Patřím už mezi ty zkušené životem a vždy jsem ráda četla psychologické články i knihy na podobná témata. Po celá léta jsem doufala, že v nich najdu případný recept na mou vlastní psychiku, pomoc při vlastních problémech se sebou samou. Na webu Badatel i jinde jsem se dokonce dostala i k informacím o vnitřním dítěti a o tom, jak s ním pracovat. Bylo to ovšem povrchní a nepoužitelné. Protože mne ale tohle téma mimořádně oslovilo, začala jsem sledovat i diskusi k tomuto tématu, což obvykle nedělám.

A tam mne zcela logicky zaujal malý poutač na web ragauian.cz. Po rozkliknutí této internetové adresy jsem se mému překvapení dostala k velkému množství článků, které mi skoro vyrazily dech. Ocitla jsem se ve světě, který odkrýval věci, o kterých běžný člověk nemá ani ponětí. Četla jsem a četla několik dní, kdykoli to bylo jen trochu možné. O tom, že naše lidská historie je jiná, než se učí. O tom, že církev je něčím zcela jiným, než se zdá být, o tajích v zákulisí dnešního světa, o jiných dimenzích a mimozemských bytostech. Nikde se bohužel ve školách nevyučuje, že nejsme jen „biomasa“ s velmi nízkým rozhledem a že spoustu věcí je nám záměrně tajeno. Že naše vnitřní dítě existuje a že se s ním můžeme spojit.

I zavolala jsem panu Karpetovi a poprosila o konzultace. Přesto, že je mi 63 let, myšlenka, že bych se mohla zbavit léků proti depresím, úzkosti a strachu, to byla velmi silná motivace. Lepší pozdě, nežli nikdy.

Pan Karpeta mi nejprve pomohl ono vnitřní dítě najít. To skutečné, živé vnitřní dítě, ne ten neživý duchovní konstrukt, který se vám snaží ukázat a vnutit ti mnozí ostatní falešní proroci. A nebylo to úplně snadné. Nejprve jsem potkala v kuchyni svého domečku duše pejska. Tedy vlastně mé druhé já, tu zvířecí pozemskou část sebe sama, kterak leží, chuděra, smutný a zoufalý pod stolem, s hlavou na packách, ani ocáskem nezavrtěl. Byl to okamžik, kdy jsem si z hrůzou uvědomila, že tohle je pravda o tom, čím celý život žiju.

Ten pejsek, to zvířátko, vědomí mého těla, se šest desetiletí stará o to, aby mé fyzické tělo jako spolehlivá nádoba plná fungujících orgánů, kostí a svalů nosilo na tomto světě samo sebe i mně, svého partnerského ducha, se kterým je spojeno a kterému umožňuje pobyt tady na Zemi. A jsem to já, ten duch, který s tím tělem není spokojený, pořád se mu na něm něco nelíbí, něco mu vyčítá. A uvědomila jsem si, že jsem mu snad nikdy, svému tělu,  nedala najevo, jak jsem ráda, že ho mám, nepoděkovala mu za to, že mně třeba umožnilo mít nádherné děti a vnoučata a mít z nich radost. nebo že jsem třeba díky jeho nervové soustavě mohla prožívat krásu fyzického kontaktu se svým partnerem či s vodou Jaderského moře, kterou jsem mohla procítit jedině díky jeho vybavení hmotnými smysly, které spoluužívám.

A Já, tedy ten duch ve mně, když jsem ho požádala, aby si klekl k pejskovi a konečně ho pohladil a dal mu najevo svou lásku po tolika letech soužití ve mně, lidské duši, člověku této Země, musel překonávat velký odpor a vůbec se mu nechtělo k tomu smutnému pejskovi zajít a podat mu konečně aspoň po letech pomocnou ruku. Pochopila jsem, ne hlavou, ale prožitím na sobě, ve svém srdci, že je pravdou, že Já /sama/ skutečně nemiluji a mám odpor k Němu /sobě/ a vůbec ho nemám ráda. Přestože mi něco říkalo už řadu let , že se ráda nemám, mne tohle jasné a zřetelné poznání dokonale šokovalo.

A to byl jen počátek. Pak mne pan Karpeta zavedl do místnosti, ve které jsem uviděla, jak se k sobě mají právě teď a tady ty dvě části mně samotné. Viděla jsem malou holčičku, které jako by mi z oka vypadla z fotografie mých tří let. Ta seděla v koutě místnosti, smutná, s beznadějí v očích, rezignovaně a smířená s osudem. Není divu. Ten dospělý a krásný duch, který stál uprostřed té prázdné místnosti, k ní stál zády a čuměl někam vzhůru ke stropu /k nebi?/, prostě tam, kde vrány s*rou. Asi se zrovna zase chystal meditovat a utíkat k Bohu směrem vzhůru, aniž by si vůbec vzpomněl na to, že tady na Zemi existuje přimo s ním spojená bytost, která touží po jeho lásce tak jako on po té lásce božské.

A o tu malou se třiašedesát let nezajímal, nestaral, nechal ji bez pomoci, bez lásky, jakoby ta malá ani neexistovala. A ta holčička potřebovala hodně lásky a péče, jako ji potřebuje každé dítě, má-li z něj vyrůst krásný člověk.

Pak jsem dostala radu, co mám udělat, abych tu malou takříkajích „přijala“ a „měla ráda“. Dostala jsem přímo návod, jak se dnes, teď, za chvíli, za hodinu, večer i v noci, když se probudím, chovat k tomu zvířátku – holčičce v sobě, aby už nesmutnila a byla šťastnější než kdykoli předtím. A já jsem to ráda dělala. Protože čím veselejší a šťastnější se cítilo tohle mé dříve tak zanedbavané holčičí dítě ve mně, jsem se i já jako duše, jako člověk, třiašedesátiletá žena jménem Květa, cítila mnohem líp v průběhu všedních i svátečních dnů zde na Zemi než kdykoli předtím.

Prostě jsem ty dva v sobě způsobem, který mi byl doporučen, přesvědčila, aby se k sobě měli, aby táhli ve svém společném životě za jeden provaz a navzájem si pomohli. Pochopila jsem právě na jejich případě, proč platí ono známé Thowtovo tvrzení o tom, že platí „jak dole, tak nahoře“.

Ona holčička ve mně, to pozemské já, žije ve mně jako mladá žena, v celoživotním manželství s duchem, mužem, v pozici manželky a manžela podobně jako žijí manželé ve vnějším světě. Toto konstatování je naprosto správné, logické. Odkud přichází fyzické tělo se svým vědomím „já“? Přece z lůna přírody, je tedy dílem matky Země a proto ve mně, v duši, v člověku, představuje ženskou energii, ženský princip, ženu. A odkud přichází „Já“, duch? Přece shora, od Boha Otce! Je tedy dílem vesmírných energií shora a ve mně, v duši, v člověku, představuje mužskou energii, mužský princip, muže.

A uvědomila jsem si, že až do svých třiašedesáti se ten muž – manžel – duch – ve mně choval k oné ženě – manželce – zvířátku – ve mně jako normální pozemský chlap a tedy v mém vnitřním případě skoro jako prase.Tisíckráte jsem za svého života odsuzovala a nechápala případy, kdy se muži v rodinách kolem mne chovali k manželkám špatně, bez lásky a bez úcty a odsuzovala jsem je za to. Nemohla pochopit, jak mohou existovat muži, kteří nemilují, vykořisťují či případně rovnou týrají své manželky, dělají si z nich služky a považují je za něco méněcenného, nehodného své nadřazené mužské pozornosti. 

A teď jsem byla konfrontována se skutečností, že po celou tu dobu jsem vlastně viděla třísky v oku jiných, ale přehlížela to obrovské břevno v oku svém. Protože to ten můj muž ve mně se choval mnohdy k oné ženě ve mně právě jako to totální prase. Kašlal na její potřebu lásky, nevšímal si jí a jejich přirozených potřeb, měl ji jen za služku, která mu musí v každém případě vyhovět a nechat si od pána tvorstva všechno líbit. To on ji trápil, to ona plakala ve mně, nešťastná vždy plakala a měla stresy, strachy a úzkosti, které jsem jako duše prožívala s ní a mylně je považovala za stresy, strachy a úzkosti své. To ona si zoufala si a já si po celou dobu myslela, že to je můj smutek, můj  pláč a mé zoufalství, které prožívám v tomto světě. Je to docela logické.

Jsem vdaná a můj muž patří k té lepší části mužského pokolení a já za to děkuji bohu. Ale protože okolní svět mi jako zrcadlo do venkovního života přinášel přesně tytéž zkušenosti a situace, které jsem prožívala ve svém světě vnitřním díky nelásce těch dvou ve mně, tak se v mém životě se nedá příliš o klidu a štěstí prakticky hovořit. Ano, byly hezčí chvíle, ale negativity, která mne jinak postihovala, byly opravdu mraky. A já, byť nerada, si dnes říkám: nakolik jsem vlastním trápením byla vinna já sama svou neláskou k sobě samé? A jak mohu manželovi vyčítat nedostatek lásky k sobě, když už dnes vím, jak je těžké milovat někoho, kdo nemá rád a možná i nanávidí sám sebe?

A já jsem konečně pochopila naplno hloubku Kristovy myšlenky o tom, že pokud v sobě učiním ty dva v sobě /ego a ducha, muže a ženu/ jedním prostřednictvím bezvýhradné lásky mezi nimi, budu mít sílu, že si poradím i s horou – svých smutků, depresí a záchvatů zoufalství. Říkám vám to, protože u mne už to tak je. Je to neuvěřitelné, když po třiašedesáti letech zjistíte, že stačí dvacet či třicet dnů jinak přemýšlet a cítit, než vás učili od dětství všichni kolem vás, jak nádherné a nesmírně jednoduché to je, když se umí takhle žít.

Začalo to tak, že jsem podle přesného a srozumitelného návodu začala vnímat ty dvě bytosti v sobě a začala je smiřovat a dávat dohromady. Začala jsem se svou holčičkou každý večer virtuálně cestovat. Nejdříve jsme si řekly, co by ji tak bavilo a kam by chtěla jít. Myslím, že jí bylo úplně jedno, kam půjdeme, ale hlavně, že jsme byly spolu. Nebyla zvyklá na zájem ode mne, ale časem se její nejistota začala rozpouštět. Bavila se v cukrárně, v kině, v cirkuse, na procházkách. Ve svých představách jsem se jí snažila potěšit, pobavit a rozesmát. To se nakonec podařilo. Začala se smát a už neměla ten smutný výraz, který jsem viděla zpočátku.

A v podstatě totéž jsem realizovala ve vztahu k ní i normálně v běžném životě. Povídáme si v průběhu dne, jako bychom byly dvě sestry vedle sebe, radíme se spolu, dělám jí /sama sobě/ radost a spolu s ní /sama se sebou/ se také raduji a směju. Vlastně teď už nejsem nikdy sama. Můžu si se svou holčičkou povídat, kdykoli nás něco těší, nebo i netěší, o tom, jak to v životě chodí či nechodí a ona už není smutná, protože ji vždy obejmu a uklidním. Psycholog vám obvykle radí, ať se nad své problémy povznesete, díváte se na ně z nadhledu. Kdo jiný než právě duch ve vás, přicházející shora, může do vašeho života duše a života onoho nádherného pozemského zvířátka ve vás ten nadhled vnést?

Jedné prakticky okamžité výrazné změny v životě jsem si velmi rychle všimla. Můj manžel se ke mně začal chovat vlídněji. Není to zlý člověk, ale poměrně rychle „vybouchne“. Není zvyklý na projevování citů, spíše řeší praktické věci. Najednou byl milejší a vřelejší. Byla jsem samozřejmě ráda. Ale věděla jsem, že i kdyby nebyl, tak mne to už nezasáhne tak, jako dříve. Protože jsme na toho našeho bručouna dvě.

Nalezením vnitřní holčičky ovšem práce na sobě teprve začíná. Malé děti v sobě mají psychologické bloky, které jsou jim bohužel „dodány“ během těhotenství matky a v dětství rodiči a vychovateli.  Tyto bloky v prenatálu způsobuje vnitřní nastavení maminčiny psychiky už od pátého měsíce jejich života. Vše, co matku traumatizuje a trápí, vše co ji uvede do nerovnováhy, se nějakým způsobem podepíše na děťátku. Také způsob, jakým se dostanou na svět, tedy porod. Tyto bloky se dají odstranit i v dospělosti, učil mne pan Karpeta.

Měla jsem jeden veliký strach. Strach z nepřijetí lidmi ve svém okolí a tímtom světem. Tento strach je právě strachem táhnoucím se už od přenatálu, kdy ještě nenarozené dítě /v té době už vědomé/ nedostává od rodičů tolik pozornosti a lásky, kolik by potřebovalo. Vracela jsme s Květuškou do jednotlivých prenatálních měsíců a přepisovali na záznamech podvědomí z té doby pocity opuštění a nelásky prožíváním radostí z toho, že jsme byly hodně a krásně rodiči milovány. Nikdy bych neřekla, jak úžasně to funguje.

Velkou věcí je i problém energetického vampýrismu. Nikdo nám normálně neřekne, že mezi námi jsou energetičtí upíři a už skoro nikdo neví, jak to udělat, aby nám prostě dali pokoj, aby nás nechali být. A oni nás krádají o naši životní energii a dělají tak buď nevědomě, a nebo dokonce vědomě, což je zdaleka nejhorší. Jedinec neznalý těchto praktik se pak nestačí divit. Nikdo nás neučí, jak se chránit. Vždyť energie není vidět.  Pan Karpeta mi dal popis toho, co musím dělat, pokud si chci vytvořit ochranu sebe i holčičky. Ráno po probuzení si mentálně tvořím bariéru. U mne je jen jedna nepříjemnost, a sice to, že se dá u toho velmi rychle sklouznout do spokojeného spánku.To si musíme pohlídat.

Ochrana funguje, ale teprve se zdokonalujeme. Zatím nejvíce funguje u mé  maminky. Je jí – mamince – už 86 let a před třemi lety jí zemřel manžel a můj otec. Je tedy sama v bytě a nemocná. Potřebuje ochranu a pomoc. Toto je téma mnoha matek a dcer, kdy starý člověk již rezignuje na způsob získávání životních energií tak, jak se to běžně dělá v nižším věku. Poznala jsem celý proces úniku energie i chování vampýrů a přesvědčila jsem se, že zejména u maminky ta ochrana skvěle zabírá. Jako dcera z lásky vykonávám věci, které matka potřebuje, ale už se nenechávám vysávat jejími nekonečnými komenty a lamentacemi. Prostě se to ode mne odráží a snažím svým klidem a vnitřním nastavením lásky raději starat o její přeladění na „jinou notu“, třeba na legraci. Mnohdy to zabírá, negativita ji opouští a dostává se mi jak za mlada označení „náš smíšek“.

Dalším stupněm na cestě k poznání, který již mám za sebou, je „vypouštění bazénu“. Pro mne, ženu již trochu pozdního mladého věku, bylo eemocionální napětí z dění kolem mně denním chlebem. Nikdy jsem netušila, že zadržované city /či jinak emoce/ jsou vlastně příčinou nadbytku vody v lidském těle a příčinou vodnatosti v oblasti břicha, boků a stehen u nás žen. Doktoři to řeší chemickými praparáty a obvykle skutek utek. Dostala jsem návod, jak mentální cestou tuto přebytečnou vodu v sobě /čili vlastně ony zablokované city/ nádherně jednoduše a kdykoli vypustit. A není to jen teorie, kromě rychlé psychické úlevy je možno skutečně v oblasti břicha, boků a stehen odstranit tímto způsobem i hezkých pár centimetrů na objemu.

Přiznávám, že ne vše zvládám již dokonale. Kráčet tolik let špatným smětem, to se nedá vymazat v krátkém čase. Ale znám metody práce a cíl. A mám tedy před sebou kus práce, která pomáha i baví a je zajímavá. Pokusím se ji dotáhnout do konce.

Doporučuji vám to zkusit také.