Dnes se vracíme k příběhu paní Jany a její Janičky v druhém pokračování » V předchozím textu jsme si zjasnili, jak vzájemná bezpodmínečná láska Jany a Janičky vyzvedla z podvědomí těžký zážitek z prenatálního období, který stál u zrodu pozdější bulimie, která ji sužovala celých patnáct let. A přímo na její korespobdenci sleduje příběh sice nelehkého, ale přece velmi účinného zbavování se táto psychické poruchy. Níže uvedený text by si zasloužil ještě podtitulek. Tak zde je:

TENTO POSTUP PŘI ZVLÁDÁNÍ BULIMIE VÁM NEDOPORUČUJE JEDNADVACET Z DVACETI ČESKÝCH PSYCHIATRŮ A PSYCHOLOGŮ…

JISTĚ UHODNETE, PROČ, NEMÝLÍM SE?

 

V prvním textu této série » jsem vám slíbil, že vám poprvé představím svou metodu rekonstrukce lidské psychiky při její konkrétní realizaci a popíši i některé používané způsoby likvidace psychických bloků získaných v dětství a věku rané dospělosti. Mojí partnerkou při mém vyprávění jejího vlastního příběhu je paní Jana, dvaatřicetiletá žena, maminka osmileté dcerky, která mne někdy v červnu roku 2016 požádala o pomoc ve svých problémech.

Pro srozumitelnost používám při sdílení tohoto příběhu kombinaci mého a jejího vyprávění doplněného o obsah zpráv na WhatsAppu, které jsme si v průběhu své spolupráce vyměnili. Dnes se budeme věnovat části týkající se zpracování jednoho extrémně silného bloku její psychiky…

Jen o jedno vás všechny prosím: Až příliš často se setkávám s některými z vás, kteří mi obvykle recitují celé pasáže z mých textů věnovaných konkrétním fázím rekonstrukce psychiky a stěžují si, že mnou popisované stavy klidu, pohody a spokojenosti v jejich životech se nedostavují. Nezapomínejte proto, že skutečnou jistotu správného pochopení metod rekonstrukce vaší psychiky máte vždy jen v práci na sobě pod mým přímým vedením. Kutilství po domácku je možné snad v leteckém modelářství či pečení buchet, ale v práci na sobě nemusí nutně vést k uspokojivým výsledkům…

V čase rámcově něco kolem tří týdnů ode dne „D“, kdy paní Jana poprvé objala „sama“ „sebe“ a dala svou bezpodmínečnou lásku „sama“ „sobě“, jsme si domlouvali další lekci věnovanou energetickému vampýrismu a ochraně před ním.

Při této příležitosti jsme vyhodnotili současný stav zvládání bulimie v jejím každodenním životě. Paní Jana tohle období hodnotila podle mého záznamu takto: „Nebylo to vůbec jednoduché. Po počátečním vymizení příznaků bulimie se tyto opět vrátily, třebaže v mírnější podobě. Ale uvědomuji si, že bylo velmi důležité, že jsem už nereagovala s dříve obvyklým vztekem a hrubostí směrem ke svému tělu a jeho vědomí, k mé malé Janičce. Naopak, přestože mi samozřejmě nebylo nejlíp, představila jsem si, že jako duch sestupuji k ní, k Janičce, a uklidňovala jsem ji, hladila ji, konejšila a říkala: to nevadí, děvčátko moje, my to spolu zvládneme. Není nic, co bychom spolu nezvládly, když se budeme držet za ruce, určitě bude líp.“

Paní Jana si také během té doby podle vlastních slov naplno uvědomila, jaký je rozdíl mezi láskou lidsky podmíněnou a Kristovou láskou bezpodmínečnou. Bylo prostě nutné mít s Janičkou trpělivost a dávat ji najevo lásku nejen tehdy, když byla bezproblémová, veselá a šťastná, ale i ve chvílích, kdy jí nebylo dobře a byla i protivná. Jen to je totiž láska bez podmínek.

Návrat do minulosti: Do života vstupuje první z mnoha bloků

V těchto dnech poznala také, že jí do života vstupuje naplno první z mnoha bloků, které její Janičku trápí a které je třeba zrušit. Přihlásila se totiž o vyčištění první „hromádka hnoje“ ze sklepa domečku duše, uložená tam ještě z doby narození. A ne že ne, tahle hromádka se později ukázala jako pořádná hromada. Paní Jana opět byla „na větvi“ z toho, co se může dít, když se člověk vydá na cestu rekonstrukce své vlastní psychiky.

Posuďte sami. Takto to paní Jana vypsala tehdy ve své zprávě:  „Zdravím Vás, včera večer se mi přihodila jedna velmi důležitá věc. Před usnutím jsem se napojila na Janičku a po chvilce se mi začala točit hlava tak, jak se to občas stává, když se to přežene s alkoholem a postel se promění v kolotoč, ze kterého vám je dosti zle. Nic jsem sice nepila, ale točila jsem se stále rychleji a cítila jsem, jak každé otočení mne noří někam, kde je mi fyzicky opravdu zle. Žádné světlo, žádná hudba, jen tma a pocit veliké nevolnosti z toho točení. Na jednu stranu to bylo velmi nepříjemné, ale na stranu druhou mne to dostávalo do jakéhosi transu, stále hlouběji.

A pokračovala: „Zeptala jsem se Janičky: Co je to? Co se to děje? Bylo mi už opravdu hodně zle, pochopení se ale vzápětí dostavilo — porod, znovu prožíváme porod, holčičko! No super! To je teda hnus! Fuj, já to nechci!!!

A dostavilo se poznání: „V tu chvíli mi už vše bylo jasné: Janičce se do toho světa rozhodně nechtělo. A tak nějak automaticky jsem začala miminko /Janičku/ podporovat, uklidňovat a doprovázet ji na, bohužel, předčasném a léky vyprovokovaném příchodu na Zemi, který byl pro ní opravdu nečekaný. Po nějaké chvíli jsem se začala cítit lépe, ale nevolnost stále pokračovala, i když ne v takové míře.

Nakonec se to vše uklidnilo, paní Jana uzavřela svoji zprávu takto: „Nevím, jak dlouho to trvalo, ani to není důležité. Co vím je, že tu prťavou Janičku, co se mnou bydlí, mám vyživovat co největší láskou. Protože to opravdu neměla a nemá lehké a i já jako duchovní bytost jsem se svojí neznalosti pravidel soužití na jejich potížích v mnohém podepsala.

Požádal jsem paní Janu, ať se se mnou spojí a probrali jsme její snový prožitek. Informoval jsem ji o tom, že tento stres a z něj plynoucí blok z porodní doby patří k té hromadě „hnoje“, který Janičku trápí a jistě nebude poslední. A že to vlastně ona, Janička, pod dojmem toho, že se jí konečně dostalo pozornosti ze strany s ní v těle žijící duchovní bytosti Jany lásky, tímto způsobem jí předkládá k řešení to, co je aktuálně pro ni největší problém.

Zeptal jsem se paní Jany, co ví o vlastním příchodu na svět. Podle záznamu mi sdělila toto: „Ano, vzpomínám si, maminka měla známým lékařem slíben preferovaný porod s jeho účastí, a aby mohl svůj slib dodržet při potřebě věnovat se nějakým rodinným problémům, rozhodl se porod urychlit, než odejde na dovolenou.“

Ovšem samozřejmě… je již mimo intelektuální dosah ateisticky, materialisticky školeného intelektu současných „bílých plášťů“, manipulátorů s naším fyzickým a psychickým zdravím, že takto vyvolaný předčasný porod /urychlený byť jen v řádu dnů/ je narušením přirozeného vývoje, kterým má dítě projít a přináší mu /zejména v případě, kdy se jedná o duchovně velmi vyspělou vtělenou duši/ těžký stres.

Předčasný porod prostě nedal Janičce dostatek klidu psychicky dozrát k úplné připravenosti ke vstupu na tento svět a to se projevilo dlouhodobým stresem, který se mohl vyjít na povrch teprve ve chvílích, kdy paní Jana skrze svého „ducha“ konečně začala Janičce naslouchat. Dá se proto říci, že Janička si skrze tento sen /přehráním svých fatálních pocitů z té doby/ řekla o pomoc s vyřešením tohoto hluboko uloženého bloku.

Psychologicky je pozdější zrod tolik obtížné bulimie možno položit právě sem, do tohoto okamžiku stresu z urychleného porodu. Předčasný násilný „únos“ dítěte z bezpečí a klidu těla matky do chaosu tohoto světa zanechal v životě paní Jany /tedy především její Janičky/ nepříjemnou stopu, kdy se jí cyklicky opakuje stav, kdy je na straně jedné nucena až násilně /přejídání/ přijímat hmotu /v podobě stravy/ a na straně druhé tento násilný průnik hmoty /předčasný porod/ do jejího „bytí“ v ní vyvolává stále a opět vysoce negativní pocity vedoucí k realizaci stejně násilné potřeby zbavování se této „nežádoucí“ hmoty zvracením.

Uvázla prostě jistou částí své bytosti ve stále opakující se a nikdy za normálních okolností nekončící nevědomé smyčce příčiny a následků, opakujicí se dnes i několikrát denně. 

„Uvědomuji si, že kdybych se podle vašeho návodu nevydala do svého nitra rekonstruovat svoji psychiku, mohlo mne /a tedy hlavně ji, Janičku/ tohle trauma provázet po celý život, aniž bych o něm na vědomé úrovni věděla a dokázala s ním cokoli udělat“, sdělila mi paní Jana — poté, kdy jsem ji s mým pohledem na vznik bulimie konkrétně u ní seznámil.

Na tomto případě vidíte zřetelně to, co jsem v průběhu své praxe v kontaktech s lidmi poznal již mnohokráte — totiž kolik problémů si člověk a lidstvo přidává nerespektováním zákonů živé přírody. A také na tom máte příležitost poznat, že nitro paní Jany /její souputník Janička/ bezprostředně po zahájení procesu vnitřní změny přímo poukazuje prostřednictvím sdíleného návratu do doby porodu na problém, který ji trápí nejvíc a který je příčinou její kruté ne-moci.

Paní Jana pak hovoří o svých pocitech po odeznění oné vize. „A tím, jak jsem jí /Janičce/ pomohla svojí láskou přestát tu situaci po obtížném a těžce prožitém porodu v tom „psychickém“ návratu do data narození, tím se jí /a tedy i mně jako duši, jako člověku/ velmi ulevilo. Prvotní zděšení u ní tak vystřídala radost z poznání — a to z toho, jak se jí láskou Jany k Janičce podařilo tuto situaci /již správným způsobem/ zvládnout. Paní Jana měla krásný pocit, že se dobrá věc podařila.

Proto ji trochu zaskočilo mé upozornění, že tohle ještě není zdaleka ukončeno. Že se to vrátí a teprve pak si s tím definitivně bude moci poradit… A tak se taky stalo. Už o tři dny později se opět písemně na internetu objevilo volání o pomoc. „Dobrý den, mohla bych dnes do 22 hod zavolat a projít s Vámi to, co se mi děje? Poprvé od toho „porodu“ či co to bylo, se cítím velmi unavená a bez života. Janičku vůbec necítím, nevidím. Jsem pěkně zmatená. Opět nezvládám jídlo a zase zvracím první ligu.

Zpátky do minulosti

Mám poznamenánu i svoji odpověď, kterou jsem paní Janě dal. „Dobře. Dnes ve 22 hodin. Janička má opět potíže, velké potíže a svým chováním prosí o pomoc. Berte to pozitivně a buďte tomu ráda. Znamená to, že vám důvěřuje, že jí pomůžete se zbavit toho, co jí trápí. A my se na to večer podíváme a pomůžeme jí.

Ještě před avizovanou schůzkou poslala paní Jana zprávičku: „Nezvládám opět tu lásku k sobě… já se zase nemám ráda… mé pocity jsou tak negativní k sobě samé, k ní, Janičce… přibrala jsem za těch pár dní, co jsem jedla a nezvracela a nemohu se přijmout… snažím se, ale nechci být tlustá… nevyznám se v tom, zda ve mně ego nesnáší ducha či duch ego… asi se zblázním…“ A dodala: „Nemohu se té dvaadvacáté hodiny dočkat!“

Tak jsme začali v daný čas hned procházet emocionální stopu jejího současného života v záznamech její osobní akašické paměti a hledali zdroj toho, co Janičku právě teď nejvíce trápí. Nejdříve bylo nutno najít moment, kdy se tento emoční problém, se kterým právě zápasí, vstoupil do jejího života. A bylo to přesně tak, jak jsem předpokládal.

Opět jsme se vrátili zpátky do dětství a stopa Janiččiných potíží nás vedla rovnou k porodu. Bylo zřejmé, že pouhé uvědomění si problému a jakýs takýs Janin pokus svou vnitřní kamarádku uklidnit nevedl k úplnému odstranění bloku. Proto ty následné potíže, kdy Janička těmi způsoby, kterými může, prosí o definitivní vyřešení.

Minulost neexistuje, existuje pouze emoční záznam neblahé situace a ten se dá poměrně snadno vymazat

„Musíme pomoci Janičce tím, že se vrátíme znovu do chvil toho předčasného porodu a necháme ji prožít porod znova, tentokráte velmi pozitivně, něco jako radostnou procházku růžovým sadem,“ informuji nešťastnou paní Janu o dalším postupu. „Když jste to s ní prožívala posledně, ke změně průběhu porodu nedošlo, zklidnila jste ji až následně po něm. Takže jádro bloku zůstalo prakticky netknuto, ten záznam negativity ve vaší osobní akaši stále vysílá svůj obsah a zasahuje Janičku na citlivém místě,“ snažím se přiblížit danou situaci.

A dohodli jsme se na provedení mentální operace k likvidaci traumatu souvisejícího s uměle vyvolaným porodem. Spočívala v tom, že jsem na základě známých skutečností o předčasném porodu vrátil paní Janu jako Janičku do těch okamžiků, kdy porod začíná probíhat. Měla se vžít do pozice děťátka klidně si hovícího na pohodlné postýlce v nádherném pokojíčku v lůně své maminky… a následně děťátka, které s hrůzou slyší, jak se mu někdo do toho pokojíčku dobývá a snaží se vyrazit dveře. Dítě netuší, oč se jedná, není na to ještě připraveno, bojí se a propadá v daném okamžiku hrůze z toho, co se děje. A ta hrůza se stupňuje…

Normálně to pokračovalo dokončením toho „vloupání“ do pokojíčku a jakýmsi „únosem“ děťátka do nehostinného světa, na kterém v tomto okamžiku ještě nemělo být, což bylo zdrojem traumatu, který pak čekal na impuls k projevení se… a od 17 let věku ji pak jako bulimie věrně doprovázel.

U těchto zásahů do lidské psychiky je podstatné si uvědomit, vysvětloval jsem paní Janě, že událost už dávno odezněla a v člověku na úrovni podvědomí o té události zůstává jen záznam.

Minulost prostě neexistuje, existuje jen to, co se děje tady a teď.

Když tohle vezmeme do důsledku, zjistíme, že tento záznam je možno podobně jako na magneťáku přemazat nahráním jiné, velmi pozitivní písničky místo té původní pohřební, která tu malou ve vás po tolik let děsí. Nastavíme tedy na příslušné stopě záznamu mazací a nahrávací hlavu na daný úsek života a do zvoleného okamžiku. Pak onen původní záznam, onen výkřik hrůzy a děsu, zdroj onoho bloku, vymažeme a nahrajeme si tam opačné energie, velikánskou radost, klid, mír a pohodu.

Paní Jana byla pro a tak jsem tedy vedl Janičku v její mentální představě svými slovy podle původního scénáře až do okamžiku, kdy ona jako děťátko, dosud se v klidu připravující na vstup do života zažívá frustrující pocit, že se někdo pokouší o násilný vstup do onoho pokojíčku, aby ji stejně násilně vyvedl z lůna matky do toho surového světa venku… bez jejího souhlasu, proti její vůli a to ve chvíli, kdy k tomu ještě není připravena. Paní Jany se viditelně zmocňovaly velmi nepříjemné, velmi negativní pocity a dostávala se fakticky svým prožíváním emocionálně opět do chvíle těsně před oním „vloupáním“ se do matčiny dělohy a před svým surovým vytažením na světlo tohoto světa se všemi následnými katastrofálními důsledky pro svůj život.

Později komentovala slovy: „Cítila jsem v sobě při návratu do těch okamžiků hrůzu a paniku, kterou ona, Janička, tehdy prožívala. Bylo to hodně zlé. A když bylo nejhůř, najednou jste zavelel Dost! a převzal jste řízení mých představ a já jako Janička jsem se tomu vedení vděčně a s radostí poddala.“

Ono Dost! skutečně zaznělo a stalo se signálem pro jiný vývoj průběhu mentálního prožití si stavu porodu, při kterém byl starý, vysoce negativní záznam skutečného prožití v daleké minulosti vymazán a přepsán sice fiktivním, ale vysoce radostně prožitým průběhem událostí tady a teď. „Bylo to silné“, sdělila mi později paní Jana.

Do děje, který byl na onom energetickém záznamu v její osobní akaše zaznamenán a ze kterého ji už znovu jímala hrůza, byla prostě vložena změna, znamenající postupný spojitý přechod od prožívání negativity v maximální dosažitelnou pozitivitu. O čem je tady řeč? Není to nic složitého, naopak, je to fantasticky jednoduché. Ono když se to umí, není problém, který by se nedal řešit…

Když se Janička v podání paní Jany cítila úplně nejhůř a jímala ji děs a hrůza z toho, co se děje, nechal jsem v jejím pokojíčku  objevit krásného anděla. Nebyl to žádný prdelatý andílek ze svatých obrázků, ale nádherná urostlá bytost mužského rodu, navozující v onom dítěti ženského pohlaví pocit jistoty, ochrany a lásky k sobě.

Z pochopitelných důvodů, abych nedal nepovolaným návod k napodobování, nemohu přesně dokumentovat přepisování onoho fatálního záznamu z předporodní doby, které ve svých důsledcích zbavilo paní Janu příčin její bulimie a dalo jí šanci se uzdravit. Zveřejním zde jen stručný výňatek.

Zde je: Anděl suverénním gestem vztáhl ruku směrem k rachotu na oněmi dveřmi a svým rázným Dost! zastavil Janičku děsící zvuky vlámávání se do jejího pokojíčku… nastalo blahodárné ticho… anděl přichází k děvčátku krčícímu se na postýlce, obejme ho, pohladí a láskyplně k ní hovoří… přece by ses nebála, děvčátko… jsi krásná silná holčička a chystáš se prožít tam venku nádherný život… a já jsem si jist tím, že tě taková maličkost, jaká se ti tady právě děje, vůbec nerozhodí… je to jen taková zkouška a ty ji zvládneš na jedničku ,,, určitě ji zvládneš… a já ti pomůžu, ano? …pojď, vezmi to z té lepší stránky… začni se spolu se mnou radovat, že se ti právě teď otevírá nádherná možnost vstoupit na ten krásný svět venku a uvidět to nádherné sluníčko o něco dříve, než by se to stalo normálně… pojď, podej mi ruce a začneme se spolu na to těšit a budeme se z toho radovat, ano? …tak, hezky se raduj, ručičkama, pěstičkama, nožičkama, celým svým dnes už dospělým lidským tělem… přestaň plakat a být smutná, protože to, co tě tam venku čeká, je úžasné a nádherné… to ti slibuji… raduj se… skvělé, víc, víc, stále víc se raduj… pláč je pryč a cítíš tu nádhernou změnu v sobě? …cítíš ten proud radosti, který tě zaplavuje? …ještě více se raduj na fyzickém těle, raduj se celým svým fyzickým tělem, protože Janička je fyzické tělo a na těle prožívaná radost je pro ni nádherným lékem… a tahle radost přemazává ten smutek, který odchází… odchází, aby se už nikdy nevrátil… a Janička s andělem ve své představě krouží po pokojíčku radostné kolo kolo a jak ve své představě, tak hlavně fyzicky se stále směleji pokouší o projevy radosti prožívané tady a teď na svém fyzickém těle…

A paní Jana z té hrůzy a pláče postupně přešla v radost a smích… Podle svého pozdějšího vyjádření by nikdy dříve nevěřila, že je to možné. Ale moje osobní podpora a představa onoho anděla, který ji provází a objímá, dokázala během těch pár okamžiků změnit její vnitřní nastavení a ona pocítila úlevu. Anděl pak odemkl dveře… ti, kdo se pokoušeli do pokoje vloupat, už utekli a oni oba vyšli ruku v ruce radostně skotačíce do prosluněného sálu, kde se Janičky ujal personál a postaral se o ni… anděl byl stále u ní a držel ji za ručičku až do chvíle, kdy ošetřena, opečována, klidná a spokojená dostala do náruče své maminky a poprvé ochutnala to nádherné mateřské mlíčko…

Tak tohle je stručný průběh mentálního a emocionálního přepisu záznamu v Janině podvědomí ohledně jejího příchodu na tento svět. A dostala za úkol tohle si doma převyprávět a prožít ještě tři až pětkrát, až do prožití si naprosté extáze radosti a štěstí z tohoto příběhu.

Paní Jana mi hned druhý den po této mentální práci na svém nitru poslala následující zprávu: „Dobrý večer, dnes dopoledne jsem se cítila moc dobře. Pohádku jsem vyprávěla Janičce už já sama. To vše ji znovu vypravuji, ale stále to jakoby spíše říkám než prožívám, ale snažím se a zapojuji do radosti celé tělo. Hlavně na začátku při rozhovoru s andělíčkem pociťuji stále sílící radost a nadšení i na fyzickém těle. Teď naposledy to bylo už skvělé a celou svou bytostí a tělem jsem to v radosti říkala. Nejraději bych si ty věty opakovala několikrát za sebou a do té radosti se tím lépe dostávala… mohu? Hezký večer Janička 🙂

Samozřejmě, že ano, potvrdil jsem jí to.

Kkk…, a o tom to je. Neodpustím si svoji oblíbenou průpovídku. Trochu v příběhu paní Jany předbíhám, ale zhruba do dalších tří čtyř týdnů nucení k přejídání se a následnému vyprazďňování sláblo. Paní Janě se stále více a lépe dařilo vědomě zastavovat tyto záchvaty dříve, než se stačily rozvinout. Jednou dvakrát se oslabena psychicky z dění kolem sebe propadla na kratičký čas zpět a záchvat se dostavil. Ale velmi rychle se z těchto situací sama vlastní silou dostala.

Cca po třech měsících to bylo již jen o tom, být ve střehu a nechat vědomou pozorností záchvat rozpustit v samotném zárodku. Ze zkušenosti s podobnými případy vím, že odhadem do půl roku  nastane situace, kdy se budou případné pokusy o záchvat rozpouštět již na nevědomé úrovni a Jana a Janička konečně po letech začnou kvalitně žít. Přejme jim to všichni spolu.

-pokračování-