Je dobré vědět a znát pozadí událostí, které dnes Havlovi pohrobci a Schwarzenbergovi kumpáni z tzv. „pražské kavárny“ využívají k diskreditaci těch lidí, kteří jsou jim politicky nepohodlní. Tak, jak už to bývá, že obvykle zloděj křičí něco o tom, že je nutné chytit zloděje. Chci poznamenat, že příběh knihy v podání autora je na pomezí reality a fikce, tudíž lze srovnávat, ale ne věřit v detailech všemu, co autor napsal. Věřím však, že vás přetisk tohoto článku zaujme — jen pravda nás osvobodí:
Paul Polansky, Bouře
Rodiče šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga využívali k levné práci vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku. Uvedl to týdeník The Prague Post s odvoláním na nové vydání knihy Bouře amerického autora Paula Polanského. Nabízíme vám text, který na toto téma vyšel už v roce 2003.
Upozornění: Následující stránky se vracejí do doby před vypuknutím druhé světové války a nejsou vhodné pro ty, kteří nechtějí znát pravdu, nechtějí znát skutečnou historii pracovního tábora v Letech, nechtějí vědět, jakou roli při jeho vzniku sehrál šlechtický rod Schwarzenbergů, ani pro ty, které nezajímá, jak s tím vším souvisí otec našeho exprezidenta Havla.
Historie, kterou vám chci vyprávět, se začala odvíjet 6. prosince 1939, kdy se nad schwarzenberským panstvím zcela nečekaně přehnala živelní pohroma. Nejprve se spustil déšť a po něm dva dny, které se zdály nekonečné, padaly neuvěřitelné přívaly sněhu; bylo ho tolik, že pod jeho tíhou popadalo čtyřicet procent smrků, borovic, buků, jedlí, kaštanů, javorů, jasanů, topolů, olší a bříz. Deset tisíc hektarů schwarzenberských lesů, hlavního zdroje příjmů tohoto šlechtického rodu, se během dvoudenní kalamity proměnilo v neproniknutelnou spoušť polomů.
Když konečně přestalo sněžit a kníže z věže svého zámku obhlédl panství, byl zděšen. Podle prvních skromných odhadů by s dělníky, kteří byli v okolních vesnicích k mání, náprava škody trvala patnáct až dvacet let. To by se ale pro Schwarzenberky, kteří byli mezi tehdejšími největšími vlastníky půdy v Čechách na jedenáctém místě, fakticky rovnalo bankrotu.
Pomoc v nouzi
Kníže měl své panství rád, řádně se o ně staral a spatřoval v něm pokračování rodové tradice. Co by tedy pro jeho záchranu neudělal! V září 1939 napsal spolu s dalšími dvanácti českými šlechtici prezidentu Benešovi dopis, v němž ho naléhavě žádal, aby se nevzdával Sudet. Když pak Němci obsadili české země, poslal kníže a jedenatřicet jeho vznešených přátel dopis také prezidentu Háchovi, kde se hrdě přihlásili k Čechům, a to i přesto, že většina jejich předků pocházela z Německa nebo Rakouska.
Při pohledu na tu spoušť ale knížeti nezbylo než se zhluboka napít svého oblíbeného šampaňského a obrátit se na protektorátní správu znovu. Tentokrát už ale nepsal prezidentovi, namísto toho vyslal svého advokáta na 5. odbor ministerstva vnitra, by u tamního zástupce ředitele zjistil, jestli by ministerstvo nemohlo na jeho panství zřídit tábor a poslat do něj pracovní sílu, která by pomohla při likvidaci poničeného lesa.
V protektorátu v té době na základě výnosů z let 1927, 1931 a z počátku března 1939 existovalo už patnáct pracovních táborů, do kterých byli sváženi kriminálníci a osoby vyhýbající se práci. Úřady Schwarzenbergovu advokátovi vyšli vstříc, zřejmě i proto, aby Němcům ukázaly, že se Češi s nepohodlnými jedinci z vlastních řad dokážou vypořádat i bez německé pomoci, a tak v létě 1940 opravdu vznikl pracovní tábor v Letech u Písku, jehož jediným cílem bylo pomoci Schwarzenbergům z nouze.
Potíže s lidmi
Jako první se v táboře objevily dvě stovky dělníků ze Slovenska, ale knížeti se příliš nezamlouvali. Pracovat uměli, to ano, ale v té době už byli občany cizího státu. Ministerstvo je nemohlo do tábora deportovat nastálo a kníže jim ke své nelibosti navíc za dřinu v lesích musel vyplácet mzdu.
Nespokojenost o něco později nastala i s první várkou 640 českých vězňů, které dodalo české ministerstvo vnitra, protože většina z nich nebyla těžké práce v lese vůbec schopna. Podle dochovaných dokumentů bylo jednomu z nich už třiasedmdesát, mnohým přes šedesát. Většinu četníci zatkli za to, že v hospodách hráli karty v pracovní době, další byli invalidé, kapsáři… Suma sumárum mezi nimi nebylo víc než třicet mužů schopných práce v lese.
Na řadu tedy přišli – po určitém váhání ze strany Schwarzenberků – Židé. Práce bylo dost, tak byli deportováni z celého píseckého okresu. A aby se předešlo výše zmíněným potížím, dostala policie příkaze zatýkat pouze chlapce a muže ve věku od šestnácti do pětačtyřiceti let. Byli práceschopní a nemuselo se jim platit, spíš naopak – měli být jen a prostě, v souladu s přáním Němců, „upracováni“. Ostatní Židé si měli na transport do koncentračních táborů počkat doma.
Potíže s „pracovní silou“ v té době nepostihly jen knížete Schwarzenberga, nýbrž i podniky rodiny Havlových. Sám Miloš Havel, jehož bratranec byl údajně jedním z dozorců v letském táboře, kde patřil k nejbrutálnějším, udal gestapu šest svých židovských podílníků na Barrandově, za což ho říšský protektor Reinhardt Heydrich odměnil tím, že mu připsal jejich podíly. Heydrich měl ostatně rodinu Havlových v oblibě; chodíval na šampaňské do Lucerny, odkud do Let putovalo několik číšníků – stačilo, když z nepozornosti vylili skleničku. V Lucerně se ostatně Heydrich nechal vyfotografovat s malým Václavem Havlem, naším budoucím prezidentem. V den jeho narozenin si ho v paláci Lucerna pěkně posadil na koleno a při pohledu do objektivu se zeširoka usmál…
Vyřešili to Cikáni
Ani Židé však Schwarzenberkovy lesy od polomů nezachránili – byli to vesměs intelektuálové, právníci, lékaři, v lese toho moc nezmohli, a tak se z pohledu knížecí rodiny proměnili jen v pouhé hladové krky. Zbavili se jich poměrně rychle: nákladní vozy je odvezly na nádraží a odtud už směřovali rovnou do Terezína.
Jakmile veškeré pokusy sehnat pracovní sílu mezi Čechy či Židy selhaly, obrátila se pozornost všech zúčastněných na Cikány. Po prvních pochybách o smysluplnosti takového kroku – nedůvěra v jejich pracovní schopnosti byla už tehdy přece jen příliš velká – byly ke konci roku 1942 do Let, tábora původně určeného pro 380 lidí, navezeny více než dva tisíce Cikánů, v mnoha případech celé rodiny. Z mužů se vyklubali zdatní dřevorubci, ale starci a malé děti si do tábora z velké části přijeli pro smrt, obvykle z rukou českých dozorců. Našly se mezi nimi sice výjimky, které neztratily lidskost, ale většinou nedopadly dobře. Pro nadbytečnou lásku k vězňům je udali sami jejich kolegové.
Nikomu to nevadilo – v Německu Cikány už od roku 1933 zavírali do Dachau a v masarykovském Československu, kde byl v roce 1927 vydán výnos omezující kočování pobudů, neměla většina Cikánu nárok ani na občanství.
A zbytek příběhu už je smutně známý. Část romských vězňů skončila v koncentračním táboře v Osvětimi, z Let jich na konci války vyšlo živých jen pár. Kníže Schwarzenberg, kterému Němci nakonec zabavili sídlo, ale dál mu do menšího zámečku dodávali nedostatkový benzin do jeho Packardu, byl po válce oslavován za předválečné vlastenecké postoje. Havlovi měli Lucernu, Barrandov a všechno ostatní. Ačkoli se celou historií táhne výhradně česká, a ne německá niť, podle dobových emocí se vlastně ani nic moc nestalo.
Vlepená stránka
Předchozí řádky jsou velmi stručným shrnutím více než dvousetstránkové knihy Bouře, kterou u nás sepsal a vydal Američan Paul Polansky.
Tento jednašedesátiletý chlapík z Idaha a bývalý juniorský mistr USA v boxu v střední váze do Čech přijel v roce 1994, původně jako genealog, aby vypátral původ jakési americké rodiny. V třeboňském archivu přitom narazil na nedotčené balíky dokumentů týkajících se pracovního tábora v Letech To téma ho chytlo.
„Přišel za mnou jen tak z ulice a ukázal mi, co zatím nashromáždil,“ vzpomíná Fedor Gál, majitel vydavatelství G plus G. „Ohromilo mě to a dlouho jsem nad tím textem váhal. Dával jsem ho číst svým přátelům, aby mi poradili, jestli to mám vydat. Většina z nich byla na rozpacích.“
Jejich pocity nejspíš nejlépe vystihl slovenský profesor Peter Zajac, který na zadní obálce knihy napsal, že „Polansky (…) před námi otevírá tušený, avšak úzkostlivě skrývaný svět našeho studu za to, co nechceme vidět.“
Paul Polansky sbíral materiály ke knize pět let a pomáhala mu v tom mimo jiné i Romka, jejíž matka protrpěla pobyt v Letech na vlastní kůži. „Polansky mi přinesl kila xeroxových kopií dobových dokumentů,“ konstatuje Fedor Gál. „Přesto mi údaje o Havlových a Schwarzenbergovi, které zveřejnil ve svém textu, připadaly tak neuvěřitelné, že jsem pro jistotu vyslal svého právníka, aby je ještě jednou ověřil, pro klid svědomí.
Výpisy z katastrů a místní kroniky nabízejí hodně prostoru pro spekulace. Třeba když právník našel v archivu v knize katastrů mezi dobovými stránkami psanými rukou vlepený čerstvý strojopis, který dokládal Havlovo vlastnictví Barrandova. Neměl jsem ale kapacitu, ani motivaci hrabat se v tom vážněji.“
Mlčeti zlato
Krátce před vydáním knihy se s Polanským v jedné pražské literární kavárně sešel Karel Schwarzenberg, potomek hlavních „hrdinů“ knihy Bouře a někdejší kancléř prezidenta Havla. O předmětu jejich hovoru máme jen svědectví Paula Polanského, a i to jen z druhé ruky. Schwarzenberg Polanskému navrhl, že věnuje nějaké peníze pro pietní místo v Letech.
„Když jsme při příležitosti vydání knihy v roce 1999 uspořádali tiskovou konferenci, z mnoha pozvaných novinářů na ni přišel jen jediný, a ani ten pak o ní nenapsal ani řádku. Knihkupci ji nechtěli, nikdo o ni neměl zájem, prostě se rozhostilo naprosté ticho. Bylo to zvláštní ale o důvodech toho stavu nechci spekulovat, i když názor samozřejmě mám. Máme zřejmě ve zvyku problémy řešit tak, že je zameteme pod koberec,“ říká Fedor Gál.
Krátce nato praskla v patře nad skladem nakladatelství voda a celý náklad Bouře zničila. Pojišťovna škodu zaplatila a příběh pozoruhodné knihy se uzavřel. Zůstalo jen pár výtisků a Paul Polansky odjel z České republiky do Kosova, kde se začal starat o romský uprchlický tábor.
To nemůže být konec
Možná někoho napadne, proč o této nepovšimnuté knize píšu až teď, kdy je například Václav Havel už jen soukromou osobou, a nikoli mnohými zbožňovaný prezident. Je to prosté: dřív se mi ta kniha do ruky nedostala a o faktech v ní uvedených jsem neměla ani potuchy. A ani teď nechci Václava Havla nebo Karla Schwarzenberka nijak skandalizovat. Za své rodiče přece nikdo nemůže a na to, abych z odstupu času hodnotila, jak se kdysi zachovali jejich předci, si netroufám. Kdo ví, jak bych se v takové vypjaté době zachovala já?
Jen se mi vtírá na mysl pár otázek, a to pěkně neodbytných. Třeba tahle: Když se Václav Havel jako prezident uměl za celý národ omluvit Němcům za odsun – což podlé mého učinil vcelku správně –, proč v sobě nenašel sílu a neutrousil také pár slov o „barrandovských“ Židech a neudělal to jen za svou rodinu? Bylo by to přinejmenším gesto moudrého muže, za kterého se tak rád vydává. Bez této omluvy vypadá jeho postoj vůči odsunu jen jako velmi pokrytecká snaha udělat ze sebe apoštola pravdy a někomu se tím zalíbit.
A zajímalo by mě také, proč si té knihy tak ostentativně nikdo nevšiml. My, Češi, se rádi stavíme do pozice nevinných a bezmocných obětí, nejprve nacismu, pak komunismu, ale Bouře otevřeně vypovídá o našem, českém, nenacistickém a nekomunistickém, čistě lidském podílu na tom všem.
Rádi vykreslujeme masarykovské Československo jako oázu demokracie, ale přitom jsme – v rámci udržení tohoto ideálu – nuceni důsledně zamlčovat jeho stinné stránky. Byl to snad ten důvod, proč o knihu nikdo neměl zájem? Je snad tohle důvod, proč první tři oslovení překladatelé odmítli Polanského text převést z angličtiny do češtiny? Nebo vadilo, že nám do minulosti vrtal nějaký cizák? Nebo si snad někdo nepřál, aby se o této knize vůbec vědělo?
Odpovědi na tyto otázky neznám a nejspíš se jich asi nikdy ani nedopátrám, protože si je každý z nás nese sám v sobě. Vím ale, že čím déle si budeme sami před sebou zastírat své dějiny, tím déle nám bude trvat, než pochopíme, kdo vlastně jsme, než poznáme svou národní identitu.
„Říkal jsem Polanskému, že po přečtení jeho knihy mám dojem, že nemá Čechy rád. On se jen usmál a řekl, že je to právě naopak,“ vzpomíná Fedor Gál. Tomu rozumím.
Zdroje:
- Tereza Spencerová, Mladý svět č.12/2003
- Paul Polanský: Bouře — v originále The Storm, vydavatelství G+G, rok vydání 1994.
Pravda o údajném cikánském koncentráku podle oficiálních stránek KP Lety: Nebyl to koncentrák, nýbrž pracovní tábor, následně sběrný a cikánský tábor
Fakta jsou fakta a nikdo jimi nijak neobhajuje to, co se v Letech dělo a vinu především tehdejšího neschopného velitele Janovského. Oficiální stránky tedy uvádí následující:
Tábor v Letech stál dva kilometry východně od obce Lety. Od 8.8.1940 sloužil jako pracovní tábor, následně od 1.1.1942 byl sběrným táborem a od 2.8.1942 se stal cikánským táborem.
Jeho oplocená část měla rozlohu 66 arů, ke které patřilo ještě 11,2 aru neoplocené zemědělské půdy. Součástí tábora byl dřevěný barák, který měl sloužit jako učebna, v případě nouze jako ošetřovna. Před vchodem do tábora stál jednopatrový barák, který náležel velitelství a vedle cesty, která vedla do obce Lety, čtyři menší obytné domky pro dozorčí a správní orgány. Po všech stavebních úpravách bylo pražské kriminální ústředně podáno 12.6.1942 hlášení, že kapacita tábora byla navýšena na 300 dospělých osob. Od samého počátku byl do funkce ředitele — velitele tábora jmenován bezcitný dvaapadesátiletý Josef Janovský — kapitán četnictva. …
Pozn. redakce: Neschopnost Janovského vyústila masovým umíráním v roce 1943 — není ovšem korektní přirovnání ke koncentráku — tam totiž probíhala cílená likvidace osazenstva — a to se v Letech rozhodně nedělo — jak uvádí oficiální stránky:
1942
… 13.12.1942 bylo hlášeno prvních 5 nemocných, u kterých byl zjištěn břišní tyfus. Nákaza se rychle šířila a koncem prosince přerostla v epidemii. V nemocnicích bylo hospitalizováno 22 osob ( 20 vězňů a 2 četníci).
Teprve nyní ohlásil velitel tábora celou situaci vedení, které mu vytklo, že zanedbal své povinnosti a z funkce velitele byl odvolán. Novým velitelem tábora se stal dosavadní velitel cikánského tábora v Hodoníně.
Ještě před příchodem nového velitele tábora bylo odesláno prvních 93 vězňů se známkou ASO (asociál) do pražské donucovací pracovny. Odtud měli všichni podle sdělení odjet to tábora Auschwitz za prací. Skutečnost byla poněkud jiná, 2.12.1942 je vlak z pražského hlavního nádraží odvezl do Osvětimi, kde na ně čekala místo práce smrt.
1943
Nemocnost a úmrtnost vězňů narostla do katastrofických rozměrů. 12.1.1943 bylo uvedeno v denním hlášení, že „tělesný stav Cikánek je natolik špatný, že nelze nalézt na praní a čištění schopné ženy“ a o čtrnáct dnů později zpráva uvádí, že „mnozí vězni se nacházejí v natolik žalostném stavu, že je nutno považovat jej za beznadějný. Jejich skonu se již nedá zabránit“. 23.1.1943 byla nařízena pitva u jednoho ze zemřelých vězňů, která potvrdila, že příčinou úmrtí je skvrnitý tyfus. Nákaza se začala šířit velice rychle a napadala především vězně, kteří byli oslabeni po břišním tyfu. Nová epidemie na sebe nedala dlouho čekat, a tak v polovině února 1943 bylo v táboře evidováno 15 nakažených břišním tyfem a 34 skvrnitým tyfem.
Až 17.2.1943 byl tábor neprodyšně uzavřen — do té doby tomu tak logicky nebylo
17.2.1943 byl vydán rozkaz, aby byl tábor neprodyšně uzavřen, oplocení opraveno tak, aby byl vyloučen jakýkoli útěk, který bude trestán smrtí a nikdo nesmí tábor opustit včetně personálu.
Tento rozkaz (karanténa) platil až do úplné likvidace tábora. Celkem v táboře zemřelo 30 mužů, 48 žen, 3 chlapci, 4 dívky a 241 dětí mladších 14 let. Do této doby byl k pohřbívání vězňů využíván hřbitov v Mirovicích, kde bylo pohřbeno 174 osob. V době epidemie byla kapacita hřbitova téměř vyčerpána a i obava z přenosu nákazy vedla ke zřízení provizorního pohřebiště. 18.1.1943 podal velitel tábora zprávu o tom, že v blízkosti tábora byl zřízen provizorní oplocený hřbitov, kde budou uložena těla zemřelých vězňů.
Ani nemoc, která se šířila velmi rychle, nebyla překážkou k zařazení do osvětimského transportu. V březnu jím odjelo prvních 7 nemocných, ke kterým bylo přiřazeno dalších 13 letských vězňů a největším transportem 4.5.1943 bylo do Auschwitzu transportováno 307 osob. Celkem prošlo branou vyhlazovacího tábora v Osvětimi 420 letských vězňů, z nichž bylo 215 mužů a chlapců a 205 žen a dívek.
Pasáže z Polanskeho „Bouře“
„Přestože většina zde vylíčených incidentů a událostí se stala, všechny postavy jsou smyšlené,“ napsal na úvod knihy „Bouře“ Paul Polansky. Rodiče Karla Schwarzenberga jsou v tomto románu uváděni pod pseudonymem Weissenberkovi. Ostatně jeho název je odvozen od živelné pohromy, která se nad schwarzenberským panstvím přehnala v roce 1939 a zkosila čtyřicet procent vzrostlých stromů. V knize je pak skrytě naznačeno, že knížecí rodina využívala k levné práci na polomech vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku, byť na stránkách se píše o táboře Roky.
V páté kapitole, která je časována rokem 1940, se mimo jiné píše: „Před týdnem začali slovenští dělníci knížete Alberta spolu s první várkou vězňů stavět pracovní tábor u Roků.“ V následné kapitole se stejným datováním je toto: „Tábor v Rokách měl jen 680 vězňů. Většina z nich byla práce neschopná.“ Následně tam byli také internováni, alespoň podle knihy, Židé. „Vládní výnos z 13. března 1939 na zřízení pracovních táborů byl vydán se zřetelem na Cikány. Ale od té doby, co byly vybudovány Roky, bylo v nich internováno jen málo Cikánů. Proč to?“ Ptá se v deváté kapitole kněžna Teresa. Následně jsou pak v ději do tábora sváženi i Romové. Ženy a děti trpí v příšerných podmínkách a umírají, muži ve skupinách těží dřevo v katastrofou poničených lesích.
Fikce nebo pravda?
Hlavní otázka této knihy je, co jsou fakta a co fikce? „Rodiče šéfa diplomacie Karla Schwarzenberga využívali k levné práci vězně z kárného a později sběrného tábora Lety u Písku,“ uvedl kdysi drsně pro týdeník The Prague Post autor Bouře. „S Polanským jsem mluvil a on sám prezentoval dílo jako román. Je tam spousta fabulací. Nicméně tábor v Letech u Písku je fakt, který zdokumentoval například historik Ctibor Nečas a publicista Markus Pape. Zdokumentováno je také, že to byl romský tábor, že tam lidé těžce pracovali a hlavně děti umíraly na nemoci, především tyfus. Také je pravda, že tam byl výhradně český personál. Ano, to jsou všechno fakta, která Polanský ve svém románu použil. Ale není to celý obsah románu, jde jen o pozadí, které použil a využil,“ sdělil ParlamentnímListům.cz tehdejší vydavatel Bouře Fedor Gál.
V této souvislosti dodal na svých stránkách Gál repliku Markuse Papeho: „Bývalí romští vězňové letského tábora řekli Polanskému, že se prali o to, pracovat pro Schwarzenberga, tam byly totiž nejlepší pracovní podmínky. To hlavní ale je, že v té době byl už majetek Schwarzenberga pod nucenou správou německého správce a Schwarzenbergové nemohli už o takových věcech rozhodovat. Zaměstnanci podniků Schwarzenberga tehdy spíše pomáhali vězňům, než aby je vykořisťovali. Proto v tomto případě bylo správné objednávat si vězně na práci z letského tábora, i když to třeba prospělo majetku Schwarzenberga, který už nemohl sám spravovat.“