Tento text je jakýmsi pokračováním příběhu o práci na sobě samém – příběhu onoho pána, kterého jste měli možnost poznat v předchozím příspěvku s názvem »To je úžasné«. Nepřehlédněte prosím ani můj komentář k dopisu dole pod příspěvkem.

 Dobrý den Pavle,

moc rád bych vám poděkoval za čas strávený během třetí lekce. Zítra to bude týden, co jsem měl tu možnost si tuto lekci s Vámi prvně projít. Píšu tento text s mírným odstupem, což byl i můj záměr, nechat si více času na praktikování a získat s tím zkušenost.

Musím se přiznat že k této lekci návratu do prenatálního období k likvidaci strachu z nepřijetí jsem přistoupil pomalejším tempem. A to z toho důvodu, že jsem již od počátku cítil, jak se mě samotný fakt mentálního návratu do prenatálního stadia bytí tak nějak „více“ niterně dotýká.

Zpracoval jsem si proto vše „po svém“ a připravil si určitý harmonogram. Začal jsem od 1.8. a vše mám rozplánováno asi na dobu jednoho měsíce.

Mám za sebou zatím první týden a co se týče pocitů a stavů, které jsem měl při mentální práci na zpracování emocí z tohoto období možnost prožít, musím říct,  že samotná metoda je naprosto úžasná.

Podařilo se nám společně s mým vnitřním dítětem, Petříkem, definitivně překonat první obtíže spojené s tím, že on se do tohoto období obával vracet, protože měl strach z toho, že to bude bolet.

Proto jsem se i snažil přistupovat k němu spíše formou „nasadit semínko“ – netlačit, dělat jako že nic a čekat jestli mu to „začne vrtat hlavou“ a bude sám chtít pokračovat. A to se také stalo:o))

Sám přišel s tím, že mi věří v tom, že to myslím celkově a z nadhledu dobře a pozitivně a že je připraven poslechnout si a prožít tu moji novou radostnou verzi svého bytí v prenatálu.

A tak jsem mu opakovaně vyprávěl onen vámi doporučený fiktivní vysoce pozitivně laděný radostný příběh z onoho dne, kdy byl ve čtvrtém a půltém měsíci těhotenství v děloze své maminky a o tom, jak úžasně, bezvýhradně a naplno ho maminka a tatínek měli rádi a jak ho nesmírně milovali.

Celkově to probíhalo velmi příjemně a opravdu jsem cítil, jak Petřík prožívá v sobě radost a štěstí jako jakýsi jako vnitřní teplý a slastný pocit. Těžko se to slovy popisuje, ale vy určitě víte co mám na mysli.

Při opakování dokázal Petřík onen sdělovaný nádherný příběh proradovávat stále více a více celým svým hmotným tělem a záplava štěstí a radosti z prožití si lásky a přijetí vlastními rodiči i světem sílila s každou reprízou.

Dal jsem si v rámci svých možností na vyprávění oné pohádky hodně záležet a celý příběh jsem pojal co nejvíce „realisticky“. Byl jsem až sám překvapený, když po chvíli se mi začal před mým vnitřním zrakem takřka sám od sebe ten příběh odvíjet už jaksi automaticky a to velmi intenzivně a detailně.

Petřík z toho měl opravdu tak obrovskou radost, že opravdu to chvílemi mlátilo s jeho / a mým, samozřejmě / hrubohmotným futrálem / tělem / jako v pubertě :o)

On si sám si pak v průběhu týdne říkal, jak to naše povídání chce „dávkovat“. Hned na úvod jsem si s ním udělal dohodu, že mu to budu rád povídat vždy jen tak dlouho, co dokáže z hlediska prožívání radosti a štěstí v dané chvíli unést.

Zjistili jsme totiž velmi brzy, že prožívání lásky a štěstí je třeba dávkovat a postupně zvyšovat, aby nedošlo k přehřátí našeho společného emočního těla a k jeho případnému vyhoření.

Ale např. včera (neděle) mi sám říkal, že je tak strašně rád za to, že konečně cítí a „rozumí“ tomu, jak se věci v jeho minulosti mají a že by strašně moc rád věděl, jaké že to pro něj mám v pondělí přichystané to překvapení, o kterém jsem mu povídal.

Navnadil jsem ho totiž na to, že od pondělka budeme v mentálních představách řešit druhý bod práce na jeho vnitřní změně v prenatálním období, tu, která je spojena s návštěvou u prarodičů.

Jen jsem mu lehce naznačil, že půjde s maminkou a tatínkem k babičce a dědečkovi na oběd, protože se dozvěděli, že maminka čeká chlapečka a jsou z toho úplně hotoví / šťastní a rozradovaní / :o))

Hrozně se na to těší, protože fyzická zkušenost konkrétné s tátovými rodiči v té době nebyla nic moc.

Zatím po celou dobu práce a Petříkem cítím, jak se mi skrze jeho prožívanou radost do denního života vlévá jakési sílící celkově veliké vnitřní uvolnění a pocit, jakoby jsem se opravdu postupně zbavoval nějakých závaží, které jsem měl na sobě dosud různě navázány.

Krom toho musím ještě říct, že ta metoda je tak silná, že i během dne vnímám jakoby víc a víc stejné prožitky Petříka na věci kolem tady a teď. Vyzařuje z něj mnohem větší radost a štěstí i nad věcmi, které dříve jsme takto intenzivně neprožívali, ba co víc, i těch, kterých jsme si jich dříve ani nevšimli.

Prostě ten příběh a hlavně emoce z něj přesahují z onoho prožívání prenatálu i do současnosti a zůstávají v ní místo těch, které jsme tím vymazali.

Jsme z toho prostě oba s Petříkem vážně nadšení a to díky vám. Děkujeme !

Stala se mi i jedna z mého pohledu velmi zajímavá věc a sice v pátek, po ranním rituálu přípravy bariéry proti energetickému vampýrismu a stažení energie mi Petřík povídá, že něco našel a podával mi velmi starodávný klíč.

V tu chvíli jsem absolutně nechápal a koukal na něj jak „péro z gauče“. Ptal jsem se ho, kde ho vzal ?

A on že to našel na polici ve sklepě a že neví co s tím, tak že mi to přinesl. Ve sklepě???  Tys byl ve sklepě?? nechápal jsem. A on říká, jo byl. A já, co tě tam vedlo, vždyť si říkal, že tam chodit nechceš, že se bojíš.

A on na to : dříve jsem se bál, ale mám teď takovou radost z toho našeho povídání a všeho  kolem, že jsem tam prostě vlítl a začal ty staré krámy ze sklepa / tedy podvědomí – pozn. PK / uklízet a vyhazovat do popelnice.

Protože teď už vím, že strach je jen něco, co se ještě nestalo a tak není důvod se toho bát, když se to přece ještě nestalo, no ne?? :o))

Když jsem se nad tím zamyslel, vytřeštěně mu říkám, máš pravdu „brácho“, já jsem tak strašně rád že tě mám,… a on že je taky strašně moc rád, že mne má a má se o koho opřít ! :o))

Po chvíli říká : je to k něčemu, ten klíč ? A mě najednou problikly před vnitřním zrakem ty prastaré dubové dveře, k nimž ten klíč patří.

Říkám mu : no ještě nevím, ale něco mě napadlo. A řekl jsem mu o těch dveřích a že by stálo zato to vyzkoušet a jestli s tím souhlasí. On chvíli stál s vykulenýma očima, pak překonal svůj strach a pak prohlásil, že tam určitě musíme zajít a vyzkoušet to.

V tu chvíli jsem prožil velmi zvláštní pocit. Takovej mix toho : jo, jít i ne, nejít / něco jako když se rozhoupá a zavlní monáda /. Jako že strašně moc jsem se těšil, co tam bude, jako dítě, když pod stromečkem rozbaluje dárek, ale na druhou stranu takové jemné mrazení, s čím se tam mohu setkat.

Zvláštní ale bylo to, že se všechno tohle po chvilce jakoby vyrovnalo do naprosté rovnováhy (50:50) a cítil jsem naprostý vnitřní klid.

Tak jsme se tam přemístili, on mi podává ten klíč, já ho strkám do zámku těch dveří. On stojí vedle mě a držíme se za ruce. Do pr…. Masakr!

Klíč tam opravdu pasuje a po otočení se dveře začínají pomalu otevírat. Nedá se to popsat, nechápu, co to je, nic takovýho jsem ještě nikdy nezažil.

Až brutálně nádherná záře, pocit takové měkké, příjemně teplé a laskavé zvláštní hmoty nebo co to bylo za těmi dveřmi / spíš něco mezi hmotou, tekutinou a snad i plynem /.

Stojíme tam oba před těmi dveřmi a prostě hledíme před sebe, co bude. Najednou se jakoby z ničeho začala před našima očima vykreslovat postava.

Bylo to podobné, jako když jsem byl malý kluk, s dědou jsme fotili a vyvolávali pak doma v temné komoře různé fotky, a byl to přesně ten naprosto úžasný pocit, jako když se osvítí papír a pak se dá do vývojky a najednou jako kouzlem se začne prokreslovat na tom papíru ten obrázek z filmu.

No tak tohle bylo přesně to stejné, a on se postupně před námi „zhmotnil“ „starý pán“ / bosé nohy, oblečený do bílé kutny, jo a měl krásný bílý plnovous /. Rukou ukazoval jako že máme jít za ním.

V tu chvíli jsem pocítil strach z neznáma a přiznám se že tam proběhla i myšlenka, jestli jsem to náhodou nepřestřelil a neudělal něco, co jsem neměl a on si „prostě už nepřišel pro mně“.

Vzpomněl jsem si na vaše doporučení a říkám mu, že tu nejsem sám, že jsem tu s Petříkem a že on je můj nejbližší brácha a kamarád a jestli můžeme jít spolu, že bez něj jít nechci.

Nevím, co mě to napadlo, ale byla to jakási „opora“ v tom, že když budeme moct jít spolu, nemůže se nic „hrozného“ stát. A on bez jediného slova pokýval hlavou,  že teda jo, a natáhl ruku k Petříkovi.

Ten to všechno pozoroval a byl kupodivu v neskutečném klidu. Podíval se na mne, pustili jsme si ruce a jak se dotknul ruky toho „pána“, on, Petřík, se zmenšil tak, že se mu vešel do dlaně.

A ten starý pán ho zvedl a vložil mi ho jakoby do oblasti srdce / byl to pro mne šok, co to má znamenat !!! /, ale v tu chvíli se rozlil ve mě  po celém těle tak úžasný pocit, jakoby se ve mě rozzářila z malé jeskyňky obrovská hvězda.

Překročil jsem práh těch dveří za tím „starým pánem“ a on poprvé promluvil. A říká, jsem tvůj průvodce, ničeho se neboj, vytáhni klíč z těch dveří, dej mi ho a následuj mě… já jak opařený, ale naprosto rozzářený udělal, co říkal.

A jak jsem mu dal ten klíč, tak jsme se v tom světle prostě rozplynuli. Nevím, jak dlouho to trvalo, ale po celou dobu jsem jen prostě věděl, že jsem, že existuju, a cítil jsem, jako bych byl částí všeho ve všem.

Nevím jak to popsat, protože to prostě nejde popsat. Nevím kde sem byl, co to bylo, ale bylo to nepředstavitelné… nepředstavitelně krásné… Po nějaké době jen slyším hlas toho „pána“, jak říká, už je čas, a najednou jsem se začal zpátky „zhmotňovat“ a po chvilce jsem stál opět před těmi dveřmi.

On mi podává zpátky ten klíč a jak jsem jej od něj vzal, jakoby střih a stáli jsme s Petříkem držíce se za ruce na druhé straně těch dveří a koukali na něj, jak tam stojí za nimi.

Nikdo nic neříkal ale po chvíli se on začal rozpouštět a já vsunul nějak intuitivně nebo co,  klíč zpátky do těch dveří, zavřel je a otočil klíčem. Zpoza dveří prosvítalo to nádherné světlo, a zdálo se mi, že ty dveře mají na sobě trochu víc prasklin než předtím.

Chvíli jsme tam s Petříkem stáli a nechápavě na to vše koukali a pak po chvíli se vrátili do reálu, a já otevřel oči a byl „zpátky zde“ :o) opravdu brutálně živé, krásné to bylo. Ještě teď když to píšu mi běhá z toho šimrání po celém těle…

Vím, možná to líčím moc detailně, ale nemůžu si prostě pomoct. Nevím, proč se mi to děje a hlavně, jak se v tom mám orientovat, co mi to chce říct nebo jak s tím vším naložit, když nic není náhoda.

Na jednu stranu se tu „jebu“ na zemi a málem nemám na živobytí a na druhé straně se mi děje tohle. Budu moc rád za Váš jakýkoliv komentář a díky moc že se mnou máte takovou trpělivost :o)

****************

dobrý den, Petře…

jsem rád, že se zabýváte mnou doporučeným postupem na maximum s využitím celého potenciálu své kreativity… já vám jen ukazuji cestu, to, jakým způsobem jí projdete a jak vše na ní si prožijete a procítíte, to už je na vás… nakonec, již v prvopočátku jste zjistil přímo vynikající důsledky na svou denní psychickou rovnováhu… takže se nemusíte ničeho bát…

je skvělé, že  při této práci naprosto respektujete potřeby svého druhého „já“, svého hmotného vědomí, svého ega, tj. Petříka a dáváte mu prostor, aby se mohl v tom, co mu dáváte z lásky k němu k dispozici, sám svobodně a ze své vlastní vůle orientovat a proto také toto všechno na své rovině bytí naplno přijmout…

on, Petřík, vědomí vašeho fyzického já, tedy ego, je vaší integrální částí, kterou jste dosud absolutně opomíjel a nepřijímal… důkaz o tom jste si prožil ve fázi, kdy jste se učil mít Petříka rád… pokud chcete zde na Zemi a poté i v jemnohmotných jako duše a později duchovních světech jako duch něčeho dosáhnout, je nezbytně nutné, aby jste Petříkovi pomohl z dítěte dorůst do dospělosti a udělal ještě mnohé, aby jste se opět sjednotili do vzájemné, tentokráte dobrovolné, do vědomou láskou k sobě samému propojené jednoty…

téže jednoty, která vám byla kdysi vlastní a z níž jste dobrovolně vystoupili, abyste si prošli nížiny mnohých světů i světa tohoto a našli jednou právě tuhle cestu k návratu… jenže tentokráte to už nebude ta původní Univerzem vám daná jednota, ale jednota, ke které jste se dopracoval vlastní silou… a to se počítá… proto jste se zrozoval tady na Zemi…

je správné vše, co děláte ve svém nitru, pojímat / jak říkáte / co nejvíce realisticky… úspěch celé věci je provázen silou vaší vůle vložené do imaginace oněch zvolených fiktivních dějů, kterými přepisujete nesprávné záznamy do vás otištěné vašimi vlastními chybami z minulosti a vlivem okolního makrokosmu, tedy energií, do nichž jste byl tady na Zemi právě v této inkarnaci ponořen… a že ty vám dosud nebyly nijak příznivé, o tom již víte své…

podrobnosti reakcí vašeho Petříka, o kterých píšete, neskutečně krásně a dojemně ilustrují důvěru a lásku, kterou vy dva mezi sebou prožíváte… je to právě vaše láska k němu a jeho důvěra k vám, která vám umožňuje měnit fatální důsledky působení tohoto mnohdy nepřátelského okolí…

odhazujete prožitím lásky, štěstí a radosti od sebe / svého Petříka / nesprávné představy o něm samotném a jeho místě na tomto světě… pomáháte mu, aby získal sebedůvěru, víru v sebe sama, aby se zbavoval zbytečných iluzí a škodlivých energií… na tom budeme pracovat v příštích lekcích, kdy budeme dočišťovat nesprávné mentální vzorce.

zajímavý je ten příběh s klíčem… našel ho a podává vám ho… uklízí sklep / své a vaše vlastní podvědomí /, našel klíč a s důvěrou vám ho předává… ten klíč je klíčem k něčemu, co je ve sklepě skryto a vám tímto dává najevo, že na vás spoléhá, že budete vědět, co s ním udělat…

sám se trochu bojí, ale s vámi po boku nachází odvahu k těm dveřím s vámi jít… i on si tedy přeje, aby jste tu skrytou komoru otevřel a dal to, co je s tím spojeno, do pořádku… dveře se otevírají a postupně se vám oběma v nich zjevuje onen starý muž… vidí vás spolu a zve vás dál…

a vy zcela logicky / důkaz toho, že je to už u vás plně ukotveno !!! / žádáte, aby Petřík mohl jít s vámi… a všimněte si, co se stane : Petřík se změní v rukou onoho muže v maličkého Petříka a on vám ho vloží do srdce… vaše vědomí ega / třetí čakra / je opravdu oproti vám jako duchu takhle maličké, to jen pozemský svět mu dodává iluzi síly… tím, že Petřík vstoupí do vašeho srdce, vstoupí do jednoty s vaším vědomím ducha / čtvrtá čakra /… a to, co prožíváte, je skutečné prožití si jednoty sebe sama se vším všudy… zatím kratičké, ale …

vstoupil jste do dveří, které vám byly připraveny se již v této inkarnaci otevřít, ale to se mohlo stát teprve ve chvíli, kdy jste k nim přišli s Petříkem spolu… jinak řečeno, nebýt spolupráce a vzájemné lásky mezi vámi oběma by nebylo žádného klíče a nebylo by žádných dveří !!!…

kdyby tohle pochopili všichni ti, kteří jsou falešnými proroky dnes vedeni do propasti duchovní pýchy zatracováním svého ega, bylo by na světě zase o něco veseleji…

nezapomeňte, že to byl Petřík, který ten klíč našel a našel ho ve sklepě / podvědomí /, který patří právě jemu “ … pokud byste nedošel pochopení a přijetí bezpodmínečné Kristovy lásky k sobě / Petříkovi /, zůstaly by pro vás ty dubové dveře jako pro mnoho lidí kráčejících dosud tzv. širokou cestou k Bohu i v této inkarnaci uzavřeny…

proč myslíte, že se vám zdály ty staré dveře po návratu více popraskané ?… do těch dveří jste vstoupil a budete jimi jistě ještě nějakou dobu procházet v rámci své pokračující transformace… a ony dveře se budou stále více rozpadat… až jednou… domyslete si sám, co se pak stane !…

pracujte dále, pište… určitě něco z toho zase použiji do svého webu… možná si díky vám alespoň jeden jediný člověk ještě uvědomí, že unikat v duchu a zanedbávat své nižší „já“ je jen smrtonosnou pastí, připravenou pro nás všechny oněmi falešnými proroky dnešních dnů… pastí, která je nastavena na všechny ty, kteří hledají… jen někteří se jí dokážou vyhnout…

pomůžete těm. kteří jsou připraveni, aby se podobně jako vy vydali cestou, tou pravou úzkou cestou, kterou jste vy již tak úspěšně  nastoupil…

PK