Ve své praxi rekonstrukce lidské psychiky se běžně setkávám s něčím, čemu tahle společnost absolutně nevěnuje žádnou pozornost. Pomaličku sice přichází do povědomí lidí fakt, že naprostá většina psychických bloků a případných následných stavů poruch psychického a fyzického zdraví má svůj původ v raném dětství, ale velkým tabu zatím zůstávají často havarijní prožitky budoucího dítěte v období prenatálního vývoje. A nikdo v podstatě neučí budoucí rodiče aby se problematickému chování, jednání a myšlení v období vývoje dítěte v prenatálu vyhýbali.

Rád bych dnes vnesl do této oblasti alespoň trochu světla ze svých osobních zkušeností. Jde mi především o to, aby se početí dítěte a samotné rodičovství stalo uvědomělým aktem zbaveným vlivu nahodilosti a s tím spojených psychických šoků pro budoucího človíčka.

Lidé většinově neznají sama-sebe

Příčinou nedobrého stavu, kterým masivní vznik psychických bloků u dítěte v dětství rozhodně je, je především totální neznalost naprosté většiny dnešní populace o tom, kým vlastně člověk je, kdo v něm je kdo.

Je jím i naprostá neznalost tak důležitých faktorů lidského života, jakými jsou konkrétní postupy k dosažení dobře míněných, ale praktickým návodem nepodložených rad mnohých falešných guru o tom, že „máte mít rádi sami sebe“, „máte přijmout sama sebe“, „máte pozitivně myslet“, „žít tady a teď“, případně si „řídit svůj život sami“.

Základem totálního nepochopení toho, jak uchopit vlastní život v jeho kvalitní podobě, je pokleslé materialistické pojetí tohoto světa současnou západní společností, které je lidskému jedinci od útlého dětství touto společností vnucováno a které se stalo prokletím současné doby. Svoji tragickou roli zde samozřejmě sehrává i naprosté selhání křesťanství v roli duchovního vedení západního světa, jak jsem už nejednou o tom tady na webu psal.

Předesílám, že ke správnému porozumění mým poznámkám k níže rozebíranému tématu je nutno alespoň v zásadních rysech znát praxi skutečné lásky k sobě a mít přístup k informacím na tomto webu o způsobech řešení bloků, strachu a depresí v rámci rekonstrukce lidském psychiky tak, jak ji zde veřejnosti předkládám. A plně to jistě pochopí jen ti, kteří již nastoupili onu „úzkou“ cestu ke štěstí, klidu, spokojenosti a kvalitnímu životu, která změnila jejich život k lepšímu.

Pozn. redakce: Toto téma je rozšířením a aktualizací staršího textu, proto se nedivte případnému opakování některých věcí. Není žádoucí odstraňovat články aby nedošlo k narušení odkazů na ně.

Téma je tedy dáno. Budeme se zabývat problémy, které my lidé jako rodiče působíme jiným lidem, svým dětem, na samotném prahu jejich života a posléze na prahu jejich dospělosti. Bude to prostě o tom, jak si předáváme z generaci na generaci štafetu strachů, úzkostí a bloků, které jsou nám jako lidstvu vnucovány tlakem mimosmyslových aktivit negativních mimozemských entit ve spojení s určitou mocnou skupinou lidí vládnoucí finanční oligarchie tohoto světa.

Období dětství rozdělme na několik fází. Těmito fázemi nechť je období prenatálního vývoje člověka, pak období raného dětství zhruba do osmi let věku dítěte a posléze léta dospívání. Myslím, že budete překvapení /a možná šokováni/ předloženým náhledem na hloubku zásahů do psychiky našich dětí skrze námi /jako rodiči/ běžně používané způsoby chování a jednání vůči nové generaci.

Pevně věřím, že se pokusíte vniknout do tajů tohoto /byť jistě stále ještě nedokonale/ zde zveřejněného materiálu a pokud z pozice rodiče či prarodiče máte s novou generací přímý kontakt, pokusíte se alespoň k dnešnímu dni opravit své obvyklé výchovné metody v souladu se zde uvedenými poznatky tak, abyste tuto novou generaci dále nezatěžovali novými a novými emocionálními a mentálními bloky, které /zejména/ těm duchovně nejvyspělejším mezi nimi dělají ze života v dospělosti často peklo.

Jak to všechno začíná?

Zdálo by se, že narozením všechno začíná. Že se do tohoto světa rodíme s naprosto čistým a nepopsaným rejstříkem. Bohužel či bohudík, opak je pravdou.

Vynecháme-li podněty vstupující do života dítěte dříve nebo později v pozitivním i negativním smyslu z předchozích inkarnací, uvědomme si jako fakt, že již ve chvíli narození má dítě svůj úplně čerstvý rodný list hustě popsán vlastními zážitky v prenatálním období svého života. A už tyto záznamy z prenatálu mohou být a také jsou pro další život dítěte za souhrnu dalších nepříznivých okolností důležité a mohou v budoucnu generovat v jeho životě celou řadu problémů.

Připomeňme si, co se z hlediska vývoje lidské psychiky v prenatálním období v nitru budoucího človíčka děje a proč tomu tak je. Úvodem si ale zopakujme ve zkratce to, co už možná víte, ale co je pro tento výklad potřebné.

Již ode mne víte, že jste zde na zemi tzv. pozemským člověkem, tj. bytostí s více vědomími původně vzniklou  hybridním spojením dvou bytostí dříve zcela samostatných. A to „zvířecího člověka“ vzešlého vývojem z lůna této Země /případně hmotných světů ve vibrační rovině podobné Zemi jako takové/ a duchovního člověka přišlého z podstatně vibračně vyšších světů /vyšších sfér bytí/, který se v průběhu svého vývoje etabloval v oněch světech vyšších vibrací ponořen do nově získaného jemnohmotného těla.

Detaily zde vynechejme, odkazuji vás na studium dostupných pramenů, např. v rubrice Planeta X » zde na webu či informace obsažené v mých článcích týkajících se této problematiky.

Božská Jiskra v srdci člověka

Oni dávní „bohové“ s malým „b“, kteří stáli u zrodu pozemského člověka, odvedli dobrou práci. Odstřihli zvířecího člověka od jeho skupinové duše a vybavili ho individuální duší prostřednictvím vložení určitého objemu duchovního světla, duchovní energie, do jeho aury. O onom limitovaném objemu duchovního světla budeme dále hovořit jako o Božské Jiskře v srdci člověka.

V literatuře se setkáte s doklady, že oněch sort někdejších „bohů“ bylo zde na Zemi více a některé při svém tvoření byly velmi aktivní a že kromě pozemského člověka tak byla vyprodukována i řada lidozvířat a jiných nepříliš povedených bytostí, které postupem času vymizely nebo byly přímo jimi samotnými /bohy/ později vyhubeny.

Onen kosmický Bůh s velkým „B“, jak ho dnes znáte, jakýsi „nadřízený“ oněch „bohů“ s malým „b“, ale odsouhlasil vložení své vlastní božské jiskry pouze do entity onoho pozemského člověka. To znamená, že původní entita zvířecího člověka byla upravena vložením přísně individuálního přídělu určitého množství duchovní sekvence Světla vlastní oněm „bohům“ s malým „b“, kteří se o existenci pozemského člověka postarali.

Tito „bohové“ tedy dokázali lidské tělo jako produkt této přírody uzpůsobit pro současné duální působení obou původních vědomí — vědomí zvířete /ega, podvědomí/ a vědomí ducha /nadvědomí/. Prostě dokázali uskutečnit spojení prapodstaty zvířecí existence /vyvinutý mozek omezené inteligence, podporovaný impulsy pudů a instinktů/ s prapodstatou vlastní duchovní existence /myšlení, mentální inteligence/ a vytvořili tak zcela novou bytost zvanou pozemský člověk.

Jak byli tito „bohové“ s malým „b“ poměrně inteligentní, jednu věc tihle dobráci nedomysleli. Pozemský člověk tak sice získal inteligenci pro to, aby se mohl naučit pro své bohy pracovat, získávat zkušenosti a tím své pracovní návyky vyvíjet a zdokonalovat. S čím ovšem nepočítali, je to, že člověk a lidstvo, které se z těchto již duchem obdařených lidských bytostí začalo postupně vyvíjet, se nestalo pouhým objektem zájmu svých „stvořitelů“ s malým „s“ sledujících cíle exploatace jejich pracovní síly, ale i subjektem vlastního vývoje majícím v řádu tohoto stvoření své nezastupitelné místo.

Od stvoření dnešního člověka uplynuly desítky tisíc let. Vývoj civilizace oněch „bohů“ s malým „b“, kteří v té době žili zde na Zemi i na nich závislého lidstva dnešního typu byl přerušován v určitých intervalech kataklymatickými událostmi globálního charakteru, který proti původnímu záměru oněch „bohů“ rozptýlil člověka z jejich područí do okolní přírody a umožnil mu nezávislý vývoj /s nutnými obdobími barbarizace na základě životních podmínek po oněch kataklyzmatech/.

Poslední nepřetržitý civilizační okruh byl spuštěn na Středním východě někdy před rokem 4000 př.n.l. a s určitými výpadky trvá dodnes. Naši poměrně primitivní stvořitelé — „bohové“ s malým „b“ —  byli během tohoto období vyšachováni z přímého působení na lidstvo a donuceni opustit 3D realitu, ve které se lidstvo vyvíjí. A samotné lidstvo bylo ponecháno svému vývoji bez přímých, viditelných „božských“ zásahů svých tvůrců.

Připomeňme si, že naši původní „bohové“ s malým „b“ akceptovali své bytí na této Zemi nejen z jistých technických a organizačních důvodů, ale i proto, že jim samotná Země jako životní prostor vyhovovala. Procházeli proto postupně v čase jako původně energetické bytosti duchovních světů postupným zhmotňováním od těl kvality lehké páry před mnoha desítkami tisíc let, až po stav, který pro dobu před padesáti tisíci lety popisuje americký „spící“ prorok Edgar Cayce jako tělo v polotekutém či později už v poloplastickém stavu.

Ostatně, původně nás stvořili k obrazu svému právě proto, aby svá lehounká a zranitelná těla chránili před úrazem a přetížením nezbytnou činností na Zemi pro své přežití a pohodlí.

Dnešní člověk byl ještě v době přítomnosti svých „bohů“ veden podle zásad ducha. Byl mu z vůle jeho „bohů“ vložen do jeho společenského života jasný „zákoník“ s přesnými a v podstatě spravedlivými pravidly soužití mezi sebou i pravidly chování vůči bohům a tato pravidla byly v prvopočátcích spíše dobrovolně dodržována než vynucována. O tomto období se hovoří jako o zlatém věku tohoto lidstva.

Cesta ke spasení, Cesta zpět do Jednoty

Lidská duše dnešního člověka je na rozdíl od duše původního zvířecího člověka přísně individuální a přichází na Zemi do jednotlivých inkarnací z jemnohmotných vibračních světů nad pozemskou vibrační rovinou. Noří se do připravovaného lidského těla v těle matky uzpůsobeného geneticky přesně svým potřebám dalšího plánovaného vývoje.

Samotný duch člověka ponořen v duši se spojuje s rodícím se vědomím /egem/ původní zvířecí bytosti vyvíjející se v lůně matky, aby ho oživil a originálním způsobem mu v průběhu pozemského života hodil pomocné „světelné lano“ ke splnění klíčového úkolu inkarnace každého člověka. K rámcovému zopakování existence symbolického „Stromu života“ /přesně odpovídajícímu prostředí reality hmotných a jemnohmotných světů/ si můžete více přečíst zde » Ano, je to právě ono světelné lano, o kterém hovoří vize zveřejněná v rubrice „Dualita lidského bytí“ v textu s názvem Jak se Bůh a satan stali pedagogy ve velké škole života aneb skutečný význam příběhu Adama a Evy z Genesis 5 »

Dění tam obrazně popisované vezměte prosím velmi vážně. Protože váš pozemský život je právě o tom, že je to vaše aura, v níž se dění popisované v onou přechodném pásmu stromu života v praxi realizuje.

Soužití obou samostatných bytostí, obou samostatných vědomí ve vás, se kterým jsem vás v základních rysech seznámil v textech rubriky Dvě cesty », probíhá právě tam a právě mezi vědomím shora se dolů /ve vibracích/ spouštějícího vědomí ducha a zdola se nahoru /ve vibracích/ deroucího vědomím ega je možno vysledovat ono světelné lano, hozené shora dolů ku pomoci tomu dole.

Je to právě ono světelné lano, pomocí něhož se vy, pravý duchovní člověk, pokusíte v průběhu společného pobytu zde na Zemi v rámci své součtové duše ve vibracích pozvednout k sobě své partnerské ego, svoji ženskou složku, která se kdysi oddělila a odešla za zkušenostmi do hmotných světů. A dnes vybavena zkušenostmi z tohoto putování se vrací zpět nahoru, aby jimi obohatila součtovou duši, vědomí ega i vědomí ducha obalující.

Cesta ke spasení, tedy k onomu návratu a znovu-sjednocení /či znovu-zrození ega ve vibracích ducha/ vede nikoli přes údajnou Kristovu osobní oběť a jeho pomoc vám při druhém příchodu, jak vám o tom nesmyslně kážou ta proradná svými činy Satanu propadlá individua křesťanských kněží všech stupňů a nominací. Cesta ke spasení vede právě skrze spolupráci obou vašich samostatných a sebe-vědomých částí — vědomí ducha a vědomí ega, v rámci součtové duše.

Pozn. redakce: Cesta ke spasení alias Cesta do Království Otce… Já jsem Cesta, Pravda a Život, praví Kristus. Přesně o tomhle mluví původní Kristovo učení, které se před vámi antikristovská katolická církev i dnes pokouší ukrýt už od doby, kdy z ní první cézaropapež Konstantin I. udělal státní církev jako nástroj pro ovládání oveček. Kristus přesně věděl co říká, když učil o tom že by „dva v jednom domě měli uzavřít mír“ a že by člověk „měl učinit ze dvou jedno“ » Tohle vše naleznete v Tomášově evangeliu, které se církev pokusila zničit » a my jej známe jen proto, že bylo nedávno vykopáno v Nag Hammadi v Egyptě »

Je to tedy věcí vašeho vnitřního vývoje od ega v jeho původním satanském podání „sobectví a oddělenosti“ — k božskému pojetí téhož, ale již transformovaného ega jako „lásky a sjednocení“.

Je to věcí vývoje ve vaší vlastní součtové duši, nikoli věcí vývoje mezi vaší duší a vnějším Bohem na nebesích, jak je vám zcela úmyslně mylně neustále podsouváno vašimi duchovními predátory v sutanách.

Krásná je teorie a surová je skutečnost lidského vezdejšího bytí dnešních dnů. Výše nastíněné zásady jsou v životě dnešního člověka archonticky převráceny již ve chvílích prvního doteku s pozemskou realitou, tedy ve chvíli početí a života lidského plodu v prenatálním stádiu. Jeho vývoji do podoby obnovené jednoty mužských a ženských energií v součtové duši jsou kladeny překážky již od samotného počátku jeho přítomnosti v pozemském prostoru.

A nástin a pokus o vysvětlení toho, že tomu tak skutečně je, proč tomu tak je a jak z toho ven, to je pravým důvodem mého snažení v několika následujících pokračováních tohoto textu.

-pokračování-