Posledně jsme spolu s Davidem Ickem konstatovali, že k tomu, abyste se vymanili ze všudy přítomné manipulace s vaším vědomím, je nezbytně nutné poznat sám sebe. Postupně se k tomu, jak se to dělá, v příštích textech dostaneme. Pokud ale jste návštěvníky těchto stránek z dřívější doby, pak to už pro vás není zase takovým tajemstvím.

Dnes se zastavme u problémů těch démonů, o nichž David Icke hovoří jako o těch mocných, kteří ovládají prakticky celé lidstvo. Pro mnohé není tato informace nová, ještě více mnozí se možná s informací o těchto „démonech“ dosud nesetkali. A pro vás některé, kteří se v tomto ohledu již dobře nebo docela dobře orientujete, to může být příležitostí k tomu, abyste si své informace případně doplnili.

Na úvod je zapotřebí, abych uvedl, že na základě již zmíněných kontaktů s bytostmi jiných světů a osobního vhledu do nich v posledním období jsem byl nucen poněkud upravit dosud zastávaný model Univerza tak, jak jsem je dříve intuitivně vnímal. Pokud se tedy v příštích řádcích, případně v dalších mých textech setkáte s výkladem některých věcí tak, že minimálně nebo i více nesouhlasí s tím, co jste ode mne slyšeli dříve, nedivte se prosím. A pokud můžete, přijměte tyto změny za své. Kde prostě o změnu úhlu pohledu, který se mi podstatně více otevřel.

Pojďme na to. Tento vesmír představuje z pohledu těchto nových získaných informací něco, co se vymyká jakékoli lidské představivosti, Zatím jsme věděli /a bylo nám to říkáno v celém naší známé historii/ z klasických náboženství, že v něm existují dva velikánské okruhy světů, světy duchovní a světy hmotné. Nízkovibrační světy hmotné jsou pak od těch vysokovibračních duchovních odděleny vrstvičkou tzv. světů jemnohmotných. To v podstatě platí a tuto záležitost jsem již poměrně podrobně řešil i ve svých dřívějších textech.

Ovšem to je pouze část pravdy o tom, jak světy ve vesmíru vypadají. /Podobně jako existuje na číselné stupnici mezi zápornými a plusovými čísly číslo s hodnotou „nula“, existuje i z hlediska vibrací kladný a záporný vesmír s nulovou plochou na rozhraní obou těchto vesmírů. Tuto nulovou plochu si nazvěme plochou Zero. Ta je charakteristická svojí nulovou vibrací a tím, že není stabilní, v čase a prostoru se periodicky vlní a prohýbá někdy více do vesmíru záporného, někdy více do vesmíru kladného. Tento periodický posun je důsledkem pohybu sluneční soustavy v rámci naší galaxie.   

Oba tyto vesmíry, ten se znaménky plusovými /dále jen svět/ i ten se znaménky minusovými /dále jen antisvět/, jsou v podstatě organizovány jako zrcadlově si podobné. Planeta Země leží přímo na oné rovině plochy Zero na rozhraní světa a antisvěta. Směrem do kladných i záporných vibrací jsou kolem oné roviny Zero v obou vesmírech nakupeny jemnohmotné světy s vibracemi postupně se zvyšujícími směrem ke světu duchovnímu /v kladné části vesmíru/ a postupně se snižujícími směrem ke světu negativních vibrací /v záporné části vesmíru/.

A podobně jako nad jemnohmotnými vibracemi pozitivního světa existuje svět duchovní se svými nejvyššími vibracemi v pozitivním vesmíru, stejně tak existují obdobné světy negativního vesmíru s vysoce negativními vibracemi nad jemnohmotnými světy tohoto negativního vesmíru.

Jemnohmotné vesmíry z pozitivní i negativní strany vesmíru samozřejmě přiléhají přímo k ploše Zero. A celý rozsah pozitivních a negativních vibrací těchto zrcadlově propojených jemnohmotných světů tvoří jakousi samostatnou skupinu vibračních světů spojenou přímo s planetou Zemí. V této chvíli si řekněme, že naprosto zásadním pravidlem pro tyto vesmíry je pravidlo o tom, že vše, co se v těchto světech vyvíjí, pomalu, ale jistě směřuje směrem z ponoření z negativního vesmíru  směrem k přechodu do vesmíru pozitivního.

Co to znamená? Především to, že Země je něco jako aréna pro střetávání členů celé škály civilizací jemnohmotných světů pozitivního a negativního typu. Planeta Země je vybavena svojí přírodou dostatečnou zásobou sebe reprodukujících se fyzických těl, jakýchsi hmotných uniforem, které jsou schopny do sebe přijímat jemnohmotná těla z obou protilehlých vesmírů. Právě na planetě Zemi při ponoření se do uniforem lidských těl se mohou jedinci přicházející z celé škály jemnohmotných světů pozitivního i negativního světa napřímo setkávat a na sebe působit. Což je při pobytu v jejich domovských světech vyloučeno, protože v těch jsou tito jedinci přísně separováni podle kvalit sobě vlastních pozitivních a negativních vibrací.

Připomeňme si, že bytostem přicházející z negativních světů je vlastní chování podle „počítačového“ programu „sobectví a oddělenost“, bytostem přicházejícím z pozitivních světů pak „počítačový“ program „láska a sjednocení“. A právě na planetě Zemi jsou bytosti těchto dvou světů vybavených takto diametrálně rozlišnými dispozicemi párově spojování v lidských tělech v rámci své aury a zároveň je jim po dobu života dána možnost kontaktu s ostatními takto vtělenými v rámci pozemské reality.

Cílem je postupná rekonstrukce jejich lidské psychiky posunem od „sobectví a oddělenosti“ k „lásce a sjednocení“. Prostředkem pro provádění výcviku těchto lidských duší ponořených do lidských těl jsou emoce. Emoce jsou věcí fyzického těla a to v celém rozsahu, od těch nejvíce pozitivních až po ta nejvíce negativní. Ve svých domovských světech ty bytosti, které se ponořují do uniforem lidských těl zde na Zemi, tuto škálu emocí nemají ani zdaleka k dispozici.

Z kontaktů v jiných dimenzích světů pozitivity i negativity jsem měl možnost poznat, že bytosti obou typů jemnohmotných světů jsou vybaveny pro prožívání emocí toho typu, který přísluší těm kterým vibracím jemnohmotných světů. A to ať již pozitivních nebo negativních, a vždy jen v určitém rozsahu vibrací dané emoce. Jsou jim cizí emoce mimo jim vlastní úroveň vibrací duše a naprosto postrádají ve svých původních světech přístup k vibracím opačného spektra.

Dovolím si uvést příměr: například pozitivní emoce prožívané lidmi při sexuálním aktu lásky takhle v neděli po ránu. V pozemském prostoru je možno je prožívat tyto obvykle mimořádně pozitivní emoce po určitou omezenou dobu a může je vzápětí vystřídat jiný odlišný typ emocí, třeba mírně negativní spor o to, kdo vstane a uvaří kávu.  

To, že je prostřídávání emocí u lidských bytostí v inkarnaci běžné, jistě není třeba vysvětlovat. A představte si, že na určitých rovinách jiných realit lidé žijí ve stavu permanentního sladkého vzrušení podobnému sexuálnímu aktu na pozemské rovině stále. A tato pozitivní emoce se stává běžnou a tak trochu zevšední a při nemožnosti prožívání jiných emocí je to prostě dost na houby.

Tento příklad asi není zrovna z nejlepších, ale můžete si sami představit světy, kde prožívání pozitivních či negativních emocí určitého stupně nemá pro tam žijící bytosti alternativu a tak trochu je to pro ně nudné a málo inspirující. Později se k tomu vrátíme, protože tato skutečnost má pro pozemský život vtělených bytostí mimořádný význam.

Pro dnešek vám ještě připomenu jednu již před léty zveřejněnou vizi zde na mém webu, která /tehdy ještě i mnou plně nepochopena/ poukazuje na poměry existující na průřezu oběma těmito zrcadlově strukturovanými vesmíry.  

Předložil jsem vám už tehdy něco jako záznam o „služební“ cestě jednoho z mých spolupracovníků, kterého jsem požádal o pomoc při přípravě podkladů pro tyto texty. Ten jednoho krásného dne vstoupil svým duchovním tělem do vzestupného pravotočivého energetického víru a byl uveden do situace, v níž si prožil poznání toho, jak to vlastně v tomto vesmíru a speciálně v oné přechodové zóně mezi záporným a pozitivním vesmírem vypadá. Text záznamu je zde:

… pak slyším vnitřní hlas: jdi k prameni a pokračuj dál stůj co stůj…  po chvilce opravdu jsem u pramene, odkud jakoby „vyvěrám“ … vidím hlínu, bahno, močál, všechno najednou potemnělo a já slyším z dálky přicházející křik, pláč, sténání… zoufalé výkřiky o pomoc… zaměřuji se směrem toho zvuku a vidím veliké lidské utrpení… vidím lidi, spoustu lidí… lidé jsou všude kolem v bahně, špinaví, někdo po kolena, někdo po pás, ale tamhle dokonce jen ústa a nos koukají z močálu… cítím, jak já mezi tou opravdovou hrůzou jen tak lehce se poletuji, ten odér bahna a smradu rozkladu, hniloby je hrozný… toto přece není možné !!! napadá mě otázka, proč tady jsou, ti lidé, čím se asi provinili a kdo jim pomůže, těm nešťastníkům… a přichází odpověď… je to nevyhnutelnost dle jejich volby…

letím dál a v dálce vidím něco jako pevninu a bláto a močál pomalu ustupuje… vidím některé z těch lidí, kteří se totálně vyčerpaní plazí po špinavé pláži blíž a blíž k pevnině… někteří už sedí na pevnině, objímají se, utírají si navzájem bláto a špínu ze svých těl… vnitřní hlas mi říká: láska, pomoc a jednota tě dovede k cíli …

najednou se mi mění pohled /cítím jako bych se díval z ohně/, vidím kolem sebe ty lidičky, jak se tulí k sobě a celí vymáčení a studení se nahřívají u hořících větví různě rozesetých po pevnině… všude je sice ponuro, ale díky ohni ono temno slábne a cítím, jak paprsky světla ohně se rozpínají a ukousávají víc a víc z té ponuré atmosféry… tu a tam vidím i náznaky úsměvů těch zbídačených bytostí… pak vidím nějaké obrovské spletence něčeho… je to jako bludiště z nějakých trubek nebo hadic… netuším, co to je, ale někteří z lidiček po tom začínají chaoticky lézt, jakoby to chtěli přelézat… sem tam padají, ale začínají si navzájem pomáhat, protože jeden tu nic moc sám nezmůže… podávají kameny a po nich popolézají, někteří jsou už i výš a je úžasné pozorovat, jak se snaží jeden druhému pomáhat… tři tlačí jednoho, aby vylezl výš a on jim potom podává ruku a oni za ním lezou… jako mravenci v mraveništi…

a můj pohled se najednou začíná jakoby vzdalovat víc a víc… už vidím opravdu ty lidičky z dálky malinké jako mravenečky… ovšem to, co přichází za pohled z té velké dálky, je naprosto šokující…

to nejsou žádné hadice nebo trubky, které jsem viděl, ale kořeny obrovského stromu… vidím nekonečně velikánský strom, mohutný kmen, ze kterého vybíhají obrovské větve a menší a menší tvořící korunu, která není dohlédnutelná směrem vzhůru… jak ale pohled míří výš a výš, je víc a víc světla… je to úžasné… vidím, jak tak v půli se ta temná spodní část stromu mění do prozářeného nebo spíše světelného stromu, který čím výš tím víc nabírá na intenzitě své záře… až úplně nahoře se doslova rozpouští ve zlatobílém světle…

co mě ale udivuje ještě víc, je to, že tak, jak po tom stromě lezou lidičky zespodu snažíce jít výš a výš, tak i opačně, světelné bytosti různých hustot světla sestupují po větvích shora a shazují těm lezoucím zespodu něco jako zářící lana různých délek… a ti zdola, co dolezou k tomu lanu, ovazují si jej kolem pasu a ono je to jakoby potom nadnáší a pomáhá jim stoupat výš a výš… to vše se děje v onom pásmu přechodu z temné do světelné části stromu, o kterém je mi řečeno, že je stromem života… naprosto úžasný pohled a nepopsatelný prožitek… a slyším vnitřní hlas, který mi říká: i ty ses vydal na cestu dolů, abys pomohl…

Ty z vás, kteří jste na to připraveni, to jistě oslovilo už dříve nebo osloví nyní. Vám ostatním dám nyní pauzu mezi tímto a dalším textem a tím i šanci se nejen zamyslet nad významem tohoto sdělení a této vize svojí hlavou, ale ti z vás, kteří to dokáží, nechte to projít i svým srdcem.

Takže tolik pro dnešek, příště budeme pokračovat.