V tomto seriálu předkládáme důkazy o tom, že v historii lidé věděli o skutečnosti reinkarnace a poznání o převtělování duše bylo součástí původního raného křesťanství » Ano i prvotní křesťané to věděli, než toto poznání cézaropapežští mocipáni potlačili! To jsou důkazy takříkajíc literárně-historické. Ovšem nejlepší důkazy jsou ty ze života. Několik velmi dobře doložených už jsme si uvedli v předchozích dílech počínaje tímto »

Díky překotnému světovému vývoji jsme tuto rubriku zanedbali, ale stále je tu mnoho co by mělo býti dořečeno, proto bychom rádi v blízké budoucnosti na toto téma přidali mnoho dalších podstatných informací, těšte se a zůstaňte naladěni! Nyní přinášíme další z případů, který se dostal do rukou známému výzkumníkovi Dr. Tuckerovi, který se na reinkarnační fenomén specializuje. Podívejme se na jeho svědectví:

Malý Skot Cameron Macaulay začal mluvit ve 2 letech o své minulé rodině

Pamatoval si takové detaily z minulého života, že jeho případ byl dokonce nafilmován a odvysílán americkou TV Channel Five.

Některé děti po celém světě si vybavují podivuhodné detaily ze svých minulých životů. Je otázka, zda je to dobře. Protože dětem i rodičům se může pak stát to, co zažila rodina Macaulayových z Glasgow…

Pozn. redakce: Jak už jsme opakovaně v této rubrice vysvětlovali, zapomenutí patří mezi základní pravidla reinkarnačního zákona. Na jednu stranu je poněkud depresivní zapomenout všechny své předešlé zkušenosti, na druhou stranu nám to umožňuje plně a beze stresu zažívat pozemský život v oddělenosti od Jednoty. V mnoha svědectvích bylo vidět, že vzpomínky na minulý život jsou traumatizující — a upřímně — kdo z nás by si chtěl pamatovat svou smrt?

Reinkarnace jako tabu

V západní kultuře je každá zmínka o reinkarnaci a minulých životech tabu (pozn. redakce: za likvidaci tohoto důležitého poznání je samozřejmě nutno obvinit církev, jelikož poznání o převtělování duše bylo součástí původního raného křesťanství, jak jsme odkazovali výše, hned v úvodu)… ani moderní věda s tímto „nesmyslem“ nechce mít nic společného (pozn. redakce: neboť sama má v základech církevní materialismus — a to je třeba zdůraznit!).

Dnešní oficiálně podporovaná tzv. „věda“ považuje nesprávně hmotu za základ všeho — a tento omyl vystavěli převážně katoličtí „vědci“, kteří díky svým falešným materialistickým dogmatům vědí nic — pokud to řekneme slušně 😉

Nicméně tvrdá cenzura (zatím) neexistuje, a tak byly v posledních desetiletích na Západě napsány o reinkarnaci spousty článků, také vyšly knihy a byly natočeny filmy (v umělecké oblasti stačí připomenout „Jak přicházejí sny“, „Malý Buddha“ či „Náš domov“). V jiných kulturách, zejména v hinduistické a budhistické, se fenoménu reinkarnace nikdo nediví.

Bydlel jsem domě na pobřeží

Cameronův příběh byl zveřejněn v roce 2006. Tento text je zpracován podle článku v časopise The SUN, který napsala  YVONNE BOLOURI, 8. 9. 2006 jako upoutávku na vysílání filmu „The Boy Who Lived Before“ 18. 9. 2006 ve 21:00.

Už od svých dvou let, sotva malý Cameron Macaulay začal mluvit, vyprávěl o svém životě na ostrově Barra. Popisoval bílý dům s výhledem na moře, pláž, kde si hrával se sourozenci. Vzpomínal na černobílého psa, kterého měl moc rád. To by nebylo nic divného — kdyby se svou maminkou Normou nežili v Glasgowě a Barru nikdy ani nenavštívili…

Ostrov Barra leží západně od Skotska v souostroví Hebridy, od Glasgowa je vzdálen více než 350 kilometrů. Na tomto odlehlém místě Britských ostrovů bydlí něco málo přes 1000 lidí. Dá se tam dorazit pouze hodinu trvajícím letem nebo ještě zdlouhavější plavbou po moři.

Ani v pěti letech Cameron na svém příběhu nic nezměnil. Pořád dokola maloval „svůj“ dům — dlouhé bílé stavení v zátoce na pláži. Neustále hovořil o „své“ rodině na Barra, o mamince, a tátovi, které tam měl. Otec se jmenoval Shane Robertson a zemřel, „protože se nerozhlédl na obě strany“ a srazilo ho auto. A jemu se tolik stýská po barrské mamince…

Žádný div, že synovy (domnělé) fantazie Normu pořádně zneklidnily. Ona sama, žena zdravého rozumu, by ráda zjistila, jestli existuje nějaké racionální vysvětlení chlapcových vzpomínek, tak zneklidňujících, tolik konkrétních. Obrátila se proto na psychologa Chrise Frenche, editora časopisu The Skeptic Magazine, jenž odhaluje skutečnou podstatu paranormálních jevů. Ten samozřejmě jakoukoli myšlenku na reikarnaci rázně odmítl. Podle něj si Cameron utkvělé představy vybudoval mimoděk sledováním televize a brouzdáním po internetu. Normu však nepřesvědčil. Přece jen, chlapec vyprávěl takové podrobnosti…

Stěžoval si, že doma je jenom jedna toaleta — „na Barra jsme měli tři“. A velké černé auto! Nedokázal o svém původním domově přestat mluvit: Kam s bratry a sestrami chodili, jak si hráli, jak měl na zahradě tajnou branku vedoucí k moři, jak sledoval z oken ložnice přistávat na pláži letadla.

Na dotaz, jak se u ní ocitl, mamince Normě řekl, že jí „spadl do břicha“

Svou „starou maminku“ stále velmi miloval. Mívala dlouhé hnědé vlasy do pasu, ale ostříhala si je. Také řekl, že by si s Normou rozuměla a strašně chtěl, aby se obě setkaly. Často plakal steskem po té druhé mámě. Bál se, že se i jí po něm stýská a chtěl ji ujistit, že se má dobře.

A tak maminka navštívila ještě psycholožku Karen Majors, která se specializuje na děti a jejich vysněné životy. Ta však potvrdila, že Cameronovy představy se od běžných dětských fantazií na hony liší a že pro ně nemá vysvětlení.

Zpátky na ostrově

Nakonec se jednoho dne Norma dozvěděla, že TV společnost právě hledá lidi se vzpomínkami na předchozí život. Zpočátku měla strach. Připadala si jako blázen, většina lidí přece na reinkarnaci nevěří! Stačí, že je matka samoživitelka se dvěma dětmi a že Cameronovy fantazie silně ovlivňují i jeho o rok staršího bratra Martina. Jenže Cameron neustále žadonil. Tolik naléhal, aby ho vzali domů, na Barru… Až maminka nakonec jeho prosbám podlehla a dohodla se s filmovým štábem, že je na Barru dopraví. Cameron byl nadšením bez sebe. V únoru 2005 vyrazili.

Když vystoupil z letadla začal mávat rukama. „Vrátil jsem se! Jsem zpátky!“ jásal. V Barra na pláži vše bylo přesně tak, jak chlapec mockrát popsal. Kontaktovali úřady, aby jim pomohly najít rodinu Robertsonovu, která žije v bílém domě na pobřeží — nepovedlo se. Cameron byl velmi zklamaný. Projezdili křížem krážem ostrov, ale marně. Ale potom se štábu ozvali lidé z Centra kulturního dědictví, že se jim podařilo najít bílý dům v zátoce u pláže, kde žila rodina Robertsonova — byl na druhé straně zátoky, než kde hledali.

Cameron toho dne nevěděl, kam jedou. Když ale dorazili na místo určení, okamžitě dům poznal. Ten však byl prázdný, předchozí majitel zemřel. Osoba, která měla klíč, je pustila dovnitř. U vchodu zůstal chlapec chvíli nejistě stát, ztichl a zbledl. Chvíli měl pláč na krajíčku. Potom se však rozběhl po domě a ukazoval všechny pokoje, kde „bydlel“, všechny zákoutí a škvíry, tři toalety… Vyznal se tu dokonale — prostě jako doma. Z jeho pokoje bylo vidět moře. A když zašli do zahrady, ukázal mamince zadní branku, přesně takovou, o jaké léta vyprávěl.

Nejdivnější část Cameronova příběhu ovšem nastala, když se filmaři snažili vystopovat jeho původní rodinu. Nakonec objevili ve Stitlingu vzdálenou příbuznou Gillie. Na jejích starých rodinných fotkách byl dům na pláži, velké černé auto i černobílý pes. Ona sama si však na žádného Shanea Robertsona nepamatovala. Možná si chlapec spletl jméno — její strýc se jmenoval James, to se vyslovuje podobně jeho Shane. Nevěděla však ani o nikom z rodiny, kdo by zemřel při autonehodě.

Cameronův příběh uvedl jako dokument americký TV Channel Five. A přestože Cameron nakonec svou někdejší rodinu nenašel, po návštěvě Barry se uklidnil. Už se netoužil vrátit ho původního domova. Vzpomínky na předchozí život pomalu bledly s tím, jak vyrůstal (což je normální vývoj, jako ve všech případech reinkarnačních vzpomínek).

S mámou o smrti nikdy nemluvil, ale kamarádovi jednou řekl, že se jí (smrti) nemusí bát — protože se vrátí.

Malé dítě neumí ještě nic předstírat, ale otazníky zůstávají

• Je možné, že by se chlapec zmýlil v tak důležitých věcech, když si pamatuje detaily domu, jméno rodiny, letiště na pláži, kde přistávají dodnes malá letadla, barvu svého psa, malá zadní vrátka na zahradě nebo černé auto, které se v rodinném albu Robertsonových našlo stejně jako psík? To je nemožné.
• Mohl si Cameron vymýšlet? U dvouletého dítěte, které navíc vypráví v průběhu času, jak roste, stále stejné detaily, je to nepředstavitelné. Tohle není žádné dětské „fantazírování“.
• Celý případ tak zůstává záhadou. Je možné, že si dítě spojilo dva různé příběhy ze svých minulých životů? Nebo patří Gillien Robertsonová do jiné rodinné generace? Možná došlo k záměně jmen „James“ a „Shane“?
• Je možné, že se Cameron „kamsi“ (akáša resp. akašická paměť, morfické pole) napojil, „stáhl si“ informace o „svém“ životě, ale ne dokonale?

Zdá se, že naše představy o minulých životech se liší od reality. Ta může být podstatně složitější. Co když Cameronovi opravdu splynuly vzpomínky ze dvou životů? … Tak malé dítě neumí ještě nic předstírat. Pátrání hodně změnilo rodinu Macaulayových. Cameron přestal toužit po svém rodném ostrově, už se neměl ke komu vrátit. Zůstala mu jen jedna maminka, jedna rodina, ta současná.

Nedořešený případ

Dr. Tucker zařadil případ Cameron ve své kartotéce do šuplíku „Nevyřešené“, protože se mu nepodařilo najít důkazy o životě jeho otce ani o Cameronovi v minulém životě. Nicméně, byl to první případ, kdy filmový štáb doprovázel člověka, který si vybavuje minulý život, na místo, kde pravděpodobně kdysi žil… Dokumentární film o Cameronovi byl odvysílán ve Velké Británii na Channel Five v září roku 2006 jako součást série „Extraordinary People“.

Vysvětlení Dr. Jima B. Tuckera

Ačkoli byl psychiatr Jim B. Tucker vychován jako baptista, nehlásí se k žádné církvi a tvrdí, že je k reinkarnacím skeptický. Nicméně přiznává, že reinkarnace nabízí nejlepší vysvětlení pro fenomén spojený s působivými případy dětí pamatující si minulé životy.

Podle Tuckera většina dětí, které si vybavují minulé životy, zemřely nepřirozeně, což naznačuje, že traumatická smrt může způsobit přenos osobnosti z jednoho života do druhého (resp. to, že děti nezapomenou minulý život).

Vědomí si lze představit jako formu energetického pole

Každý si může snadno nalistovat zřejmé důkazy, které existují a jsou popsány v této rubrice. Už jsme předložili tolik důkazů a svědectví o tom, že lidské vědomí nesídlí v mozku… Důkazů je tolik… prostě není pochyb »

 

• 1. Kvantová fyzika objevila, že hmotné jevy existují pouze když je pozorujeme — jsou vytvářeny, nebo též vykreslovány mozkem na základě signálu z 5 smyslů.
• 2. Jinými slovy to lze říci tak, že vědomí vytváří hmotu, nikoliv naopak.
• 3. A pokud vědomí vytváří hmotu, tak nemůže být závislé na té hmotě ani na hmotném mozku.
• 4. Pokud je vědomí nezávislé na mozku, tak logicky může být po smrti starého těla jednoduše být připojeno k tělu jinému.

A tak se to také děje.

 

---

Zdroje:

• http://www.personalgrowthcourses.net/stories/060908sun.boywholivedbefore.htm
• http://www.victorzammit.com/evidence/childrenwhorememberpastlives.htm
• http://en.wikipedia.org/wiki/Jim_B._Tucker
• http://www.ragauian.cz/reinkarnace-aneb-prevtelovani-duse-hmotne-dukazy-v-serioznim-vedeckem-vyzkumu-dr-ian-stevenson-a-dr-jim-b-tucker-4/