Náhody neexistují, kdo by si měl uvědomovat líp než já sám. Právě jsem si měl možnost přečíst jeden článků, který v originále můžete najít zde »
Zaujal mne ani ne tak vlastním textem, ale tím co je možno z jisté části tohoto textu doslova vyextrahovat, když člověk oddělí v záplavě obvyklého církevního balastu zrno od plev.
A rozhodl jsem se vám to podstatné z článku s vlastním komentářem předložit už proto, abyste si mohli svoji schopnost intuitivního výběru pravdivého jádra tohoto sdělení odzkoušet. Protože vám to může mnohé dát. Může vám to dát naději a poznat smysl vašeho života a potvrdit z nezávislých zdrojů správnost jeho směřování, které jste před časem nastoupili. Jsem si jist, že se to určitě podaří alespoň některým z vás, se kterými jsem strávil pár hodin při rekonstrukci vaší psychiky. Ale i vás ostatní, kteří se o rozluštění této tajenky pokusíte, to může obdarovat něčím, co vůči vám nemohu otevřeně vyslovit. Protože tohle je možno přijmout jen vnitřním poznáním, nikoli sdělením zvenčí.
K řešení podobných „křížovek“ je důležité být osvícen. Být osvětlen, to prostě nestačí.
Autorem původního článku je pan Steve Skojec, zakladatel a ředitel portálu OnePeterFive.com. Vystudoval teologii a komunikaci na Franciscan University of Steubenville. Jeho komentáře se objevují i v The New York Times, USA Today, The Washington Post, The Washington Times, Crisis Magazine, EWTN, Huffington Post Live, The Fox News Channel, Foreign Policy či BBC. Čili skutečná osobnost a znalec ve křesťanské víry a jejich tajů.
Píše o tom, že křesťanská víra je plná paradoxů, kamenů úrazu a tvrdých slov. O tom, že v dějinách církve byli papežové, kteří zastávali heretické myšlenky, a také papežové, kteří umožňovali rozkvět bludů a tak se stávali jejich spolupachateli. A o tom, že další papežové žili tak pohoršlivým životem, že určitě — rozhodně a bezpochyby — vedli jiné ke hříchu a pravděpodobně do pekla.
A říká: přesto to byli papežové. Stejně tak, jako je papežem ten dnešní, František. Jeho práci nehodnoťte, vyzývá své čtenáře a posluchače. Důležité podle něj je uvědomit, že církev je církví Kristovou a byť sebehorší papež nemůže lodičku církve potopit.
Protože on, Kristus, podle něj může jediným slovem utišit vichry i moře. Proto je třeba vidět, že to, co se děje, dopouští přímo Bůh. A on v církvi ustanovil strukturu autority, kterou je nutno poslouchat potud, dokud nám to dovoluje správně formované svědomí.
A ptá se: jestliže-li dojdete k názoru, že František skutečně antipapežem, jak se tím mění váš každodenní život? Přestanete se modlit? Přestanete chodit na mši? Přestanete s duchovní četbou? Vzdáte se víry?
Pohoršuje vás současný papež? …klade další otázku, na kterou si vzápětí odpovídá: v pořádku — pohoršovat by vás měl! Máte-li víru, nutně poznáváte, že on vám ji chce zničit. Postavte se proti tomu, buďte silní vírou! A sděluje vám, že Bůh to dopouští zřejmě z nějakého důvodu. A ptá se: důvěřujete Bohu, nebo ne? Je k vaší spáse nutné, abyste znali pravdu, proč se tak děje, teď hned?
Starejte se o věci nebeské, zní jeho výzva. Dbejte na svou svatost a spásu. Přestaňte se tolik zabývat mužem, který vás připravuje o pokoj. Ano, potřebujeme vědět, co jménem církve dělá, ale neměli bychom podléhat beznaději. To, že papežova omylnost ve všem kromě autority jeho úřadu je z Písma naprosto jasná, má svůj důvod. Bůh věděl, že tyto časy přijdou. Vzmužte se. Mějte víru.
A na podporu jejich víry předestírá před čtenáře svých statí a posluchače svých promluv k věřícím dochovaný výtah z kázání Jeana Baptiste Marie Vianneyho, francouzského diecézního kněze, který žil ve Francii v letech 1786 až 1859.Svatořečen byl v roce 1925 papežem Benediktem XVI.
Jeho kázání jsou podle jeho názoru přes svou jednoduchost dodnes pramenem pro duchovní život mnoha lidí. A jedno z nich doporučuje k přečtení.
Pojďme si to přečíst také. V Promluvě o Duchu svatém Jan Maria Vianney otevírá otázku osobního vztahu věřících k Duchu svatému. Vysvětluje úlohu Ducha svatého v lidském životě a v závěru svého kázání hovoří o tom, že Duch svatý nás vede jako matka vede své dvouleté dítě za ruku, tak jako člověk, který vede slepého.
Při přečtení této věty jsem si maně vzpomněl na ty z vás, kteří jste u mne prožili /obvykle nečekaně a vůbec pro vás poprvé/ ono setkání se svým malinkým druhým „já“, svým vnitřním dítětem. A vrátil jsem se na počátek a začal číst pozorně.
A skutečně jsem našel to, co jsem hledal. Našel jsem v textu původní jádro pravého Kristova Slova, různě překryté a zahalené do nevábných směsí lží a polopravd církevních příkazů a doporučení, která zabraňují věřícím to pravé jádro poznat. To ovšem neplatí pro vás. Původní jádro pravého Kristova Slova, které se skutečně textem kázání tohoto „světce“ táhne jako červená nit, má šanci váš probuzený duchovní zrak a v procesu vaší transformace získaná schopnost porozumět vlastnímu intuitivnímu vnímání bez jakýchkoliv pochyb rozpoznat.
Takže zkuste číst pozorně a dávejte dohromady to, co vědět můžete.
Promluva o Duchu svatém /Sv. Jean Baptiste Marie Vianney/
Ach, jak je to krásné, milé děti, Otec je naším Stvořitelem, Syn je naším Vykupitelem a Duch svatý naším Průvodcem. Člověk sám o sobě není nic. Ale je veliký s Duchem svatým. Člověk je jen pozemský a docela zvířecí, ale jenom Duch svatý může /jeho/ duši pozdvihnout a povznést vzhůru. Čím to, že se svatí tak oprostili od země? Protože se nechali vést Duchem svatým.
Ti, kdo se nechávají vést Duchem svatým, mají správné úsudky. Proto je tolik neučených, kteří mnohem více chápou než ti, kdo jsou v mnohém vyučeni. Jestliže jsme vedeni Duchem svatým, který je světlo a síla, pak dokážeme rozpoznávat pravdu od bludů a dobré od zlého. Jako dalekohled, který ukazuje předměty zvětšeně, dává nám Duch svatý vidět dobré a zlé ve velkém v nás i všude kolem. S Duchem svatým vidíme všechno velké: vidíme velikost nejmenších skutků pro Boha vykonaných, ale také velikost nejmenších chyb. Jako poznává hodinář přes lupu nejmenší kolečka hodin, tak poznáváme ve světle Ducha svatého všechny podrobnosti svého bídného života. Ty nejmenší nedokonalosti se nám v jeho světle jeví velmi veliké. Nejmenší hříchy působí ošklivost. Právě proto Nejsvětější Panna nikdy nezhřešila. Duch svatý jí dal poznat ošklivost zla. Děsila se hrůzou před nejmenší chybou.
Ti, kdo mají Ducha svatého, nemohou být domýšliví. Poznávají tak dobře svůj ubohý stav. Pyšní jsou ti, kdo nemají Ducha svatého. Lidé světa nemají Ducha svatého, anebo ho mají jen na chvilku, nezůstává u nich, světský chaos ho zaplaší. Křesťan vedený Duchem svatým rád zanechává statky tohoto světa, aby se snažil získat poklady nebeské, a dovede je rozeznávat.
Pohled světa nevidí víc než život pozemský, tak jako moje oko nevidí dál než tyto zdi, pokud jsou dveře kostela zavřeny. Ale oko křesťana vidí až do věčnosti.
Člověku, který se nechá vést Duchem svatým, se zdá, jako by nebylo světa. Světu se však zdá, jako by nebylo Boha. Zaleží tedy na tom, kdo nás vede. Nevede-li nás Duch svatý, ať děláme cokoli, není v tom smysl ani vkus. Naopak vede-li nás Duch svatý, nacházíme ve všem, co děláme, opravdové zalíbení, radost a štěstí. Ti, kdo se nechávají vést Duchem svatým, cítí v sobě veškerou blaženost, zatímco špatní křesťané chodí v trní a po ostrých kamenech.
Člověk, který zná Ducha svatého, nepociťuje nikdy dlouhou chvíli, když je v přítomnosti Boží, z jeho srdce vychází láska. Bez Ducha svatého jsme jako kámen na cestě.
Vezměme do jedné ruky nasáklou houbu a do druhé křemen a obě stiskněme. Z křemene nevymačkáme nic, ale z houby vyždímáme mnoho vody. Houba je duše naplněná Duchem svatým a křemen je srdce studené a tvrdé, ve kterém Duch svatý nebydlí. Duše, která má Ducha svatého, nalézá v modlitbě tak velký požitek, že se jí zdá čas pro modlitbu příliš krátký. Nikdy nezapomíná na Boží přítomnost. Její srdce je před dobrým Vykupitelem v Nejsvětější svátosti jako hrozen v lisu.
Duch svatý tvoří v srdcích spravedlivých myšlenky a plodí v jejich ústech slova. Ti, kdo znají Ducha svatého, nevydávají ze sebe nic zlého. Všechny plody Ducha svatého jsou dobré.
Bez Ducha svatého je všechno studené. Proto, když si všimneme, že ubývá horlivosti, musíme rychle konat devítidenní pobožnost k Duchu svatému, abychom ho prosili za víru a lásku. Když někdo vykonal duchovní cvičení, je plný dobrých přání. Tato dobrá přání jsou dechem Ducha svatého, který prošel naší duší a všechno obnovil tak, jako teplý vítr zahřívá led a přivádí opět jaro. Nejste sice velkými světci, ale přece míváte okamžiky, kdy zakoušíte sladkost modlitby a přítomnost Boží: Jsou to návštěvy Ducha svatého. Máme-li Ducha svatého, naše srdce se rozšiřuje a koupe se v Boží lásce. Ryba si nikdy nenaříká, že má příliš mnoho vody. Tak ani dobrý křesťan nikdy nenaříká, že je příliš dlouho u dobrého Boha. Některým se zdá náboženství nudné právě proto, že nemají Ducha svatého.
Kdybychom mohli zavrženým říci: „Proč jste v pekle?“ Odpověděli by: „Protože jsme se protivili Duchu svatému.“ A kdybychom se ptali svatých: „Proč jste v nebi?“ Odpověděli by: „Protože jsme poslouchali Ducha svatého.“ Napadají-li nás dobré myšlenky, je to důkazem toho, že nás navštěvuje Duch svatý. Duch svatý je síla. Duch svatý udržel svatého Simeona na sloupu. On posiluje mučedníka. Bez Ducha svatého by mučedníci padli jako padá listí ze stromů. Když zapálili hranice mučedníků, ochlazoval Duch svatý žár ohně teplem božské lásky.
Dobrý Bůh nám sesílá Ducha svatého a jedná s námi jako veliký král, který dává příkaz svému ministru vést jednoho ze svých poddaných, a říká mu: „Budeš provázet tohoto člověka všude a přivedeš mi ho nazpět zdravého.“ Jak je krásné, milé děti, mít za průvodce Ducha svatého. Ach, ten je dobrým vůdcem. A přece jsou takoví lidé, kteří ho nechtějí poslouchat.
Duch svatý je jako člověk, který má vůz s dobrým koněm a zve nás, abychom s ním jeli tam či jinam. Potřebuje jen náš souhlas. Ach, jak je to snadné. Nepotřebujeme nic jiného, než říci ano. Uvědomme si tedy: Duch svatý nás chce zavézt do nebe, potřebujeme říct ano a nechat se vést.
Duch svatý je jako zahradník, který obdělává naši duši. Duch svatý je naším služebníkem.
Je zde dobrá puška. Vy ji nabijete. Ale někdo z ní musí vystřelit. Tak také v nás je schopnost konat dobro, ale jedině skrze Ducha svatého, ten totiž působí dobré skutky.
Duch svatý spočívá ve spravedlivých duších jako holubice v dobrém hnízdě. Zahřívá dobrá přání v čisté duši jako holubice svá mláďata. Duch svatý nás vede jako matka vede své dvouleté dítě za ruku, tak jako člověk, který vede slepého.
Svátosti, které ustanovil náš Pán, by bez Ducha svatého nic neprospívaly našemu spasení. I smrt našeho Pána by bez něj byla neplodná. Proto řekl náš Pán svým apoštolům: „Pro vás je dobré, abych odešel. Neboť kdybych neodešel, nepřišel by k vám Utěšitel.“ Příchod Ducha svatého zúrodnil setbu milostí. Sejete pšenici do země! Dobrá! Je však potřeba slunce a déšť, aby vzešla a dorostla do klasů.
Tolik tedy text kázání z doby 17. století. Otázka zazněla v úvodu. Jako návod vám dám k dispozici ještě jeden k Kristových výroků z Tomášova evangelia, který zní:
Tomáš 106: Ježíš řekl: Když dva učiníte jedním, stanete se Syny člověka. A když řeknete: "Horo, pohni se", tak se pohne.
Budu rád, když mi své řešení třeba napíšete na můj osobní mail ragauian@seznam.cz. Rád vám odpovím, zda jste ťukli hřebík na hlavičku…
