Dovolil jsem si pro vás znovu po letech svým zrakem projet texty uveřejněné v zde již dříve v rubrice Rozhovory s ragauianem. Učinil jsem tak po řadě dotazů z vašich řad po tom, jak chápat četné sny, jakési vnuknutí či intuitivní dojmy týkající se vlastní budoucnosti, které se vám spouštějí po absolvování lekcí rekonstrukce vaší psychiky pod mým vedením. Místy jsem texty doplnil o nově se vynořující vzpomínky a také o nové poznatky. získané za léta od původního zveřejnění. Jsem přesvědčen, že znovu zveřejnění těchto již tak trochu pozapomenutých textů na předních místech mého webu umožní řadě z vás zasvěcený pohled do určitých souvislostí dění ve vašich životech po oné velké životní proměně, kterou jste nedávno či dříve prožili. Ponechal jsem textům původní formu odpovědí na otázky mé tehdejší spolupracovnice, byť jsem si vědom, že v této podobě je autenticita původních záznamu diskutabilní. Čtěte prosím:
Pavle, znám tě z osobního kontaktu již více než dva roky. Poznala jsem sama na sobě účinnost tvých metod práce při změně svých postojů k životu a světu. Když se ohlédnu zpátky, vnímám zřetelně, že zvládám sama sebe a své místo v tomto světě mnohem lépe než dříve. Díky za to. Všímám si, že na svých vystoupeních na veřejnosti hovoříš o tom, že do svých čtyřiceti let jsi byl naprostý bezvěrec a ateista. Přesto pojmy jako Bůh, Kristus a zákony Univerza představují pro tebe dnes základ, na kterém stavíš své pojetí rekonstrukce lidské psychiky. Máš pro tento posun nějaké vysvětlení?
Dobrá otázka, díky za ni. Když tak zpětně probírám svůj život, nacházím v něm řadu konkrétních náznaků toho, že tahle má pouť tady a teď tímhle světem by mohla být něčím mimořádná.
Byly to signály v mém dětství a mládí, které mne hluboce oslovily a já jsem v danou chvíli ostře vnímal výjimečnost svého prožitku, aniž bych měl k tomu z hlediska reálné situace přímý důvod. Teprve čas tyto informace zařadil do správného kontextu s událostmi mého života a dnes už mnohé z nich dávají smysl. Byť zatím samozřejmě ne úplně všechny.
Jistě nejsem sám, komu se to stalo či komu se to děje. S tímto fenoménem jakési předzvěsti něčeho důležitého pro svůj život vezdejší se setkává řada lidí a měl jsem to štěstí, že jsem mnohé mohl poznat a dokonce jsem mnohdy slyšel vyprávění jejich životního příběhu přímo z jejich úst. Pokud by ses mne ptala, proč se tak děje, odpovím ti upřímně – nevím -.
Jen tuším podle vlastní zkušenosti, že náznaky toho, co přijde, nás později, když nastane ten pravý čas, vedou ke správným rozhodnutím na jistých křižovatkách cesty vpřed.
Zažil jsem to ve více případech a vždy to bylo právě spojení přítomného okamžiku s nějakou informací z oněch intenzívně prožitých chvil v minulosti, které způsobilo, že jsem se v tu kterou chvíli přiklonil k určitému rozhodnutí tak a ne jinak. A když se na to dívám s odstupem, jsem si jist, že jsem nechyboval.
No a právě o tom to je. Když se ti stává pravidlem, že se plní tvá „tušení světla“ předkládaná ti různým způsobem a jedno zapadá do druhého, nakonec to přijmeš důkaz vyšší moci v dění v sobě a kolem sebe.
Pak je již jen krůček k tomu, že přijmeš za svou existenci něčeho mimo tuto realitu. A kráčíš krok za krokem a hledáš. A nacházíš.
Zmínil ses o „tušení světla“, o tajemných náznacích a předpovědích, které ti pak s odstupem času pomohly najít správný směr tvé cesty v klíčových okamžicích tvého života. Sám jsi mi řekl, že do té čtyřicítky jsi byl naprostý bezvěrec a ateista. Stalo se tedy v tvém dětství a mládí něco, co již tehdy svědčilo o tom, že tvůj život nabere vývoj směrem, který je dnes skutečností?
Bylo jich nemálo, těch „tušení“, jak říkáš. Jen v tom čase dětství a mládí nevíš ještě nic o tom mnohém dění za kulisami běžného života a tak jen to jen s údivem registruješ. Mnohá z těch tušení dokonce upadla tak v zapomnění, že se mi vynořila později až pod vlivem událostí, které jsou s nimi spojeny.
Mezi ta nejranější patří chvíle, kdy mi ještě dnes z paměti probleskují situace, kdy vyprávím jako maličké dítě snad ve dvou třech letech lidem kolem sebe, že si ve dne povídám se sluníčkem a v noci s měsíčkem. Typický příznak nezastřeného duchovního vědomí u malého dítěte. To se může stát i tobě u tvých vnoučat, až je budeš mít a snaž se při tom nezachovat jako můj otec, který mne za tyhle projevy z jeho pohledu „nenormálnosti“ trestal a zakazoval mi o tom mluvit.
Mezi ty rané patří chvíle hlubokého prožívání životních situací, kdy jsem se jako dítě nebo později už chlapec setkával s případy fyzického násilí a výrazných projevů ega lidí kolem sebe. Míval jsem vždy zřetelný a jasný pocit typu : proboha, jak je to možné? Proč se lidé kolem mne a ke mně takhle chovají? Proč tak jeden druhého i sebe tak zraňují? Co já tady vlastně dělám? To přece není svět, ve kterém bych chtěl žít ! Mé místo je přece někde úplně jinde!
V těchhle okamžicích opakovaně zjišťuješ, že jsi naladěn či naladěna na úplně jinou notu a nerozumíš tomu, co se kolem tebe děje. A je to pro tebe hluboce traumatizující a postupně začínáš mít pocity méněcennosti, že jsi jiný či jiná než ostatní. Vyčítáš si to a cítíš se tak trochu vyřazen ze společnosti těch, kteří kráčí dětstvím a dospíváním s tebou.
Svoji „jinakost“ považuješ za slabost a toužíš se ostatním vyrovnat. Postupně objevíš tuhle energii v sobě jako „strach z nepřijetí“. Pochopíš prostě, že tento svět tě nepřijímá takového či takovou, jaký či jaká jsi. A snažíš se přizpůsobit, nasadit si masku, kterou ostatní respektují.
Proto jsem se někdy ve dvaceti letech ponořil výběrem svého povolání plně do hmoty a na takových patnáct dvacet let jsem si právě na ty věci za zákulisím běžného života neudělal čas a prakticky jsem na ně zapomněl.
Později mi bylo řečeno, že mé mládí mohlo „být slunné“. A opravdu bylo. Úspěch ve vnějším světě kolem se dostavil a já jsem si ho hezky užíval. Ovšem pocity jinakosti ve srovnání s ostatními se periodicky vracely a v průběhu prvních čtyřiceti let mého života mne stále znepokojovaly.
Dnes už vím, že strach z nepřijetí okolním světem je hluboce zakotven v těch, kteří přicházejí na tuto zemi z etap individualizací bytostí u Sluncí vyššího řádu a které v svých textech nazývám nepravými lidmi. .
Snad proto jsem tehdy, byť stále ještě plně ponořen do svého ega a poměrných úspěchů ve svém konání v této realitě, postupně znovu a znovu zjišťoval, že mé prožívání všedních dnů mne čím dál více neuspokojuje.
V konečné fázi před nástupem životní krize jsem se vyloženě děsil let, jež je mi podle všeho souzeno ještě prožít v každodenním kolotoči běžných denních starostí.
Osud měl však naštěstí / a zároveň bohužel / se mnou jiné plány. Přišla čtyřicítka a můj stávající život se rozpadl v prach. Tušení změny, které se projevovalo dříve vnitřním neklidem, se prosadilo hlubokou životní krizí, která mne přivedla až k dnešním dnům.
A postupem času během zvládání té životní krize jsem se i jako bezvěrec a ateista pod tíhou důkazů o existenci nehmatatelné síly mimo tento hmotný svět stával vědoucím. Ne věřícím, ale vědoucím. Stával jsem se tím, kdo ví, nejen věří tomu, že to něco mimo tuto realitu skutečně existuje. A začal jsem krok za krokem se s tím vším tam nahoře seznamovat v souladu s tím, jak se mi dařilo připravovat „nádobu“ mého fyzického těla láskou k sobě samotnému pro přijetí mých dalších vyšších duchovních těl.
Zajímavé. Koresponduje to i některými mými vlastními prožitky z mládí a setkala jsem se s tím i u jiných lidí, kteří jsou nyní v mé blízkosti. Kdysi ses zmínil o určitých událostech, které tě v mládí hluboce oslovily a později ti pomohly orientovat se v klíčových situacích tvého života. Podělíš se mnou a s námi o některý z nich?
Proč ne? Pokud jde o mne, nemusely by snáře vůbec existovat. Své sny si obvykle nepamatuji a proto jim ani nevěnuji žádnou pozornost. Výjimky však potvrzují pravidlo.
Ů
Stalo se a co se stalo, nemůže se odestát. Jsem tady a prožil jsem to, co jsem prožil. Právě vzpomínka na tenhle sen mne posilovala v těch nejhorších chvílích mého bytí zde. Dávala mi pocit, že totiž pobyt v tomhle blázinci tady na Zemi přece jen má nějaký význam.
Pokud si pamatuji, jednou jsi mi ukazoval jistý artefakt, jakýsi kámen, který se ti zcela pozemsky dostal do rukou a tím se naplnila část proroctví, které jsi obdržel. V případě oněch signálů o tvé budoucnost, o kterých hovoříš, nešlo tedy jen o snové vize, ale promítaly se i do reálné skutečnosti. Můžeš tento případ přiblížit těm, kdo budou číst tyto řádky ?
Ano, to s tím kamenem bylo úžasné a skutečně to spadalo zcela do reality našeho hmotného světa. Někdy na počátku devadesátých let minulého století, v období hluboké krize mého života, jsem obdržel naprosto nečekaně jakousi prorockou vizi týkající se mé budoucnosti.
Fascinující pro mne bylo to, že přišla naprosto neočekávaně a náhle a že přišla ze strany člověka, který o mně celkem vůbec nic nevěděl. Bylo to v naprostých počátcích mé práce s magií, kdy jsem měl první zkušenosti s tvorbou živlových bytostí a spoluprací s nimi a potřeboval jsem si některé poznatky ověřit či spíše konzultovat s někým zkušenějším.
Dostal jsem adresu na onoho člověka, který se měl údajně zabývat magií a po dohodě jsem ho navštívil. Při zpětném pohledu z hlediska své magické praxe mohu říci, že ten člověk magii znal a dokázal ji docela dobře a kvalitně při své práci užívat.
Stalo se to při mé třetí návštěvě u něj. Přivedl jsem mu ukázat astrální elementární bytost jménem Joe, kterou jsem si den předtím stvořil ke své ochraně. Než jsem ale stačil říci více než „dobrý den“, okamžitě ji zaregistroval a byl z ní hezky nervózní. Uložil jsem tedy Joea k spánku způsobem, jakým se tyto bytosti znehybňují, když je nepotřebujete a rozpovídali jsme se o jiných věcech.
Povídáme si a on se na chvíli nečekaně odmlčel a pak najednou povídá: právě jsem dostal zprávu, že vám mám zprostředkovat něco shora. Chtějí vám mým prostřednictvím něco sdělit. Udiveně na něj koukám, netušil jsem, co tím vlastně myslí. Jakou zprávu, ptám se. A jak mi ji máte předat? A odkud?
Přerušil mne a říká: teď ne, není na to čas. Vezměte tužku a pište, co budu říkat. Vstoupím do spojení s tím, kdo mne vyzval ke kontaktu a budu vám tlumočit to, co máte vědět. Ale pište pozorně, protože já budu pouze kanálem pro toto sdělení a nebudu si pamatovat nic z toho, co vám řeknu.
To byla tedy věc! Říci, že jsem v té chvíli na něj čuměl jak puk, to by byl pouze slabý odvar toho, jak jsem se cítil. Beru tužku do chvějící se ruky a sleduji svého společníka, jak usedá na válendě se zkříženýma nohama a upadá do transu. A pak mluví a já píšu.
Bylo toho osm strof každá o čtyřech řádcích a pro mne to, co mi bylo sděleno, bylo šokující. Svým způsobem to spojovalo můj život s očekávaným děním na této Zemi a v jejím jemnohmotném okolí, do něhož jsme už dnes naplno ponořeni. A upozorňovalo mne na určitou roli, které mi bude dáno v tomto dění sehrát.
Ty ses však ptala na ten kámen, tak pojďme k němu. Jedna z těch osmi strof začínala takto : „až bude v bílém kameni tepat srdce, zhostíš se velikého úkolu“… Slyšela jsi někdy, že by v bílém kameni mohlo tepat srdce? Já samozřejmě taky ne. A tak nezbylo než čekat, zda se někdy tato část proroctví naplní.
Novost šokujících informací o tom, co mne jednou čeká, pod nánosem dnů, týdnů a měsíců pomalu slábla. A pak se to stalo. Jeden mladý muž z rodiny se na svých posametově revolučních toulkách světem dostal až do tajemných oblastí starých památek keltského období v Severním Irsku a kromě spousty snímků a zážitků přivezl i sáček s nádhernými bílými oblázky z mořské pláže. Komentoval to slovy : promiň, peníze nebyly, tak jsem ti nasbíral pod jedním starým keltským hradem na pláži u moře alespoň pár kamenů na památku.
Ležely na stole a já na ně hledím a najednou můj pohled utkví na jednom z nich. Beru ho do ruky a otáčím ho ze všech stran. To je přece podoba srdce, říkám si. Nikoli stylizované srdce v jeho valentinské podobě, ale tvar skutečného srdce, jak ho znám z knih zabývajících se lidským tělem. Je oslnivě bílý, ten kámen, a jeho bělost je viditelně proťata po celém průřezu tmavěji zbarvenou vrstvičkou nějaké příměsi.
V mysli mi okamžitě vyvstalo znění onoho proroctví o bílém kameni, v němž má tepat srdce. Beru do ruky kyvadlo a stavím ho nad kámen. A nestačím se divit. Kyvadlo zachycuje periodické kmitání energie onoho bílého kamene pulsující ze stavu klidu do maxima s dvěma zřetelnými prodlevami.
Co dodat ? Byl to bílý kámen, ve kterém zřetelně ve dne v noci pulsoval tep lidského srdce. Ten kámen jsem nosil u sebe dva roky a mám ho stále. Ale jen po dva roky vykazoval onen pravidelný puls, než tento definitivně vyhasl. Oslnivá bělost onoho kamene postupně přešla v šeď, jak kámen svoji energii vyzářil do okolí. Postupně jsem pochopil, kam se ta energie ztrácí. Byl jsem jejím příjemcem a přítomnost onoho kamene v oněch dvou letech mého života zřejmě ve mně otevřela něco, co by jinak zůstalo skryto pod tíhou hmotné existence všedního dne.
A opět jsme u toho : kdyby nebylo onoho proroctví, asi bych onomu kameni nevěnoval pozornost a spolu s ostatními bych jej možná odložil. A nestalo by se to, co se stát mělo.
Ještě poznámku na závěr: nechal jsem později analyzovat materiál oné vrstvičky v kameni. O tuto službu jsem požádal vzácného člověka, pana Ivo Wiesnera, autora četných známých knih s esoterickou problematikou. Původně dělal něco do chemie a sám se nabídl, protože ho ten artefakt velmi zaujal. Jeho odpověď zněla: jde o téměř čisté iridium, tedy prvek, který se na Zemi téměř nevyskytuje. A vyslovil názor, že jedná o netechnický artefakt mimozemského původu, něco jako vysílač určitého kmitočtu.
Naskýtá se otázka: je možné, že se spojí vize daná člověku v srdci střední Evropy a realitou existence kamene na březích moře ve vzdálené zemi? A pokud ano, kdo pak řídí děj na rovině fyzického bytí tak, že právě ten jediný kámen z milionů na kamenité pláži je dopraven tomu, komu je určen? Podivuhodné, viď?