Rád bych úvodem zdůraznil, že se zde ve svých textech dotýkám na malém prostoru poměrně složitých problémů a proto rozsahem informací k tématu pravděpodobně místy plně neuspokojím vaši zvídavost. Je zde proto samozřejmě určitý prostor pro případná neporozumění, který se pokusím minimalizovat. Více najdete též v textech »Dvě cesty životem«.

Zkuste si prosím vzpomenout na skutečnost, že máme obvykle tendenci slyšet či vidět ve sděleném to, co tam sami vidět chceme či předpokládáme, že by tam mělo být.

I proto považuji za nutné vás ujistit, že nejsem odpůrcem žádného způsobu praktikování jakékoliv cesty sledující povznesení lidské duše ve vibracích. Vždy se držím zásady, že pro každého člověka této Země je štěstím, když utrácí volné peníze, kterých má dnes čím dál tím méně, za esoterickou literaturu či účast na seminářích místo v hospodě dané cenové skupiny.

Pokud se k některým způsobům duchovní praxe vyjadřuji s výhradami, pak je to především proto, že chci poukázat na základní slabiny takto praktikovaných přístupů.

Trvalo řadu let, než se mi jednotlivé informační toky z této reality propojily s informačními toky odjinud a začalo mi to vše spolu s kopanci do hlavy od těch shora spojovat v ucelená schémata, se kterými se dalo pracovat.

Začal jsem postupně chápat to, oč tu jde v životě lidském v řadě prvé i v řadě druhé. Jsem si samozřejmě vědom, že je to jen výseč možného poznání. Ale proč ji nevyužít, když se sama nabízí ?

A tak veden snahou předat vlastní zkušeností podpořené poznání toho, jak se vlastní silou vyhrabat z jámy hluboké životní krize, jsem postupně připravil řadu konkrétních mentálních postupů pro rekonstrukci lidské psychiky a vše jsem nabídl opakovaně při řešení krizových životních situací svým klientům. A samozřejmě to pro mne znamenalo nutně další a další zkušenosti ke zpracování.

Pojďte prosím se mnou, chcete-li, se nyní podívat na to podstatné, co je možno z těchto zkušeností vyhmátnout. Možná si tím dáte si tím šanci podívat se na / i svůj / lidský život hlouběji, než bývá zvykem.

Věřím, že minimálně vás mohu přivést k zamyšlení nad tím, zda přece jen někde nepodléháte iluzím v tak citlivé oblasti, jakou samozřejmě vaše směřování k duchovnímu povznesení je.

Pokusím se vám srozumitelně podat svůj náhled na to, co bylo pro mne a je proto zřejmě i pro vás důležité k pochopení. Jistě se shodneme v tom, že chcete-li něco stavět, musíte stavět na pevných základech. Bez kvalitních základů se každá stavba dříve nebo později zhroutí.

I stavba cesty k duchovním výšinám má proto svá technologická pravidla. Bez jejich respektování na ní brzy uváznete v blátě. A budete přešlapovat na místě v blahém přesvědčení, že už už každou chvíli dosáhnete žádaného.

Jasně jsem vám posledně představil svoji jistotu v tom, že tady na Zemi je třeba brát vážně v úvahu existenci nás samotných jako multidimenzionální bytosti a jako s takovou s ní v každém okamžiku pracovat.

V tom je skutečně pevný základ všeho, na čem chcete dál stavět. Tohle by mělo být vždy označeno v našem snažení jako „za prvé“.

Jak už jistě víte, máte dvě samostatná vědomí v rozdílných vibracích a aby toho nebylo málo, i jedno součtové vědomí.

To součtové vědomí, které je vám běžně k dispozici za vašeho vědomého stavu a které není ničím jiným než průnikem programů těch dvou skutečných ve vás.

Tato dvě samostatná vědomí existují mimo dosah vašeho tzv. denního vědomí duše, nějak spolu komunikují a nějak se jim ve vzájemném soupeření daří propašovávat do vašeho denního bytí své vlastní představy, čím a jak by jste měli žít.

Ty představy nutně nemusí být a také obvykle nejsou harmonické.

A bohužel, protože jste k tomu výchovou v této dnes hodně zprasené společnosti nikdy nebyli vedeni, často nedokážete vnímat děje, spory a neshody probíhající mezi vašimi dvěma skutečnými vědomími a pokud je i částečně někdy vnímáte, nemáte obvykle dost informací, abyste je pochopili a správně interpretovali.

Ani já je na počátku své cesty neměl a plácal jsem se mezi oběma extrémy v sobě celá léta.

Prostě rozpor mezi vědomím ducha a vědomím ega v nás reálně existuje a je nutno jej řešit jak v každodenním životě, tak samozřejmě i na duchovní stezce. To víme všichni.

Otázka zní : jak to udělat ? Mnozí radí : ego rozpustit, umenšit, potlačit. S egem je nutno bojovat. říkají, ego je nutno donutit ustoupit.

Moji odpověď už všichni znáte : ego je nutno bez výhrad přijmout a milovat. To znamená sladit obě svá skutečná „Já“ a „já“ do harmonie svého bytí zde.

A denně usilovat o udržení této harmonie.

Protože vstoupíte-li na duchovní stezku bez skutečné lásky k sobě a podceníte-li nutnost dosažení této harmonie, stavíte na nepevných základech vnitřní rozpolcenosti, které se dříve nebo později zhroutí.

Zkuste si uvědomit, že nejste mnichy v tibetských klášterech a nebalíte se do mokrých prostěradel někde v jeskyni nad čarou věčného sněhu. Žijete, ať už bohudík nebo bohužel, ve světě západní civilizace jednadvacátého století a jen těžko najdete ve svém běžném životě čas na provádění dlouhých let přípravných meditací s cílem například naučit se pomocí autogenního tréninku sušit na svém těle pravidelně a kvalitně mokré kusy plátna.

Přijměte proto prosím jako fakt, že to, co má svůj význam pro tibetského mnicha a je dejme tomu pro něj jako lidskou bytost v inkarnaci osobně žádoucí, nemusí být pro vás, člověka žijícího v západní civilizaci, asi až tak to pravé ořechové.

Onen mnich i vy sledujete v době dnešní transformace stejný cíl : aktivaci a spuštění určitého transformačního procesu vedoucího k cíli vašich mnoha inkarnací. Snad se shodneme na tom, že tímto cílem je v zásadě překonáním vysokého stupně duality / rozpolcení / mezi oběma vašimi skutečnými vědomími vaší vlastní multidimenzionální bytosti v této inkarnaci dosáhnout opětovného sjednocení sebe sama.

A tím samozřejmě i svého návratu do jednoty pozvednutím vibrací svého padlého „já“, tedy ega, k určité minimální hranic vibrací / hranice spasitelnosti ? /, za níž nutně existují podmínky pro ukončení potřeby dalšího vtělování se v rámci hmotných světů.

Tedy alespoň těch inkarnací nedobrovolných, povinných, v těchto hrubohmotných světech.

Vy, kteří jdete cestou východních filosofií spojených s praxí meditací či jógy jako způsobu práce na sobě, se bez předchozího dosažení vnitřní harmonie obou svých „Já“ a „já“ pokoušíte překročit nemalou propast osobního vývoje mezi vámi a oním mnichem bohužel směrem zpátky.

Prostě chcete použít a také používáte stejné metody, ale zapomínáte, že vaše základy si vyžadují zcela jiný projekt stavby než je ten jeho.

Tipněte si prosím, které z níže uvedených náboženství k dnešnímu dni připravilo optimální podmínky pro aktuální transformační proces, který je na programu dne, ať se to mnohým líbí nebo ne. Je to podle vás spíše křesťanství či islám, buddhismus nebo některé jiné světové náboženství ?

Pokud jste zamítli jako nevhodnou variantu křesťanství, nemusíte dále hádat. Učinili jste chybu na samotném počátku.

Velmi dobře znáte můj pohled na římskokatolickou církev a já se nechci opakovat v hodnocení jejího přínosu nám všem a tomuto světu.

Ale nemůžeme této církvi upřít vynikající zásluhy na tom, že v okruhu její působnosti došlo obecně k tomu, že zde bylo lidské ego vyvinuto k opravdové dokonalosti a člověk jako bytost padl úplně nejníže do hmotných vibrací.

Jen se na podívejte všude kolem sebe : rozpad institutu rodiny ve velkém, partnerské vztahy obecně v rozkladu, děti stojící proti rodičům a rodiče odmítající své děti.

I šílící egoistická „já“ velmi mnohých projevující se neshodami a protivenstvími v sousedských vztazích a v práci, agresivitou na silnicích i jinde. Nemluvě o válkách vyvolávaných pod falešnými záminkami a důsledné omezování svobody každého z nás státy řízenými politiky s extrémně vyvinutými centry svého hmotného vědomí na úkor svého vědomí duchovního / pokud vůbec ještě mnozí nějaké mají /.

Když mluvíme šílících lidských egech u politiků, podívejte se třeba na náš parlament. Nejvíce za všeho připomíná smečku rvoucích se, vrčících a štěkajících psů, tedy egoistických individuí, kteří sice tvoří stále se měnící nedokonalé a mnohdy trapné zákony, ale kteří se především rvou o kosti urvané z rozpočtu naplňovaného našimi daněmi.

A směrují je ve velkém do stranických kas a vlastních kapes. Tato představa vám jistě po zkušenostech s našimi pány poslanci a poslankyněmi / a ostatně celou tou bandou tam nahoře v celém pravolevém spektru / nedělá žádný problém.

A mimo jiné, posuďte sami, není mé přirovnání láskou nekultivovaného ega v jejich případě k řeznickému psu naprosto dokonalé ?

Ta arogance lidského ega, která stojí u samotné podstaty dnešního života obyvatel Evropy i Severní Ameriky ! Stojí tedy i u samotné podstaty existence vaší.

Prostě projevy lidského ega byly tady přivedeny k dokonalosti ad absurdum. Ego jedince se naprosto dokonale vymezuje vůči egům jiných lidí a při každé příležitosti s jejich egy soupeří, bojuje, válčí, soudí je, pomlouvá a je znevažuje.

A trpí, je zraňováno, dostává na sedinku, úpí a zase chvíli triumfuje, aby zase padlo na hubu.

Stále jen „já“ v mnoha proměnách v čase a prostoru. Vezměte prosím v úvahu, že i vy jste touto školou dokonalosti ega již v dětství prošli a váš pejsek si svou inteligencí a silou určitě nezadá s egy ostatních lidí kolem vás. Tím, že si to nepřipustíte, to rozhodně ze svého života neodstraníte.

A to vás a vašeho kolegu mnicha staví na zcela rozdílné startovní čáry při snaze jít směrem vzhůru ve vibracích východní cestou.

Onen mnich na rozdíl od vás pracuje v klidu a vzdálen od běžných vzruchů civilizace prakticky od útlého mládí na potlačení svého ega tak, aby se vůbec pokud možno nevyvinulo ke své obvyklé síle.

Cvičením od dětství se naučil potlačovat své fyzické potřeby a vášně, které ve vás ale již od téhož dětství tato společnost rozvinula do celé jejich nádhery.

Náš mnich v oné jeskyni to vše nakonec možná přivede k dokonalosti. Jeho ego je slabé, nevyvinuté a pokud onen mnich ve svém usilování setrvá, možná dosáhne skutečně v meditacích pro sebe tolik žádoucího stavu osvícení.

Mimo jiné proto, že žije stranou od běžného života a jeho energie k sobě pouští jen velmi opatrně nebo pokud možno vůbec. Znamená to ale, že se naučil žít nebo spíše že se naučil unikat ze života ?

Mnich se stahuje se z tohoto života s vidinou získání života jiného, čistého, krásného, plného světla a vnitřní pohody. V tom je vaše motivace stejná.

Jemu se to díky podmínkám, ve kterých žije, i může podařit. Představte si však hypotetickou možnost, že milého mnicha přesunete během okamžiku doprostřed Václaváku a posadíte na schůdky u sochy svatého Václava bez šance na návrat do podmínek, ze kterých vyšel.

Co se stane s jeho svatostí a s oněmi krásnými energiemi, které mu byly vlastní, když bude konfrontován s nutností přežít v podmínkách, ve kterých žijete vy ? Jistě si neděláte iluze, že se mu podaří v nich setrvat.

Věnuje-li se nadále duchovnu s obvyklou intenzitou, nezaplatí sociální a zdravotní pojištění a stane se středem pozornosti úřadů, které nemá čím uplatit.

V komunitě bezdomovců, kam se nutně uchýlí, bude dnes a denně vystaven šikaně strážníků městské policie a prostěradla, která si s sebou přivezl k sušení, mu ostatní rozkradou a zpeněží.

Jaká je jeho šance žít a přežít v těchto podmínkách a setrvat v oněch čistých a zářivých výšinách, ve kterých se zdál již být doma ?

Bude nucen dát odpovídající prostor svému egu, aby si zajistil své místo na slunci. Do jeho života se vrátí jeho ego a v jeho vlastním zájmu bude sílit. A jeho duch, dříve v jeho duši tak preferovaný, se stáhne zraňován skrze prožívání energií vlastního nutně sílícího ega a pod ranami sobectví těch kolem něj.

Vědomí jeho duše se propadne ve vibracích jako celek o pár řádů dolů. A jaké bylo jeho dosažené duchovno ?

 

Otázka také ovšem zní, zda se teprve nyní onen mnich nepřiblíží cíli svých mnoha inkarnací na Zemi a tím i smyslu své individuální existence za jednu jedinou inkarnací více než za předchozích padesát v podmínkách Tibetu.

 

Přivede totiž postupně své ego k dokonalosti, aby poté, kdy pozná, radostně prožije i protrpí si všechny jeho kvality, mohl toto ego tentokráte již nepotlačovat, ale s láskou přijmout a opět s ním, s touto duální částí sebe sama, vstoupit do jednoty.

Protože tohle je přirozená cesta toho, kdo sešel až na dno vibrací hmotných světů.

 

Mnichovo směřování a celá jeho koncepce odmítání reálného světa v podání východní filosofie není navzdory současnému zbožňování ze strany mnohých z vás ničím jiným než po staletí trvající uměle udržovanou stagnací ve vývoji, slepou uličkou, která jednou musí skončit, aby vývoj jedince v těchto společnostech mohl dále pokračovat.

 

Jen tak na okraj pro vás skalní příznivce meditativních technik: samotný dalajláma, onen svatý Otec východu, se opětovně znovuzrozuje na této Zemi, jak praví tradice. A proč si myslíte, že tomu tak je?

 

Není to proto, že i při své pokoře a nádheře ducha prosvěcované Světlem v celoživotních meditacích v rozsahu, kterému se vy jako člověk ze západu nemáte šanci ani se přiblížit, je nucen znovu se opakovaně vracet do těchto pozemských nížin tím, že je přitahován zpět vývojovým zákonem duchovních bytostí vtělujících se do lidských těl ? Vývojovým zákonem lidských bytostí, který vyžaduje pro konečný návrat zpět domů právě plné prožití vlastního ega a jeho následné sebe přijetí ?

 

Tedy nikoli jeho znehybňování a rozpouštění už ve fázi, kdy ono, ego, má ještě daleko ke své skutečné dokonalosti!