Když mi byl nabídnut prostor na stránkách prestižního časopisu Nový Fénix v jeho předvánočním čísle, rozhodl jsem se ho uchopit jako příležitost vnést do období poklidu této významné realizační fáze křesťanských tradic naší západní civilizace trochu vzruchu poněkud odlišným pohledem na samotný pojem lásky jako velmi frekventovaného pojmu v rámci křesťanství I v současné fázi vývoje lidstva jako takové.
Připomeňme si hned na počátku, že tento svět je bezesporu světem duálním se vším všudy. A dualita znamená dvojnost. Běžným jevem je v něm tedy existence dvou protikladných stavů s rozdílnými projevy kvality v této či jiných zde existujících realitách. Tak například v realitě hmotného světa si uveďme dualitu světla a tmy, dne a noci a třeba mužských a ženských energií. Ve sféře nad touto pozemskou rovinou, ve sféře duše, je nám blízká dualita dobra a zla, případně lásky a nenávisti a další…
Naprostá většina lidí v této době žijících na této planetě by asi měla problém s přijetím faktu, že v dualitě vládnoucí tomuto světu je kupodivu i člověk duální bytostí. Dokonce i ti, kteří to připustí, si ani zdaleka si neuvědomují, co to v praxi lidského bytí znamená. Pro nedostatek místa vám bez rozboru příčin tohoto stavu prostě mohu jen říci, že člověk, tedy vy sami tak, jak se vidíte v zrcadle, jste nejen duálními, ale dokonce multidimenzionálními bytostmi.
Z běžné každodenní praxe možná znáte běžně používané výrazy jako podvědomí, vědomí či dokonce nadvědomí. Ano, tato vědomí skutečně lidská bytosti má a je možno je při troše snahy zcela reálně identifikovat. A pokud slyšíte pojmy tělo, duše a duch, pak je řeč o třech dílčích energetických tělech, které dohromady tvoří náplň energetického obsahu vaší osobní aury. A každá z těchto bytostí ve vás má své vlastní vědomí.
Hovoříme tedy o egu /podvědomí, tedy vědomí fyzického těla/, o tzv. denním vědomí /vědomí duše, tedy vědomí, kterým jako člověk vnímáte tento svět/ a o vědomí ducha /nadvědomí, tedy duchovním vědomí vašeho ducha/. Tato vědomí mají podobně jako k nim příslušná energetická těla značně rozdílné vibrace. Přirovnáme-li tato těla a jejich vědomí ke skupenstvím živlu vody, pak hmotné tělo má vibrace podobné ledu, duše vibrace vody a pak duch vibrace vodní páry.
A když už jsme u těch přirovnání, zkusme ještě jedno. Tentokráte si představme auru jako domeček. Pak v tomto domečku žijí tři bytosti. Mladá žena /pozemské tělo se svým podvědomím/, mladý muž /nebeský duch se svým nadvědomím/ a tchyně /duše, tedy v podstatě vy osobně se svým tzv. denním vědomím/. Vezměte prosím jako fakt, že ego /žena ve vás/ a duch /muž ve vás jsou zcela samostatnými entitami a vaše duše je součtovou duší, skrze niž se tyto dvě samostatné entity seberealizují.
A platí-li ono okřídlené Thowtovo „jak dole, tak nahoře“, pak se ve vašem nitru denně odehrává řada možných konfliktních situací mezi oním mužem a onou ženou, o nichž v sobě vy nic netušíte, ale ony konfliktní situace mají na váš život dopad podobně, jak to znáte u běžných manželství ve vnějším světě na pohodu rodinného soužití. Jistě pochopíte z tohoto přirovnání, že pokud se ona mladá žena a mladý muž ve vás mají rádi a žijí spolu spokojeně a v klidu, je tchyně /duše/ v pohodě a cítí se dobře. V opačném případě je jí, duši resp. té tchyni pěkně šoufl a život se jí stává obtížným.
A pokud přijmete, že tou součtovou duší, ve které se klid a pohoda nebo naopak řev a rvačka odehrává, jste vy, člověk této země, znáte už pravou příčinu vašich případných psychických potíží a důvod vašich emocionálních problémů žitých v každodenním shonu. Muž ve vás nemá totiž obvykle rád ženu ve vás a ta se brání a dává mu to prostě sežrat. A vy jako ona součtová bytost nesete následky. Nepřipomíná vám to něco z vnějšího světa kolem vás?
Místy, zejména když je ve světě kolem vás klid a pohoda, jsou ti dva ve vás poměrně v klidu a vy se cítíte celkem fajn. Prožíváte-li lásku oněch dvou vnitřních bytostí, cítíte se psychicky skvěle, šťastni. Dostáváte-li se jako člověk ve vnějším světě do problémových situací, muž a žena ve vás se začínají hádat o to, jak ten problém vyřešit, kdo za to může a je po klidu a psychické pohodě. A to tím více, čím je problém ve vnějším světě větší a tížívější.
Tolik úvodem. Vy jako lidé jste stavěni na to, abyste celoživotně hledali lásku a štěstí. Vaší mnohdy neuvědomělou touhou je najít lásku, která by naplnila vaše nitro a umožnila vám prožívat štěstí. Proto se po tomhle úvodu navozujícího pohled do lidského nitra podíváme na to, kudy vede cestička k plnému prožívání lásky a štěstí a kudy zcela jistě nevede.
Ty cesty jsou, jak už v duálním světě bývá, zase dvě. Tou první cestou je tzv. láska lidsky podmíněná, kterou žije naprostá většina lidí vyznávajících hodnoty západní civilizace. A to bez rozdílu toho, zda se považují za křesťany či za ateisty. Mají totiž společné kořeny výchovy z dětství, kdy styl prožívání a preference prožívání lidsky podmíněné lásky nasávají doslova s mateřským mlékem. Uplatňování této lidsky podmíněné lásky je problematické, často selhávající, končící mnohdy ve stavech vyhoření a depresí.
Tou druhou cestou je Kristova bezpodmínečná láska, kterou žije minimum lidí, snad jen sem tam někdo, snad promile z celkového počtu lidí v okruhu křesťanského světa. Tuto Kristovu bezpodmínečnou lásku charakterizuje především to, že ji v žádném případě nežijí především sami křesťané, resp. lidé hlásicí se ke křesťanské víře. Právě naopak, je jim kupodivu naprosto cizí. A právě Kristova bezpodmínečná láska je stabilní a dále rozvíjena vede ke skutečné radosti, štěstí a ve svých důsledcích ke znovuzrození v duchu.
Všimněme si jen v krátkosti souvislosti toho, jak tyhle dva typy lásky jako takové souvisí se známým Kristovým výrokem o tom, že existuje široká cesta, kterou jdou mnozí a která nevede k bohu /tedy k cíli lidského snažení tady na Zemi/ a o tom, že vedle té široké cesty existuje i cesta úzká, o níž týž Kristus říká, že jí jsou jen nemnozí a které ale vede k cíli.
Ta souvislost je v tom, že lidé jsoucí po oné nikam nevedoucí široké cestě praktikují právě výhradně onu lásku lidsky podmíněnou, kdežto lidé jdoucí k cíli po cestě úzké žijí ve svém nitru láskou Kristovou nepodmíněnou. Je to paradox, ale je to tak.
Krátce si rozeberme parametry lásky lidsky podmíněné. Řekli jsme si již, že člověk praktikující lásku podmíněnou tento typ lásky přejímá od svých rodičů a saje ho do sebe doslova s mateřským mlékem. A je to láska, kterou člověka a stádo svých oveček učí už po dva tisíce let katolická a dnes také další křesťanské církve.
Její jádro je skryto v silně preferovaném přístupu rodičů /po staletích formovaných církevní výchovou/ k výchově dítěte v tom, aby bylo hodné na lidi ve svém okolí. Vychovávají vás ke způsobu přístupu k vnějšímu světu, který v jejich pojetí znamená vyhovět za každou cenu bližnímu svému a na sebe přitom nehledět. Nabádání k tomu, aby dítě bylo hodné na strýčka a tetičku, zdravilo sousedy, pomáhalo doma a spousta a spousta jiných podobných pravidel, kdy na druhou misku vah proti tomu stavějí lásku boží či svou vlastní, kterou vás zahrnou, když to budete dělat tak, jak po vás vyžadují. A vždy je na stole možnost, že pokud takoví nebudete, pak si to oheň pekelný nebo tátova rákoska s váni vyřídí. A je vymalováno.
Důsledky žití takto silou do vás vloženým způsobem vnímání lásky v dospělosti jsou pro vás skutečně tristní. Vy pak po celý život nabízíte a také realizujete pomoc svým bližním, kteří jsou v problémech. Doslova je mnozí vyhledáváte, ty lidi, nabízíte se jim s pomocí, dáváte jim obvykle kvanta své energie tím, jak z nich snímáte a na svá bedra přehazujete tíhu jejich starostí, jak je /symbolicky řečeno/ nosíte na zádech, vyřizujete za ně věci, půjčujete jim peníze.
A proč to děláte? Protože žijete právě touto v dětství naučenou lidsky podmíněnou láskou. Nesmíte mít rádi sami sebe napřímo, vysvětlili vám to přece rodiče či soudruh farář, že se tohle nesmí! Případně do vás rovnou vtloukli, že mít rád sám sebe je ten nejhorší hřích, že je to sobecké, Bohu a lidem odporné. A tak pomáháte jiným, a očekáváte, že vás za vaši lásku budou mít rádi oni. A když vás budou mít rádi, pak podle chybných vzorců svého myšlení konečně budete možnost mít rádi sami sebe. A vaše touha po lásce bude naplněna.
Ale to se stane jen málokdy. Když je totiž někdo v průseru, jeho ego v něm skučí bolestí a strachy a je vděčno za vaši pomoc. Jakmile však se situace tomu člověku s vaší pomocí vyřeší, jeho ego nabude původní sebejistoty a s téměř stoprocentní jistotou vás přestane mít rádo, protože jste byl svědkem jeho slabé chvilky. A ten člověk vás od sebe odhodí. A kde je vaše představa o tom, že vás za to bude mít rád? Jak je naplněna vaše potřeba být milován a mít rád sám sebe za to, že jste skvělý?
Tahle cesta je prostě cesta jako po housenkové dráze. Chvíli jste nahoře, chvíli dole. Hledáte lásku celý život, a nakonec umíráte s vědomím, že to, co jste na zemi přišli hledat, jste prostě nenašli.
Pravá Kristova láska je o něčem jiném. Tu nenajdete na oné široké cestě směrem ven ve světě, kolem vás. Tu najdete pouze a jen ve svém nitru. Protože v sobě máte jak mužské, tak ženské energie, tedy ego /ženu/ a muže /ducha/ a miliardy lidí se do dnešního dne nezamyslely nad tím, jak ten muž a ta žena ve vás spolu žijí.
Ale už dříve jsem vás upozornil na svém webu www.ragauian.cz na to, že vy jako duše se cítíte na tom světě tak, jak prožívají ten vztah ti dva ve vás. Už vás někdy napadlo, že ono ego, žena ve vás, silně touží po lásce svého partnerského ducha a že vám lidem vrozená touha po lásce má původně charakter touhy po naplnění vnitřního partnerství? To jen Satan, dnešní stále ještě vládce této planety skrze Vatikán a kohorty kardinálů, biskupů, prelátů a jiné církevní havěti vám tento vnitřní rozměr pravé Kristovy lásky zakryl totální deformací Kristova odkazu a překroutil potřebu vnitřní lásky k sobě samým na potřebu vnější lásky vůči lidem ve vašem okolí.
Vzpomenete si na Kristova slova o tom, že mate mít rádi „bližního svého jako sebe sama“? Církevní výklad jednoznačně preferuje první část Kristova sdělení o nutnosti milovat bližního svého. Další část tohoto sdělení, kdy je vám sdělováno, že své bližní máte milovat jako sebe sama, odmítá. Naopak, cožpak vás církev a s ní tato společnost stále ještě nevtlouká na každém kroku sdělení, že mít rád sám sebe, tedy praktikovat sebelásku, je hřích a provinění vůči Bohu a společnosti?
Ale co když je to tak, že máte mít „rádi sami sebe“, protože pokud nemáte rádi „sami sebe“, tedy své lidské „já“ v sobě, nedokážete milovat to lidské „já“ v lidech kolem sebe?
Podívejme se pro nedostatek prostoru dnes alespoň na klíčovou pasáž Kristova výroku, jak byl zachycen v Tomášově evangeliu nalezeném v originální podobě při otevření po dva tisíce let neznámé jeskyně v Nag Hamádí v Egyptě v polovině minulého století. Píšu-li zde v originální podobě, mám tím na mysli fakt, že zcela spolehlivě tyto prastaré a znovu po tisících letech v moderní době zrekonstruované texty souboru Kristových výroků unikly nenechavé ruce církevních opisovačů, kteří texty bible za ta staletí upravili k nepoznání Ukažme si to na jednom jediném případu:
V dochovaném původním Tomášově evangeliu je zachycen pod číslem 48 výrok tohoto znění /cituji/: Ježíš řekl: Když dva spolu uzavřou mír v jednom domě, pak mohou říci hoře: „Pohni se“, a ona se pohne. Zcela zřetelně je zde odkaz na ty dvě samostatné bytosti ve vás, ego /ženu/ a ducha /muže/ uvnitř vás /v jednom domě/, které máte učinit jedním, čili spojit vzájemnou vnitřní láskou. A půjdou-li ti dva ruku v ruce společně jedním směrem, nebudou-li tahat každý na jinou stranu, získáte skutečně sílu pohnout horou. A vy nepotřebujete hýbat Sněžkou či Kilimandžárem, vy potřebujete pohnout horou vlastních problémů, které vás trápí a odhodit je, abyste mohli žít v klidu, pohodě a šťastně své životy na této Zemi. A vy to dokážete.
Církevní papaláši od dávných dob si to ale nemyslí. Jinak byste nenacházeli dnes v bibli deformované podoby původního znění tohoto Kristova výroku, kde původní odkaz na nutnost vnitřního sjednocení v jedno je zcela vynechán a zastřen k nepoznání. Takže se podívejme, co nám po dvou tisících letech z tohoto jasného a zřetelného výroku v dnešní církví posvěcené bibli zbylo. Zde dále níže máte odpovídající rádoby „citace“ Kristových slov v podání někdejších přepisovačů bible tak, jak je „vyzobal“ se svým týmem profesor Dr. James M. Robinson, ředitel Institutu pro antiku a křesťanství (Institutefor Antiquity and Christianity, IAC) při univerzitě v kalifornském Claremontu a organizátor expedice v Nag Hammádí.
Amen, říkám vám, že kdokoli by řekl této hoře: ‚Zvedni se a vrhni se do moře,‘ a nepochyboval by v srdci, ale věřil by, že se děje to, co říká, stane se mu to. /Mk 11,23/
Říkám vám také, že pokud se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli, za co by prosili, stane se jim to od mého nebeského Otce. /Mt 18,19/
Ježíš jim odpověděl: „Amen, říkám vám, když budete mít víru a nebudete pochybovat, nejenže budete moci tohle udělat fíkovníku, ale i kdybyste řekli této hoře: ‚Zvedni se a vrhni se do moře!‘ stane se to. /Mt 21,21/
Tolik tedy k tomuto zásadnímu tématu Kristova odkazu v biblických kanonizovaných evangeliích vám mají co říci Marek a Matouš blahé paměti. Jejich parťáci Lukáš a Jan jakýkoli fragment či parafrázi tohoto původního Kristova výroku raději vynechali zcela bez náhrady.
Víc se nám toho v časopisu nevešlo. Mnoho dalšího k tématu lásky a souvisejících informací z oblasti skutečné možnosti rekonstrukce lidské psychiky směrem od strachu, úzkostí a depresí ke klidu, pohodě a štěstí najdete např zde »