Reinkarnace a podstata reality

Vývoj víry ve znovuzrození a převtělování duší až po její účelové smetení se stolu církevními dogmatiky v prvních pěti stech letech po Kristu /02/

Pokračujme v povídání o vztahu křesťanství a reinkarnace. Řekli jsme si, že církev ovládli a dosud ovládají lidé, kteří jsou svým osobním vyladěním hluboce zakotveni v Satanově říši skrze vyznávaný program „sobectví a oddělenost“.

Skutečně kvalitní kněží, kteří mají v sobě převahu lásky nad sobectvím, končí na vesnických farách a nemají šanci na další postup.

Podobně jako v politice je zde vysoce upřednostněna schopnost přizpůsobit se atmosféře manipulace se stádem věřících, docela stejně jako je tomu k politiků.

Připomeňme, že jsme posledně konstatovali, že došlo v církvi ke sporu ve věci charakteristiky tří božských osob, tedy Boha Otce, Krista a Ducha svatého. Šlo tak trochu o zástupný problém. Origenes zjednodušeně hlásal to, co už znáte ode mne » Že jednotlivé boží osoby jsou nositeli jednotlivých 3 základních energií a proto v podstatě pocházejí ze společného zdroje.

Opozice vytvořila verzi, která zdůrazňovala — zjednodušeně řečeno — že Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý jsou tři oddělené božské osobnosti, přičemž Synové podstatou a mocí nedosahují božskosti Otce. Ježíš byl pro ně stejně vzdálen od Otce jako od lidí.

Otázky tohoto druhu, provázené mohutnými spory, klatbami a exkomunikacemi tvořily těžiště prvních pěti ekumenických koncilů.

První, konaný roku 325 ve městě Nikaia, formuloval rané vyznání víry, dogma o trojjedinosti Boží. Arius a Origenovi stoupenci se svými názory na koncilu podlehli řízenému tlaku a byli značně oslabeni.

Přesto ale musely proběhnout ještě další čtyři koncily, než se podařilo filosofický Origenův proud v církvi zcela porazit. Teprve v polovině 6. století spory kolem trojjedinosti a všeho, co se kolem ní odehrávalo, bylo možno považovat za vyřešené. Zvítězilo reakční křídlo, které na další tisíciletí zcela odvrhlo vynikající dědictví antických filosofů a ponořilo církev a tím celou Evropu do hlubokého temna a nejhlubším propadem ve středověku.

Toto absolutní temno bylo následně poněkud zeslabeno až nástupem renesance někdy ve 14. až 16. století.

Po 5.ekumenickém koncilu v Konstantinopoli r. 553 byli církevní otcové, teologové a jejich přívrženci, kteří zastávali jiný názor než ten potřebný oficiální /tedy ve sporu vítězící/ katolické církve vyloučeni jako heretici a jejich názory na otázky víry byly označeny za nepřípustné a byly spolu s nimi silou likvidovány.

Přirozeně ve jménu Kristovy lásky, jak jinak. Ale již před tímto konečným vítězstvím Satana v křesťanské církvi, vydal císař Justinián edikt cíleně namířený proti Origenovi a jeho stoupencům.

Potřeboval zneškodnit Origena a jeho učení, které bylo pilířem názorů protistrany, a to jednak z důvodů uvedených v první části tohoto textu, jednak proto, aby se mu jeho mocenská opora příliš nerozhádala a byla lépe manipulovatelná.

Chtěl prostě odvrátit nebezpečí, že by se rozrůstající spory křesťanů staly kolébkou nepokojů v celé říši. Východně-řecké a západně-římské zájmy stály totiž proti sobě v opozici.

Justinián tedy zavrhl Origena včetně jeho (údajně) „odporného a zavrženíhodného učení“ (kánon 9. ediktu). K němu počítal výslovně téma znovuzrození » o němž Origenes říká: „…podle míry svých hříchů se (lidé) budou do těla navracet dokonce podruhé a potřetí i častěji, aby se po dokončení očisty navrátili do svého dřívějšího stavu bez těla a hříchu“ /cit. podle Franze Diekampa, str. 46, viz seznam literatury/.

A 165 /prý/ svatých otců pozdního Konstantinopolského koncilu /r. 553/ Origena 300 let po jeho smrti zavrhlo. „Zastává-li kdo vybájenou preexistenci duše a z toho plynoucí fantastické znovuobnovení /opětovné vtělení/, budiž vzat do klatby.“

Zásluhou císařského ediktu, stejně jako rozhodnutím koncilu, vyhasla Origenova hvězda na nebi křesťanské teologie. Je přímo signifikantní, že k neblahému osudu Origenova díla přispěl také teologický směr, který již za časů Origena nacházel mezi křesťanskými učenci určitou odezvu: Tento směr nadřazoval církevní nauku všemu ostatnímu, obzvláště pak jakémukoliv druhu filosofie; její myšlenky zatracoval jako gnostické a heretické — tady mají počátek veškeré totality.

V církvi začalo masově vítězit dogma. Který papež či vysoký církevní hodnostář potřeboval cokoli prosadit, řešil to vyhlášením dogma, ke kterému se nepřipouštěla diskuse. Ničím nepodložené umělecké tvořivosti ve vysokých církevních kruzích byla dána zelená.

A kdo dogma nepřijal, byl exkomunikován a byl s ním udělán krátký proces. Autorem tohoto anti-filosofického rádoby duchovního postoje byl křesťanský spisovatel Tertullianus /160–220/. S jemu vlastním fanatismem nenechal ve svých dílech na /obzvláště řecké/ filosofii jedinou nit suchou.

Jeho „křesťanský“ anti-filosofický duchovní názor nalezl mezi primitivně smýšlejícími novými vládci církve dobrou odezvu a působil odtud po staletí na obecný světový názor.

„Křesťanství“ pak následně v neskromné pýše svých krví a vraždou posedlých papežů odvrhlo veškeré lidské poznání předchozích dob a nebylo ve své středověké podobě o nic lepší, než je dnešní islám. A to platí ovšem stále, i pro dnešní dobu. Pouze vyměnilo ve svých vládychtivých ambicích prostředky za mnohem sofistikovanější a méně nápadné.

Kvality těch, kteří jsou u koryt dnes, se však oproti minulosti nijak nemění.

Zdroje a další informace: