Podívejme se nyní spolu na velmi zajímavý problém, který si jistě zaslouží naší pozornosti. Jde o dodnes v lidech hluboce zakořeněnou víru ve znovuzrození a převtělování duší, lidově řečeno reinkarnaci » Víra ve znovuzrození a převtělování duší má své kořeny hluboko v minulosti a je známa v nejrůznější podobě u řady vyspělých kultur v období před vznikem křesťanství a setkáváme se s ní po celém světě.
Zejména dnešní věřící čekatelé na druhý příchod Ježíše Krista ve svém blahém opojení jedovatým býlím zcenzurované a překroucené křesťanské nauky » v naprosté většině nemají ani ponětí, že samotný fenomén reinkarnace byl v počátcích křesťanské církve všeobecně uznávanou součástí církevní filosofie a skvěle zapadal do kristovské koncepce potřeby očištění padlých duší životem v mnoha inkarnacích před opětovným vzestupem na nebe.
Myšlenka reinkarnace byla přijímána v naprosté většině předkřesťanských filosofií.
Již dávno před příchodem Krista byla součástí myšlenkového bohatství pozdně antických filosofů. Stejně jako představa o jediné nejvyšší bytosti. Například Platon /427 př.n.l.–347 př.n.l., řecký filosof, pedagog a matematik/ uznával existenci nade vším stojícího „Jediného“, z jehož vyzařování vzniklo celé stvoření s duchem, duší a hmotou jako formami bytí.
Součástí starých filosofií byla i nauka o nutnosti odčinění viny neboli vyrovnání následků minulých pochybení. Duše byla pro Platona již před pozemským zrozením jsoucí a nesmrtelná a stejně tak i „vícekrát zrozená“ do hmoty za účelem svého uzrávání během pozemské pouti.
Platon také v jednom ze svých slavných fiktivních dialogů se Sokratem o duši uvádí, že duše je nesmrtelná, vícekrát zrozená a mnohého znalá, na což se může rozpomenout.
Platón
Poznatky antických filosofů o znovuzrození a převtělení duše zažily svou mohutnou renesanci na duchovně historickém přelomu pozdní antiky a raného křesťanství ve školách neoplatoniků a neopythagorejců na jihu Itálie. Jejich učení působilo významnou měrou na myšlení vzdělaných vrstev tehdejší doby a bylo mezi nimi považováno za protiváhu ke stále více se šířícímu křesťanství.
Proto se přinejmenším ve vzdělaných vrstvách společnosti lidé živě zabývali věděním a poznatky, které byly jednotlivými filosofickými školami předávány dále. Odezva takového snažení mohla jistě zasáhnout mnohého vnitřně otevřeného a hledajícího člověka, kterému se tak v období kolem počátku našeho letopočtu nabízela cesta k poselství zasvěcence Ježíše Krista, údajného Syna Božího.
Nebylo tedy divu, že takovým lidem nebyla myšlenka reinkarnace ve spojení s Kristovým učením na cestě duchovního zrání překážkou. A vlastně, proč by vlastně Ježíš a jeho učedníci měli být s tímto předávaným myšlenkovým bohatstvím o znovuzrození a převtělování duše na štíru a proč by měli proti němu brojit?
Což se nedá zcela logicky myšlenka mnoha životů sloužících k postupnému vývoji duše spojit s Kristovou naukou o zákonitém zpětném působení mezi „setím a sklizní“ („Neklamte se, Bohu se nikdo nebude posmívat. Co člověk zaseje, to také sklidí.“ Gal. 6,7)?
Existuje-li jediný život, páni církevní bossové všech historických dob, jak je to tedy s tím setím a se sklizní? Kdy tedy dochází k onomu křesťanskou církví omílanému provinění se proti Bohu?
Snad v prenatálním období nadává ještě nezrozené dítě andělům nebo či ve věku do tří let věku se postaví proti Bohu tím, že ve svých nešikovných ručičkách ve snaze pomazlit se se sousedovým kuřátkem ho omylem zardousí?
Zdá se, že pro Krista nebyla reinkarnace rozhodně věcí, proti které by bylo třeba se bouřit. Pravděpodobně ji považoval za přirozenou součást svého pohledu na svět podobně jako tehdejší lidé okolo něj, protože nepovažoval za nutné k ní blíže adresovat některé ze svých dochovaných výroků.
Podívejme se, co nám přesto sdělil. I v hodně křesťanskými dogmatiky přepsané a proto zmanipulované současné bibli nacházíme stopy, které jasně hovoří pro roli reinkarnace v životech lidí.
V Matoušově evangeliu /11,17. kap./ se například hovoří o tom, že Ježíš oslovoval Jana Křtitele jako „znovuzrozeného Eliáše“. Co tím asi myslel? Že by si z něj prostě utahoval?
Nebylo by marné se také zamyslet nad tím, kterak nás Jan ve svém evangeliu uvádí o setkání Ježíše Krista s člověkem od narození slepým. V 9. kapitole Jan uvádí: „Cestou uviděl člověka, jenž byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám nebo jeho rodiče?“
Kdy se ten dnes v tomto životě slepý muž provinil, byl-li slepý od narození? Kdy asi ve svém jediném životě zde spáchal ten prvotní hřích, že byl tak krutě potrestán?
Na rozdíl od nekritické víry některých notorických polykačů biblických hovadin vpašovaných do bible křesťanským klérem zejména v období faktické konstituce křesťanství v prvních pěti stech letech našeho letopočtu existoval v minulosti křesťanské církve i ve své době velmi slavný církevní teolog a křesťan Origenes.
Órigenés /nar. r. 185 Alexandrie – zemřel r. 253 Týros/ byl řecký církevní učitel a teolog. Byl nejznámějším a nejvýznamnějším představitelem alexandrijské školy v tehdejší církvi. Jeho práce měly značný vliv na myslitele křesťanství až do 6.století.
Origenes
Jako jeden z nejduchovněji smýšlejících církevních otců vydal jasné svědectví o duchovním rázu církve. Byl autorem vůbec prvního systematického podání křesťanské nauky s názvem /De principis – O základech/. Založil vlastní filosofickou školu a vyučoval na teologické škole v Alexandrii. Tato škola byla blízká myšlence sjednocení poselství Kristova s poznatky řeckých filosofů.
Sám Origenes považoval Platónovo učení za slučitelné s učením křesťanské církve a jako církvi oddaný filosof podporoval své žáky ve studiu řecké filosofie. Ke studiu náleželo i učení o převtělování duše a znovuzrození, jejichž účelem bylo odčinění skutků.
Origenes propojil tento myšlenkový proud s křesťanskou vírou v lásku a spravedlnost Boží.
Zde musíme uvést, že Origenes považoval lidi za padlé anděly, kteří kdysi projevili odpor vůči Bohu a byli vyhnáni na Zemi jako lidské duše. Pokud zde na nechtějí být ztraceni, musí postupně oproštěni ode všech pochybení dojít zpět do říše andělů.
Zcela zřetelně upozorňoval tento představitel rané církve na osobní zodpovědnost každého člověka za vlastní vzestup. Podle něj si směrování svého pozemského osudu na cestě životem určují lidé svými skutky sami.
Přitom jim spravedlnost a láska Boží umožňuje vyléčit jejich pochybení poznáním a využitím vlastního pozemského prožití jako „léku“. Splnění pozemských misí se odrazí i postupem na onom světě.
Toto pojetí vztahu lidského osudu, Boží spravedlnosti a lásky přejali tehdy mnozí teologové, neboť dávalo klíčovou odpověď na jinak obtížnou otázku, proč se někdo rodí zdravý a jiný nemocný, bohatý nebo chudý, do dobrých nebo špatných poměrů.
Křesťané svým učením a zcenzurováním faktu reinkarnace obviňují Boha z nespravedlnosti
Origenes byl přesvědčen, že „není nespravedlnosti u Boha“ a že nerovnosti v postavení při zrození jsou způsobené samotnými lidmi, jejich bytím a jejich skutky v minulých inkarnacích.
Neboť pokud nejsou osudové rozdíly v okolnostech, kde a jak se kdo narodí, ovlivněné rozdílností vývoje duší jednotlivých bytostí, zbývá nám něco jiného než předpokládat, že se tak děje nahodile a bez pravidel?“ ptá se Origenes
A vyvozuje z toho: „Pokud bychom to předpokládali, pak již nemůžeme věřit, že svět byl stvořen Bohem a je řízen jeho prozřetelností…“ a dále: „…nemohli bychom očekávat, že Bůh bude soudit konání každého z nás.“
Jako vzorový případ pojímá osud Jákoba a Ezaua. Když byla Rebeka těhotná a očekávala dvojčata, řekl jí „hlas Páně“, že z ní vzejdou dva národy /synové, Gn. 25,23/ a starší bude sloužit mladšímu, neboť ten /Jákob/ je Bohu milý, Ezau však nikoliv /Řím. 9,13/.
Origenes logicky předpokládá, že toto určení osudu ještě nenarozených dětí může být vysvětleno jedině osudovými zauzleními duše v předchozích životech. Musíme se domnívat, uvádí, že Jákob byl na základě zásluh v dřívějších životech Bohem po právu milován a byl také po zásluze před svým bratrem upřednostněn.
Chleba se začal v rané křesťanské církvi definitivně lámat od poloviny 3.století a zejména po roce 313, kdy se stalo křesťanství Milánským ediktem císaře Konstantina Velikého státním náboženstvím Římské říše.
Zásahy světské moci do věcí církevních byly jasně definovány od této chvíle zájmy vladařů. Který panovník s diktátorskými sklony by nevyužil církevního proudu, který může uvést samotným založením vlastní ideologie poddané do stavu nejvyšší pokory k Bohu a k bezvýhradnému přijetí pravidla, že co je císařovo, patří císaři a co je božího, Bohu.
Bylo jen třeba dohlédnout na žádoucí úpravy původní nepříliš vhodné ideologie v zájmu vládce a vládnoucí oligarchie. A rozhodně při souznění zájmu státu a církve po onom roce 313 nebyl problém do vedení církve prosadit své lidi.
Pak jich pár těch nepohodlných umučit či jinak sprovodit ze světa a ty ostatní zastrašit. A to by v tom musel být Satan, aby se nám to nepovedlo, notovali si ti církevní braši!
Mocní všech věků si počínají vzácně stejně. To platí pro ty lehké děvy minulosti stejně jako ry dnešní. Motivace křesťanské světské i duchovní vrchnosti je po staletí a tisíciletí stejná: přece nedáme lidem šanci k odporu proti světské a církevní moci tím, že jim necháme naději na další a další životy, kdy vlastně zásadovými postoji v životě tomto jenom mohou u Boha získat.
Tím bychom si rozhodně nezajistili jejich poslušnost. Musí mít strach tady a teď, že když nebudou poslušní, prošvihnou svůj jediný život a propadnou peklu. A zařiďte to, zněl hlas prvního po Bohu.
I stalo se. Lidé s vysoce vyspělými dušemi a tedy s vysokým podílem programu „lásky a sjednocení“ v nich jako byl Orogenes, byli při vidině možnosti získat moc a majetky vyštípáni a dáni do klatby lidmi, kteří měli více než k čemukoli jinému blíže ke zvířecí říši svým vysokým podílem programu ega „sobectví a oddělenost“ v duši.
Přesně tak, jak jsem vám to ve svých textech už nejednou ozřejmil. A kdo se v praxi zvířecích říší vyzná, ví, jak je obtížné oddělit prasata od koryt, když se už k nim jednou dostanou.
Pryč s tím, co se nám na Kristově učení nehodí, pryč s reinkarnací a karmou, řekli to ti noví poté, když pochopili, kam vítr vane a chopili se moci. Přepište a pozměňte v bibli a kdekoli cokoli, jen ať tu bandu kreténů zvanou „lid“ dostaneme tam, kde ji chceme mít!
Nehodí se některé Kristovy výroky? Upravíme je. A hele, aby aby ti pitomci dole zapomněli na to, že by se mohli ze své závislosti na Bohu a našem církevním a světském načálstvu nějak vymanit vlastní silou, přesvědčte je, že by pro ně nebylo dobré,kdyby se o cokoli snažili.
Třeba jim vtlučte do palic, že Kristus pro ně zemřel na kříži, aby je jednou provždy spasil. A řekněte jim, že to je dogma, o kterém se nediskutuje. A dejte jim jasně najevo, že na toho, kdo nebude držet hubu a krok, kdo bude kalit vodu a pokorně si nenechá všechno líbit, se Kristus při svém druhém příchodu taky může – šak vy víte, co! Pokud ho my sami ovšem o něco dříve trochu nepřipečeme na hranici!
A to bylo, že by nebylo, že ano!.
Takže byť byl Origenes a jeho teologické názory včetně myšlenek o převtělování duše pro křesťany ve své době významný, brzy upadl v nemilost. Byl označen za gnostika a heretika a dán do klatby.
Ostatně již za svého života zakoušel ze strany církve a jejich hodnostářů odpor k určitým částem svého učení, ale jeho pozice teologa byla natolik silná, že se dokázal obhájit. Pár let před smrtí ale byl na pokyn vládce mučen, aby odvolal.
Jan Hus měl tedy slavného předchůdce. V Itálii ale naštěstí bylo málo dřeva, takže se tam neupalovalo. Ve střední Evropě po tisíci letech už pak ano. Na tom je vidět, že církev si za svými bohulibými způsoby zacházení se sobě nepohodlnými lidmi po tisíciletí skutečně vzácně stojí.
Takže od okamžiku, kdy se křesťanství stalo vedoucí silou nemalého významu, se na úkor skutečných filosofů a skutečně hledajících dostávali postupně do vedení církve stále více moci a majetku chtiví jedinci, kteří si rozhodně nechtěli nechat vidět do vlastních karet.
Jistě se tedy nedivíte, že jim podobní sedí na místech papežů, kardinálů a biskupů, stejně jako ve vládách a parlamentech států dodnes. A to proto, že většinově držíme huby a čekáme, až si pro nás přijde Kristus. Povedlo se jim to, těm štětinatým, viďte.
I když ruku na srdce, milí čtenáři: Věřím, že třeba ne vy, ale naprostá většina těch kolem vás, které znáte a která má něco proti těm, kteří vládnou, by se na jejich místě chovala stejně.
Prostě pád lidských bytostí do hájemství Satanovy říše s jejím programem „sobectví a oddělenost“ se za ony dva tisíce let neuvěřitelně urychlil. Aspoň že víme, komu za to vděčíme.
Vraťme se ale k historii. Římský papež byl se světskou mocí představovanou římským císařem spojen společnými zájmy. Proto ne vždy ne vždy čistota Kristova učení a filozofické přístupy osvědčené historicky vítězily nad ekonomickými a mocenskými zájmy těch nahoře.
Stávalo se, že se císař rozhodujícím způsobem vměšoval do vnitřních záležitostí církve, pokud to považoval za politicky nezbytné.
Prvním případem byl 1. Nikajský koncil svolaný de-facto prvním cézaropapežem Konstantinem I., který v podstatě nadiktoval i jeho výsledky!
To se stalo také v průběhu zmíněných názorových střetů, které již po dlouhou dobu způsobovaly uvnitř církve problémy, ale musely se v tehdejší situaci odsunovat na pozdější dobu. Nyní, ve 4. století, se prodraly vehementně do popředí. Oč tehdy šlo?
Především o sporné vnímání Boží trojjedinosti církevními otci. Mnozí z nich, převážně východní hodnostáři, viděli v učení církve o podstatě a působení Boha a jeho Synů nebezpečí mnohobožství.
Například Arius, biskup Alexandrijský /*375/ se považoval za nástupce Origena a spolu s ním i učitelé a mniši Origenovy školy v Cesareji. Pro ně byli – ne zcela ve shodě s Origenem – zjednodušeně řečeno Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý tři oddělené božské osobnosti, přičemž Synové podstatou a mocí nedosahovali božskosti Otce.
-pokračování-
Další informace: