Tyhle řádky čímkoliv uvádět by bylo naprosto zbytečné. Zde jsou:

Vím, že to se mnou nemáte vůbec lehké. Využívám teď chvíle, kdy je mi trochu lépe a jsem poněkud jasnější mysli a píši vám pár postřehů.

Ta vaše terapie onou pohádkou k přepsání negativních záznamů v podvědomí z prenatálu velmi zabírá. Na to, že ji známe jen jeden den, jsem ji své malé přítelkyni v sobě  musela vyprávět už první den čtyřikráte a budu jí ji dále opakovat .

Výrazně jí pomáhá k jejímu uklidnění a pozitivnímu přístupu k dění kolem nás. A mně je podstatně lépe.

Přemýšlela jsem o té své malé holčičce v sobě, která bydlí s tím mým duchem v tom našem společném domečku a kterou jsem díky vám objevila. Pochopila jsem, že ona si s tím strachem z nepřijetí a všemi ostatními traumaty, které mi pomáháte objevovat, poradila dříve po svém a velmi nedokonale.

Aby ji nezraňoval veliký nedostatek lásky v dětství, vystavěla si obranné bariéry a postavila si pro další život svoje jistoty. Rodinu, přátele, práci, koníčky, postavení.

Pro ostatní by se rozdala. Vždycky byla úspěšná, takže tu pomyslnou magnetofonovou pásku v sobě, která hrála od dětství smutnou píseň nelásky, se jí dařilo dlouhá léta přehlušit.

Jenomže stálo ji to stále víc a víc úsilí. Člověk jede ve vyjetých zaběhaných kolejích a odmítá se svých falešných jistot v tomto světě vzdát. A pak mu je osud pomalu odepře.

Děti se odstěhují do zahraničí, manžel onemocní, vlastní zdravotní stav nedovoluje chodit do práce. Najednou nic není, jak bylo dříve. Svět té holčičky se rozpadá a ona z toho šílí.

Dnes už chápu, že vlastně všechno, co bylo tou falešnou jistotou z tohoto světa, jednou pomalu končí a rozpadne se. A člověk je nakonec nucen se podívat do vlastního nitra, nahý sám před sebou.

Zůstává sám se sebou a ta smutná píseň založená na nelásce z dětství se s přibývajícími lety rozeznívá naplno. Už ji nejde přehlušit ničím zvenčí. A bude ji poslouchat tak dlouho, dokud s tím sám něco neudělá nebo dokud neumře.

Malé dítě v nás se vzpouzí, chová se zcela nevyzpytatelně, trucuje a zlobí. Čeká, že někdo ocení jeho dřívější zásluhy o druhé a samozřejmě marně. Ono dítě čeká, že i teď ty staré mechanismy budou fungovat.

Ale ony už nefungují. Dala jste vše, co jste měla a už vás skoro nikdo nepotřebuje. A vy jako člověk netušíte, že tu chybějící lásku si můžete dát sama. Sama sobě.

Netušíte to, protože jste to po léta vedena touto společností falešnou cestou nedělala a nic o této možnosti nevíte. Dítěti ve vás sebepotvrzení vždycky přicházelo zvenčí a teď mu to zoufale chybí.

Po celý život ono mé ego muselo ukazovat svoji sílu a chce to dělat dál. Každý pokus o přehození výhybky pokládá za útok na sebe. Zároveň je mu nesmírně špatně a čeká na pomoc. A tak o sobě dávalo vědět. Buď jedním nebo druhým způsobem a já z toho šílela.

Jak z toho ven ? S vaší pomocí jsem pochopila, že jedině přijetím sebe sama / tedy jí / se vším všudy. Přijetím jí samotné přesně takové, jaká je, se všemi jejími vadami na kráse ať již fyzické či psychické.

Přijetím  jejího tisíckráte zraněného  a mnohokráte zraňovaného srdce. Přijetí bez sebeobvinění a sebeobviňování. Omluvou, odpuštěním a SEBEPŘIJETÍM jí samotné v sobě.

A vírou v to, že už konečně jdeme po správné cestě, i když kolem je pořád ještě možná absolutní tma. Díky za to, že po cestě tmou nám Bůh seslal ve vás na pomoc průvodce.

Vím, že jít touhle cestou musím sama, ale ve stavech absolutní beznaděje potřebuji slyšet laskavé  – vstávej, je třeba postoupit o krůček dál. A to vy dokonale umíte. A tak pokračuji v práci na sobě a těším se na další lekci.

******