Tento text vznikl jako výsledek pátrání autora, který chce vědět jak to bylo s Ježíšem doopravdy. Církve nám samy o sobě tvrdí že ví jak to bylo, že mají „pravdu“… dokonce kvůli tomu samy sebe prohlašují za neomylné, jako abychom o tom nepochybovali 😉 Jenomže právě v tu chvíli se rozezní poplašné sirény a každému soudnému člověku začne v hlavě blikat červené výstražné světlo! Tak došlo k rozhodnutí ověřit si věci sám, podle známého hesla buďte jako děti, otevřeni poznávání.

Pokračujeme v našem detektivním pátrání po stopách Nového Zákona. Minulý díl je k nalezení zde »

Většina lidí intuitivně tuší, že zde má co do činění s nesmírně důležitým sdělením. Proto je věnováno obrovské množství energie bádání i obyčejnému plkání nad tímto tématem. Skutečně otevřené oči a mysl při tom bohužel používá málokdo.

Vidíme zde dva přístupy: Někteří se nechali zmanipulovat církevními dogmaty a veškeré své úsilí a selektivní výběr důkazů podřizují jedinému — snaze napasovat Kristovo sdělení na zastaralé chápání primitivních lidí z roku nula. Jiní, aby potlačili to, co jim našeptává jejich intuice a svědomí, si zase vybírají negativní důkazy, jen aby mohli toto sdělení odsoudit do říše mýtů a v klidu zemřít s hlavou v písku. Svým způsobem jim to závidím, písek je příjemně měkký a pohodlný… Oba tábory mají předem jasno a svůj názor nehodlají měnit. Takoví si mohou ušetřit čas a vůbec se tímto článkem dál nezabývat.

Rád bych vám chtěl nyní ukázat, že skutečnost je velmi pravděpodobně trochu jinde… Pokusíme se nyní s nestrannou otevřenou myslí poskládat indicie a argumenty ze všech stran, nenecháme se ovlivnit žádnými dogmaty a zvážíme, zda neexistuje lepší vysvětlení pro dostupná fakta. Faktů je hodně — ale slibuji, že mou snahou je maximální zhuštění informací — jinak se totiž k celkovému obrazu ani dopracovat nelze.

Katoličtí výzkumníci bohužel nejsou objektivní, nicméně my jim slovo dáme, my se faktům nevyhýbáme. Dovolím si citovat důležité pasáže z práce křesťanky, která hezky shrnuje a přesně vyjadřuje co dnešní slepá biblistika usuzuje na základě zfalšovaných výchozích předpokladů. Nemám absolutně nic proti její poctivé práci, uvádím její text prostě jako typický vzorek toho, co se v biblistice dnes děje. Pavla Rychnovská: Jak a z jakých zdrojů se vytvářela Bible — práce je to moc pěkná a pro zajímavost cituji i část o vzniku tzv. Tóry:

Vznik knih Starého zákona (SZ)

Tóra (Pentateuch) je označení prvních pěti knih SZ: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium (tyto knihy se též nazývají knihami Mojžíšovými). Četná archeologická bádání a práce literárních historiků nám dávají alespoň trochu nahlédnout do taje jejich vzniku. Díky podrobné analýze bylo v textu odhaleno několik pramenů: Nejstarší z nich pochází z 10–9. stol. př. Kr. a vyznačuje se silným antropomorfismem. Nejmladší se nazývá Kněžský kodex a je považován za dílo kněží z doby po babylonském zajetí (586–538 př. Kr). Tento pramen, který dbá na vznešené vyjadřování, obsahuje též chrámová nařízení a různé zákazy a příkazy. Pravděpodobně ve stejném období došlo k redakci těchto textů a jejich upravení do dnešní podoby. Prameny byly sloučeny, někdy jen položeny vedle sebe (srov. např. Gn 1,1-2,4a; Gn 2,4b-25).

Srovnáním s literárními památkami jiných národů došli badatelé k názoru, že nemalá část Pentateuchu vznikla inspirací lidovými bájemi různých kultur. Např. biblické vyprávění o stvoření světa se velmi podobá babylonskému mýtu Enúma eliš.

O potopě světa se můžeme dočíst i s identickými podrobnostmi v sumerském Eposu o Gilgamešovi. Příběh o narození Mojžíše, jak ho popisuje Exodus (Ex 2, 1–10), se v mnohém shoduje s legendou o akkadském králi Sargonovi. Zbývá otázka, zda toto jádro pozdějších prvních pěti biblických knih mělo nějakou písemnou podobu před dobou babylonského zajetí. Některé archeologické nálezy tuto myšlenku podporují, např. v Tell el Amarně byla mezi dokumenty z 16. stol. př. Kr. nalezena i korespondence mezi Palestinou a Egyptem. Je tedy zřejmé, že obyvatelé Palestiny své dokumenty již tehdy zapisovali.

Prorocké knihy SZ

Vznikaly v několika etapách: na začátku byl prorok, který ústně předával nějaké sdělení. Nestávalo se, že by sám proroctví zapsal, maximálně je diktoval (srov. Jr 36, 1-4). Spíše však spoléhal na paměť svých posluchačů. Ti poselství předávali dál a také je po částech písemně zaznamenávali. Postupem času byly tyto jednotlivé záznamy sbírány a vznikaly systematicky uspořádané sbírky. Jestliže bylo více sbírek připisováno jednomu prorokovi, byly později shrnuty v jediné dílo, ke kterému byly většinou ještě přidány prorokovy životopisné údaje (viz např. Oz 1, 1). Názvy prorockých knih vycházejí z jména proroka, jehož poselství kniha obsahuje, nikoli z jména jejího autora.

Kniha Izajáš není jednotná v době svého vzniku. Odborníci ji dělí na tři části: na „Izajáše“ (kapitoly 1-39), „Deutero-Izajáše“ (kapitoly 40-55) a na „Trito-Izajáše“ (kapitoly 56-66). Základ „Izajáše“ pochází opravdu od proroka Izajáše, který žil v 8. stol. př. Kr. K tomuto základu však byla později (snad až po exilu) připojena proroctví jiných proroků. „Deutero-Izajáš“ byl sepsán pravděpodobně v době babylonského zajetí, tedy více než 150 let od doby proroka Izajáše. „Trito-Izajáš vznikl až v době po exilu. Protože všechny tři části sdělují velmi podobnou zvěst – Boží plán spásy lidí, byla tato proroctví přiřazena k sobě.

Kniha Jeremjáš je považována (na rozdíl od Izajáše) za jednotnou. Podle první kapitoly knihy patřil prorok Jeremjáš mezi kněze a k prorokování byl povolán ve třináctém roce vlády krále Jóšijáše, tj. r. 627 př. Kr. Jak kniha vznikala, se můžeme částečně dozvědět z jejího obsahu. Uvádí se zde, že prorok diktoval proroctví svému sekretáři Bárukovi. Svitek byl však zničen, a Báruk proto pořídil svitek nový, v němž uvedl vše ze svitku starého a ještě něco přidal. (srov. Jr 36, 21-32). Zřejmě tam přidal své vlastní úvahy, případně nějaké biografické poznámky, které lze v knize také najít. Je třeba zde připomenout, že proroku Jeremjášovi je připisováno také pět smutečních písní, které se v Bibli souhrnně označují názvem Pláč.

Ezechiel je podle biblistů velmi neprůhledný a těžko časově zařaditelný. V prvním verši knihy je uvedeno toto datování: „Třicátého roku ve čtvrtém měsíci, pátého dne tohoto měsíce“ (Ez 1, 1), chybí však důležitá zmínka, od jakého historického milníku je datum počítáno. Předpokládá se, že prorok žil buď za babylonského zajetí, kdy také kniha vznikla, nebo žil ještě před exilem a spis byl v době exilu pouze přepracován. Možná je také třetí varianta – že zažil obě dvě historické epochy.

Daniel bývá tradičně jmenován (spolu s Izajášem, Jeremjášem a Ezechielem) mezi tzv. velké proroky. Kniha zpracovává historickou látku z 6. stol. př. Kr., její vznik však badatelé kladou do 2. stol.př. Kr. Staré řecké překlady připojují k dílu ještě tyto přídavky: vyprávění o ctnostné Zuzaně, modlitbu Danielových druhů v ohnivé peci a vyprávění o Bélovi a draku (v Bibli se označují jako Přídavky k Danielovi).

Kromě tzv. velkých proroků osahuje Bible ještě 12 knih tzv. malých proroků: Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdijáš, Jonáš (spis byl zmíněn mezi mudroslovnou literaturou), Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš a Malachiáš.

Vznik knih Nového zákona (NZ)

Na začátku byla osobní Kristova výuka který ji předával svým žákům – dvanácti apoštolům a velké skupině učedníků. Bylo to v době, kdy ústní výuka byla běžná a opakování výroků učitele se užívalo jako hlavní vyučovací metoda v rabínských školách. Ježíš využíval všech možných prostředků, které by pomohly posluchačům zapamatovat si předkládanou nauku. Často užíval protikladů, parabol, opakoval slova a svou řeč rytmoval.

Druhým pramenem bychom mohli nazvat učení apoštolů po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání. O tom, jak probíhalo, nám podávají zprávu především Skutky apoštolů. Cílem apoštolů nebylo vylíčit podrobně Ježíšův život, šlo jim o něco jiného: „Co bylo na počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života.“ (1 J 1,1).

Dnešní biblistika usuzuje, že existovalo několik typů písemných pramenů:

• Pramen řečí: Nazývá se též „Q“. Šlo o Ježíšovy výroky, které byly zapsány pravděpodobně aramejsky snad již v 30. letech 1. stol. a později přeloženy do řečtiny.
• Historie utrpení: Bibličtí badatelé se domnívají, že první křesťané si každý rok připomínali Ježíšovo utrpení a události s ním spojené. Na základě ústní tradice potom brzy vznikl i písemný záznam líčení utrpení.
• Rozpravy s odpůrci: Tyto Ježíšovy argumenty, v nichž obhajoval své učení před zákoníky a farizeji8, byly pro jeho žáky velmi cenné – sami totiž byli nuceni své stanovisko před Židy hájit.
• Podobenství: Ježíš, jak jsem již jednou zmínila, užíval s oblibou podobenství, což bylo v té době v Orientu zvykem. Do parabol zasazoval příklady z běžného života Palestinců, které byly posluchačům blízké. Když byla podobenství předávána křesťanským obcím, byla aplikována na jejich prostředí, aby učení zůstalo stále srozumitelné.
• Apokalyptická naučení: jde o učení vztahující se ke konci světa, k poslednímu soudu a k počátku Božího království. První křesťané toužebně očekávali, že toto učení brzy dojde svého naplnění, a proto je pravděpodobné, že apokalyptické výroky sebrali v jeden celek.
• Podání o zázracích: zmínky o Kristových zázracích se zřejmě vyskytovaly ve sbírce Ježíšových výroků, v onom Pramenu řečí, z kterého čerpali evangelisté (srov. Mt 11, 20-23). Také apoštolové ve svých kázáních poukazovali na zázraky (srov. Sk 10, 38). Sloužily totiž k utvrzování víry a také jako důkazy Ježíšovy výjimečnosti a jeho božství. Je pravděpodobné, že existoval nějaký soupis těchto zázraků.

Toto jsou tedy prameny, o kterých se biblisté domnívají, že byly sepsány ještě před evangelii a tvořily tak spolu s ústní tradicí jakési „evangelium před evangelii“.

Vznik čtyř evangelií

1. Markovo evangelium je nejkratší z evangelií. Srovnáme-li ho s ostatními evangelii, zjistíme, že obsahuje velmi málo odkazů na Starý zákon, že velmi pečlivě vysvětluje židovské zvyky a naopak předpokládá znalost římského prostředí. To svědčí o tom, že autor psal do římské oblasti. Tradice sahající do 2. pol. 2. stol. pokládá za autora Jana Marka, onoho mladíka, který podle Skutků apoštolů doprovázel Pavla a Barnabáše na jedné z jejich cest (srov. Sk 12, 25). Autor bývá rovněž dáván do souvislosti s Markem, kterého zmiňuje apoštol Petr na konci svého listu (srov. 1P 5, 13). Pro toto svědčí fakt, že Markovo evangelium nejlépe vykresluje Petrovu osobnost. Moderní biblistika usuzuje, že autor nejkratšího evangelia vycházel z evangelia před evangelii [pramen „Q“] a jednotlivé události z Ježíšova života volně spojil dohromady. Bylo to pravděpodobně před r. 65. Zda byl autorem opravdu Jan Marek příp. Marek, není jisté, mnozí biblisté se však k tomu přiklánějí.
2. Matoušovo evangelium je charakteristické četnými aramejskými výrazy v řeckém textu, předpokladem znalosti celkové situace v Palestině i židovských tradic a hojnými citáty ze Starého zákona. Z toho můžeme směle usuzovat, že autor mířil do židovských řad a zároveň můžeme s jistotou tvrdit, že autor byl rovněž Žid. Kdo jiný by se s takovým přehledem orientoval v židovských zákonech a obřadech? Traduje se, že evangelium sepsal apoštol Matouš. Tato tradice pochází z 2. stol., kdy Matouše jako autora zmiňují někteří církevní spisovatelé – Irenej, Klement Alexandrijský, Eusebios a jiní. Proti této tradici vystoupila řada odborníků, kteří argumentují tím, že Matoušovo evangelium je kompilátem několika pramenů, m.j. i Markova evangelia. Očitý svědek by jistě nebyl tolik závislý na cizím materiálu. Spisovatel a historik Eusebios ve svém díle Historie církve uvádí (cituje Papia z Hierapole): „Matouš sestavil proslovy v hebrejštině a každý je překládal, jak nejlépe uměl.“ Je otázkou, co Papias mínil termínem „proslovy“, zřejmě to ale nebylo celé evangelium, jak tradice mylně předpokládala. Je možné, že tak označil sebrání Ježíšových výroků, nám známý pramen Q. Jestliže se přidržíme této myšlenky, můžeme se domnívat, že apoštol Matouš zapsal Ježíšovy výroky brzo po Ježíšově působení v Palestině. K vytvoření evangelia došlo později někým jiným spojením těchto výroků (přeložených do řečtiny) s látkou Markova evangelia.
3. Evangelium podle Lukáše je na první pohled nápadné svým prologem a detaily z Ježíšova dětství, která neuvádí žádný z evangelistů. Je psáno vznešenou řečtinou, což svědčí (spolu s prologem) o značném vzdělání autora. Důvod a způsob vzniku evangelia nám odhaluje sám autor ve svém prologu. Je pravděpodobné, že kromě písemných pramenů použil i výpovědi očitých svědků, a získal tak materiál utajený ostatním evangelistům. Jisté je, že autor Lukášova evangelia měl ze všech evangelistů největší smysl pro historii (udává jména panovníků, stáří Ježíšovo, …). Z obsahu lze vyčíst, že adresáty evangelia byli (včetně Theofila, o kterém však nic jiného nevíme) křesťané obrácení z pohanství. Srovnáme-li totiž některé příběhy, jak nám je podává Matoušovo a Lukášovo evangelium, zjistíme, že slova, která by mohla pro křesťany z pohanství znít příliš tvrdě, jsou v Lukášově evangeliu zmírněna (srov. např. Mt 5, 47 a Lk 6, 33). Tradice z konce 2. stol. přisuzuje autorství třetího evangelia lékaři Lukášovi, který prý doprovázel Pavla na jeho cestách a nechal se inspirovat jeho kázáním… Co se týče doby vzniku evangelia, opírají se někteří odborníci o zmínku o zkáze Jeruzaléma (srov. Lk 19, 43-44; 21, 20-24), která je líčena tak podrobně, že lze z toho předpokládat vznik evangelia až po této události, tj po r. 70….
4. Janovo evangelium se od předchozích v mnohém liší. Ne nadarmo se Matoušovu, Markovu a Lukášovu evangeliu říká „synoptická“ neboli „souhledná“. Zatímco první tři evangelia jsou více méně výpravná, poslední evangelium obsahuje především Ježíšovy meditativní proslovy a teologicky důležité definice. Najdeme zde Kristovy promluvy k tehdejším vzdělancům – kněžím, které synoptikové příliš nezmiňují, ale i důvěrná slova řečená apoštolům o samotě. Evangelium se vyznačuje přesnými časovými údaji (často s přesností na hodiny – srov. J 1, 39b; 4, 6b. 52b), znalostí židovských zvyků, židovské historie a palestinského místopisu. Autorova řečtina je velmi jednoduchá s malou slovní zásobou. V textu se objevují hebrejské výrazy, které autor vzápětí překládá do řečtiny. Z toho můžeme usuzovat řecky mluvící adresáty. Podíváme-li se důkladně na charakter citátů ze Starého zákona, zjistíme, že jsou vybrány ty, které (nepřímo) prorokují Ježíše jako spasitele. Autorovi zřejmě velmi záleželo na tom, aby čtenáři uvěřili ve vykupitelské poslání Ježíše Krista.

Dnešní biblisté odhadují dobu vzniku evangelia na konec 1. stol., někteří na rozmezí 50. až 60. let. Za autora je považován apoštol Jan s tím, že evangelium prošlo redakcí jeho žáků.

Vznik biblického kánonu

Slovem kánon se nazývá soubor knih přijatých církví do Bible. Kánon v dnešním rozsahu sestavil v r. 367 biskup Athanasius. Celou církví byl kánon NZ uznán a uzavřen na konci 4., nebo na začátku 5. stol.

Pavla Rychnovská, http://www.phil.muni.cz/kivi/clanky.php?cl=1&akce=t

-konec citátu-

První byly Kristovy výroky „Q“

Zjistili jsme tedy, že dnešní oficiální (církevní) biblistika usuzuje, že existovalo několik typů písemných pramenů — důležitý pro další pátrání v naší detektivce je tento fakt: Primární jsou výroky učitele — tzv. pramen „Q“, nikoliv kanonické příběhy!

Co oficiální biblistika neříká

Pokud jste spolu se mnou v minulém díle sledovali stopu velké biblické loupeže, tak už jistě předem víte, že kámen úrazu je především vyškrtnutí dalších originálních evangelií… povšimněte si vážení čtenáři prosím pěkně, jak všichni církevní badatelé automaticky, bezmyšlenkovitě, předpokládají že 4 kanonická evangelia jsou tím správným obrazem Ježíše. Automaticky používají číslo 4! Tímto měřítkem přistupují ke všem novým poznatkům… sami sebe uzamkli v myšlenkové kleci.

V minulém pokračování jsme si ukázali jak státní cézaropapežská moc rukou Jeronýma provedla cenzuru a vytvořila 4 tzv. kanonická evangelia. Je jisté, že ve skutečnosti nešlo o uznání kánonu nýbrž o vynucení silou státní cézaropapistické moci — a to je právě ten kámen úrazu, kteří naši církevní přátelé nastražili všem, kdo by chtěli tu pravdu o Ježíši doopravdy najít.

Také jsme si ukázali, že podle nalezených historických papyrů můžeme považovat Janovo evangelium za nejdůvěryhodnější. V tomto bodě nám církevní biblistika pěkně podporuje závěr, který jsme udělali na základě archeologie v minulém díle, když říká: Janovo evangelium se od předchozích v mnohém liší, mj. není tzv. „synoptické“ s ostatními. Obráceně to samozřejmě znamená, že u těch ostatních musíme být obezřetní, protože právě na nich se Jeroným vyřádil nejvíce!

Jeronýmovo cenzorské umění nám hezky ilustrují názory badatelů nezaslepených slepou vírou:

Novozákonní rukopisy uchovávají stopy dvou druhů dogmatických změn: Prvně jsou to změny a vyškrtnutí míst, která byla považována za nepřijatelná či nepohodlná, potom však takové, které přinášely do textu Písma „důkaz“ určité teologické doktríny nebo církevní zvyklosti. (Bruce M. Metzger, americký teolog, Der Text des Neuen Testaments)

Nejprve se upravovaly rukopisy evangelií vypuštěním a vkládáním, aby vzájemně souhlasily. Když se tímto způsobem získal použitelný text, vynaložilo se celé umění církevního výkladu ve prospěch jejich harmonizace, aby se docílilo evangelia. (Ditlef Nielsen, dánský historik církve, Der geschichtliche Jesus)

Musím nyní ještě zopakovat citát nezaujatého vědce ohledně přístupu církevníků k faktům… je velmi důležité to mít na paměti při našem dalším pátrání: U církevních zdrojů je třeba číst mezi řádky! Nezapomeňte!!

Při práci se spisy křesťanských autorů je ovšem nutno mít stále na zře­teli jejich tendenčnost a postupovat s vědomím, že se až na malé výjimky ztratila díla tzv. heretiků a vůbec příslušníků všech neortodoxních směrů; jejich názory musíme tedy většinou rekonstruovat z toho, co o nich — často zkresleně — uvádějí jejich ortodoxní odpůrci. Rovněž v každém jednání a usnesení církevních sněmů hledáme především to, co měly teo­logické formulace zastřít: politické pozadí a materiální motivaci. Proto křesťanské prameny navzájem konfrontujeme a všude, kde je to možné, hodnotíme jejich údaje v širších souvislostech, známých z ostatních pra­menů. (Josef Češka, Římský stát a katolická církev ve IV. století.)

Co je podezřelé na názorech oficiální biblistiky?

Pavel pravděpodobně nadiktoval Lukášovo evangelium

Při pátrání v našem detektivním příběhu je nejpodezřelejší tzv. Lukáš…

Podle „Muratoriho kánonu” z roku 1740, který vycházel z dokumentu z roku 200, a tím také čerpal z jednoho z nejstarších dobových dokumentů, si Pavel „přibral” na pomoc „znalce práva” (podle jiného překladu „znalce Písma”, „znalce Zákona”). Jednalo se o lékaře jménem Lukáš. Ten sepsal evangelium „vlastním jménem, avšak podle [svého] uvažování. Ani on sám však Pána neviděl…” To, že ve zmíněném kánonu byl omylem přeložen a opisován jeden úsek dvakrát, je jen příkladem toho, jak diletantsky byly rukopisy v některých místech překládány a s kolika chybami byly opisovány.

Koneckonců sami katolíci ve výše uvedeném citátu přiznávají že Lukášovo — ve skutečnosti však Pavlovo — dílo je v mnohém nápadné… o tom zda autorem je nebo není Pavel se sice ještě vedou spory, ale prostý selský rozum jednoduše vidí, že na viníka poukazuje mnoho dalších nezávislých důkazů. Kupříkladu „slova, která by mohla pro křesťany z pohanství znít příliš tvrdě, jsou v Lukášově evangeliu zmírněna“…

Lukášovo evangelium je také jediné evangelium, které popisuje Marii jako pannu a nakonec se stalo zdůvodněním katolického dogmatu Mariina panenství. Minule jsme si řekli, že existovaly silné křesťanské proudy, které toto odmítaly. Další důkazy si ještě ukážeme v pokračování seriálu. Mezitím ještě, jen tak mimochodem, pro zamyšlení, si dovolím připomenout, že viditelným důkazem a přímým obviněním falšovatelů je existující Mariánský kult — jeden z mnoha MODLÁŘSKÝCH KULTŮ, které církev provozuje a dopouští se tím porušení Desatera. Důkazy jsou k dispozici zde »

Modlářství, nebo ne? Můžete hádat třikrát!

Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví. Neměj žádné bohy kromě mne. Nevytvářej si modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Neklaň se jim a nesluž jim, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. (Exodus 20,1-7)

http://bible.com/15/exo.20.1-7.b21

Další podezřelý: Matouš je napůl Marek

Traduje se, že Matoušovo evangelium sepsal apoštol Matouš. Proti této tradici vystoupila řada odborníků, kteří argumentují tím, že Matoušovo evangelium je kompilátem několika pramenů, m.j. i Markova evangelia. Očitý svědek by jistě nebyl tolik závislý na cizím materiálu. Spisovatel a historik Eusebios ve svém díle Historie církve uvádí (cituje Papia z Hierapole): „Matouš sestavil proslovy v hebrejštině a každý je překládal, jak nejlépe uměl.“ Je otázkou, co Papias mínil termínem „proslovy“, zřejmě to ale nebylo celé evangelium, jak se dříve mylně předpokládalo. Je možné, že tak označil sebrání Ježíšových výroků, nám známý pramen Q. Jestliže se přidržíme této myšlenky, můžeme odhadovat, že apoštol Matouš zapsal Ježíšovy výroky brzo po Ježíšově působení v Palestině. K vytvoření evangelia ovšem došlo později někým jiným spojením těchto výroků s látkou Markova evangelia.

Největší církevní lež:
Matouš popírá Lukáše

Již jsem tento důkaz zmínil, ale ve světle právě předložených důkazů to může vidět i slepý: Falešný Matouš se spolu s falešným Lukášem (ve skutečnosti Pavlem) navzájem uvědčují ze lži!

Matoušovo evangelium od prvního písmenka začíná údajným rodokmenem Josefa: „1 Kniha rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova … atd. atd. … 16 a Jákob zplodil Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš zvaný Kristus.“ (Matouš 1:1–16)

https://www.bible.com/en-GB/bible/15/mat.1.b21

To má zřejmě dokázat prorockou předpověď o zaslíbeném spasiteli. Připusťme nyní, že tomu tak je. Jen o malý kousek dále ovšem pravda dostává na frak: „20 Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Marie byla zasnoubena Josefovi, ale předtím, než se vzali, se ukázalo, že je těhotná z Ducha svatého.“ (Matouš 1:20) Mimochodem existují verze NZ, které Ducha svatého nezmiňují: „S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Ježíšova matka Marie byla zasnoubena s Josefem. Dříve, než se vzali, se však ukázalo, že bude matkou.“ (Slovo Na Cestu, Biblica, Inc.)

Vysvětlení tohoto hloupého rozporu může být vícero:

1. Jeroným byl idiot
2. Jeroným chtěl (nebo dostal rozkaz) za každou cenu potvrdit lež o panenském zrození
3. Vsuvka o panně (těhotná z Ducha svatého) mohla být učiněna ve snaze přiblížit se falešnému Lukášovi-Pavlovi a tzv. synopticky jej potvrdit

Malinko dále je vidět, co falzifikátoři chtěli potvrdit a dokázat touto manipulací s textem: „21 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš. On vysvobodí svůj lid z moci zla. 22 Těmito událostmi se splní předpověď proroka Izajáše: 23 ‚Slyšte! Panna bude těhotná a porodí syna. Budete mu říkat Immanuel, to znamená: Bůh je s námi.‘ “ (Matouš 1:21–23)

Vidíme tu jasně, že někdo chtěl lživě dokázat, že jde o splnění Izajášova proroctví. Za prvé ale viník nepochopil symbolický prorocký význam panenského početí. Za druhé tím vyrobil další viditelnou lež: Prorok mluví o Immanueli, nikoliv Ježíši.

Lživá vsuvka o panenském zrození velmi pravděpodobně původně pochází od Pavla, resp. z jeho pohanských kořenů. Jen a pouze v jeho Lukášově evangeliu se důkladně popisuje rozhovor Marie s andělem o údajném »nadpřirozeném« oplodnění. Čtenáře by měl varovat také již dříve uvedený fakt, že původním zdrojem informací jsou rozhovory s Ježíšem-učitelem. Mariin andělský rozhovor se tomu vymyká — a to je právě silně podezřelé.

Pavel byl tím, kdo myšlenku zrození z panny převzal a vsadil jako kukaččí vejce do křesťanství. Pavel z Tarsu v Malé Asii — ano — přesně tam byl uctíván řecký bůh-spasitel jménem Dionysus, jinde známý také jako Bel. Dionysus se podle tamní mytologie narodil panně oplodněné bohem Diem, trpěl a zemřel za lidstvo. Nepřipomíná vám to náhodou něco?

Proroci? Cože? Co to jako má být?

Máme v bibli prorocké knihy ale od církve se dozvídáme notně deformované vysvětlení toho, kdo to je prorok…

Můj prostý selský rozum říká, že je toto celé jakési podivné, převrácené na hlavu — přemýšlejme prosím spolu: Prorocké obrazy o tzv. panenském početí nebo obětování beránka jsou degradovány a brány přízemně, doslovně a materialisticky…

Zatímco prorocký dar je církví zcela opačně, mlhavě a rozplizle definován jakousi božskou inspirací o které nikdo nic neví — učí to nějak takto: Ve starověku byl prorok člověk, považovaný za Bohem inspirovaného, aby svou řečí poskytoval lidem vhled do budoucích událostí a do skrytých stránek přítomnosti…

Církev ve snaze udržet své ovečky v duchovním otroctví sama sebe stanovila za neomylnou a své učení za jednou provždy dané, zjevené a především zakonzervované — proto zakazuje také svobodné myšlení — aby žádná ovečka z ohrádky neutekla. Proto také útočí na proroky. Bojí se o ty ovečky, jen co je pravda.

Kdo je to prorok podle Bible?

Ještě že máme možnost mrknout přímo do Bible — tam je to naštěstí řečeno docela přesně, nejspíš se teologové zapomněli podívat, pročpak asi? Ale to neva, podíváme se sami:

10 V den Páně jsem byl ve vytržení Ducha a uslyšel jsem za sebou mocný hlas, jako zvuk polnice, 11 jak říká: „Co vidíš, napiš do knihy a pošli sedmi církvím: do Efesu, do Smyrny, do Pergamonu, do Thyatir, do Sard, do Filadelfie a do Laodikeje.“ (Zjevení 1:10-11)

https://www.bible.com/en-GB/bible/15/rev.1.10,11.b21

17 A Bůh ty čtyři mládence obdaroval znalostí a pochopením veškerého písemnictví a moudrosti. Daniel kromě toho rozuměl všem viděním a snům. (Daniel 1:17)

https://www.bible.com/en-GB/bible/15/dan.1.17.b21

19 V noci pak Danielovi bylo to tajemství zjeveno ve vidění. (Daniel 2:19)

https://www.bible.com/en-GB/bible/15/dan.2.19.b21

1 V prvním roce babylonského krále Belšasara měl Daniel ve snu vidění. To, co v mysli spatřil na lůžku, pak sepsal. Zde začíná záznam onoho snu: 2 Já Daniel jsem v noci měl toto vidění: Hle, spatřil jsem, jak nad velikým mořem bouří čtyři nebeské větry. 3 Vtom se z moře vynořily čtyři obrovské šelmy, každá jiná. (Daniel 7:1-3)

https://www.bible.com/en-GB/bible/15/dan.7.1-3

Shrneme-li si to, tak prorok může být ve »vytržení Ducha« kdy slyší hlas nebo vidí obrazy. Myslím že obrazy můžeme ztotožnit i s výrazem vidění. Jak je vidět v Bibli, dost často se to děje ve spánku.

Pro ty z vás co jsou poučení v esoterických oborech je tato informace jistě nošením dříví do lesa. Církev ovšem tyto věci skrývá, takže odpusťte pár slov pro nás pocházející z tohoto prostředí: Vidění se často děje ve spánku, jelikož v něm duch opouští tělo a má větší volnost pohybu. Něco podobného dosahují šamani pomocí drog. Psychologové toto nazývají tzv. změněným stavem vědomí. Mohl bych pro začátek doporučit zajímavý článek o světoznámém psychiatru a psychoterapeutu Stanislavu Grofovi: Zajímavé výzkumy o podstatě hmoty a vědomí.

http://gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2006110002

Likvidace bližních ve jménu církve

Krom zmíněné mlhavé definice proroků se církev především důrazně odvolává na starozákonní zákazy této činnosti, jako např. tento:

30 Zachovávejte mé soboty a mou svatyni mějte v úctě. Já jsem Hospodin. 31 Neobracejte se k vyvolávačům duchů a věštkyním. Nevyhledávejte je a neposkvrňujte se jimi. Já jsem Hospodin, váš Bůh. (Leviticus 19:31)

https://www.bible.com/en-GB/bible/15/lev.19.30-31.b21

A s odkazem na další podobné biblické paragrafy pak nevěstka v šarlatu a purpuru pronásleduje to, co sama nazývá čarodějnictví… Osobně pak už docela chápu i onu mlhavou definici, která je církví šířena zcela jistě proto, aby ovečky ani nenapadlo, že by se nějaký takový prorok mohl objevit i v dnešních časech…

Ježíš oznamuje moderního proroka

Přitom Ježíš sám nepochybně jednoho moderního učitele pod kódovým názvem „Duch pravdy“ prorokoval. Povšimněte si prosím specielně výrazu PRAVDA, o kterém jsme si nedávno řekli že symbolizuje POZNÁNÍ »

26 Až přijde ten Utěšitel, kterého vám pošlu od Otce, totiž Duch pravdy, který vychází z Otce, ten o mně bude vydávat svědectví. (Jan 15:26)

7 Říkám vám ale pravdu: Je pro vás lepší, abych odešel. Když neodejdu, nepřijde k vám Utěšitel; když ale odejdu, pošlu ho k vám. ... 12 Ještě vám mám mnoho co říci, ale teď to nemůžete unést. 13 Až ale přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy. (Jan 16:7,12,13)

https://www.bible.com/en-GB/bible/15/jhn.16.7,12,13

Vidíte ten zarážející kontrast? O kousek výše jsem ukázal, jak církev vesele porušuje základní přikázání Desatera o modlářství, jak sobotu změnila na nedělní svátek slunečního kultu…

Základní přikázání jsou církví systematicky porušována a vedlejší naopak zneužívána k antikristovské likvidaci bližních. Zapomněli jsme už my lidé všichni na inkvizici a čarodějnické procesy?

Jsem si dnes po letech důkladného pátrání naprosto jist, že vše je podřízeno jedinému cíli, duchovně nás uspat a zotročit tak, že přestaneme hledat…

Proroci byli stále znovu posíláni

Jak každý může v Bibli vidět sám — proroci byli stále znovu posíláni jako učitelé lidstva a kritici poměrů. Přemýšlivější pak možná napadne, proč dnes žádní nejsou… nebo?

Použiji nakonec jedno moderní počítačové přirovnání — ona prorocká vize je něco jako přenos informace po nějaké komunikační lince, kanálu. Někdy se používá i výraz »channeling« odvozený od anglického »channel« tedy kanál. Takže prorok komunikuje s vyššími bytostmi. Tato komunikace má svá úskalí — může být rušena, nebo dokonce „napíchnuta“ a přepojena na falešný zdroj informací. Tím se vám snažím velmi zjednodušeně vysvětlit pravděpodobný důvod zákazu.

Může se to zdát matoucí: Na jednu stranu se to zakazuje, na druhou stranu jsou posíláni proroci… Jistou nápovědu nám přece jen Leviticus 19:31 poskytuje, když říká: Neobracejte se k vyvolávačům duchů a věštkyním.

Vyvolávači duchů se napojují na pokleslé (astrální) úrovně… Pravý prorok se napojí na zcela jiné, vysoké vibrační (frekvenční) úrovně. Mnohým z vás je jistě známo, že krom jiného v současnosti existují lidé, kteří provozují tzv. channeling. Stejně tak je jisté, že některé tyto komunikace nejsou čisté, naopak. Chtěl bych dodat hlavně toto: Nelze říci, že by byly všechny špatné, prostě je třeba použít svou vlastní inteligenci, srdce a intuici k posouzení kvality a čistoty daného zdroje informací…

Perzekuce, upalování, zas a znovu

Schopnosti mimosmyslové komunikace s vysokými vibračními úrovněmi (frekvencemi) mají přímou souvislost s vysokou duchovní úrovní člověka. Není náhoda, že v potlačených křesťanských směrech bylo velké procento lidí s tímto nadáním.

Již zmíněný Jeroným — hned poté, co zcenzuroval písma podle svého omezeného chápání a příkazů vrchnosti — hned poté odstartoval genocidu svých bližních s tímto nadáním.

Kdo ví, třeba jim jen záviděl? Existují zápisy, které potvrzují nevraživost nových křesťanů, proti těm původním, menšinovým a pokročilejším… více příště.

Maximální průšvih ale spočívá v tom, že církví byli paušálně likvidováni všichni jejichž prorokování (channeling) neodpovídalo oficiálnímu názoru státní cézaropapististické církve. Rozhodně nepopírám že i tenkrát, stejně jako dnes, byly některými předávány falešné zavádějící informace. Ale stejně tak existovali praví proroci, stejně jako tomu je od počátku lidské existence.

Proroci a channeling v dobách po Kristu

Znovu opakuji, že prorocké schopnosti měl nepochybně i Kristus — lze to vyčíst v oficiální Bibli — i když se o něm nemluví jako o prorokovi, zastínily to jiné stránky jeho poslání. A důležitou stopou pro naše pátrání jsou i Pavlova vidění, která lze při zkoumání NZ jednoznačně identifikovat. Pavel pravděpodobně své činy myslel upřímně a jeho vidění Krista bylo autentické » nicméně svým důrazem na pravidla a (slepou) víru otevřel cestu pro pozdější dogmata, pomocí kterých katolická církev překroutila Kristovo učení a vytvořila církevní totalitu.

V případě nechvalně známého Ignáce, zakladatele vatikánské jezuitské armády už byly nepochybně channelovány temné satanské energie. Není bez zajímavosti, že o jistých viděních a vizích se zmiňuje i imperátor Konstantin I. — a i v jeho případě můžeme mluvit o evidentně negativním channelingu.

Není možné opominout moderní dobu a fenomén tzv. mariánských zjevení. Musím bohužel konstatovat, že jde viditelně opět o negativní channeling. Intuice i prostý selský rozum vás upozorní, že tu něco řádně smrdí: Dokolečka jsou opakovány nicneříkající fráze o modlení růžence… a co hůř: Je tu nabádáno k modlářství — tedy porušování Desatera. Zmínil jsem to o kousek výše v textu o falešném Pavlově-Lukášově evangeliu, na kterém je celý pohanský mariánský kult vystavěn. Podle některých indicií bylo jediným pravým zjevením to ve Fatimě. Stejně jako Bible bylo ovšem cenzurováno. Existují o tom důkazy a Fatimské zjevení si určitě zaslouží podrobnější rozbor, který můžete nalézt zde » Důkazů je neskutečno mnoho!

Ne-svatý Jeroným se vyvražděním pokročilých duší a zcenzurováním Bible silně přičinil o zbrzdění duchovního vývoje na Zemi na mnoho století a jeho temné dílo pracuje i dnes

Pokračujme, Jeroným tedy vedl genocidu proti všem duchovně pokročilým lidem a v krátké době se stal dar mimosmyslové komunikace pro svého nositele smrtelně nebezpečným. Nespočetné zástupy byly mučeny a zavražděny. Jeroným se k tomu vyjádřil v roce 385 v dopise své učednici Marcelle v tomto smyslu: „…my (církev) neodmítáme ani tak prorokování, my odmítáme ty proroky jejichž slova neodpovídají Bibli…“ Měl samozřejmě na mysli tu svou zcenzurovanou, kterou si sám přizpůsobil svým názorům a svým světským pánům…

If the Montanists reply that Philip's four daughters prophesied Acts 21:9 at a later date, and that a prophet is mentioned named Agabus, and that in the partition of the spirit, prophets are spoken of as well as apostles, teachers and others, and that Paul himself prophesied many things concerning heresies still future, and the end of the world; we tell them that we do not so much reject prophecy— for this is attested by the passion of the Lord— as refuse to receive prophets whose utterances fail to accord with the Scriptures old and new. (Letters of St. Jerome, Letter 41, To Marcella)

http://www.newadvent.org/fathers/3001041.htm

A do příště prosím nezapomeňte: Poznáte je po jejich ovoci… Dobrý strom nemůže nést zlé ovoce, stejně jako špatný strom nemůže nést dobré ovoce… 20 A tak tedy: poznáte je po jejich ovoci. 21 Ne každý, kdo mi říká ‚Pane, Pane‘, vejde do nebeského království… (Matouš 7:15-21)

–pokračování–

Literatura:

1. ALBRIGHT, WILLIAM F., SCHUBERT, KURT, STEINMANN, JEAN:
   Cesty k pramenům
2. KRYVEĽOV, I. A.: Biblia očami vedy
3. Philip Schaff, Henry Wace:
   Nicene and Post-Nicene Fathers, Second Series, Vol. 6.