aneb Pravý duchovní vývoj – nehrají si mnozí z nás tak trochu na to, že jsou už duchovně velcí kluci a děvčata?

Když hledím do každodenního zmatku v dění v makrokosmu kolem sebe, dá se říci, že po letech práce na zvelebení vlastního nitra mne excesy světa kolem již prakticky nechávají v naprostém klidu. Jsem rád, že dnes už při troše ostražitosti rušivé vlivy okolí nedokáží jako kdysi bez dovolení kdykoli pronikat do mého mikrokosmu tak, aby výrazněji či dlouhodoběji dokázaly byť jen mírně snížit aktuální vibrační úroveň mého vlastního prožívání osobního tady a teď.

To znamená, že prakticky nejsem v žádném případě násilně zvenčí ničím a nikým vysouván a ani dobrovolně nevycházím ze svého středu naprostého klidu. Tento stav vlastního nitra je nesmírně osvobozující a řekl bych, že se dá přirovnat k pojetí „nirvány“ tibetských mnichů. Z mého pohledu je tento stav mysli a stav srdce neskonale dokonalejší než podobné praktiky východních mistrů. Zejména proto, že tento aplikovaný stav mysli a srdce může být žit v běžném každodenním životě i ve shonu západní civilizace a není nutno k jeho dosažení unikat někam vysoko na tibetské náhorní planiny pryč z tohoto světa.

Faktem je, že dosažení tohoto stavu mne stálo pěknou dávku úsilí a vyžaduje určitou dnes už minimální, ale neustálou pozornost. Je to stav nepostrádající dynamiku a vyžaduje nezbytný stupeň vnitřní myšlenkové a citové kázně, Cestu této kázně nebylo jednoduché nastoupit a rozhodně stojí i určité úsilí naučit se po ní trvale jít. Je hodně úzká ta cesta k vysněnému cíli duchovního bytí a její realizace chce odvahu, vytrvalost i kus štěstí.

Jedinou cestou, která vede k tomuto žádoucímu cíli, je cesta vlastní vnitřní změny. Cesta vnitřní změny, které vede k dokonalému vyvážení energií vlastního  mikrokosmu a která činí lidskou bytost v inkarnaci správným způsobem imunní proti případným vlivům okolního makrokosmu.

Základem všech žádoucích vnitřních změn vlastní psychiky je hluboká aplikace tak dokonalého energetického nástroje přístupu k pojetí vlastní inkarnace v pozemské a jí blízkých realitách, jakým bezesporu je uplatnění skutečného přínosu zasvěcenců minulosti vloženého do skutečného, tedy církví nedeformovaného učení vloženého do známých i dosud tajených výroků Ježíše Krista.

Stručně a přesně zachyceno je to pouhých pár po sobě jdoucích slov, která zní takto : miluj sebe sama, miluj svůj život, miluj tento svět, miluj bližního svého jako sebe sama a miluj i své nepřátele.

V tomto stručném poselství lásky je skryto tajemství o tom, jak žít čistě a spokojeně trvale s vysokými vibracemi vlastního součtového vědomí duše tady a  teď v ruinách dnešního makrokosmu tak, jak je nám předkládán k žití v jednadvacátém století.

Prožil jsem každé písmeno tohoto poselství lásky a žití její praxí je částí mé zkušenosti v této inkarnaci. Mnohé jsem již o tom  napsal, mnohé se dostalo k myslím a snad občas i  k srdcím vás, kteří jste mým textům věnovali svou pozornost. Je nepochybné, že předání návodu k tomu, jak tuto cestu nastoupit a touto cestou jít, je nejméně částí mého vlastního životního plánu, který jsem sem na zemi přišel realizovat.

Pro vás, kteří si třeba právě procházíte nelehkými obdobími, chci připomenout, že i u mne byla na počátku všeho hluboká a všezahrnující životní krize. Stalo se mi něco, co se stalo či může stát kdykoli i vám : v jednu jedinou krátkou chvíli se prostě vše, v co jsem věřil a čím jsem žil, proměnilo v hromadu bezcenných trosek.

Byl jsem jak slepé kotě, které se právě narodilo. Dosavadní jistoty se začaly sypat tempem, které mne vyděsilo a donutilo mne přemýšlet o tom, proč se mne můj vlastní život rozhodl zničit, rozbít, rozdrtit. Bylo to hluboké období temna mé duše.

Přiznám se, i já jsem uvažoval nejednou o nejjednodušším způsobu úniku z tohoto všeho. Velmi brzy se mi ovšem dostalo jistoty o tom, že cesta dobrovolného odložení hmotného těla naprosto není a nemůže být nikdy řešením. Rány osudu mi totiž pootevřely vrátka vnímání jiných realit a já jsem zjistil, že mohu nahlížet někam, kam jsem dříve nahlédnout nedokázal ani náhodou.

A tam si mne brzy vzaly do parády při četných kontaktech duše mně blízkých lidí, které již odešly do jemnohmotných světů a které mi vzácně shodně vyprávěly o tom, co se děje po smrti hmotného těla. Vyprávěly mi tom, že člověk se probouzí a žije ve svém těle jemnohmotném zcela si vědom sebe sama přesně tak, jak sám sebe prožíval dříve, dokud byl ještě tady na Zemi.

Vyprávěly mi o tom, že bez hmotného těla se přirozeně ztrácí schopnost pokračovat v práci, kterou tady člověk v inkarnaci rozdělal. A je nucen tam existovat s vědomím osobního selhání a ztracené příležitosti. Nemluvě o tom, že se nedořešených problémů rozhodně nezbavil, protože brzy, velmi brzy se opět bude nucen vnořit do nového hmotného těla, aby si dal možnost absolvovat reparát. A výsledek reparátu vzhledem k faktu zapomnění účelu inkarnace a zpřísnění karmy za předchozí nedovolený únik bude opět na vážkách.

Možná právě pocit selhání a nevyužití dané šance, kterým tam duše nutně mezi dvěma inkarnacemi žije, je jedním z projevů toho, čemu křesťané říkají peklo.

Takže životní krize je jednoznačně vždy především velikou příležitostí k  žádoucí vnitřní změně a jako taková by také měla být člověkem přijímána. Značně otřese nebetyčným sebevědomím lidského ega a zaběhaným prouděním našich  vnitřních energetických systémů duše v této fázi zákonitě založených na dominanci ega. Ego prožívá hlubokou krizi své vlastní identity a ztrácí se v  zoufalství z pocitu vlastního ponížení a selhání.

A na čas přestane usilovat ve společné duši o nadvládu nad spolubydlícím v ní duchem. A to je vítanou příležitostí k provedení niterné změny poměru sil v lidské duši žádoucím směrem. Tedy směrem od nadvlády ega k nadvládě ducha. Každá krize ve svých důsledcích je proto jedinečnou příležitostí k zásadní změně směřování duše v dané inkarnaci a měla by být využita.

Pravdou je, že duch se ovšem  zpočátku jen těžce probouzí z letargie svého odmítání tohoto světa a už vůbec se mu nechce převzít nabízející se zodpovědnost za směřování duše za těchto pro duši tak těžkých životních podmínek. K jeho původnímu odporu vůči pobytu ve spojení s hmotným vědomím získaném obvykle v prenatálním období se přidává i aktuální šok a znechucení z přítomnosti nepříjemných energií okolí, do kterých je duše zákonitě ponořena při řešení všeho toho, co do lidského života krize  vnáší.

Není však vyhnutí a postupně probouzející duch se chtě nechtě ponořuje stále více a později i naplno do prožívání energií kritického údobí vlastní existence v této inkarnaci. Energií, které jsou silně poznamenány raněnými city a zklamáními ega a je mu proto velmi protivné se jimi zabývat.

Proto se v první fázi svého postupného zapojení do reality žití zde mnohdy i dlouhodobě vyhýbá nutné aktivitě směřující k vyřešení nahromaděných problémů v okolním makrokosmu a veden odporem k viníku toho všeho, vlastnímu  egu, ho nemá ještě důsledněji než dříve rád a často ho i docela nenávidí.

Lidský duch a jím stále více vedená duše prožívá proto v tomto počátečním období obvykle silnou nelásku k sobě / svému egu /, k svému životu,  světu, ve kterém žije, jakož i lidem ve svém okolí se vším všudy. Běžnou praxí  je pak úsilí o nalezení čistého duchovního východu z krize v osvojení si a prací  s řadou dostupných duchovních praktik.

Toto období je také běžně  doprovázeno intenzívním niterným odmítáním hmotných aspektů vlastního bytí a aby toho nebylo málo, člověk má ve zvyku současně nesmyslně obviňovat ze všeho špatného ve svém životě Boha, svět, ego své i ega lidí ve svém okolí. Tohle obviňování, výčitky, projevy nespokojení, zášť i nenávist vůči všem i sobě samému naplní součtovou duši neladem a vede k pokračující prožívání nízkých energií odmítáním dění v makrokosmu kolem na úrovni emocionálního a mentálního těla.

Důsledkem je až příliš často  trvalý únik směrem nahoru do duchovních vibrací v meditativních či jim na roveň  postaveným úletech z obtížné reality tohoto světa.

Pozn.: někdy veden touhou přesvědčit se o opaku vyhledávám třeba video s vystoupením některé usmívající se ženy obvykle středního věku, která četnému publiku s radostí sděluje, kterak je jako lidi miluje a jak s láskou pro ně všechny stahuje z nebeských výšin tu krásu bytí, která je tam pro nás všechny připravena, jen po ní sáhnout…  stále a opakovaně se ale přesvědčuji jak na rovině duševní, tak na rovině ega, kterak se jejich láska rychle vytrácí, stanete-li na nesprávné straně barikády a nehrajete jejich hru… jejich nemilované vlastní ego je nesmírně silný a záludný nepřítel a zlý pán, věřte mi… a jakýkolim odpor vám dá na viditelné, ale mnohdy na neviditelné rovině pěkně sežrat… dávejte si proto zatraceně dobrý pozor, komu často bezelstně svěřujete vedení své duše… za chyby se platí, a často krutě, na to nezapomínejte…

Ale všeho do času. Tato „široká“ cesta východu z krize hledáním pomoci směrem ven ze sebe, byť směrem vzhůru ve vibracích, vyčerpá svém možnosti. Člověk si uvědomí, že další únik před realitou i před sebou samotným nikam nevede a začíná dále hledat řešení. A je nutně / často nevědomě / veden ke změně směru nazírání na řešení své životní situace. Směr pohledu ven ze sebe při hledání řešení má totiž alternativu a tou je směr dovnitř sebe.

Kdo tuto změnu směřování svého úsilí přijme, staví se na začátek cesty východu ze své životní krize a současně mu přichází do života skrze zpětné uzemnění i příležitost ke skutečnému produchovnění své existence tady a teď.

Přijmu-li totiž jako fakt, že to, co vnímám jako negativní v okolním světě, je vlastně jen odrazem negativity, kterou nosím v sobě, konečně se dostávám na stopu skutečných příčin svých potíží. A dokážu-li to, nakonec si uvědomím, že duchovní „perla“ typu „svět nám jen odráží to, co je v nás“ skutečně platí i nejen pro ty jiné, ale i pro mne samotného.

Odtud už je krůček k náhledu, že platí, že má životní krize mi není ordinována spiknutím zvenčí, ale je skutečně reakcí okolí na to, jak jsem dříve myslel a právě teď myslím a cítím. Pochopím, že je pravděpodobné, že skutečně žiji tím, co si svým myšlením a cítěním zde sám připravuji a měl bych proto asi přednostně své myšlenky a cítění změnit.

Protože je podle mně vlastně známých duchovních zákonů docela pravděpodobné, že můj odpor ke světu se mi vrací odporem okolního světa ke mně, moje neláska k vlastnímu životu se odráží v podobě vlastních psychických potíží a nemocí fyzického těla a moje nechuť podnikat cokoli v tomto světě vede k chudobě až k hranici finanční nouze.

V pochopení rozhodujícího podílu vlastních vnitřních nesprávných postojů na destrukci osobního života tady a teď je místo i pro přijetí toho, že je to právě přetrvávající nechuť k ponoření se  zpět do hmotné reality a k nutnosti práce v ní, co nutně konzervuje daný nepříznivý stav mého bytí a prodlužuje neřešení situace.

Prostě přicházím postupně na to, že asi nemohu změnit svět a ostatní kolem sebe tak, aby vyhovovali mně. A že jedinou cestou, kterou mohu jít, je pracovat na vlastní změně tak, abych našel v daných podmínkách sám sebe a svět kolem sebe i lidi v něm přijal takové, jací jsou.

Člověk, který tohle všechno pochopí a vážně usiluje o svůj duchovní vývoj cestou vnitřní změny jako předpokladu východu z životní krize, se obvykle stahuje na krátkou dobu ze světa a noří se do svého mikrokosmu. Protože jedině tam se skrývá řešení jeho potíží a právě tam je třeba důkladně zamotané klubko vlastních vnitřních bloků začít rozmotávat.

Rozhodneme-li se pro vnitřní změnu jako způsob, jak se vyrovnat s nepřízní světa kolem nás, v prvopočátcích narážíme ve své snaze přestat odmítat život, svět i lidi v bezprostředním okolí na hluboké projevy nelásky k tomu všemu z hloubi vlastní psychiky. Pocity nelásky a odporu se nám periodicky vnucují a vrhají nás zdánlivě stále znovu na  začátek našeho snažení.

Ovšem jen do chvíle, kdy najdeme či jsme navedeni na stopu toho, že jedinou příčinou toho všeho je existence stále ještě dnes a denně existujícího nesmiřitelného souboje našeho duchovní a hmotné vědomí a jejich boj o moc nad dalším směřováním duše.

Tento boj je třeba ukončit smírem a přijmout jako fakt / pravděpodobně poprvé v mnoha inkarnacích /, že mnohdy i letitý boj k potlačení vlastního ega je naprosto k ničemu a je třeba se ho vzdát.

To proto, že podle platného univerzálního zákona o tom, že si svůj život připravujeme vlastní myšlenkou, bez jakýchkoliv pochyb platí, že chceme-li boj, boj taky dostáváme. A boj s vlastním egem, který byl naším údělem v této i v mnoha předchozích inkarnacích, nás vždy vedl spolu s touto planetou jediným směrem : do stále nižších vibrací. O tom jistě nikdo nepochybuje, tato skutečnost je přímo hmatatelná.

Boj s egem už vůbec nevede k jeho oslabení tak, aby ono samotné svojí silnou pozicí na domácím hřišti / řečeno sportovní terminologií / nezužitkovalo k tomu, aby nám pěkně zatápělo a kladlo do naší snahy nalézt východisko z hmotných potíží další a další nástrahy.

Ego totiž v případě volby boje, byť je cílevědomě blokováno, postupuje ve svém přirozeném prostředí tohoto světa nesmírně vynalézavě a dokonale své působení maskuje. Jeho nejvíce pro lidskou bytost v inkarnaci nebezpečnou a jím  samotným velmi oblíbenou hračkou je pěstování falešné duchovní pýchy na vlastní duchovnost.

A vždy v nejméně očekávaných chvílích vyráží ze zdánlivé defenzívy, třeba aby ztrestalo / přirozeně samozřejmě právem / ty, kteří o jeho duchovnosti a správném směřování zapochybovali. Což znamená obvykle drsný pád součtové duše ve vibracích dolů a nutnost opět pracně tyto vibrace postupně zvedat.

Nakonec snad budete mít štěstí a zjistíte, že válku s egem nikdy vyhrát nemůžete. Protože kromě toho, že ono je tady na Zemi doma, si ego navíc bere sílu z vašeho ducha. Čím jste duchovně vyzrálejší a inteligentnější, tím dokonaleji ego své spády maskuje a skrývá i za duchovní pohnutky a argumenty.

Čím více se ho snažíte ze svého života vytlačit, tím horší jsou chvíle, kdy se opět zmocní vlády nad vámi a dělá neplechu.

Snad vás jednou ten boj unaví. Snad jednou budete tím bojem neuvěřitelně unaveni a budete mít pocit, že přešlapujete na místě. A rezignujete a rozhodnete se dále v neperspektivním boji nepokračovat. A budete příjemně překvapeni tím, co se začne dít.

I přes stále silný vzájemný odpor svých duálních částí, vědomí ducha a vědomí těla, se vaše součtová duše jaksi uklidní. A když ji přimějete, aby na straně jedné se chopila otěží a nedovolila vlastnímu egu, aby pokračovalo se svými výpady proti duchu a na straně druhé zabráníte svému duchu, aby dále znevažoval a napadal své vlastní ego, nastane ve vás jakési „ozbrojené“ příměří.

A nad vaší duší zavlaje bílá vlajka a nastane období poměrného klidu. Jsem si jist, že si ho budete užívat. Duch i ego sčítají své rány a škody, které vzájemným soubojem utrpěly a vy pocítíte zřetelné uvolnění napětí v jejich vzájemném vztahu.

Ona sinusoida, ta nikdy nekončící křivka vašeho psychického žití se svými mnoha vrcholy a pády, se stane zřetelně plošší, její amplituda se snižuje.

Pokud snaha o sjednocení a propojení obou duálních částí ze strany vaší duše / kdo tím sporem více trpí než právě ona ? / dále trvá, začíná nést ovoce. Přijmete-li definitivně pravdu o své duální podstatě a donutíte-li pýchu vašeho ducha se snížit k vibracím vašeho ega tak, aby zřejmě poprvé ve vašich mnoha inkarnacích dal svému egu znát své přijetí a svoji přízeň, vaše ego se postupně jak malé dítě rozpláče štěstím a přimkne se k tomu,  kdo mu konečně dal svoji lásku.

To prosím vezměte doslova ! Stane-li se to, tuhý vnitřní boj těch dvou ve vás se definitivně vytratí a zavládne mír. A obě části vaší bytosti přestanou tahat váš společný povoz každá jiným směrem a  spojí své síly tím směrem, kterým je to zapotřebí.

Nutným důsledkem je pak skutečnost, že s jistým zpožděním vám zrcadlo okolního světa začne vracet to, co ze sebe po změně nově vyzařujete : lásku místo nelásky, pozitivitu místo negativity, úspěch místo neúspěchu. Tak to prostě chodí a musí to tak být. Teprve poté, kdy se člověku dostane příležitosti plně si prožít v této inkarnaci své ego a tím ho přivede k  dokonalosti, přichází šance v podobě oné životní krize. A lidský duch dostane  příležitost díky stažení se ega do ústraní šanci ujmout se aktivní role ve vedení vlastní duše.

Kdyby téhle velké či několika menších opakujících se krizí nebylo, nikdy by k tomu nedošlo. Člověk by prostě žil ponořen do hmotného okolí a jeho spokojené a sebevědomé ego by dále pokračovalo ve vršení aktuální karmy.

Pokuste si někdy v době spánku promluvit s uvolněným duchovním tělem některého z blízkých lidí o tom, co cítí uvězněn v těle, jež je zcela nebo z velké části ovládáno jeho vlastním egem. Budete zděšeni jeho utrpením.

Za tohoto stavu se dostáváte do situace, o kterém jste dosud jen slýchali a nikdy vám nikdo nedal návod, jak toho dosáhnout. Získáte sílu postupně měnit vlastní život ke svému obrazu, řešeno slovy esoteriků najdete způsob, jak si „řídit svůj vlastní život“.

Mnozí z vás pak dodatečně pochopí, že četné „duchovní“ praktiky typu autosugesce, afirmací či mnohé další jsou k ničemu ve chvíli, kdy jsou přijímány sice vědomím vašeho ducha, ale odmítány vědomím vašeho hmotného těla. Mnozí z vás pak konečně pochopí, že cokoli chcete v tomto či jiných světech učinit, se vám podaří mnohem lépe, když do toho půjdete ve vzájemné shodě obou vašich Já a  já.

Měl jsem to štěstí, že při dokončování tohoto textu jsem si přečetl článek Jaroslava Chvátala s názvem „Skoky vědomí“ z 2.6. tohoto roku. Nesmírně mne zaujal a soulad vibrací Jardova článku s mým pohledem na jeho téma mně přivedl k myšlence propojit naše vidění světa pro vás zdůrazněním společných aspektů našeho pohledu alespoň ve znění posledního odstavce zveřejněného textu.

 

V závěrečném odstavci píše autor / cituji / :

Ego nechce zemřít, protože si pouze myslí, že je skutečné. Takže „bude bojovat až do konce“, aby zůstalo naživu. Ale pravda je, že ego je pouze to, co  si myslíme, že jsme a nyní je čas žít z našeho skutečného já. Samotné ego je  falešnou strukturou, která musí zemřít, nebo přestoupit do toho, co je skutečné.  Mnohé spirituální tradice o tomto procesu hovoří. Říkají: „Zemři předtím, než  zemřeš. Pak poznáš, že žádná smrt neexistuje.“ Toto je samozřejmě pravda. Ale  nebudete ji znát, když tomu budete pouze věřit; musíte ji zažít. Jak Gangagi říká: „Jste To.“ Dokud nepoznáte svou skutečnou přirozenost, vaše práce zde  nekončí. A toto se děje, ať se vám to líbí, nebo ne.

Jsem si naprosto jist správností všeho, o čem autor v článku píše. Rozhodně se naprosto shodujeme ve vidění podstaty vztahu ega a ducha. Věřím, že bude s  pochopením přijata má snaha o to, abych při možná jen nepatrné změně úhlu pohledu dal možnost vám čtenářům internetového magazínu procítit v praxi hluboký  soulad našich pohledů na danou oblast reality.

Tak tedy :

ano, je pravdou, že ego si skutečně pouze myslí, že je skutečné. Takže bude „bojovat až do konce, aby zůstalo naživu“. Proto moje rada pro vás všechny : nebojujte s ním. Naučte se ho milovat. Tak spolehlivě přestane klást odpor „až do konce“ a začne spolupracovat na svém povznesení dávno před koncem.

ano, je pravdou, že ego je to, co si pouze myslíme, že jsme. Nastal-li čas žít z našeho skutečného Já, zajistěme si loajalitu této druhé v inkarnaci naprosto reálně se projevující a zcela živé části sebe sama, svého ega,  skutečnou bezpodmínečnou Kristovou láskou, kterou mu jako naše pravé Já dáme.  Jinak bude, jak je správně řečeno, opět „bojovat až do konce“.

ano, je pravdou, že ego je falešnou strukturou. Ale také za našeho života zde  hezky aktivní naprosto neopominutelnou strukturou a je m.j. také obrazem našeho padlého ducha ve hmotě. Necháme-li ho umřít námi jako duchem nemilované, pak nám  jako nezaměnitelný otisk nás samotných v hmotě již v okamžiku své smrti vystaví  zpáteční jízdenku do reality těchto světů, abysme si zopakovali šanci něco pochopit. Pochopit to, že právě své ego jednou musíme vyzvednout láskou svého  ducha k sobě a tím ho nechat zemřít v nízkých vibracích tohoto světa. Pokud to uděláme, pochopíme, že právě o tomto procesu mnohé spirituální tradice hovoří takto : Zemři předtím, než zemřeš. Pak poznáš, že žádná smrt neexistuje.“

ano, je pravdou, že ego také může přestoupit do toho, co je skutečné. Znáte  jinou metodu, jak to udělat, než mu, egu, udělit vysoké vibrace bezpodmínečnou láskou a úplným přijetím svého ducha tak, abychom ho pozvedli do úrovně tzv.
spasitelnosti ?

ano, a je pravdou, že dokud nepoznáte svou skutečnou duální přirozenost duše, pokud neuplatníte právě na soužití obou skutečných bytostí ve vás fenomén bezvýhradné Kristovy lásky svého ducha ke svému egu, potažmo pak k životu, světu kolem vás a egům lidí v něm, vaše práce zde se opravdu neskončí.

A toto se děje, ať se vám to líbí, nebo ne.