Prezident Václav Klaus končí ve funkci. Na internetovém informačním kanále  EuroZprávy.cz vyšel v minulých dnech článek s názvem „Lidé bouří: Klaus si zaslouží dávku z kulometu. Žádné vyznamenání“. Podle autora článku je tohle vše výsledkem ankety, kterou provedlo Hnutí ANO miliardáře Andreje Babiše mezi svými příznivci v reakci na zprávu o dohodě prezidentů Gašparoviče a Klause o vzájemné výměně státních vyznamenání.

Píše se tam, že většina odpovědí údajně nebyla našemu dosluhujícímu prezidentu nijak nakloněna. Podle účastníků ankety by si Klaus zasloužil tituly jako „všech zlodějů král“, „hradní šašek“, „řád zlaté propisky“ nebo „velký narcis“. Mnoho dalších lidí v anketě ale uvádí, že si žádné vyznamenání vůbec nezaslouží. Proč? Rozkradl prý republiku a tak mu žádná pocta, ani recesistická, nenáleží. V anketě se prý objevilo také mnoho vulgárních označení či výhružky smrtí, byť nepřímé.

Tolik stručná agenturní zpráva. Česká politická scéna má ostatně i nejen díky Václavu Klausovi i mezi těmi nejméně oblíbenými vládami a politickými reprezentacemi evropských zemí a možná i světa své mimořádně nezáviděníhodné místo. Všichni to víme a přesto s tím jako občané tohoto státu nic neděláme. Je dáno jen holubičí tradicí Čechů, Moravanů a Slezanů, že to všechno těm svým tzv. představitelům trpíme a nevyrazíme je an blok na oběžnou dráhu někam hezky daleko k Saturnu?

Pojďte se se mnou podívat na skutečnou příčinu toho, že se naši politici chovají tak, jak se chovají. Budete se divit, jak je to jednoduše a logicky vysvětlitelné.

Václav Klaus jako snad nejvýraznější reprezentant české politiky minulých dvaceti let byl, je a bude vždy velmi kontroverzní postavou společenského a politického života přelomu století. Jeho působení a činy jako premiéra a hlavy státu jsou samozřejmě vystaveny kritickým hodnocením politologů, novinářů a nakonec i nás všech.

Bohužel pro nás nejsou předepsány pro prezidenta, stejně tak jako pro klíčové funkce v rámci politických stran, vstup do zastupitelských sborů a dalších vládních a státních funkcí, žádné psychotesty jako pro výkon běžných povolání, např. záchranářů či profesionálních řidičů. Nemáme tedy obvykle možnost včas odhalit případné psychopaty či jinak duševně vyšinuté osoby a vyřadit je z kandidátek. A tak se běžně stává, že svými hlasy vybavíme mocí nad námi všemi řadu z těch, se kterými bychom si asi v běžném životě ruku nepodali. A to zejména proto, že po obdržení hlasu ve volbách po čtyři či více let pro ně  představujeme jen bezprávné stádo, které je možné a nutné dojit.

Absence těch psychotestů není šťastným řešením. Protože mnozí z politických šíbrů tohoto typu jeden druhého a nás všechny pak na totálně rozbitých politických a hospodářských dálnicích dnes a denně nebezpečně vybržďují a díky vlastní hrabivosti, ignoranci, absenci základní emocionální inteligence, jakéhokoli sociálního cítění a přemíře své mentální agresivity přivádějí stále více a více tuto republiku do prdele a spoustu našich našich spoluobčanů do životně neřešitelných situací.

Ptáte se spolu se mnou, proč je naprostá většina známých i méně známých politiků i pro průměrně vzdělaného českého psychologa nekonečným zdrojem potěšení při sledování hluboce patologických psychických stavů, které je možno vyhodnocovat při jejich vystupování na veřejnosti či při vysvětlování jednotlivých kauz a těch nemnohých rádoby státnických činů ?

Ptáte se, proč známe Václava Klause, Petra Nečase i Miroslava Kalouska a ty ostatní právě takové, jakými jsou ? A proč nás v našich očekáváních dalších a dalších překvapujících a bohužel většinou velmi kontroverzních rozhodnutí nikdy nezklamou ?

Nabízím vám logickou odpověď. Odpověď velmi smutnou. Odpověď, která do budoucna příliš naděje na zlepšení nedává. Kdo totiž chce pochopit motivaci těchto lidí k samotnému zájmu o politiku a jejich konkrétní chování v ní, měl by rozhodně začít u faktu existence duality tohoto světa a tudíž i duality psychiky  člověka a zejména pak člověka-politika jako takového.

Vy, kteří znáte mé texty zveřejněné zde na internetovém magazínu Jaroslava Chvátala, víte dobře, že člověk je multidimenzionální bytostí a je tedy spojením dvou zcela samostatných bytostí se zcela samostatnými vědomími. To znamená, že má v sobě v každém okamžiku přístup k vědomí fyzického těla „já“ a vědomí ducha „Já“. Člověk sám jako součtová bytost těch dvou v sobě je vybaven součtovým vědomím duše.

Esoterika hovoří o vědomí fyzického těla / ega / jako o podvědomí, o vědomí duchovního těla pak jako o nadvědomí. Vědomí duše jako takové je tedy v pořadí třetím / součtovým / vědomím, do které se promítají ve vzájemném soupeření programy podvědomí a nadvědomí. Proto ono součtové vědomí duše je vlastně originálním vědomím každého člověka po dobu pobytu zde v inkarnaci.

Jistě taky ode mne z dřívějška víte, že je-li základním operačním programem vědomí fyzického těla „já“ / ega /  energie „sobectví“ a „oddělenosti“ a základním operačním programem vědomí ducha „Já“ energie „lásky“ a „sjednocení“, je věcí vědomí lidské duše / tedy člověka jako takového /, zda  svou svobodnou vůlí dá prostor ve své součtové duši převážně či dokonce zcela exploataci programu ega či programu ducha.

Jak tomu u toho kterého člověka je, poznáte při pozorném pohledu poměrně snadno podle jeho chování, myšlení a emocí v dlouhodobém horizontu. Právě zde nejlépe platí Kristovo „po ovoci poznáte je“.

Suma sumárum platí, že člověk myslí, cítí a proto se i chová podle toho, zda a nakolik v něm právě krátkodobě či dlouhodobě vítězí program ega nebo program ducha a jak se případně střídají ve vedení jeho duše. Je tomu tak proto, že člověk páté rasy, který dnes obývá tuto zemi, je geneticky upraveným propojením bytosti někdejšího zcela samostatně žijícího zvířecího hominida se zcela samostatnou bytostí duchovní přišlou z duchovních světů. Prostě my všichni jsme dva v jednom ! Dokud tohle jednou nepřijmete, nevíte o sobě vůbec nic !

Tím se dnešní člověk výrazně liší od předchozích lidských ras, například třetí či té čtvrté. Tyto lidské rasy byly tvořeny dlouhověkými humanoidními bytostmi procházejícími na téhle planetě fázemi postupného zhmotňování svých původně duchovních těl a setkávali se proto se „zlem“ sobeckého „zvířecího“ přístupu k životu a okolí pouze zvenčí.

V okamžiku, kdy tyto předchozí humanoidní civilizace dokončily vlastní experiment spojení duchovního jádra některých ze svých méně šťastných druhů s fyzickými těly zvířecích lidí vyšlechtěného v hmotných světech padlými anděly a archanděly, získaly jejich vládnoucí vrstvy sobě podobného inteligentního tvora k vlastní obsluze a práci na získávání nutných životních potřeb.

Ovšem tím se také stalo, že spojením obou těchto původně zcela samostatné existujících bytostí do jediné bytosti se „zlo“ v podobě programu „sobectví“ a „oddělenosti“ vědomí ega stalo definitivně součástí lidského nitra a věřte-nevěřte, je tomu tak do dnešního dne.

S postupným odchodem lidí čtvrté rasy z této země v důsledku snižování samotných vibrací Matky Země byl člověk páté rasy ponechán svému vývoji a k dnešnímu dni to úspěšně dopracoval od věku zvaného zlatým až po ten současný železný. Prostě strmý pád jak prase od vědomí ducha kdysi k vědomí ega dnes !

A existence  obou vědomí / ega a ducha / staví lidskou bytost dnes a denně před problém volit z obou těchto sobě samému vlastních rozdílných vzorců chování. Platí tedy, že přiklání-li se člověk převážně nebo cele k programu ega, přiklání se tím k projevům původní zvířecí bytosti v sobě, která byť je za tisíce let vývoje ve společném těle již částečně produchovněna, představuje v člověku energii stále „zla“, která ho staví jako individualitu proti ostatním lidským bytostem a okolnímu světu.

A jak všichni znáte z vlastní zkušenosti, za příznivých vnějších podmínek i z ega každého z vás onen maskovací nátěr duchovnosti padá a i vy se periodicky vracíte na pár okamžiků či na nějaký čas ve vztahu k okolí ke starým dobrým metodám našich souputníků z živočišné říše a často se nestačíte divit, co za hlubiny duše v sobě máte.

Naopak, přiklání-li se člověk převážně nebo cele k programu ducha v sobě, přiklání se tím k projevům původní čisté duchovní bytosti, která byť je tisíce let vývoje ve společném těle konfrontována s projevy „zla“ ze strany ega, uchovává si v sobě i za nepříznivých podmínek vůči lidem ve svém okolí a světu své energie „lásky“ a chová se podle kriterií „dobra“.

Bohužel, český politik je snad s několika čestnými výjimkami / jsem si prakticky jist, že osobně žádnou neznám / v sobě naprosto zřetelně a zákonitě nastaven na naslouchání a realizaci oné linie ego, zvíře, zlo a realituje ji ve své běžné denní praxi. Je to dáno samotným výběrem druhu „homo politicus“ od základních organizací v místech bydliště, odkud jen ti nejbezohlednější a nejdravější se dostávají do vyšších pater stranické politiky.

Je to dáno dále i krajně nepříznivou kombinací nulové kontroly projevů ega těchto lidí veřejností, jakož i korumpujícím pocitem moci a nedotknutelnosti po nástupu do politických funkcí v podobě stále ještě existující imunity. To vše spolu s jedinečnou příležitostí přístupu k důležitým informacím a kontaktům na správných místech a pravomocí delegovanými námi samotnými vytváří třaskavou směs vedoucí k orientaci politikovy\ psychiky pečlivě směrem k oné linii ego, zvíře, zlo.

Nemalou roli v tomto procesu hraje i vnější působení délesloužících kolegů, kteří si tuto linii již dříve osvojili a nemají zájem na tom, aby jim na prsty koukal někdo, kdo sám chce zůstat čistý.

Prostě kamkoli se podíváte, samé klasické mafiánské praktiky : počínaje velkou becherovkou v poslanecké kantýně za deset korun či obědy zdarma na Úřadu vlády, přes letenky zdarma a dovolené zaplacené lobbisty velkých firem až po trestní nedotknutelnost při dopravních přestupcích a jiných průserech.

Onen příklon k určité formě orientace na „zvířecí“ psychické nastavení můžete u  lidí tohoto ražení pozorovat například v tom, kterak se běžné až absurdně vymezují vůči názorům a činům jiných lidí, napadají, zpochybňují a ostře kritizují u svých protivníků naprosto cokoli / tedy i to, v čem by se v zájmu nás občanů měli shodnout /. V případě pocitu ohrožení u nich pak nastupuje pudově sebezáchovné chování, kdy se stává normou zapírání čehokoliv a často chladně prokalkulovaná lež až na půdu.

Srovnejte si chování a vystupování našich poslanců v parlamentu s popisem poměrů případného střetu několika vlčích smeček nad kořistí na jednom omezeném teritoriu a je vám všechno jasné.