Jak napsat to, co není příběh, ale pokračování na vnitřní Cestě? Zkusím to vzít od začátku. O práci na sobě se zajímám doslova od chvil, kdy jsem začala odrůstat dětským střevíčkům.

Byla to cesta, která zahrnovala východní nauky stejně jako křesťanství, psychologii a aktivní sebezkoumání a postupně jsem díky krizím, jak je život přinášel, docházela k závěru, že to nejpodstatnější v životě a jakékoliv duchovní Cestě je pracovat na svém nitru tak, abych byla schopna vždycky cítit radost.

Přestože s ohlédnutím zpět jsem cítila, že můj život je stále šťastnější,a byla  jsem spokojená a hluboce vděčná za každou zkušenost, kterou jsem prošla / protože vše bylo důležité, nezbytné a správné /, zůstávalo stále cosi, co mi chybělo.

Nejlépe by se to dalo popsat jako vědomí, že nejsem stále sama sebou. Že cítím svou skutečnou duchovní identitu, ale přesto nejsem s to ji plně realizovat a žít tady a teď v každém okamžiku svého života.

Cítila jsem, že uvnitř mám něco, co se bojí života, co se bojí pustit se volně a svobodně ven a co nějak váhá ukázat v každodenním životě svoji skutečnou přirozenost.

Občas přicházela samovolně do mého života skvělá období, kdy jsem cítila dlouhotrvající duchovní povznesení, hluboké napojení na tep vesmíru spojený s proudem inspirace. I stavy osvícení, samádhi.

Nikdy jsem nebyla díky své činorodosti člověk, který by vyhledával meditace, ale tato období mi ukazovala mou osobnost ve zcela jiných možnostech, než jak jsem ji vnímala běžně.

Uvnitř jsem cítila hlubokou touhu být stále tou mnohovrstevnou bytostí s naprosto odlišnými schopnostmi mysli a žít stále v takovém souladu se sebou i světem jako v těchto chvílích.

Zároveň ale bylo bolestně patrné, že to není možné. Prvním a hlavním důvodem byla má neschopnost sladit tyto nádherné stavy s nutností věnovat se běžným záležitostem každodenního života, které mě nakonec vždy donutily vrátit se na zem a do běžných úrovní vědomí, které byly hodně níže a mnohem méně, pokud vůbec, povznášející.

Druhým důvodem bylo trvalé uvědomování si celé řady vnitřních zábran a strachů, které jsem již dříve identifikovala jako pozůstatky z mého dětství a reakcí mých rodičů na to, jaká jsem byla a jsem dosud.

Uvědomovala jsem si už tehdy, že ve mně je moje vlastní zraněné vnitřní dítě, ale nevěděla jsem, co s tím mohu udělat. Toto jaro přišlo jedno takové období a ať jsem hledala a pracovala jakkoliv intenzívně na tom, abych pochopila vše, k čemu mě neúprosně vedla má intuice, stále cosi zůstávalo, co nebylo objeveno.

Stále uvnitř zůstával tlak, který nekompromisně říkal, že musím jít dál, že jsem ještě nenašla něco důležitého. To vše se dělo v ostrém střetu s vědomím, že mě čekají běžné životní povinnosti mámy dvou malých dětí, pracující ženské a… a jasné vědomí, že nemohu dál, protože uvnitř mě je něco či někdo, kdo se všeho bojí.

A to něco nebo někdo mělo vždy dost síly a možností, aby mě vrátilo zpátky z Cesty k tomu, co bylo mým denním chlebem zde jako ženy, manželky a matky.

V té době jsem objevila vaše články o přijetí a milování svého ega a věděla jsem, že to je cesta, kterou se musím dál vydat. Pár týdnů jsem se snažila to vše nějak sama realizovat a přineslo to jisté výsledky a určité vnitřní uklidnění.

Nakonec ale zvítězila touha poznat to in natura přímo od vás a zažít to na 100%. Poprosila jsem o pomoc a následovala vaše rychlá a vřelá reakce, která mě přesvědčila, že budu v dobrých rukách a že bych to rozhodně měla zkusit.

Setkali jsme se začátkem léta a ty dva dny se staly skutečným přelomem v mém životě. Zvláštním milníkem, který už nebude zapomenut. Mé hledání skončilo.

Skončilo ve chvíli, když jsem konečně držela v náručí ono vlastní bázlivé vnitřní dítě, objímala ho a hladila a prožila jsem si, co to skutečně znamená přijmout sama sebe a milovat samu sebe.

Klíčovým bylo pro mne pochopení, které jste mi umožnil, že totiž to vnitřní dítě není žádný tvoreček z vysokých vibrací, ale mé normální lidské fyzické „já“ toužící po mé lásce, kterou jsem mu po léta odpírala v bláhovém přesvědčení, že cesta k duchu si to žádá.

Myslím, že intenzita tohoto prožitku a poznání se dá přirovnat k tomu, když se člověk naplno zamiluje. V tomto případě šlo ale o lásku, o které vím, že už je na celý život.

Ty dny datují začátek mé nové existence založené na takovém prožitku trvalé lásky, o níž se mi reálně vůbec nikdy nesnilo, ačkoliv teoreticky jsem postulát žití v lásce chápala výborně.

Každodenní spojení s vědomím těla, mou Janinkou, je mi stále zdrojem trvalé radosti, vnitřního klidu a bezpečí na úplně nové úrovni. Pochopila jsem, že láskyplné spojení s mým egem je právě to, co mi chybělo k tomu, abych mohla zůstat trvale ve vysokých duchovních rovinách a současně naplno žila tady na zemi.

Protože onou vzájemnou vnitřní láskou se obě mé části propojily v jednu a tím původní roztržení mne samotné na dvě části i vnitřní rozpory ve mně prakticky vymizely

Mé vnitřní dítě uvnitř pod léčivým účinkem lásky mého ducha už není tak docela dítě, dorůstá v báječného společníka na další Cestě životem. Už se přestalo se bát a teď si radost z Cesty užíváme spolu – a díky tomu můžeme jít dál a realizovat to, co jsem tu a tam zahlédla jako vizi toho, kdo bych mohla a měla být.

Přestože moje vnitřní cesta nebyla nijak ideově komplikovaná a vnímala jsem, že postupem let jsem se oprostila již sama od většiny balastu, prací s vámi se vše ještě více zjednodušilo a dostalo mne to zpátky na zem.

Pochopila jsem, že spojením s Janinkou mám v rukou mocný prostředek, jak své vnitřní prostředí rychle dostat do pohody tady a teď, prakticky kdekoli a kdykoli.

Prohloubený klid a harmoničtější uspořádání mikrokosmu ve mně přispívá k tomu, že i můj okolní makrokosmos, moje rodina a lidé i věci kolem mne, to vše lehce a bez mého zbytečného úsilí přijímá podobu prožitků úspěchu, radosti a prosperity.

Je to přesně, jak jste říkal : svět mi nastavuje nové, lepší zrcadlo a přináší jiné, ještě více pozitivní zkušenosti. Prostě se mi daří a přitom si o to, co dělat navenek, aby tomu tak bylo, dělám minimum starostí.

Mám nyní ve svých rukách samu sebe v úplnosti, celistvou, a mohu nechat svět, aby se formoval sám v reakci na můj nový vnitřní postoj. Moje duchovní cesta se propojila stejně tak jako mé obě duální části.

Už to není to, co prožívám běžně versus to, co prožívám ve stavech povznesení, ale vše se spojilo v jediný celek. Život prožíváme jako spojené „Já“ a „já“ coby nádherné dobrodružství ducha, který přišel sem na zem, aby žil tady a teď a s důvěrou a otevřeností prožil vše, co mu jeho životní plán, který jsem sem přišla prožít, skýtá.

Vím, že konečně jsem našla to, co jsem byla puzena už dlouho hledat : lásku k sobě a tím i možnost konečně jít dál za tím být ráda sama se sebou a realizovat zcela i navenek svou vnitřní přirozenost

Zážitek práce s vámi je mi i obrovskou inspirací v tom, jak mohu samozřejmě a bez zbytečných omezení používat svou mysl, svoji schopnost imaginace. Dnes už vím, jak budovat a přetvářet svůj vnitřní svět i využívat svých mentálních schopností.

Navíc jsem zaznamenala, že díky nalezení spojení se svým egem konečně zažívám postupný posun svého vědomí směrem k propojení mysli a srdce. A je to srdce, které určuje poznenáhlu směr práce mé mysli. Což dříve opravdu nebylo.

Zažívám zklidnění ve svém duchovním úsilí, protože nyní naplno realizuji myšlenku, že toho nejlepšího učitele člověk má v sobě. Dnes už vím, že nemusím obsáhnout kdovíjaké esoterické dovednosti, nastudovat stovky knih, pochopit všechna tajemství vesmíru, protože poklad, který tak přečasto člověk hledá a vydá se proto za ním i do daleké ciziny, jsem opravdu už našla – na vlastní vnitřní zahrádce.

Má cesta hledání lásky se naplnila tím, že jsem se naučila milovat sama sebe tak, jak to jenom jde – ve své úplnosti. Přijala jsem svého dřívějšího nepřítele, své ego, a poznala jsem, že může být vynikající přítel a že ono vlastně po tom celou dobu víc než toužilo.

Pochopila jsem jeho důvody a motivy, proč stálo dříve proti mně nebo proč to tak alespoň vypadalo.

Prožila jsem jeho – tedy svou – osamělost a rozpustila ji v objetí, které je prožitkem té nejhlubší jednoty a lásky. A to mi dává možnost ve znásobené míře totéž vyzařovat beze slov na své okolí a pozorovat zázraky.

Učím se milovat sebe, život, svět i lidi v něm tak svobodně a tiše, jak se mi nikdy o tom nesnilo.

Dalo by se toho napsat ještě hodně, ale jedno musím zmínit : pod rouškou nenápadnosti se stalo něco, co mi dnes připadá jako skutečný zázrak. Práce na sobě podle vašeho návodu mne zasáhla, změnila mne a dále mne mění.

Mé síly jsou znásobené tím, že jdu ruku v ruce v souladu s Janinkou. Jdeme životem ruku v ruce a naše společná síla překonává s lehkostí jakýkoliv problém. Práce na smíření s egem sice neodstranila z mého života veškeré těžkosti a výzvy, ale velmi dobře změnila stanoviště a prostředí, odkud jim čelím. Jsem jiná a děkuji za to.